Hudebně se vzdělával ve svém rodišti u F. Špindlera. 1864–68 byl vokalistou u minoritů v Brně, kde vystudoval gymnázium. Ve 14 letech účinkoval ve sboru v brněnském divadle při představení Meyerbeerovy opery Der Prophet. Po návratu do Ústí n. O. se stal písařem advokátní kanceláře, vystupoval s divadelními ochotníky a zpíval na koncertech Cecilské hudební jednoty. Zde ho slyšel tenorista PD J. L. Lukes, v jehož pražské škole se pak B. 1875–78 doškoloval. 17. 7. 1878, před ukončením studia, debutoval v PD jako Lyonel (Flotow: Marta). V srpnu 1878 s ním byla uzavřena tříletá smlouva na sborové a malé sólové role s ročním honorářem 600 zl. Nespokojen s uměleckými i finančními poměry v PD, odešel již 1879/80 do Štětína, ač měl nastudováno jen asi pět rolí. Odtud přešel do Lipska (1880–82). Souběžně hojně hostoval (dvorní opera ve Vídni 1881, Mnichov 1882, Štýrský Hradec a Brno 1883, Lvov 1884 ad.) a 1882–84 přijal angažmá ve dvorní opeře ve Vídni za honorář 10000 zl. ročně. Z Vídně přesídlil do Pešti (Magyar Kiralyi operház), kde působil 1884–96 a znovu 1900–03. Před druhým otevřením ND (1883) s ním Družstvo ND jednalo o angažmá, k dohodě však nedošlo. Vedle finančních podmínek mohl svou roli sehrát i fakt, že B. nebyl vůbec seznámen s českým repertoárem. Ani další jednání s ND (1885) nevedla k dohodě a v Praze pouze hostoval (1882, 1883, 1885 a 1898). Po skončení pěvecké dráhy 1903 žil B. ve Vídni, 1930 se odstěhoval k dceři do Polska, kde zemřel.
Do PD přišel B. s průměrným hlasem se značnými technickými problémy; postupně se sice zlepšoval, ale nedosáhl výjimečných kvalit. Ještě v Lipsku ho kritika označovala za „nadaného naturalistu“ s venkovskými manýrami, nevalným hudebním vzděláním a začátečnickým hereckým projevem, rychle se však vypracoval i herecky a při pražském hostování v létě 1882 (Raoul, Meyerbeer: Hugenoti) byl jeho lyrický tenor již vynikající. Zvláště přednes kantilén, zvýrazňovaný emocionálními akcenty, byl působivý. Později zpíval se stejnou suverenitou i role hrdinného tenoru. Obsáhl celý běžný románský repertoár, z Wagnerova díla zpíval Lohengrina a Erika (Bludný Holanďan). Podle názoru O. Hostinského se řadil mezi nejlepší světové tenory této doby sytostí hlasu a zvukovou průbojností výšek, jeho výjimečným rozsahem (dosahoval snadno cis2) a dobrým ovládáním. Do většiny divadel byl B. zván jen jednorázově jako výjimečný host a při delším angažmá v Pešti se nevyhnul konfliktům. Zpíval německy, občas maďarsky, a měl postavení vrtošivé hvězdy, proti které 1887 při představení demonstrovala klaka, inspirovaná údajně jedním křídlem intendance. K roztržce v Pešti došlo 1896, kdy B. s poukazem na chorobu vrátil roli v připravované Wagnerově tetralogii Der Ring des Nibelungen a dostal výpověď. Soudní spor skončil smírem a po řadě marných pokusů najít náhradu byl v roce 1900 znovu angažován. Ještě tři roky prokazoval divadlu platné služby. Promyšleným využíváním hlasu zabránil jeho opotřebování a do konce kariéry (včetně pozdějšího pohostinského vystoupení v ND) byl ceněn pro své pěvecké umění.
Vystoupení v PD (v angažmá)
1878: Lyonel (Flotow: Marta, j. h.), Stradella (Flotow: Alessandro Stradella, j. h.), Bois Rosé (Meyerbeer: Hugenoti), Lord Arthur (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Rybák (Rossini: Vilém Tell); 1879: Markýz ze Chateauneuf (Lortzing: Car a tesař), Sekáč (Meyerbeer: Dinorah), Tamino (Mozart: Kouzelná flétna), Hynek (Bradský: Jarmila, prem.), Raimbaud (Meyerbeer: Robert ďábel), Sever (Bellini: Norma). • Hostování v PD a ND: Raoul (Meyerbeer: Hugenoti, 1882, 1883, 1885, 1898); Manrico (Verdi: Troubadour, 1882, 1883); Arnold (Rossini: Vilém Tell, 1882, 1883, 1898); Jan z Leydenu (Meyerbeer: Prorok, 1883); Chapelou (Adam: Postilion z Lonjumeau, 1883, 1885); Lohengrin (Wagner: Lohengrin, 1885); Assad (Goldmark: Královna ze Sáby, 1898).
Prameny a literatura
–ý, Národní listy 19. 7. 1878 [debut], červenec 1882, květen 1883, 23. 7. a 1. 8. 1896; Dalibor 2, 1880, s. 47, 94; 4, 1882, s. 164–165; 9, 1887, s. 150, 159, 167, 183; 18, 1896, s. 289, 349–350; 20, 1898, s. 179; 22, 1900, s. 296; Divadelní listy 3, 1882, s. 170, 227, 234; 4, 1883, s. 117, 125, 132; Der Fall Broulík, Neue musikalische Presse 5, 1896, č. 30, s. 6; B. Benoni: Moje vzpomínky a dojmy, I, 1917, zvl. s. 126–127, 131, 187, 190, 196; Bartoš: PD opera; O. Manoušek: Z galerie českého herectva ve Vídni, Vídeň 1939; W. Beetz: Das Wiener Opernhaus 1869 bis 1955, Zürich 1955; Trávníčková: PD. • OSN; Pazdírek [chybné datum úmrtí]; ČHS; NDp; Kutsch 1997.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 80–81
