Vl. jm. Florian Kohmann nebo Koman, psán i Władysław Florianski, Floryanski. Studoval obchodní akademii ve Lvově (tehdy Lemberg) a pracoval jako poštovní úředník. Zpěvu se učil soukromě ve svém rodišti (učitelé: slovinský pěvec F. Gerbić a polská pěvkyně A. Souvestre). Od 1884 vystupoval ve lvovském polském divadle, kde debutoval jako Jan v Millöckerově Žebravém studentu a vytvořil tenorové role v operetách Straussových (Barinkay, Cikánský baron, Eisenstein, Netopýr) a Offenbachových (Paris, Krásná Helena). 2. 2. 1885 zpíval hlavní roli ve lvovské premiéře Zielinského opery Konrad Wallenrod a 21. 9. 1886 hostoval na scéně ND v Praze na doporučení polské zpěvačky T. Arklové (Jontek, Moniuszko: Halka). Ač byla patrná jeho malá jevištní zkušenost a chabá čeština, jeho výkon byl slibný, zvl. ve srovnání s dosavadním představitelem role A. Vávrou. Angažmá v ND získal F. po dalším hostování v květnu 1887. Po odchodu C. Raverty (1887) a A. Vávry (1888) se stal hlavním interpretem prvních tenorových rolí (Verdi, Bizet, Thomas, Halévy, Wagner, Puccini ad.). V ND patřil v 90. letech k nejlépe placeným sólistům a tisk mu vytýkal, že zneužívá svého postavení k získávání privilegií. Psalo se, že vedení ND vítá ukončení jeho smlouvy v červnu 1900 s ohledem na možnost angažovat K. Buriana. 26. 6. 1900 se F. rozloučil v roli Smetanova Dalibora. Ještě jako člen ND hostoval 1895/96 v českém divadle v Brně (Dalibor; Wagner: Lohengrin). Ve svých typických rolích (Dalibor; Jeník, Smetana: Prodaná nevěsta, Canio, Leoncavallo: Komedianti, Heřman, Čajkovskij: Piková dáma) hostoval 1898/99 a v dubnu 1900 v českém divadle v Plzni. Zpíval ve Lvově (1888, 1895, 1897), v Krakově (1889, 1892, 1898), 1895 v petrohradském Mariinském divadle a 1898 ve Velkém divadle ve Varšavě, kam přešel po skončení angažmá v ND a kde od 1902 působil jako zpěvák a režisér. Do ND se vrátil ještě 1902, 1904 a zvl. 1905. 1906/07 podnikl turné do USA (New York, Detroit, Washington) a poté se natrvalo usadil ve Lvově.
F. mimořádná pozice v ND byla dána nejen jeho pěveckými kvalitami, ale i tehdejším kritickým nedostatkem tenoristů na této scéně. Jeho lyrický tenor měl rozsah d–b1 a praxí získával F. výrazové schopnosti i pro hrdinný obor. Publikum se sympatiemi reagovalo na jeho atraktivní zjev a příjemné vystupování. Rozhodující příležitost mu poskytla pražská premiéra Verdiho Otella v lednu 1888, kdy vystoupil v titulní roli vedle B. Foerstrové-Lautererové a B. Benoniho ve zdařilé inscenaci J. Šmahy; Otello zůstal jeho nejlepší rolí. Dále na sebe upozornil hned 1888, kdy vytvořil ke spokojenosti přítomného skladatele postavu Lenského v pražské premiéře Čajkovského Eugena Oněgina; 1890 zpíval hlavní roli v mimořádně zdařilé inscenaci opery A. Franchettiho Asrael; jeho interpretaci Masaniella byla 1890 přičítána zásluha o repertoárové vzkříšení Auberovy Němé z Portici v ND; 1891 vytvořil Tannhäusera při premiéře Wagnerovy opery v ND; 1892 vystoupil jako Smetanův Dalibor a Dvořákův Dimitrij v představení ND na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni.
Pro svou benefici k 10. výročí činnosti v ND (1897) si vybral roli Jeníka z Prodané nevěsty, což sice bylo přijato jako přátelské gesto cizince vůči ND, podle části kritiky se však jeho umělecký naturel pro tuto postavu nehodil. Jeho výkony začaly být předmětem četných námitek (zdrcující posudek jeho výkonu v Meyerbeerově opeře Prorok otiskly Hudební listy 1889). Významnou roli sehrála konkurence K. Buriana, který sice svazek s ND po roce zrušil, ale nastavil vysoká kvalitativní měřítka. Z tohoto hlediska byla zpětně hodnocena F. pražská kariéra i při jeho návštěvách v ND po skončení angažmá (Dalibor 3. 7. 1901) a kritika ji uváděla v pochybnost (E. Hoffer: měl vždy „teatrální nátěr“ a „zdánlivě elegantní, ale nepřirozené pózy“, české umění „nemělo v panu F. nikdy svého představitele“). V Brně však byla patetická extatičnost jeho jevištního vystupování hodnocena vstřícněji a právě v roli Dalibora se pro některé brněnské pěvce stal vzorem.
