Syn jazykovědce, literárního historika, teoretika a překladatele Josefa J. Patronymikum Josefovič používal pro odlišení od otce. Po gymnaziálních studiích (započatých v Litoměřicích a dokončených Praze, kam se rodina přestěhovala 1815) vystudoval práva. Byl úředníkem městského soudu, od 1828 působil při zemském právu jako auskultant a připravoval se na dráhu soudce, avšak vážné onemocnění mu znemožnilo složit předepsané zkoušky. Podílel se na otcových pracích, od dob univerzitních studií překládal, později redigoval edici Sbírka povídek zábavných K. F. van der Velda (1827–32) a pokoušel se i o drobnější práce dramatické (žertovný výstup První milovník a první milovnice). J. zájem o operu a operní překlad souvisel s jeho výrazným hudebním talentem. V okruhu literárních přátel (J. K. Chmelenský, S. K. Macháček, K. A. Vinařický) podněcoval vznik nových překladů operních libret a písňových textů a v teoretickém spisku Úvahy o překládání zpěvů (nedok., 1824) formuloval zásady překladu. Tato první a nadlouho jediná obecněji zaměřená česká práce k dané problematice vycházela z postulátů jungmannovské generace, akcentujíc akustickou stránku textu a její plnou podřízenost hudbě (přízvuk, délku či zvučnost hlásek, jejichž pozice ve slabikách musí respektovat délku not, těžkou a lehkou dobu taktu a další hudební okolnosti). J. tu detailně rozpracoval zásady tzv. libozvučnosti, které spolu s otcem prosazoval do praxe a které také byly ve 20. letech 19. stol. překladateli operních libret přijímány a realizovány. Sám přeložil pouze dvě árie z Mozartovy Figarovy svatby. Bývá mu připisován též překlad libreta Mozartovy opery Únos ze serailu, autorství však není prokázáno; překlad mohl být dílem jeho otce (hrál se ještě 1869 a 1882). Sepsal také českou učebnici hry na klavír Důkladné navedení ku hraní na fortepiáno, která zůstala v rukopise.
Prameny a literatura
Všechny fragmenty v LA PNP, pozůstalost J. J. Jungmanna, kart. 15 A 3. • V. Zelený: Život J. J., 1873, s. 293; J. Levý: České teorie překladu, 1957, 2. vyd. 1996, I–II, zvl. sv. I, s. 116–123; J. Levý: Neznámá literární činnost J. J., Česká literatura 5, 1957, č. 2, s. 215–218; O. Králík: J. překlady z němčiny, in: J. Jungmann: Překlady II, 1958, zde zvl. s. 571–573; Trávníčková: PD. • Otto; LČL.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 241–242
