Získal široké vzdělání. 1866 ředitelem Městského divadla na Zelném trhu v Brně. 1870 přešel se souborem do vídeňského Theater in der Josefstadt. Uváděl především operu, později lehčí žánry. Režíroval v Hamburku, Brémách a v Theater an der Wien. 1882 – 1885 ředitelem nově postaveného Městského německého divadla Na hradbách v Brně (první plně elektrifikované divadlo v Evropě). I přes umělecké kvality po organizační stránce neuspěl. Od 1887 vedl sekretariát spolku Verein des deutschen Volkstheatres.
Psán také Franckl, Frankl. Narodil se v židovské rodině jako nejmladší ze tří synů. Starší bratr Berthold F. (*1810) se věnoval hudbě, vystupoval jako klavírista a později se dále vzdělával ve Vídni. Mladší bratr Hermann F. (*1816) se věnoval literatuře, psal básně, překládal a pokoušel se o dramatická díla. Studoval ve Vídni na Polytechnickém institutu, stal se kupcem, ale profese ustoupila jeho literární činnosti. F. manželka Aurelie, roz. Eversová, operní pěvkyně, byla angažována 1868–1870 v Městském divadle na Zelném trhu [Das Krautmarkttheater] v Brně. Jejich syn Adolf (nar. 1878), inženýr ve vedoucích pozicích u mezinárodních firem v Evropě a USA, se divadlu nevěnoval, ale jeho dcera, F. vnučka Herta Frankel, působila jako tanečnice a loutkářka ve Španělsku (†1996). F. byl pohřben ve Vídni.
Vystudoval v Brně gymnázium a absolvoval dva obligátní filozofické ročníky jako přípravu na univerzitní studium. Vzdělával se prakticky, učil se generálbasu a čtení partitury u skladatele a kapelníka brněnského městského divadla Gottfrieda Riegera. Na otcovo přání studoval matematiku, mechaniku, strojnictví a stavitelství na Polytechnickém institutu ve Vídni; absolvoval s vyznamenáním. Ve Vídni zůstal do roku 1848, jako účastník revoluce pak město opustil a odjel do Německa. V Lipsku, ve Výmaru a Drážďanech se částečně skrýval, ale pokračoval ve studiu. 1851 získal doktorát z filozofie na univerzitě v Jeně. Nelegální pobyt skončil v Drážďanech v roce 1855, kdy byl zadržen a poslán do Rakouska, kde si měl odpykat trest za účast v revoluci. Díky amnestii se později vrátil do Brna. Již během studentských let se F. zabýval historií, estetikou, německou a světovou literaturou. Ve čtyřicátých letech publikoval drobné básnické texty v časopise Moravia, v Německu vydal soubor politických povídek Wiener Gräber (Lipsko 1849) a výpravnou báseň Tannhäuser (Výmar 1854). V Brně se na podzim 1865 přihlásil do výběrového řízení na místo ředitele Městského divadla na Zelném trhu.
Do funkce nastoupil v dubnu 1866 bez předchozích zkušeností. Městská rada, které zřejmě imponovalo jeho široké vzdělání, ho vybrala z osmi uchazečů, většinou zkušených ředitelů, a pronajala mu divadlo se sálem Reduty na šest let. F. převzal divadlo po Antonu Zöllnerovi (1860–1866), který z finančních důvodů preferoval lehký repertoár na úkor vážné činohry. V opeře tvořila základ díla Giuseppe Verdiho, výkony souboru ale neměly dobrou kvalitu. F. angažoval nové herce, režiséry, kapelníka, a pořídil nové dekorace. Jeho repertoár se odvíjel od požadavků publika i od aktuálního stavu hereckého souboru, který se měnil a doplňoval i v průběhu sezon. V prvním roce měla nejvíce členů činohra (31) proti opeře s přibližně polovinou výkonných sil (14). Co do počtu repríz vedla v opeře italská díla (Verdi, Donizetti, Rossini), F. se ale snažil divákům přiblížit i pařížskou grand opéra (Auber: Die Stumme von Portici, Meyerbeer: Robert der Teufel, Hugenotten, Der Prophet) a jeho zájmu neunikl ani nastupující Wagner (Tannhäuser 26. 1. 1867, Lohengrin 17. 12. 1867 a Der fliegende Holländer2. 12. 1871). V operetním žánru se objevovali nejčastěji Offenbach a Suppé, v činohře dominovaly veselohry (Raimund, Nestroy, Bauernfeld, O. F. Berg, Benedix, Charlotte Birch-Pfeiffer, A. Langer).
