Studoval gymnázium v Praze a zpěv u kapelníka StD J. Nesvadby (1857–59) a F. Vogela, učitele sólového zpěvu na konzervatoři. Nejprve působil na německých jevištích (1860 Kolín n. R., 1862–63 Stuttgart). Jako člen dvorní scény ve Stuttgartu hostoval 6. 6. 1863 v PD v Praze v roli Kašpara (Weber: Střelec kouzelník) a stal se členem prvního samostatného českého operního souboru. V září 1866 nepřešel do ansámblu vedeného kapelníkem Smetanou (ztělesnil Kecala v premiéře původní verze Smetanovy Prodané nevěsty), ale odešel do německého divadla ve Lvově [Lemberg], kam ho angažoval ředitel F. Blum. 1868, kdy byla ve Lvově epidemie cholery a divadlo nehrálo, uspořádal koncertní turné. 1869 se vrátil do lvovského souboru ředitelky A. Löweové. Ne zcela jasná jsou jeho další angažmá či hostování: v berlínské Krolloper (1870 snad vystoupil ve Weberově opeře Der Freischütz), v německém divadle v Brně (1874 ?), v Kolíně n. R., Brémách, Curychu a v Lipsku. V březnu 1881 se jako člen divadla ve Štýrském Hradci znovu ucházel o angažmá v PD a poté se stal basistou pražského souboru již v nově otvíraném ND (1883). Působil zde jako zpěvák a režisér do 1902, kdy zanechal umělecké činnosti.
Dobré pěvecké školení vybavilo H. především pro italskou a francouzskou operu. Jeho zvučný, jadrný a zvukově krásný hlas měl zprvu perspektivu spíše v barytonovém oboru (party Marcela v Meyerbeerových Hugenotech a komtura v Halévyho Židovce byly pro něj položeny příliš nízko), a H. (podle Smetanových kritik v Národních listech) přebíral basové role „pouze z ochoty“. Bylo mu doporučováno, aby zušlechtil svůj projev, věnoval i menším rolím potřebnou péči a odstranil herecké i pěvecké sklony k manýře; Smetanovi se nelíbil jako Leporello (Mozart: Don Juan, 1864). Při pobytu v zahraničí bránila snad H. v návratu do Prahy i obava o uplatnění, neboť jeho obor byl v PD dobře zastoupen. Právě zahraničním angažmá byla přičítána jeho často kritizovaná nedokonalá výslovnost češtiny, nápadná zejména v próze, jíž údajně nevěnoval přiměřenou pozornost. V ND byly jeho vlohy optimálně využity v partech bez prózy, v nichž nevadila jeho herecká pasivita a naopak se mohla uplatnit jevištně efektní postava (Escamillo, Bizet: Carmen). Svěží hlas si udržel do konce své umělecké dráhy.
Jeho znalost zahraniční inscenační praxe iniciovala přechod k režijní činnosti v ND, vedle E. Chvalovského a F. Kolára. První zahraniční režijní zkušenost ze Lvova, nabytá ve spolupráci s ředitelem F. Blumem, který preferoval italskou a francouzskou tvorbu, vedla H. k velmi efektním výpravám; tomuto pojetí zůstal věren, ač mělo v Praze řadu oponentů. Jako ostatní režiséři sahal i on k zásobě známých modelů pro různé jevištní situace a ke stabilizovaným postupům. Kritika chválila jeho inscenace s exotickou barvitou a bohatou podívanou (Bendl: Černohorci), dokázal však přesvědčivě nastudovat dílo i ve skromných podmínkách (Fibichův Blaník s nápaditými lidovými scénami, 1881, Gluckova Armida, 1882, ad.). K většině titulů se vracel v nových nastudováních. Bývá mu přičítán podíl na neúspěchu premiéry Smetanovy Čertovy stěny (1882), u níž byla kritizována nejen výprava, ale i vizuálně nevhodné obsazení postav Beneše a Raracha: postavy mají být vzájemně zaměnitelné, ale byly obsazeny rozdílně vyhlížejícími pěvci. H. však sotva mohl změnit personální dispozice souboru. Nikdy neinscenoval operety. Na scéně ND uváděl Wagnerovy opery (od 1885).