Role (v ND)
1886: Jontek (Moniuszko: Halka), Radames (Verdi: Aida), Lionel (Flotow: Marta); 1887: Don José (Bizet: Carmen), Vilém Meister (Thomas: Mignon); 1888: Otello (Verdi: Otello), Eleazar (Halévy: Židovka), Vít (Smetana: Tajemství), Assad (Goldmark: Královna ze Sáby), Dalibor (Smetana: Dalibor), Arnold (Rossini: Vilém Tell), Jan z Leydenu (Meyerbeer: Prorok), Lenskij (Čajkovskij: Evžen Oněgin); 1889: Nadir (Bizet: Lovci perel), Jan Lotarinský (Joncières: Jan Lotarinský), Dimitrij (Dvořák: Dimitrij), Urvasi (Kienzl: Urvasi); 1890: Merlin (Goldmark: Merlin), Masaniello (Auber: Němá z Portici), Asrael (Franchetti: Asrael); 1891: Turiddu (Mascagni: Sedlák kavalír), Tannhäuser (Wagner: Tannhäuser), Muza ben Abil Gazan (Bendl: Lejla), Jaroslav (Šebor: Nevěsta husitská), Štěpán (Moniuszko: Strašný dvůr), Raoul (Meyerbeer: Hugenoti); 1892: Oto (Bendl: Dítě Tábora), Fricek Kobus (Mascagni: Kmotr Fricek), Jeník (Smetana: Prodaná nevěsta), Heřman (Čajkovskij: Piková dáma); 1893: Canio (Leoncavallo: Komedianti), Jíra (Smetana: Braniboři v Čechách), Cornill Schut (Smareglia: Cornill Schut); 1894: Walter Stolzing (Wagner: Mistři pěvci norimberští), Des Grieux (Puccini: Manon Lescaut), Štěpán (Rozkošný: Stoja, prem.), Lohengrin (Wagner: Lohengrin); 1895: Fernando (Fibich: Bouře, prem.), Horymír (Rozkošný: Svatojanské proudy); 1896: Don Juan (Fibich: Hedy, prem.), Sebastian (Weis: Viola, prem.), Lorenzo (Smareglia: Istarská svatba), Alfred (Verdi: Violetta [La Traviata]), Faust (Boito: Mefistofeles); 1897: Edvard (Goldmark: Domácí cvrček), Robert (Meyerbeer: Robert ďábel); 1898: Gérard (Delibes: Lakmé); 1900: Andrea Crini (Trneček: Andrea Crini, prem.).
Prameny a literatura
Ověřená životní data uvádí Słownik biograficzny 1973, jiné údaje jsou chybné. • Dalibor 8, 1886, s. 358; 9, 1887, s. 189; 12, 1890, s. 242, 290–291; 14, 1892, s. 142, 186; 19, 1897, s. 149, 248–249 [K. Knittl]; 23, 1901, s. 223 [E. Hoffer], s. 228, 239, 322; 27, 1905, s. 63, 87, 123, 252; 28, 1906, s. 54; 33, 1911 [nekrolog], s. 252–253; Hudební listy 7, 1889, s. 35 [Prorok]; W. F.: Album jeho podobizen, 1900; F. A. Šubert: [Z uplynulých dob I.]. Moje vzpomínky, 1902; F. A. Šubert: Dějiny Národního divadla v Praze, 1908, zvl. s. 159, 187–188; Hudební revue 4, 1911, s. 263–264; B. Benoni: Za W. F., Smetana 1, 1911, s. 218–220; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I–II, 1917 a 1919, rejstřík ve sv. II; J. B. Foerster: Paměti, II, 1932, s. 134–135; Nejedlý: Opera ND I; J. B. Foerster: Poutník, 1942; P. Pražák: Smetanovy zpěvohry, I–IV, 1948, rejstřík ve sv. IV; A. Grulichová: Příspěvek k dějinám brněnské opery v letech 1894–1904, dipl. práce fil. fak. brněnské univ. 1958; V. Štěpánek: Pražské návštěvy P. I. Čajkovského, 1952; Němeček: Kovařovic, zvl. I, s. 153 [v ND po 1900]. • Otto, i Dodatky; ODS; Pazdírek; ČHS; Słownik muzyków polskich; Polski słownik 1968; Słownik biograficzny 1973; NDp; Kutsch 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 157–159
