Psán též Erik Richard. Syn poštovního úředníka. Po absolvování reálného gymnázia ve Výmaru se měl stát knězem, na doporučení odborníků však začal poměrně pozdě studovat zpěv. První krátké angažmá získal v Marburgu (1890) a Teplicích (1891/92), pak působil v Linci (1892/3) a v Halle (1893–95). Do pražského německého divadla byl angažován od srpna 1895 (poprvé ve Verdiho Aidě) již jako zkušený interpret basbarytonových rolí. Zpočátku si doplňoval často reprizovaný wagnerovský repertoár. V premiéře poprvé zpíval Ulricha Czilleie v německém překladu opery L. Erkela Hunyadi László, poslední byl Straussův Jochanaan (Salome 1906). Jeho smlouva byla dvakrát prodloužena, podruhé do léta 1906, kdy H. odešel do Augsburgu. V Praze natočil 1904 pro firmu G & T několik gramofonových desek. 1907/08 se nakrátko vrátil jako stálý host do pražského německého divadla do svých bývalých rolí, pro které zde nebyl vhodný představitel. 1908–11 působil v Brémách, 1912–15 v Elberfeldu a od 1915 v Brauschweigu, též jako pedagog. Vystupoval na koncertech, v Praze mj. na filharmonickém koncertě německého divadla 14. 3. 1901 (Mahler: Lieder eines fahrenden Gesellen, dir. R. Strauss).
V Praze se H. projevil jako všestranný zpěvák, který zvládal po pěvecké i herecké stránce charakterově rozdílné typy, od aristokraticky noblesních světáků po provinilce s obtíženým svědomím; jediným úkolem, s nímž se nevyrovnal, byl Mozartův Figaro (Figaros Hochzeit). Jeho hlas projevil velkou odolnost a díky kvalitnímu školení snesl bez poškození desetiletou téměř každodenní zátěž. Původní basbaryton se postupem času rozvinul do sonorního basu, který se dokázal prosadit i proti velkému orchestru. H. patřil k přemýšlivým hereckým typům a pro ztvárnění postavy často volil vlastní řešení. Stopu svého pojetí zanechal např. v pražské tradici Bizetovy Carmen (1898), když přesvědčivě zosobnil Escamilla jako „nezvykle sentimentální typ“. Za jeho nejlepší pražský výkon byl považován Hans Mathis v opeře českého skladatele K. Weise Der polnische Jude (1901), v němž H. s dramatickou věrohodností zobrazil starostu a krčmáře trpícího utajenou vinou za zištnou vraždu poutníka. Podobně rozvrácenou postavu ztvárnil i v titulní roli d’Albertovy opery Kain. Vynikl jako Dietrich v Pfitznerově legendě Der arme Heinrich (1899). Několik sezon pracoval na svém pojetí Mozartova Dona Juana (zvl. s dirigentem L. Blechem od 1901); již předtím vytvořil v této opeře Leporella. Snadno se učil nové role a zpíval v řadě premiér. V pražském německém divadle, kde vytvořil kolem 70 postav, byl ceněn jako mimořádně svědomitý a ve všech ohledech solidní umělec s velkou loajalitou vůči souboru.
Role
1895: Ulrich Czillei (Erkel: Hunyadi László, prem. něm. překladu); 1896–97: Hrabě Juliano (Auber: Der schwarze Domino), Wolfram (Wagner: Tannhäuser), Kurwenal (Wagner: Tristan und Isolde), Alberich, Gunther, Wotan (Wagner: Ring des Nibelungen), Hlasatel (Wagner: Lohengrin); 1898: Jákobův syn (Méhul: Josef und seine Brüder), Escamillo (Bizet: Carmen), Hlasatel (Mozart: Die Zauberflöte), Hoël-Bard (Lazzari: Armor, prem.), Don Fernando (Beethoven: Fidelio), Alfio (Mascagni: Cavalleria rusticana), Baal Hanan (Goldmark: Königin von Saba), Figaro (Mozart: Figaros Hochzeit), Carrasco (Kienzl: Don Quixote), Peter (Humperdinck: Hänsel und Gretel), Rigoletto (Verdi: Rigoletto); 1899: Dietrich (Marschner: Der arme Heinrich), Lord Ashton (Donizetti: Lucia von Lammermoor); 1900: Montezuma (Spontini: Ferdinand Cortez), Pan Fluth (Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor), Rudolf (Bellini: Die Nachtwandlerin), Hrabě Luna (Verdi: Der Troubadour), Kain (d’Albert: Kain), Král Salomon (Goldmark: Die Königin von Saba), Cid (Cornelius: Der Cid), Gilfen (d’Albert: Die Abreise), Hans Sachs (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Silvio (Leoncavallo: Der Bajazzo), Damoiseau (Zichy: Meister Roland), Publius (Mozart: Titus), Velekněz Neptunův (Mozart: Idomeneo), Leporello (Mozart: Don Juan); 1901: Ubald (Gluck: Armida), Orestes (Gluck: Ifigenie auf Tauris), Agamemnon (Gluck: Ifigenie in Aulis, vše v cyklu Gluckových děl), Nelusco (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Hans Mathis (Weis: Der polnische Jude, prem.), Papageno (Mozart: Die Zauberflöte), John (Goldmark: Das Heimchen am Herd), Valentin (Gounod: Faust und Margarethe), Hrabě Nevers (Meyerbeer: Die Hugenotten), Kühleborn (Lortzing: Undine), Telramund (Wagner: Lohengrin), Amonasro (Verdi: Aida), Don Juan (Mozart: Don Juan), Vévoda Robert (Strauss: Guntram); 1902: Enoch Arden (R. Erben: Enoch Arden); 1903: Car (Rossi: Nadeya, prem.), Sebastiano, bohatý statkář (d’Albert: Tiefland, prem.); 1905: Lescaut (Massenet: Manon), Harun al Rašíd (Draeseke: Fischer und Kalif, prem.), Kníže Eberhard (d’Albert: Flauto solo, prem.); 1906: Wilhelm [Guglielmo] (Mozart: Cosi fan tutte), Jochanaan (Strauss: Salome); 1907/8: Marcel (Puccini: La Bohéme), Daland (Wagner: Der fliegende Holländer), Petr Munk (Lafite: Das kalte Herz).
Prameny a literatura
Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1897 až 1907; Bohemia 6. 11. 1900 [Siegfried]; 5. 3. 1901 [Der polnische Jude]; Prager Tagblatt 5. 3. 1901 [Der polnische Jude]; Dalibor 23, 1901, s. 80 [Polský žid]; Bondi 1907; Prager Theaterbuch 1924, s. 150; Rosenheim, s. 122, 156, 166; Němeček 1963; Lomnäs–Strauss, rejstřík ve sv. I, s. 339 [konc.]. • Eisenberg; Kosch; Kutsch 1997 a dodatky ve sv. VII; Piper, sv. Register; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 219–220
