Hostinský, Otakar

Jeho otec studoval na pražské technice a pozdě­ji byl správcem u hrabat Kinských. Po gymná­ziu v Praze (1865) začal H. studovat práva, ale již 1866 přestoupil na filozofickou fakultu. 1867/68 pobýval v Mnichově, kde se seznámil s B. Smetanou a s dílem R. Wagnera a zajímal se o estetiku a uměnovědné obory. Po promoci v Praze (PhDr. 1869) se stal novinářem. Přispí­val do časopisu Dalibor (1869) a stál v čele je­ho nově založeného pokračování (od 1873), byl redaktorem Hudebních listů (1870–72), psal hudební, divadelní a výtvarné kritiky do Květů (od 1870), Pokroku (1872–74), Lumíru (od 1873), do pražských německých novin Politik (1873–74) ad. Po několikaleté odmlce se 1881–82 vrátil ke kritické aktivitě v Národních listech. 1874 získal místo vychovatele v rodině barona Reiského ve Vilémově u Golčova Jení­kova a od léta 1875 do jara 1876 u hraběte Thu­na v Salcburku. Do září 1876 žil v Mnichově, odkud zaslal do Prahy svůj habilitační spis Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der formalen Aesthetik. Se stipendiem ministerstva kultu (školství) pobý­val do února 1877 v Itálii a studoval dějiny umění a archeologii. Habilitoval se 1877 na ně­mecké univerzitě v Praze pro dějiny a estetiku hudby, 1883 se stal mimořádným a 1892 řád­ným profesorem na české univerzitě. Patřil k jejím klíčovým osobnostem a položil základy českých uměnovědných oborů muzikologie a teatrologie. Od 1877 vyučoval dějiny výtvarného umění na pražské Akademii, 1882–86 dě­jiny hudby na konzervatoři a 1892–94 předná­šel na dramatické škole ND, kterou otevřel ředitel F. A. Šubert. Stal se předním členem spolku Umělecká beseda a spoluzakladatelem Královské české společnosti nauk (1879), 1893 mimořádným a 1902 řádným členem České akademie věd a umění (jeho členství bylo od­dalováno patrně i kvůli jeho stanovisku ve spo­ru o tzv. Rukopisy, v němž stál na straně odpůr­ců jejich pravosti). Zastával řadu čestných funkcí.

V mládí se pokoušel o kompozici písní a opery Elektra (1865), kterou nedokončil, k textům pro divadlo se však vracel v souvis­losti se svým přátelstvím s Fibichem. Uvažova­li o pohádkové opeře Hloupý Honza, započali práci na historické opeře Konrad Wallenrod (před 1881), až 1882–83 vytvořil H. pro Fibi­cha libreto k opeře Nevěsta messinská na Schil­lerův námět. Text bez uzavřených čísel je psán ve volném verši a pouze omezeně zařazuje rý­mované pasáže. Vzhledem k H. vlastní kritic­ké činnosti bylo libreto předmětem zvláštní pozornosti a vyvolalo značně rozporné reakce. 1886 napsal H. pohádkové libreto s uzavřenými čísly k Rozkošného opeře Popelka, jež se stala velmi úspěšným repertoárovým titulem ND. V této době zpracoval i námět k opeře Rusalka (libreto E. Mužík), s kompozicí započal 1886 Rozkošný, ale práce nebyla dokončena.

Divadlu se H. věnoval zejména v 70. letech 19. stol., kdy působil jako kritik; později se soustředil na obecnější estetická témata. Zabý­val se zvl. operou, jež v duchu dobových názo­rů stála spolu s programní hudbou na vrcholu hierarchie uměleckých druhů. Pro účely prak­tické kritiky se H. inspiroval Wagnerovým po­jetím hudebního dramatu, jež spočívalo v pod­řízení všech složek díla básníkově dramatické intenci. H. požadoval hudební drama moderní (tj. vedené dramatickým principem, tvořené v deklamatorním slohu, bez dualismu recitati­vu a árie) a národní (tj. založené na stylizaci národního jazyka, který svými vlastnostmi dá­vá hudbě národní charakter; viz Umění a ná­rodnost, Dalibor 1869). Historické pokračová­ní wagnerovského principu dramatičnosti viděl v kombinaci textu a hudby, v melodramu. Z to­hoto hlediska studoval dějiny divadla (antika, Ch. W. Gluck) a obšírně se zabýval otázkami deklamace zpívaného českého textu. Jeho prv­ní teoretické pojednání na toto téma (Květy 1870), jež vzniklo jako reakce na učebnici V. Petrů Česká poetika, vycházelo z analýzy soudobé básnické tvorby a potvrdilo slovní pří­zvuk jako jednoznačný deklamační princip pro zhudebňování českého slova. V tomto smyslu polemizoval H. s J. Durdíkem, který ještě v lednu 1878 v diskusích v Literárním odboru Umě­lecké besedy prosazoval rovnocenně přízvuk i časomíru. H. se věnoval deklamaci i později, zvl. v reakci na články E. Krásnohorské (Něko­lik poznámek o českém slovu a zpěvu, Dalibor 1875, O české deklamaci hudební, Dalibor 1882, ad.).

