Psán též Antosch. – Odkud pocházel, není známo. Nejpozději od prosince 1760 působil jako učitel v Nemyčevsi u Jičína. Tam se 11. 12. oženil s místní dívkou Barborou Langrovou, s níž měl dva syny a dceru. Učil trivium, vedl kostelní zpěv a hudbou si přivydělával i po hospodách, později mu byla přidělena pole ze zrušeného panského ovčína. Po 1790 přešel do blízkého Kopidlna, tam se mu v říjnu 1791 z druhého manželství s Alžbětou Blechovou narodila dcera. V novém působišti, kde byla před jeho nástupem vystavěna dřevěná školní budova, se postavení A. zlepšovalo. Stal se měšťanem a jeho příjmy zvýšilo také založení školní fundace (1795 věnovalo škole půdu místní literátské bratrstvo a finanční obnos poskytl vídeňský dvorní klavírista J. A. Štěpán, syn bývalého kopidlnského kantora). Učitelské působení A. v Kopidlně skončilo 1806. Ve zdejší matrice zemřelých však zaznamenán není (20. 4. 1816 tu zemřel jeho syn Jan A.), zřejmě dožil na odpočinku u některého ze svých dětí na jiném místě.
Nejznámějším dílem A. je zpěvohra o východočeské selské rebelii 1775, komponovaná 1775–77 a v pramenech nazývaná Opera de Rebellione Boëmica Rusticorum; Operetta o Sedlskej Swobodě aneb Rebelirowani; Opera o sedlské rebelij; Sedlské pozdvižení roku 1775, která vznikla podobně jako řada lidových slovesných skladeb, kronikářských záznamů i písní v bezprostřední souvislosti s povstáním a realisticky zachycuje jádro této historické události – demonstrační tažení selského vojska a vyjednávání sedláků s vrchností. Autorem libreta, sepsaného na základě zpráv o událostech, možná i se znalostí dobových kramářských tisků (např. Špásovná novina v píseň uvedená o sedlské svobodě, 1777), byl zřejmě sám skladatel. Průběh rebelie ve zkratce sehrají čtyři postavy: Rychtář (tenor), Vůdce rebelie (první bas), Sedlák (alt) a Správce (druhý bas). Vůdce rebelie vyzývá k povstání, Rychtář a Sedlák vyjednávají se Správcem o zveřejnění domnělého císařského patentu, který sedlákům zaručí svobodu, zrušení roboty a daní. Patent je už oslavován, ale Vůdce přichází se zprávou o neúspěchu povstání, kterou potvrdí i Správce a závěrečný sbor. Podobný námět se objevil i v anonymní skladbě pro dva zpěváky s doprovodem smyčcového tria Opera iucunda Pán a sedlák z Bakova nad Jizerou, v níž sedlák odvážně obviňuje pána ze špatného zacházení, v závěrečném chóru však rezignuje a slibuje poslušnost.
A. hudební ztvárnění svým rozvrhem připomíná komická intermezza italských oper barokního období. Převažující tříhlasá sazba s častými figuracemi je vytvářena řazením a opakováním krátkých melodických motivů a harmonických postupů, zdařile však charakterizuje jednotlivé postavy (např. vážný patetický tón Vůdce rebelie), dokáže stupňovat výraz podle spádu děje a dokládá tak spontánní invenci autora. Po instrumentální introdukci se pravidelně střídají árie s recitativy a sbor jednajících postav kompozici o 17 číslech uzavírá. Instrumentální hlasy tvoří smyčcové trio (patrně s obligátním cembalem), které doprovází i recitativy a uplatňuje se v mezihrách.