Ač mu byla městská rada nakloněna, potýkal se F. s finančními problémy, protože většinu prostředků musel vynaložit na gáže. Jeho smlouva byla nevýhodná, zavazovala ho hradit i údržbu a ostrahu divadla. 23. června 1870, v době, kdy město začalo uvažovat o stavbě nové scény, zničil stávající divadlo na Zelném trhu požár. F. operní soubor odešel do vídeňského Theater in der Josefstadt a F. se přesunul se zbytkem svých brněnských zaměstnanců do adaptovaných prostor jízdárny. Toto nouzové divadlo sloužilo od 14. 8. 1870 do konce roku. Repertoár byl omezený a navzdory velké snaze bývalo hlediště poloprázdné. Již 1. ledna 1871 se otevřelo nové Prozatímní divadlo [Interimstheater]. Investorem byla soukromá společnost, stavěl Ferdinand Fellner ml., pozdější člen známé dvojice vídeňským stavitelů divadel Fellner – Helmer. Jednopatrový dům na Ratwittově (dnes Žerotínově) náměstí v historizujícím novorenesančním stylu měl kapacitu asi 1500 diváků. Měl tvořit mezistupeň k nové reprezentativní budově.
F. se pokusil uvádět náročnější tragédie a opery, brzy však čelil kritice ze strany tisku, který vyžadoval jejich častější obměnu, i publika, které žádalo spíše veselohry a operety. Mezi novými herci roku 1871 byl vídeňský komik Rudolf Tyrolt; záhy získal oblibu a významně pozvedl úroveň veseloherního repertoáru. Příznivé období ale trvalo pouze rok a při změnách v souboru v další sezoně byl ředitel nejen kritizován, ale napaden osobně. Problémy završil krach na vídeňské burze (1873), kde F. ztratil značnou část svých finančních prostředků. V zimě 1874 se začal častěji objevovat na plakátech jako režisér. Úspěch měly zejména jeho inscenace Lecocqovy operety Angot a Meyerbeerovy opery Der Prophet. Jako vrchní režisér zůstal F. v divadle i v sezoně 1874/75, kdy se ředitelem stal Heinrich Hirsch.
V letech 1876–1878 byl operním režisérem Hamburku a Brémách, 1879–1882 režisérem v Theater an der Wien ve Vídni. Když brněnská městská rada v roli investora na začátku 80. let otvírala nově postavené Městské německé divadlo Na hradbách [Das deutsche Stadttheater], vybrala do ředitelské funkce opět F., který pro tuto příležitost napsal slavnostní hru Bei Frau Bruna (v den otevření divadla 14. 11. 1882 se hrála před Goethovou truchlohrou Egmont). V první sezoně příjmy převyšovaly výdaje; diváky přitahovala i sama stavba, první plně elektrifikované divadlo v Evropě (stavěla opět firma Fellner – Helmer). Městská divadelní komise chtěla budovu privatizovat nebo pronajmout, ale návrh v radě neprošel a město si ponechalo správu na další dva roky, i s F. jako uměleckým ředitelem. Slíbilo mu doplnění knihovny, zejména o chybějící operní libreta, která si dříve musel opatřovat v zahraničí. Finanční výnos z první sezony se však neopakoval, mimo jiné proto, že ředitel potřeboval peněz na honoráře mnoho hostujících zpěváků a herců z Vídně.
V první sezoně 1882/83 bylo nastudováno 92 děl (17 oper, 22 činoher, 12 operet, 18 veseloher, 22 frašek a lidových her), z toho 18 novinek. Největší úspěch z F. režií zaznamenala Millöckerova opereta Bettelstudent, často reprízovaná i v dalších letech. Na uvedení Sofoklovy Antigony (11. 3. 1883) spolupracoval sbor Brünner Männergesang-Verein. (O častější dobré spolupráci divadla se sborem svědčí i prolog, který F. napsal k výročí sboru, viz Text). Už během prvních divadelních prázdnin se objevily kritické hlasy, jež sílily i později, kdy docházelo (též v důsledku onemocnění) k častým změnám ohlášeného dramaturgického plánu a ředitel opakoval starší tituly. Nebyly jasně stanoveny pravomoci tří hlavních činitelů (městská divadelní komise, ředitel a zástupci souboru), střety nastávaly při obsazování volných míst, rozdělování rolí apod.
