Studovala na Horváthově pěvecké škole v Pešti u prof. Gentiluoma. Její dráhu koloraturní sopranistky charakterizují přerušovaná a nepřehledná angažmá, neklid a konflikty. Jako členka dvorní opery ve Vídni hostovala v Praze a kvalita jejího hlasu i pěvecké schopnosti vzbudily velkou pozornost. Vystoupila ve StD 11. 12. 1855 (Lucia, Donizetti: Lucia von Lammermoor), do konce roku 1855 ještě v roli Isabelly (Meyerbeer: Robert der Teufel), Adiny (Donizetti: Der Liebestrank), 9. 1. 1856 Aminy (Bellini: Die Nachtwandlerin) a byla angažována. 28. 12. 1856 účinkovala na českém večeru, zpívala ovšem italsky árie z Verdiho opery Milopěvec [Troubadour]. Záhy se dostala do sporů s ředitelem Stögerem, jemuž její časté absence, „nezaviněné choroby a zaviněné problémy“ [O. Teuber] působily repertoárové potíže; sopranistka E. z Ehrenbergů, jež v té době začínala, byla přesvědčena, že ji ředitel Stöger angažoval pouze jako pohotovou náhradnici za B. V dubnu 1857 opustila B. soubor StD a odešla do Lipska, v květnu 1858 ji však nový ředitel StD Thomé opět přijal a do 1861, kdy ji zcela nahradila Ehrenbergová, vystoupila B. v několika nových rolích. V létě 1863 hostovala ve Stuttgartu s rozpornými kritikami, které sledoval český tisk, protože se stýkala s českými uměleckými kruhy. V německých představeních StD nepravidelně vystupovala do jara 1864. Už v této době se učila některé role česky, protože jednala o pohostinských vystoupeních s ředitelem PD Liegertem. V dubnu a květnu 1864 hostovala sedmnáctkrát v PD, kam za ní přecházelo i německé publikum. 1864/65 byla po několik měsíců zaměstnána ve vévodském divadle nassavském (Wiesbaden), mezi 5. 3. a 28. 5. 1865 znovu vystoupila dvacetkrát v PD. Ředitel Liegert v létě 1865 divadlo opustil a B. se v září vrátila do StD, již v roce 1866 však zpívala v Regensburgu a 1867 v Bambergu. 1868 znovu nastoupila do StD. Při malé zaměstnanosti tam setrvala do 31. 7. 1869, kdy uspořádala slavnostní večer na závěr svých pražských aktivit. 1869/70 přijala pozvání do Lince, kde působil bývalý pražský ředitel Thomé, ale současně byla pozvána i do Salcburku. 1872/73 opakovaně zpívala v českém divadle v Plzni, 1873 v Altenburgu a 1874–75 byla stálým hostem v Königsbergu [Královci, Kaliningradu]. V Sibiu si koupila dům, kde žila v poslední době. Zemřela těsně před dosažením penzijního nároku v pražském penzijním spolku německého divadla.
Byla školena pro koloraturní obor v opeře 19. stol., v němž se také – s malými výjimkami – uplatňovala po celou dobu svého působení na pražských jevištích. Její herecký potenciál pro dramatické role zřejmě zůstal nerozvinut. V pražské Bohemii konstatoval F. Ulm, že její hlas má hloubky, neobvyklé u koloraturních pěvkyň, značnou mohutnost a vyrovnanost ve všech rejstřících, je však poškozován tremolem. Její pěvecká metoda odpovídala novoitalské škole, ve starších italských operách nepřesvědčila hlasem ani celkovým dojmem (Donnu Annu v Mozartově Donu Juanovi zpívala korektně, ale údajně chladně a bez vzletu). Pokusila se o jednu Wagnerovu postavu (Venuše, Tannhäuser, prosinec 1856). Těžištěm jejího repertoáru byl Meyerbeer, jehož opery na pražském repertoáru v ní měly velkou oporu. Jejími partnery ve StD byli E. Bachmann, po 1865 Č. Vecko. K jejím nejlepším rolím patřila Margarethe von Valois (Die Hugenotten), Isabella (Robert der Teufel), Katharina (Der Nordstern, 1858), Dinorah (Dinorah, 1860), zvláštní uznání získala i jako Inez (Die Afrikanerin, 1867). Druhým jejím stěžejním autorem byl Donizetti (Linda, Linda von Chamounix, Lucia, Lucia von Lammermoor, Adine, Der Liebestrank), v jehož partech jí kritika vytýkala kumulaci ozdob a prodlužování tónů. Dobře se uplatnila ve Verdiho operách (Elvira, Hernani, Leonore, Der Troubadour, Bianca, Rigoletto). Vynikla i jako Julie (Bellini: Die Montecchi und die Capuletti), Bianca (Kittl: Bianca und Giuseppe), Angela (Auber. Der schwarze Domino), Hraběnka (Rossini: Graf Ory) a Gabriele (Kreutzer: Das Nachtlager von Granada). Výjimečně vystoupila ve StD v premiérách dvou neznámých děl (9. 12. 1865 Camilla, Maillart: Lara, 14. 3. 1866 Charlotte Christina, Ernst II., vévoda Sachsen-Coburg: Santa Chiara).