Role (v PD a ND)
1863: Kašpar (Weber: Kouzelný střelec), Belisar (Donizetti: Belisar), Gaveston (Boieldieu: Bílá paní), Rytíř Mostivín (Auber: Sníh), Bassi a Malvoglio (Flotow: Alessandro Stradella), Myslivec (Meyerbeer: Dinorah), Plumket (Flotow: Marta), Basilio, později Bartolo (Rossini: Lazebník sevilský), Brabantio (Rossini: Otello), Hrabě Alban (Balfe: Cikánka), Theophil (Skuherský: Vladimír, bohů zvolenec); 1864: Raimond (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Sparafucile (Verdi: Rigoletto), Guilbert de St. Mars (Halévy: Židovka), Bertram (Meyerbeer: Robert ďábel), Leporello (Mozart: Don Juan), Marcel (Meyerbeer: Hugenoti), Baptiste (Auber: Zedník a zámečník), Lord Syndham (Lortzing: Car a tesař); 1865: Ambrosio (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Orovist (Bellini: Norma), Matteo (Auber: Fra Diavolo), Pan z Fesque (Donizetti: Maria di Rohan), Falstaff (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Figaro (Mozart: Figarova svatba), Rektor (Donizetti: Linda ze Chamounix), Papageno (Mozart: Kouzelná flétna); 1866: Bijoux (Adam: Postilion z Lonjumeau), Wolfram (Smetana: Braniboři v Čechách, prem.), Kecal (Smetana: Prodaná nevěsta, prem.), Dvornosta (Boieldieu: Jan z Paříže), Jan Staudinger (Lortzing: Zbrojíř); 1881: Leporello (Mozart: Don Juan. j. h., také 1887 v jubilejním Mozartově cyklu), St. Bris (Meyerbeer: Hugenoti), Falstaff (Nicolai: Veselé ženy windsorské), Bartolo (Mozart: Figarova svatba), Lutobor (Smetana: Libuše, prem., též 1883), Janek (Blodek: V studni), Orovist (Bellini: Norma), Jan z Dohalic (Fibich: Blaník, prem.), Kalina (Smetana: Tajemství), Kmotr Řeřicha (Dvořák: Tvrdé palice); 1882: Bertram (Meyerbeer: Robert ďábel), Osmin (Mozart: Únos ze serailu), Pizarro (Beethoven: Fidelio), Ilja (Bendl: Černohorci, prem.), Basmanov (Dvořák: Dimitrij, prem., též v druhé verzi 1898), Beneš (Smetana: Čertova stěna, prem.), Arcibiskup (Čajkovskij: Panna orleánská); 1883: Don Ruy Gomez (Verdi: Ernani); 1884: Escamillo a Zuniga (Bizet: Carmen), Kašpar (Weber: Čarostřelec), Egyptský král (Verdi: Aida), Rytíř (Kovařovic: Ženichové, prem.), Brandes (Gounod: Faust a Markéta), Gubetta (Donizetti: Lucrezia Borgia); 1885: Jindřich Ptáčník (Wagner: Lohengrin), Malina (Smetana: Tajemství), Mefistofeles (Boito: Mefistofeles); 1886: Belesys (Zavrtal: Myrrha, prem.), Beneš (Smetana: Dalibor), Nilakantha (Delibes: Lakmé); 1887: Sarastro (Mozart: Kouzelná flétna), Aspik (Hartl: Natalie, prem.), Vévoda Alba (Paladilhe: Vlast); 1888: Gremin (Čajkovskij: Eugen Oněgin), Ordgar (Nápravník: Harold), Ivan Susanin (Glinka: Život za cara); 1889: Hrabě z Harasova (Dvořák: Jakobín, prem.), Baltasar (Donizetti: Favoritka), Manava (Kienzl: Urvasi); 1890: Lucifer (Franchetti: Asrael), Beneš (Smetana: Dalibor), Bedwyr (Goldmark: Merlin), Lantkrabě Heřman (Liszt: Svatá Alžběta); 1891: Hermann (Wagner: Tannhäuser); 1892: Tonuello (Kovařovic: Noc Šimona a Judy, prem.), Matouš (Smetana: Hubička), Surin (Čajkovskij: Piková dáma); 1893: Pistola (Verdi: Falstaff), Franz Hals (Smareglia: Cornill Schut); 1894: Vít Pogner (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Alexandr Pankarovič (Rozkošný: Stoja, prem.); 1896:Demetrios (Fibich: Hedy, prem.); 1898: Prezident soudu (Kovařovic: Psohlavci, prem.), Benoit (Puccini: Bohéma), Biskup (Rozkošný: Satanella); 1900: Walter Fürst (Rossini: Vilém Tell), Rovigo (Trneček: Andrea Crini, prem.).