Na konci svého funkčního období měl F. v souboru 15 herců, 9 hereček, 11 zpěváků a 9 zpěvaček, přičemž někteří účinkovali v činohře, opeře i operetě. V orchestru bylo angažováno 42 hudebníků. V sezoně 1883/84 dal ředitel nastudovat 147 titulů (27 oper, 36 truchloher a činoher, 17 operet, 48 veseloher, 19 frašek a lidových her), z nichž 19 bylo v Brně uvedeno poprvé. Konala se i odpolední představení. F. uskutečnil se svým operním personálem 6. 4. 1884 koncert z Wagnerova díla v sále Reduty.
V novém výběrovém řízení na funkci ředitele byl velkou převahou hlasů (33 : 9) v městské radě vybrán Moritz Alexander Krüger, toho času ve Štýrském Hradci. F. ukončil svou činnost červnu 1885. Odešel do Vídně, kde 1887 převzal sekretariát spolku Verein des deutschen Volkstheaters, a zůstal zde až do svého penzionování.
Trvalým problémem F. brněnského ředitelského působení byla fluktuace uměleckých sil. Soubor postrádal disciplínu, množily se konflikty, a ředitel nebyl schopen navrhnout realizovatelné plány. Abonenty si nezískal, protože nemíval včas připravený repertoár na další období. F. se jevil jako umělecky zdatná osobnost se slabou autoritou a nedostatkem praktického smyslu. Snažil se nepodléhat přáním publika, mezi nímž měl mnoho odpůrců. Měl ale také zastánce, kteří jeho snažení o vyšší kvalitu byli schopni ocenit.
Text
Prolog zur 25jähr. Jubelfeier des Brünner Männergesang-Vereins, Brünn 1885.
Režie
1874: 7. 7. Hebbel: Die Nibelungen, 1. 8. Halévy: Die Jüdin, 6. 8. Meyerbeer: Die Afrikanerin, 8. 8. Wagner:Tannhäuser, 11. 8. Wagner: Lohengrin, 7. 10. Thomas: Mignon, 13. 10. Anzengruber: Der Ge'wissenswurm, 24. 10. Lecocq: Angot, die Tochter der Halle, 17. 11. Meyerbeer: Der Prophet, 1. 12. L'Arronge: Mein Leopold.
1875: 9. 1. Offenbach: Die Prinzessin von Trapezunt, 14. 1. Grillparzer: Medea, 6. 2. Feuillet: Die Sphinx, 20. 2. Freytag: Valentine, 29. 3. O. Feuillet: Dalila, 4. 4. O. F. Berg: Einer von unseren Leut`, 8.4. R. Wagner: Lohengrin, 9. 4. G. Donizetti: Lucia von Lammermoor, 11. 4. Offenbach: Blaubart, 14. 4. Lortzing: Czaar und Zimmermann, 17. 4. L'Arronge a Moser: Registrator auf Reisen, 22. 4. George Sand: Der Marquis von Villemer, 23. 4. Donizetti:Lucrezia Borgia, 28. 5. Birch-Pfeiffer: Die Waise aus Lowood, 29. 4. A. Offermann: Ariadne, 12. 5. Gutzkow: Uriel Acosta, 17. 5. Schiller: Die Räuber, 19. 5. Meyerbeer: Die Hugenotten, 22. 5. Birch-Pfeiffer: Dorf und Stadt, 23. 5. Brachvogel: Narciss, 25. 5. Verschiedene Meister: Däumling, Rapunzel mit dem langen Haar und Prinz Riquet mit dem Schopf, 28. 5. Rossini: Barbier von Sevilla, 5. 6. Gounod: Margarethe (Faust), 10. 6. Boieldieu: Die weiße Frau, 11. 6. J. Hopp: Margharethl und Fäustling, 12. 6. Verdi: Troubadour, 17. 6. A. Müller: Stadt und Land, oder: Der Viehhändler aus Ober-Oesterreich, 22. 6. A. Müller: Rastelbinder, oder: Zehntausend Gulden, 23. 6. Donizetti: Marie, die Tochter des Regiments, 25. 6. Mozart: Don Juan, 27. 6. F. Hopp: Die Bekanntschaft in Paradiesgarten, die Entführung auf den Himmel und die Verlobung im Elysium, 29. 6. E. Dorn: Rósza Sándor, 1. 7. Bellini: Norma, 3. 