Studoval zpěv u někdejšího barytonisty brněnského německého divadla H. Pfeifera. V Brně vystupoval koncertně (např. 26. 2. 1888 byl sólistou koncertu v evangelickém Christus Kirche). 1889 debutoval v Linci jako Lohengrin (Wagner: Lohengrin). Od roku 1892 působil ve Štýrském Hradci a na začátku prosince 1895 se ucházel o angažmá v německém divadle v Praze v roli Wagnerova Lohengrina a Johanna z Leydenu (Meyerbeer: Der Prophet). Ředitel Neumann ho angažoval počínaje zářím 1896 a E. zůstal členem jeho souboru až do svého předčasného úmrtí po několikatýdenní nemoci. Jeho pohřbu se zúčastnily zástupy Pražanů, protože patřil k nejpopulárnějším zpěvákům německého divadla a byl respektován i jako přátelský a laskavý člověk. Divadlo uctilo jeho památku 3. 10. 1903 představením Wagnerovy opery Das Rheingold. Vystupoval koncertně (mj. 16. 1. 1902: H. Rietsch, scény z opery Walther von der Vogelweide, prem.).
V Praze nastupoval jako začátečník vedle prvního tenoristy E. Gusalewicze, původem Poláka, který měl problémy s němčinou. Také tato okolnost pomohla E. rychle se vypracovat do rovnocenného postavení, když Gusalewiczovi ponechal pouze lyrické tenorové role se zvláště vysokými polohami. E. měl „pravý hrdinný tenor s tmavým základním témbrem, jemuž podivuhodně světlé zabarvení otevřeného –e– dávalo obrovskou schopnost proměn“ [nekrolog]. Při zpěvu velmi dobře vyslovoval, byl schopen věrohodně přednášet mluvené dialogy a svým deklamačním uměním výstižně tvaroval i komické role (Don Gaston, Weber–Mahler: Die drei Pintos, 1900). Během sedmi let pražského angažmá vytvořil postavy širokého charakterového a oborového spektra; významně se podílel např. na Gluckově cyklu, který divadlo pořádalo 1901, v němž zpíval mj. roli Parida, transkribovanou pro tenor (Paris und Helena). Těžištěm jeho repertoáru však zůstaly Wagnerovy opery. Jeho menší zavalitý zjev sice pro ně neposkytoval nejlepší fyzické předpoklady a E. nebyl ani obratným hercem, výborně je ale zvládal pěvecky, s postačujícím bohatým hlasovým fondem a vzornou deklamací. Klenutá kantiléna, kterou dokázal rozvinout, dávala hrdinským postavám Wagnerových dramat nezvyklou vřelost (Tannhäuser, Walter Stolzing v opeře Die Meistersinger von Nürnberg). E. vrcholným pražským výkonem se stala titulní postava opery Tristan und Isolde, v níž mu byla partnerkou sopranistka M. Claus-Fränkelová. Oba pěvci museli před studiem rolí uzavřít s ředitelem Neumannem nezrušitelnou dvouletou smlouvu. Premiéru tohoto nastudování, kterou 1. 9. 1896 řídil F. Schalk, navštívilo mnoho zahraničních návštěvníků. Předčasná smrt nedovolila E. zcela rozvinout umělecké dispozice.
Role (v Praze)
1895 j. h.: Lohengrin (Wagner: Lohengrin, i v angažmá), Johann z Leydenu (Meyerbeer: Der Prophet, i v angažmá); 1896: Don Louis de Bargas (Albéniz: Pepita Jiménez), Josef (Méhul: Josef und seine Brüder), Max (Weber: Der Freischütz), Turiddu (Mascagni: Cavalleria rusticana), Canio (Leoncavallo: Der Bajazzo), Tristan (Wagner: Tristan und Isolde), Námořník Plummer (Goldmark: Das Heimchen am Herd); 1897: Georg von Sturmfeld (Ferd. Langer: Der Pfeifer von Hardt), André Chénier (Giordano: André Chénier), Mathias Freudhofer (Kienzl: Der Evangelimann), Walter Stolzing (Wagner: Die Meistersinger von Nürnberg), Erik (Wagner: Der fliegende Holländer); 1898: Florestan (Beethoven: Fidelio), Armor (Lazzari: Armor); Marcel (Leoncavallo: La Bohéme); 1899: Lisandro (Urspruch: Das Unmöglichste von Allem), Genesius (Weingartner: Genesius), Hans Kraft (S. Wagner: Bärenhäuter), Sever (Bellini: Norma); 1900: Don Gomez (Saint-Saëns: Heinrich VIII.), Pedro (H. Wolf: Corregidor), Idomeneus (Mozart: Idomeneus), Ferdinand Cortez (Spontini: Ferdinand Cortez), Roland (Zichy: Meister Roland), Don Gaston (Weber–Mahler: Die drei Pintos), Trott (d’Albert: Die Abreise), Alvar Fanez (Cornelius: Cid), Ferrando (Mozart: Così fan tutte), Wilhelm Meister (Thomas: Mignon), Loge, Siegmund a Siegfried (Wagner: Der Ring des Nibelungen); 1901: Manru (Paderewski: Manru), Rinaldo (Gluck: Armide), Pylades (Gluck: Iphigenia auf Tauris), Achilles (Gluck: Iphigenia in Aulis), Paris (Gluck: Paris und Helena v úpravě J. Stranského, vše v rámci Gluckova cyklu), Hoffmann (Offenbach: Hoffmanns Erzählungen), Yang Yang (Auber: Das eherne Pferd), Don Ottavio (Mozart: Don Juan), Guntram (R. Strauss: Guntram); 1902: Johannes (Massenet: Herodias), Medardus (Pirani: Das Hexenlied, prem.), Rienzi (Wagner: Rienzi), Peter (Blech: Das war ich); 1903: Samson (Saint-Saëns: Samson und Dalila), Don José (Bizet: Carmen), Nadeya (Rossi: Nadeya, prem.).
Prameny a literatura
Der Humorist [Wien], 1894, č. 7 [Št. Hradec]; Bohemia 4. 12. 1895 [Lohengrin], 6. 12. 1895 [Johann z Leydenu], 3. 9. 1897 [Tristan], 11. 10. 1901 [Guntram]; 28. 8. 1903 [nekrolog E. Batka], 29. 8. 1903 [smuteč. slavnosti]. • Eisenberg; Kosch; Kutsch 1997; Piper, sv. Register; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 137–139