Zmínky o provádění A. zpěvohry ve Skutči v osmdesátých letech 18. stol. (skladatel V. J. Tomášek zpíval podle vlastní vzpomínky z dětství altový part v domácí produkci české zpěvohry Selské povstání – „Der Bauernaufruhr“, jako autora však zřejmě omylem uvedl skladatele „Tučka“, ⇒ Someš 1963) a později v okolí Miletína (podle kroniky miletínského rodáka R. Dreyschuka provozovali kompozici učitelé z okolí vždy o slavnosti sv. Cecílie pro vlastní zábavu) a původ většiny opisů v kantorském prostředí napovídá, že A. skladbu zřejmě komponoval pro uvedení v kruhu přátel a kantorů z okolních škol.
Značné rozšíření zpěvohry v českých zemích dokládá šest úplných dochovaných opisů a několik fragmentů. Z nejstarší verze skladby existují pouze dva datované vokální party („finis A[nno]. 1777“), vložené do pozdějšího kompletního exempláře z Nového Města nad Metují (kolem 1800), není vyloučeno, že se jedná o torzo A. autografu. Nejstarší úplný opis (asi 1777) pochází podle kopistovy poznámky z klášterního prostředí (blíže neurčený klášter nebo kostel sv. Josefa) podobně jako verze z rajhradského kláštera (1779) s českým titulním listem a latinskými poznámkami na partech, které kromě data opisu poprvé zaznamenaly také jméno skladatele („Del Sig. Antosch“). Pozdější verze jsou známy z Kutné Hory („Auth[ore]. D[ominus]. Antosch“), z Miletína (opis K. J. Erbena) a z Ústí nad Orlicí.
Zpěvohra se stala východiskem pro rozsáhlejší třídílnou hru se zpěvy nazvanou Selská rebelie aneb Nesmysltedlné pozdvižení, jejíž anonymní autor téměř všechny A. árie a recitativy v původní podobě zasadil do nového, mluveného prozaického textu. Úprava počítá s početnějším hereckým ansámblem a náročnějším scénických řešením (šest proměn); na jevišti se odehrávají i působivé výjevy, o nichž v předloze byla pouze zprostředkovaná zmínka (např. scéna plenění panského sídla). Podle tradovaného výkladu vznikla hra na počátku 19. stol. pro potřeby ochotníků v okolí Ústí nad Orlicí, kde opisy textu nalezli K. Adámek (rkp. z archivu hudebního spolku Cecilie, dnes nezvěstný) a J. Someš (rkp. J. Štyrského pro neuskutečněnou inscenaci 1895) a kde byla v 19. stol. při oslavách svátku sv. Cecílie tradičně prováděna (po 1895 v přepracování J. Kunstovného do podoby kouzelné zpěvohry Tafriel). Mohla však vzniknout už v počátcích venkovského ochotnického hnutí v osmdesátých letech 18. stol. a podle místních názvů užitých v textu ji lze lokalizovat do středního Polabí. Tato hra se zpěvy dokládá šíření A. zpěvohry a proměny její inscenační tradice na pozadí dramaturgie pražského Vlastenského divadla (srv. Thámův překlad hry P. Weidmanna Štěpán Fedynger neb Sedlská vojna, Nosticovo divadlo 1785; ztracená hra se zpěvy M. Stuny Sedlské zbouření, Bouda 1786, jejímž modelem A. zpěvohra mohla být). 1975 provedli A. zpěvohru posluchači brněnské konzervatoře (d: Z. Mrkos, r: I. Petrželka).
A. komponoval také vokální chrámové skladby, dochované v řadě opisů (mariánské antifony, roráty, árie, pastorely na české texty). Několik pastorel má podobu dialogu, stejně tak jako drobná a dobově značně rozšířená skladba Loučení Pána Ježíše se svou nejmilejší matkou Marií Pannou pro soprán a bas s doprovodem houslí a varhan, jejíž hudebnědramatické zpracování stojí ve srovnání s pastorelami na vysoké úrovni.