7. Birch-Pfeiffer: Mutter und Sohn, 8. 7. Wagner: Tannhäuser, 14. 7. A. Albini: Kunst und Natur, 21. 7. Lessing: Emilia Galotti, 23. 6. Nestroy: Das Mädel aus der Vorstadt, 27. 7. O. F. Berg: Die Zwillingsbrüder, 30. 7. K. Binder: Von Oben nach Unten, 1. 8. C. Juin: Gut bürgerlich, oder Ein Wiener Bürger, 7. 8. Grillparzer: Die Ahnfrau, 12. 8. Brachvogel: Die Harfen-Schule, 14. 8. Verdi: Ein Maskenball, 15. 8. H. Müller a E. Pohl: Heydemann und Sohn, 25. 8. C. F. Stix: Die Vergnügungszügler, 26. 8. Donizetti: Der Liebestrank, 31. 8. Flotow: Martha, 14. 9. Weber: Der Freischütz, 21. 9. Lessing: Nathan der Weise, 28. 9. Offenbach: Die schöne Helena, 3. 10. Birch-Pfeiffer: Der Glöckner von Notre Dame, 17. 10. E. Dorn: Die Blutsauger des Volkes, 12. 11. Mosenthal: Madelaine Morel, 13. 11. Nikolai: Die lustigen Weiber von Windsor, 16. 11. Wilbrandt: Arria und Messalina, 26. 11. H. E. v. S. C. G.: Diana von Solange, 27. 11. Björnson: Ein Fallissement, 30. 11. Brachvogel: Narciss, 1. 12. Verdi: Violetta, die Dame mit den Camellien (La Traviata), 4. 12. Lecocq: Hundert Jungfrauen, 11. 12. Sophokles: Antigone, 15. 12. Anzengruber: Der Pfarrer von Kirchfeld, 18. 12. Mozart: Don Juan, 22. 12. Schiller: Maria Stuart, 23. 12. Scribe a Legouvé: Adrienne Lecouvreur, 29. 12. Hérold: Zampa.
1876: 4. 1. Sardou: Fernande, 6. 1. Shakespeare: Ein Wintermärchen, 8. 1. Sardou: Eine Familie nach der Mode, 13. 1. Blume: Rose Michel, 14. 1. Nestroy: Das Mädel aus der Vorstadt, 15. 1. Grillparzer: Des Meeres und der Liebe Wellen, 25. 1. Bauernfeld: Bürgerlich und Romantisch, 27. 1. Flotow: Martha, 28. 1. Shakespeare: Othello, 30. 1. F. Hopp: Die Bekanntschaft im Paradiesgarten, die Entführung auf den Himmel und Verlobung im Elysium, 13. 2. Lecocq: Angot, die Tochter der Halle, 17. 2. Verdi: Troubadour, 23. 2. Nikolai: Die lustigen Weiber von Windsor, 25. 2. Gutzkow: Uriel Acosta, 26. 2. Donizetti: Der Liebestrank, 29. 2. Offenbach: Kakadu, 1. 3. Shakespeare: Der Kaufmann von Venedig, 7. 3. Adam: Der Postillon von Lonjumeau, 14. 3. F. Halm: Wildfeuer, 18. 3. Suppé: Die Frau Meisterin, 21. 3. Lortzing: Der Wildschütz, 22. 3. Shakespeare: Hamlet, 25. 3. Raimund:Der Verschwender, 31. 3. a 2. 4. Historisches Lustspiel-Theater (Vier Jahrhunderte) Entwickelung des Deutschen Theaters. Einleitende Skizze gesprochen von Dr. Adolf Franckel (benefiční představení ředitele), 17. 4. C. Bayer a A. Bittner: Thomas, der Massenmörder von Bremerhaven.
1883: 19. 2. Meyerbeer: Dinorah, 16. 3. Meyerbeer: Die Hugenotten, 10. 4. Lortzing: Der Wildschütz, 21. 4. Calderón: Der Richter von Zalamea, 30. 4. Millöcker: Der Bettelstudent, 3. 5. Gutzkow: Uriel Acosta, 9. 5. Mélleswille: Sie ist wahnsinnig, 16. 5. Verdi: Rigoletto, 18. 5. Schiller: Kabale und Liebe, 19. 5. Weber: Der Freischütz, 5. 6. Halévy: Die Jüdin, 11. 6. Sardou: Der letzte Brief, 16. 6. Verdi: Ein Maskenball, 30. 6. Gluck:Orpheus und Euridike, 2. 9. Mozart: Die Hochzeit des Figaro, 18. 9. Planquette: Die Glocken von Corneville, 13. 10. Pailleron: Die Welt, in der man sich langweilt, 8. 11. Bizet: Carmen, 9. 11. Schiller: Die Braut von Messina, 6. 12. Verdi: Aida.
