Navštěvoval nižší reálku v Kolíně a Obchodní akademii v Praze. Hudební vzdělání získal v pěvecké škole F. Pivody. Debutoval 21. 9. 1884 tenorovou rolí Lyonela ve Flotowově Martě v ND, k angažmá však nedošlo, protože pro profesionální dráhu nebyl dostatečně připraven. V únoru 1885 vystoupil v Plzni ve společnosti P. Švandy st. jako Manrico (Verdi: Troubadour). 21. 9. 1885 oznámil Dalibor, že přijal místo v městském divadle v Mainzu, bližší informace však nejsou k dispozici. V dalších letech střídal J. angažmá ve společnostech, které hrály v městských divadlech v Plzni av Brně: od října 1886 do 1891 působil v Pištěkově společnosti v Plzni a 1888–91 také v letním divadle v Praze na Vinohradech, kde vystupoval v operetách (Joh. Strauss, Offenbach, Lecocq, Genée ad.). 1892/93 je veden u společnosti Švandy ml. v Brně ve funkci operního režiséra, ale dirigoval též 13. 3. 1893 reprízu Čajkovského Eugena Oněgina. Znovu se u ní objevuje 1896/97 v Brně jako první tenorista (Heřman, Čajkovskij: Piková dáma, Eleazar, Halévy: Židovka, Robert, Meyerbeer: Robert ďábel, Dalibor, Smetana: Dalibor). 1902 zpíval po delší době opět v Plzni, již v nově postaveném Městském divadle.
Už posudky jeho debutu v ND postřehly hlavní slabinu jeho hlasu: měkký tenor nevelké síly zněl v některých polohách příjemně, zato však „celá výška sprovázena jest zvláštním nemilým přídechem, […] zpěv […] jako by vycházel odněkud až z nejzazšího konce krku“. Tytéž vady hlasu konstatovala plzeňská kritika při provedení Smetanovy Prodané nevěsty. Když získal více zkušeností, stal se J. v Plzni oporou souboru a obsáhl široký repertoár, v němž převažovala románská a české tvorba (1887 ztělesnil poprvé v Plzni Dalibora). Zvláštní pozornost tu vzbudila jeho interpretace Wagnerova Lohengrina (1887, dir. K. Kovařovic) a Tannhäusera (1888, dir. J. Hartl v premiéře opery v češtině uskutečněné před ND). Zdokonalil se i po herecké stránce, vytvářel životné dramatické postavy a těšil se přízni publika, avšak stále slyšitelnější tremolo a nasální zabarvení hlasu ve výškách jeho sólovou dráhu ukončilo. 1900–22 působil ve sboru pražského německého divadla. 1923 onemocněl duševní chorobou.
Od konce 90. let komponoval pro divadlo, zejména operety. Většině jeho prací bylo vytýkáno epigonství a profesionální nedostatečnost, setkaly se i s posměchem (Papoušek). Větší počet dobře navštívených repríz v Praze av Plzni měly Rósza Sándor (1890) a Tisíc a jedna noc. Operu Enoch Arden odmítlo 1894 ND. V Brně byla s jednou reprízou uvedena jeho jednoaktovka Otcův soud (1897), napsaná podle modelu veristických oper jako další práce tohoto typu v Čechách (po Kohoutově Stelle, 1896, Grünbergerově aktovce Die Heimkehr, 1894, Bendlově aktovce Máti Míla, 1895, ad.).
Role (v Plzni)
1885: Manrico (Verdi: Troubadour); 1886: Chapelou (Adam: Postilion z Lonjumeau), Alfred (Verdi: La Traviata, též 1890), Vojtěch (Bendl: Starý ženich), Don José (Bizet: Carmen), Vojtěch (Blodek: V studni), Jeník (Dvořák: Šelma sedlák), Jeník (Smetana: Prodaná nevěsta), Lyonel (Flotow: Marta); 1887: Dalibor (Smetana: Dalibor), Max (Weber: Čarostřelec), Lohengrin (Wagner: Lohengrin), Alessandro Stradella (Flotow: Alessandro Stradella), Faust (Gounod: Faust), Romeo (Gounod: Romeo a Julie); 1888: Tannhäuser (Wagner: Tannhäuser), Felix (Hartl: Natalie); 1890: Lukáš (Smetana: Hubička); Gustav III. (Verdi: Maškarní ples), Sandor Barinkay (Joh. Strauss: Cikánský baron); 1892: Vítek (Smetana: Tajemství), Turiddu (Mascagni: Cavalleria rusticana), Horymír (Rozkošný: Svatojanské proudy); 1893: Canio (Leoncavallo: Komedianti), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Arnold (Rossini: Vilém Tell); 1894: Vasco de Gama (Meyerbeer: Afričanka), Robert (Meyerbeer: Robert ďábel); 1895: Heřman (Čajkovskij: Piková dáma); 1902: Otello (Verdi: Otello).
Práce pro divadlo
Babinský, opereta, 3 jedn., t: skladatel dle hry Bodkovského, prov.?; Papoušek, opereta, 3 jedn., t: Böhm, 16. 9. 1889 Letní divadlo na Vinohradech; Rósza Sándor, opereta, 8 obr., t: Brožovský, 13. 7. 1890 Letní divadlo na Vinohradech; Tisíc a jedna noc aneb Parry Banna, opereta, 5 jedn., t: Plaček, 24. 7. 1892 Letní divadlo na Vinohradech; Kosové, opereta, 5. 2. 1893 Plzeň; Enoch Arden, opera, 2 obr., t: [?] Hanuš podle Tennysonovy básně v přebásnění P. Sobotky, komp. 1894, neprov.; Otcův soud, opera, 1 jedn., t: Hatlák dle Meriméa, 10. 2. 1897 Brno; Všude dobře, doma nejlíp (Flašinetářův Toník), dět. hra se zpěvy a tanci, 4 jedn., rkp. DILIA.
Prameny a literatura
Dalibor 6, 1884, s. 355, 386; 7, 1885, s. 348; 11, 1889, s. 277; 12, 1890, s. 236; 16, 1894, s. 340; 18, 1896, s. 141, 262; 19, 1897, s. 63, 102; Česká Thalia 3, 1889, s. 312; 6, 1892, s. 263; Divadelní listy 3, 1902, s. 160; Javorin, s. 219, 221, 222; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1869–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; A. Špelda: Smetanova Prodaná nevěsta v plzeňské opeře 1869–1959, Minulostí Plzně a Plzeňska III, Plzeň 1960, zvl. s. 198; 100 let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965, s. 61, 73, 291; Šulc: Opereta. • Pazdírek; ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 240–241