Vystudoval práva v Praze (JUDr. 1869), hru na klavír a hudební teorii ve Frömterově ústavu (1852–58). Byl vychovatelem v rodině barona V. Herringa v Brně (1861–66), advokátním koncipientem (1866–75), advokátem v Bučovicích (1876–85) a pak působil opět v Brně, mj. jako majitel hudební školy. Byl uvědomělým vlastencem a aktivním činitelem svépomocných záložen, hasičských sborů, slovanského (později českého) čtenářského spolku, řemeslnické jednoty Svatopluk, kde se mj. 1873 zasadil o přijetí L. Janáčka na jeho první sbormistrovské místo, ad. Propagoval Smetanovo dílo a 16. 6. 1873 uspořádal v Besedě brněnské jediný Smetanův koncert v Brně. Spoluzakládal a 1870–71 řídil dívčí pěvecký sbor spolku Vesna, zasedal v prvním výboru Jednoty pro zvelebení církevní hudby na Moravě (od 1881). Komponoval písně na české a německé texty, sbory a klavírní skladby. 1861–62 byl jedním z prvních moravských dopisovatelů pražského hudebního časopisu Dalibor, v 60. letech psal též do Moravské orlice a po smrti F. Škroupa dal 15. 2. 1862 v Národních listech podnět ke sbírce na jeho pomník.
Hrál v ochotnickém divadle v domě stolařského mistra Jana B. Rudiše na Starém Brně (1869–70), na jehož činnost navázala Jednota divadelních ochotníků (1870–73). Pro divadlo napsal texty ke komickým scénám a deklamacím, k nimž upravil cizí nebo napsal vlastní hudbu. Nejznámější z jeho prací byla parodická zpěvohra Kvas krále Vondry XXVI. („velká romanticko-heroicko-tragická opera“) o třech jednáních na vlastní libreto z roku 1863. Byla určena pro šest sólových hlasů a sbor s doprovodem klavíru, odpovídala možnostem ochotníků a vyšla poprvé 1865 nákladem brněnského čtenářského spolku. Parodují se rytířské a královské operní náměty. Děj naplňuje zabijačka na dvoře krále Vondry, hudba je směsí populárních melodií z děl Mozartových, Rossiniho, Wagnerových ad. Ve slovinském překladu byl Kvas proveden ve spolku Čitalnica v Lublani 1868 jako první česká zpěvohra (vydán 1869 tamtéž), 8. 3. 1886 se stal prvním českým zpěvoherním představením v Opavě ad. Po 1870 napsal I. další komické výjevy, které uveřejňoval i pod pseudonymy, též se spoluautorem, skladatelem JUDr. A. Javůrkem; k jejich společným pracím patří např. jednoaktovka Mistr Kaňhal v nesnázích čili Zkažený koncert (též Koncert Vaška Kaňhala, poprvé Chrudim 1870), kde v příhodách spojených s jedním koncertem vystupuje koncertní ředitel Kaňhal, jeho hudebníci, balet a velký sbor. Náročnější kritika (Neruda) odsuzovala zvl. Kvas a práce jemu podobné jako prototyp primitivní zábavy, přesto zůstala právě tato parodie jedním z nejčastěji hraných čísel spolkových představení až do začátku 20. stol. a stala se modelem pro další autory. Po stu letech prožila renesanci, když ji 1993 uvedl operetní soubor Národního divadla v Brně na festivalu Moravský podzim (Hostina krále Vondry XVI.), 1994 ji nastudovalo pražské Dejvické divadlo (úprava A. Goldflam) a 1996 Divadlo v Dlouhé v Praze.
Prameny a literatura
Pozůstalost (včetně programů) v Odd. dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně. • M. Hýsek: Literární Morava v letech 1849–1885, 1911, s. 107; E. Axman: Morava v české hudbě XIX. stol., 1920; L. K. Žižka: Cech českých hudebních nakladatelů. Paměti, vzpomínky a dojmy, Hudba a národ, 1940, s. 131; J. Plavec: František Škroup, 1941; J. Racek: Bedřich Smetana a Morava, Brno 1946; J. Neruda: Podobizny I, 1951, s. 289–290; Krtička: Brněnská hudební epocha; V. Svobodová: J. I. (Příspěvek ke kulturním dějinám českého Brna let šedesátých), Časopis Moravského musea, vědy společenské 42, 1957, s. 123–132; Velká pochodeň. Sborník k pětasedmdesátému výročí stálého českého divadla v Brně, Brno 1959, s. 15; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 34; J. Brabcová: Koncertní život v Brně na přelomu 19. a 20. stol., kand. dis., fil. fak. brněnské univ. 1988; V. Kyas: Slavné hudební osobnosti v Brně. – Berühmte Musikpersönlichkeiten in Brünn (1859–1914), Brno 1995, s. 37, 39. • Pazdírek; ČHS.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 233–234