Edice
K. V. Adámek: Divadelní hra lidová o selské vojně z XVIII. století, Český lid10, 1901, s. 227–234, 257–262, 354–356 (hra se zpěvy z archivu hudebního spolku Cecilie v Ústí n. O., rkp. nezvěstný); J. Branberger: Dvě staré české hudební parodie, Smetana 1, 1906, s. 198, 240 (pozdní opis z pozůstalosti V. Vaňky); Č. Zíbrt: K. J. Erbena opis opery o selském pozdvižení r. 1775, Český lid 23, 1914, s. 29–37; Lidové drama pobělohorské, ed. J. Hrabák, Praha 1951, s. 207–231, (237); J. Němeček: Lidové zpěvohry a písně z doby roboty, Praha 1954, s. 94–247 (kritické porovnání variant); J. Pohanka: Dějiny české hudby v příkladech, Praha 1958, s. 162–164, č. 131.
Prameny a literatura
Ústav hudební vědy FF UK – knihovna, sign. VI A 84 (Knihovna O. Hostinského): Opera de Rebellione Bohemica Rusticorum (opis asi 1800 z Nového Města n. M.; tamtéž dva vložené dvojlisty – part Rychtáře a Sedláka s datem 1777, pozn. „Z Paky prof. Pover.“); ČMH, sign. X E 354: Opera de Rebellione Boëmica Rusticorum quae contigit Anno 1777 [!], provenience Tachlovice; sign. VII A 141: Sedlské pozdviženj roku 1775[opis K. J. Erbena, Miletín 11. 9. 1833, předloha asi 1800]; sign. VI A 110 + III B 219: Loučení Pána Ježíše se svou nejmilejší matkou Marií Pannou; MZMh, sign. A 354: Operetta o Sedlskeg Swobodě aneb Rebelirowani, 8. 7. 1779 (provenience Rajhradský klášter); České muzeum stříbra Kutná Hora – knihovna, sign. RM 19 Ac 2 – 6/70 V: Opera o sedlské rebelii; SOkA Ústí nad Orlicí, nesign. – J. Mazánek: Paměti ochotnického divadla města Ústí nad Orlicí od prvých počátků až do založení spolku Vicena – příl. č. 22, sub A: Selská rebelie, opis textu J. Štyrský, 1895 (⇒ Someš 1963); tamtéž, sub B: J. Kunstovný: Tafriel, obsahuje fragment hudebního zápisu asi 1800 (part Správce a prvních houslí); Kronika R. Dreyschuka z Miletína (v majetku rodiny Laušmanovy, Miletín, ⇒ Someš 1963). • V. J. Tomášek: Selbstbiographie, Libussa 1845, s. 357 (Vlastní životopis Václava Jana Tomáška, ed. Z. Němec, Praha 1941, s. 17n.); K. Adámek: Z věku roboty, Polička 1888, s. 48n.; K. V. Adámek: O selské vojně z 18. stol., Národní listy 19. 11. 1897 + Nálezová zpráva o divadelní hře o selském povstání 1775, Časopis Společnosti přátel starožitností 13, 1905, s. 58n.; J. Němeček: Dvě lidové zpěvohry z období roboty, Hudební rozhledy 6, 1953, s. 353n.; J. Someš: Ohlas nevolnického povstání roku 1775 v lidové slovesné tvorbě na sklonku 18. a v první polovině 19. stol., dipl. práce, FF UK Praha 1963, s. 20, 23n., 33, 40, 140–212 + Soudobá lidová slovesná tvorba o „selské vojně“, Povstání poddanského lidu 1775 v severovýchodních Čechách, ed. E. Bouza–J. Metelka, Hradec Králové 1975, s. 214–224; F. Černý: Thema der Bauernaufstände im Repertoire der ersten tschechischen professionellen Theatervorstellungen in Prag in den achtziger Jahren des 18. Jahrhunderts, Theatralia 4, Praha 1977, s. 53–59 (AUC-Philosophica et historica 3, 1976); J. Trojan: České zpěvohry 18. století, Brno 1981, s. 3, 22–24; J. Berkovec: České pastorely, Praha 1987, s. 82, 90n., 160, 165, 180, 203, 229n.; viz Edice. • ČHS, DČD I–II, Grove, Grove O, Pazdírek
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla,ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 22–24