1884: 15. 1. Grillparzer: Sapho, 31. 1. Bayard: Die Gefangenen der Czarin, 20. 2. Shakespeare: Ein Wintermärchen, 28. 2. Joh. Strauss: Eine Nacht in Venedig, 23. 4. Shakespeare: Antonius und Cleopatra, 30. 4. Millöcker: Gasparone, 7. 5. Goethe: Clavigo, 30. 5. L. Günther: Der Leibarzt, 7. 6. Planquette: Rip-Rip, 2. 9. Moser: Das Stiftungs-Fest, 5. 9. Moser: Der Bibliothekar, 12. 9. J. Rosen: O diese Mädchen!, 18. 9. Laube:Monaldeschi, 30. 9. Genée: Nanon, 8. 10. Moser: Glück bei Frauen, 11. 10. Ohnet: Der Hüttenbesitzer, 30. 10. Meyerbeer: Die Afrikanerin, 7. 11. Iffland: Die Hagelstolzen, 26. 11. Shakespeare: Macbeth, 29. 11. Auber: Maurer und Schlosser, 1. 12. Laube: Graf Esex, 10. 12. F. Halm: Wildfeuer, 14. 12. Blumenthal: Der Probepfeil.
1885: 10. 1. Wagner: Der fliegende Holländer, 15. 1. Grillparzer: König Ottokar's Glück und Ende, 31. 1. Millöcker: Feldprediger, 4. 2. Mosenthal: Deborah, 18. 2. Méhul: Joseph und seine Brüder, 19. 2. Dumas:Prinzessin von Bagdad, 3. 3. Hérold: Zampa oder Die Marmorbraut, 10. 3. Sardou: Feodora, 9. 4. Offenbach:Prinzessin von Trapezunt, 11. 4. Nessler: Der Rattenfänger von Hameln, 29. 4. Shakespeare: Julius Cäsar, 6. 6. Joh. Strauss: Cagliostro in Wien.
Prameny
AMB: fond A1/22, inv. č. 1712, sign. 49/47, k. 309.
Literatura
Mährischer Correspondent (Brünn) 1865–1875; Mährisch-schlesischer Correspondent (Brünn) 1882–1885; F. Mayer: Theater-Journal für 1866: Allen Freunden und Gönnern des Theaters, Brünn 1866, 1867, 1868; F. Mayer: Oster-Ei zum Schlusse der Theater-Saison: Allen Freunden und Gönnern des Theaters, Brünn 1867, 1868; A. Gerdinitsch: Almanach des städtischen Theaters in Brünn, Brünn 1882, 1884, 1886; Deutscher Bühnenalmanach, Berlin 1885, s. 53 (zde obsazení souboru); A. Rille: Geschichte des Brünner Stadttheaters, Brünn 1885, s. 166–176, 196–208; Neuer Theater Almanach Berlin 1897, s. 175; W. Schram: Ein Buch für jeden Brünner, Jg. 5, Brünn 1905, s. 8–16; G. Bondi: 25 Jahre Eigenregie: Geschichte des Brünner Stadttheaters 1882-1907, Brünn 1907, s. 4–38 (zde obsazení souborů a hosté v jednotlivých sezonách); G. Bondi: Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600–1925, Brünn 1924, s. 17–19, 21–23 (zde obsazení souborů a hosté v jednotlivých sezonách); E. Steiner: Die Brünner und ihr Stadttheater: Ein Stück deutscher Theatergeschichte, Leimen–Heidelberg 1964, s. 44–48, 62–63; M. Dočkalová: Adolf Franckel a německé divadlo v Brně v letech 1866–1875, bc práce, MU Brno 2009; M. Dočkalová: Ředitel Adolf Franckel. Prameny k německému divadlu v Brně v letech 1866–1875, Divadelní revue 23, 2012, č. 1, s. 78–94.
Kosch Th, Mauthe, Pillwein, Ulrich, Wininger, Wurzbach
Vznik: 30.11.2012