Největší význam v dobovém kontextu měla jeho aktivita v polemikách vedených v 70. a 80. letech mezi tzv. pivodovským a smetanov­ským křídlem v českém hudebním životě o bu­doucí zaměření české národní hudby. Spory, spjaté se staročeskou a mladočeskou orientací účastníků, byly též odrazem politizace českého kulturního prostředí a souvisely s bojem konku­renčních skupin o vedení PD. Ve svých umělec­kých aspektech se týkaly zdrojů národního umění obecně, jeho národní původnosti a v této souvislosti též Smetanova tzv. wagnerovského epigonství (po premiéře opery Dalibor, 1868). H. popularizoval v časopiseckých statích prin­cipy Wagnerovy reformy a snažil se osvětlit rozdíl v přebírání obecných principů a jednotli­vostí (Hudební listy 1870: Wagnerianismus a česká národní opera, 1871: Wagneriana; Wag­nerova opera Die Meistersinger von Nürnberg; Richard Wagner). Své texty z této doby, doplně­né o nové úvahy, vydal ve sborníku Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu (1901). Jako fundovaný estetik argumentoval H. jasněji než jeho oponenti z tzv. pivodovské­ho křídla, kteří odmítali Wagnerovu reformu jako negaci historických principů opery a hle­dali budoucnost národní hudby v bližším spo­jení s lidovými zdroji. Jejich idea, vycházejí­cí z jiného estetického konceptu a z principů východního folkloru (později dílčím způsobem realizovaná např. Stravinským či Janáčkem), neměla v H. době dostatečně kvalifikované ob­hájce a v polemikách byla mnohokrát desinter­pretována. Jako rozhodný zastánce darwinov­ské představy pokroku v umění ji H. považoval za konzervativní a nepřijatelnou. V souladu se svým přesvědčením podporoval tvorbu Z. Fibi­cha, jehož tvůrčí názory ovlivnil.

Kritická činnost H. zapůsobila nejen na tvor­bu, ale i na rozvoj kritiky v českém hudebním časopisectví. Referáty o novinkách vybavoval H. pojednáním o autorovi a jeho tvorbě, rozbo­rem libreta, popisem hudební konstrukce díla, posouzením pěvecké interpretace a scénické realizace. Vyjadřoval se i k dramaturgickému plánu divadla. Zobecnění z kritik publikoval ve studiích O nynějším stavu a směru české hud­by (Květy 1880) a O významu a úkolu Národní­ho divadla (Pokrok 1881). Srovnáváním se za­hraničními divadly prosazoval pro české jeviště vysoká měřítka a úroveň jeho textů zjednávala hudbě a divadlu v tisku větší prostor. 

Dílo

Úplný soupis uvádí M. Jůzl: Otakar Hostin­ský, 1980 [univ. a veřejné přednášky 1877–1910, bibliografie publikovaných textů včetně kritik 1868–1909, stati z pozůstalosti].

Texty o divadle

Das Musikalisch-Schöne und das Gesamtkunstwerk vom Standpunkte der forma­len Aesthetik, Leipzig 1877, česky jako Hudební krásno a souborné umělecké dílo, ve sb. Hostinský o hudbě, 1961; O české deklamaci hudební, 1886; Bedřich Smetana a jeho boj o českou moderní hud­bu, [sb. kritik a textů], 1901, 2. vyd. 1941. • Výbory z díla s texty o divadle: Otakara Hostinského Esthe­tika, I. Všeobecná esthetika, vyd. Z. Nejedlý, 1921 [univ. přednášky]; O. H.: O umění, vyd. J. Císařov­ský, 1956; Hostinský o hudbě, vyd. M. Nedbal, 1961; O. H. Studie a kritiky, vyd. D. Holub, H. Hrzalová, L. Lantová, 1974; O. H. o divadle, vyd. M. Jůzl, 1981 [též z rkp. pozůstalosti]; O. H. Z hudebních bo­jů let sedmdesátých a osmdesátých. Výbor z operních a koncertních kritik, vyd. E. Vítová, 1986. 

Libreta

Bukovín, opera, 3 jedn., revize původní­ho textu Sabinova z r. 1873, h: Fibich, 16. 4. 1874 PD; Nevěsta messinská, opera, 3. jedn., h: Fibich, 28. 3. 1884 ND, libr. vyd. 1885; Popelka, opera, 3 jedn., h: Rozkošný, 31. 5. 1885 ND, libr. vyd. 1885.

Prameny a literatura

Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 214–217