Režie (v ND)
1881: Meyerbeer: Hugenoti (1891, 1895), Rossini: Lazebník sevillský (1893, 1897), Fibich: Blaník (prem., 1894), Verdi: Ernani (1890), Dvořák: Tvrdé palice (prem., 1884, 1894, 1898); 1882: Gluck: Armida, Smetana: Čertova stěna (prem.), Dvořák: Dimitrij (prem.); 1883: Smetana: Prodaná nevěsta, Dvořák: Šelma sedlák (1889), Smetana: Hubička (1889), Blodek: V studni (1896); 1884: Bizet: Carmen (1893), Halévy: Židovka (1896), Gounod: Faust a Markéta (1889, 1892, 1895), Verdi: Troubadour, Donizetti: Lucrezia Borgia, Verdi: Aida (1893, 1896), Smetana: Dvě vdovy, Meyerbeer: Afričanka (1892, 1896), Verdi: Maškarní ples (1895), Mozart: Don Juan (1896), Bellini: Norma (1888, 1898), Mozart: Únos ze serailu (1887), Donizetti: Lucie z Lammermooru; 1885: Wagner: Lohengrin (1892 a 1894), Nicolai: Veselé ženy windsorské (1888), Adam: Postilion z Lonjumeau (1888); Weber:Čarostřelec (1892); 1886: Gounod: Romeo a Julie (1896), Hřímalý: Zakletý princ, Rossini: Vilém Tell (1888, 1900), Verdi: Rigoletto (1891, 1898), Goldmark: Královna ze Sáby (1888, 1893), Bendl: Černohorci, Lortzing: Pytlák, Moniuszko: Halka (1898), Meyerbeer: Robert ďábel (1897); 1887: Mozart: Figarova svatba (1890, 1891), Saint-Saëns: Marcel, Dvořák: Král a uhlíř, Mozart: Kouzelná flétna (spolu s J. Šmahou, 1896, 1898), Mozart: Únos ze serailu, Beethoven: Fidelio; 1888: Auber: Němá z Portici (1890, 1895, 1898), Meyerbeer: Prorok; 1889: Kreutzer: Nocleh v Granadě, Donizetti: Favoritka; Kienzl: Urvasi; 1891: Wagner: Tannhäuser; 1894:Wagner: Mistři pěvci norimberští (1899).
Prameny a literatura
Datum nar. 8. 11. 1837 ověřil Archiv hl. města Prahy. • Dalibor 5, 1862/63, s. 247; Slavoj 3, 1863, s. 15, 227; 4, 1864, s. 27, 183; 5, 1864, s. 286–287, 398, 421–422; Dalibor 1, 1873, s. 363; Dalibor 3, 1881, s. 39, 85, 150, 193, 222, 287; 6, 1884, s. 5; 7, 1885, s. 326–328 [V. V. Zelený: česká zpěvohra], s. 464–465 [Stkr. = Stecker]; 12, 1890, s. 290; 25, 1902, s. 59–60; Teuber III, s. 679, 698, 821; A. Čech: Z mých divadelních pamětí [1903], s. 28, 44; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla, 1908, zvl. s. 129; Nejedlý: Opera ND I, II; Bartoš: PD opera; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany 1858–1865, 1948, s. 91, 100, 102, 103, 127, 129, 150, 152; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; P. Pražák: Smetanova Prodaná nevěsta. Vznik a osudy díla, 1962, zvl. s. 69, 73, 89, 168; Němeček: Kovařovic; Got: Lvov; Soupis repertoáru ND; PD 1862–83; Trávníčková: PD. • Otto; Pazdírek; ČHS; NDp; ND po 1883.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 220–222
