Studoval na univerzitě ve Stockholmu a současně se vzdělával ve zpěvu na místní konzervatoři, později soukromě u P. Viardot-Garciové. Jeho koncertní debut zahrnoval i vystoupení v Austrálii. 1874 zpíval v Bayreuthu roli Donnera při prvním tamním souborném provedení Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen. Nastoupil divadelní dráhu v oboru basbaryton u dvorních a městských scén v Drážďanech, Hannoveru, Berlíně a v Breslau [Wrocław]. Jeho prvním delším působištěm se stalo pražské německé divadlo, kam ho angažoval ředitel A. Neumann v létě 1885. V Praze E. také koncertoval, např. 5. 5. 1886 provedl mj. několik vlastních písní. V květnu 1887 dostal od Neumanna dlouhodobou dovolenou k vyřešení osobních problémů. V Praze se znovu objevil až v březnu 1889, kdy se zúčastnil jako host zájezdu pražského německého divadla do Petrohradu a Moskvy s tetralogií Ring des Nibelungen. Znovu byl angažován od srpna 1889 až do konce sezony 1891/92. Po krátké epizodě v Hamburku se 1. 1. 1893 vrátil do Prahy. 13. 2. 1894 ho Neumann pro blíže nedefinované hrubé porušení disciplíny s okamžitou platností propustil. Z Prahy přesídlil E. do Berlína, pak hostoval u německých divadel v Americe, 1899 byl režisérem ve Stockholmu, 1906 v Lipsku a v posledních letech života intendantem švédské královské opery. O jeho kariéře, poznamenané četnými osobními krizemi, je k dispozici málo přesných informací.
Do pražského německého divadla přišel E. současně s novým kapelníkem G. Mahlerem, s nímž se spřátelil. Nejen hlasovými dispozicemi, ale i mohutnou postavou byl předurčen pro role „wagnerovských nadlidí, obrů a bohů“ [Rosenheim]. Vytvořil Fafnera a Hundinga v Mahlerových pražských premiérách prvních dvou částí Wagnerovy tetralogie Ring des Nibelungen (Das Rheingold, Die Walküre, prosinec 1885). Jeho objemný hlas kritika od počátku popisovala jako „rauh“ (drsný), což byl již zřejmě projev hlasové choroby. Ta se začala projevovat během jeho druhého pražského angažmá (1889), kdy vystupoval méně a poněkud změnil repertoár. Díky výraznému hereckému nadání uspěl zvl. v komických rolích, dovedených někdy až k hranici grotesky.
Ředitel Neumann chtěl šetřit jeho hlas a využít jeho jevištních zkušeností, a tak ho 1890 jmenoval režisérem (celkový režijní dohled si Neumann ponechával). V operách, které E. studoval jako režisér, zpravidla zpíval i malou roli. Spolupracoval s kapelníky K. Muckem (v prvním angažmá) a R. Krzyzanowským, s nimiž úspěšně inscenoval 1891 a 1893 zvl. veristické opery. Jeho nejvýraznější režijní prací se 1891 stala pražská premiéra Mascagniho opery Cavalleria rusticana (dir. Muck), jež byla po několik sezon nejhranější operou pražského německého jeviště. Vedle stylizovaných hereckých akcí sólistů zde upoutala režie sboru, jehož pohyb byl patrně po vzoru Meinigenských do podrobností propracován. V červnu a červenci 1891 byla pražská inscenace více než 30krát reprízována v Berlíně a přispěla k prosazení verismu na německých jevištích.
Role (v Praze)
První angažmá, do 1887: Fafner a Hunding (Wagner: Ring des Nibelungen), Holanďan (Wagner: Der fliegende Holländer), Sarastro (Mozart: Die Zauberflöte), Bartolo (Mozart: Figaros Hochzeit), Bertram (Meyerbeer: Robert der Teufel), Don Pedro (Meyerbeer: Die Afrikanerin), Gaveston (Boieldieu: Die weisse Dame), Ludwig VI. (Weber: Euryanthe), Capulet (Gounod: Romeo und Julie), Rocco (Beethoven: Fidelio). – Druhé angažmá, po 1889: Severin Fortunat (Reznicek: Emerich Fortunat, prem.), Kardinál du Bellay (Woyrsch: Der Pfarrer von Meudon), Friedrich von Trausdorf (Schubert: Der häusliche Krieg), Gritzenko (Meyerbeer: Der Nordstern), Don Ruy Gomez (Verdi: Ernani), Juartha Saracini (Solovjev: Cordelia), Philipp (Litolff: Die Tempelherren), Irfried Rhinberg (Nessler: Der Rattenfänger von Hammeln), Don Pinto (Weber– Mahler: Die drei Pintos).
Režie
1890: Meyerbeer: Der Nordstern; 1891: Mascagni: Cavalleria rusticana; 1893: Mascagni: Die Rantzau, Giordano: Mala vita; 1894: Rossini: Moses oder der König von Aegypten.
Prameny a literatura
Prager Zwischenactszeitung 4. 4. 1886; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1887, s. 10; 1890, s. 9; 1892, s. 14; 1894, s. 8 [režie], 11; Teuber III, s. 810, 812, 813; Dalibor 14, 1892, s. 46 [první odchod]; 16, 1894, s. 122 [propuštění]; Rosenheim, s. 44, 82, 91, 92; Němeček 1963; Gustav Mahler: Briefe, vyd. M. Hansen, Leipzig 1981; J.-H. Lederer: Verismo auf der deutschsprachigen Opernbühne, Wien 1992; J. Ludvová: Betty Franková, pražská přítelkyně Gustava Mahlera, Mahler a Praha, 1996, s. 19 [souběžně něm.]. • Eisenberg; ODS [jiná osob. data]; Kosch [jiná osob. data]; Ulrich 1997 [tato osobní data zde převzata]; Kutsch 1997; Piper, sv. Register; Neues deutsches Theater.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 136–137