O jejích pohostinských výkonech na české scéně psal s uznáním Smetana, upozorňoval pouze na drobné technické kazy a na občasné svévolné změny v notovém textu. V PD zpívala B. italsky, maďarsky i česky s pečlivou výslovností. Její největší omezení představoval úzký repertoár, na který žehrala kritika, nikoli však publikum. Ač s ní byly spojeny trvalé organizační problémy (téměř polovinu jejích již oznámených vystoupení v PD bylo třeba pro její odřeknutí posunout nebo změnit operu), udržela si neobyčejnou přízeň divadelních ředitelů.
Role (v PD, vše j. h.)
1864, 1865: Elvíra (Verdi: Ernani, zpravidla zpívala i ve StD se vsuvkou z Verdiho opery I Lombardi), Leonora (Verdi: Troubadour), Gilda (Verdi: Rigoletto), Dinorah (Meyerbeer: Dinorah), Isabella (Meyerbeer: Robert ďábel), Markéta z Valois (Meyerbeer: Hugenoti), Královna noci (Mozart: Kouzelná flétna), Amina (Bellini: Náměsíčná), Norma (Bellini: Norma), Lucie (Donizetti: Lucie z Lammermooru), Linda (Donizetti: Linda z Chamounix), Eudoxie (Halévy: Židovka), Rosina (Rossini: Lazebník sevillský), Philina (Thomas: Mignon), Gabriela (Kreutzer: Nocleh v Granadě).
Prameny a literatura
Cedule StD 1857–65, NMd. • Bohemia 11. a 18. 12. 1855 [pražský debut, Ulm podrobně o hlase], 18. 10. 1856; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1857, s. 47–48; 1858, s. 62; 1859, s. 21 [nové angažmá]; 1863, s. 12; 1866, s. 12 [opět v angažmá]; 1867, s. 13; 1868, s. 11; 1869, s. 6; Deutscher Bühnen-Almanach [Berlin] 1858 až 1875; Slavoj 1, 1862, s. 37; 3, 1863, s. 41, 82; 4, 1864, s. 81, 132, 149–151, 183; Hudební a divadelní věstník 1, 1877/78, s. 222 [zpráva z 20. 1. o úmrtí] ; Teuber III, s. 471, 472, 474, 534, 540, 565, 566, 633, 656, 657, 666, 667, 678, 679; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 30–31, 39, 45; Bartoš: PD opera; J. Plavec: František Škroup, 1941; V. H. Jarka: Kritické dílo B. Smetany 1858–1865, [1948], s. 238–239 [chybný rok praž. debutu]; L. Novák: Stará garda Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944, s. 290–291 [autobiogr. E. z Ehrenbergů]; Sto let českého divadla v Plzni 1865–1965, Plzeň–Praha 1965, s. 286 [zmínka]; E. Grünsteidl: Die Geschichte des Linzer Landständischen Theaters im 19. Jh., dis. fil. fak. ve Vídni 1970; PD 1862–83. • ODS [odtud převzat rok nar.]; Ulrich 1997 [s nepravděpodobným rokem nar. 1820–26. 1. 1878 Brašov/Kronstadt, Sedmihradsko].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 78–80
