Vlastním jménem Vřava (Wrzawa), psán též František, Frantissek, Brawa, Bráva, Bráv, Práva, Bráwa. První známé angažmá získal ve vídeňském Theater in der Josefstadt 1832–34 za ředitele J. A. Stögera, s nímž 1834 přišel do pražského StD. V Praze se sblížil s herečkou Th. Schikanederovou a měl s ní 1835 dítě, legitimované sňatkem 1837. Po její smrti (1839) uzavřel druhý sňatek s K. Markovou, dcerou vojenského lékaře narozenou v Miláně. Členem souboru zůstal až do 1858, kdy odešel do penze, ale nepřerušil zcela kontakt s divadlem. Ještě 1862 se údajně účastnil turné německé operní společnosti po Severní Americe (5. 12. 1862 měl spoluúčinkovat při americké premiéře Kreutzerovy opery Das Nachtlager von Granada v New Yorku na scéně Academy of Music). Žil v Praze do 1866, pak přesídlil s rodinou do Štýrského Hradce. Jeho syn Franz Max (nar. 5. 2. 1845, křtěn Franz August) byl hudebníkem v Linci.
Ačkoli B. mateřštinou byla zřejmě němčina, dělil svůj zájem mezi německou i českou činohru a operu. V opeře dostával role v oboru bas buffo, později zpíval i seriózní basové role (ve Vídni hrál např. Rytíře hraběte Ottu, Kreutzer: Das Nachtlager von Granada, 1834). V Praze dostával zprvu větší úkoly v české opeře, v německém repertoáru ponejvíce vypomáhal v činohrách a hrách se zpěvy (Raimund, Nestroy, Kaiser, kouzelné hry a frašky s hudbou W. Müllera a zejména Ad. Müllera). Postupně však získával uznání i jako člen německé opery a dělil se o role svého oboru s J. Preisingerem, což pak vedlo k omezování jeho účasti v české opeře. Ve StD debutoval v němčině 1834 jako Basilio (Rossini: Der Barbier von Sevilla), postupně se stal hojně využívanou silou a sklízel chválu i za své výkony ve významných komických rolích: 1842 zvládl např. pěvecky velmi dobře Leporella (Mozart: Don Juan) a vybavil postavu i uměřenou hereckou komikou; pochvalné kritiky mělo i jeho ztvárnění Dulcamary (1848, Donizetti: Der Liebestrank), lorda Tristana Mickleforda (1849, Flotow: Martha), Doktora Cajuse (1853, Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor). Jeho poslední beneficí byl 1858 Daniel Capuzzi (Hérold: Zampa). Nejširší uplatnění našel v německých zpěvohrách s mluvenou prózou a ve francouzských komických operách.
V českých představeních vytvořil v letech 1836–56 celkem 42 rolí různých charakterů, mj. Matinožku (= Dulcamara, Donizetti: Nápoj lásky, 1840; podle Tylovy kritiky byl v této roli „jádrný, rozkošně dovádivý“), Leporella (Mozart: Don Juan, 1840), Doktora Bartola (Rossini: Lazebník sevillský, 1843), Papagena (Mozart: Kouzelná flétna, 1846), rolníka Domorada (F. Škroup: Oldřich a Božena, 1847), ale i seriózního Marcela (Meyerbeer: Hugenoti, 1850). Ztělesnil i množství komických rolí a lidových figurek v hrách se zpěvy, které si často volil ke svým českým beneficím a v nichž vystupoval i v Aréně ve Pštrosce. Pražská kritika oceňovala jeho zdravý mohutný hlas, zpočátku nebyla vždy spokojena s projevy jeho komiky, ale v závěru B. pražské kariéry vůči jeho výkonům neměla výhrady. Vyzvedávala jeho všestrannost a uznale referovala o jeho výkonech, vyvolávajících salvy smíchu. Se sympatiemi ho přijalo české i německé publikum.
Role (zpěvoherní ve StD, výběr)
1834: Basilio (Rossini: Der Barbier von Sevilla), Kurt von der Mauer (Rossini: Wilhelm Tell), Fassel (Nestroy–Ad. Müller: Der böse Geist Lumpacivagabundus), Rica (Auber: Maurer und Schlosser); 1835: Flavius (Bellini: Norma), Remy (Auber: Der Schwur oder Die Falschmünzer), Alexis (Rossini: Die Italienerin in Algier), Milota (F. Škroup: Udalrich und Božena), Adrastes (Rossini: Die Belagerung von Korinth); 1836: Antonio (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Gottfried (Bellini: Der Pirate), Johann (Nestroy–Kreutzer: Der Verschwender), Saltimortali (Angely–F. Škroup: Die Reise auf gemeinschaftliche Kosten), Nejvyšší haruspex (Spontini: Die Vestalin), Kailinger (Spohr: Faust), Kůl (F. Škroup: Dráteník); 1837: Lucius (Donizetti: Die Verwiesenen aus Rom), Hugo von Montolino (Bellini: Die Unbekannte), Luccas (Mercadante: Elise und Claudio), Borella (Auber: Němá z Portici); 1838: Eusebius (Donizetti: Belisar), Metellus (Mozart: Titus), Stephan (Grétry: Richard Löwenherz), Wall (Lortzing: Die beiden Schützen), Grünthal (Guolfinger von Steinsberg–Tuček: Hanns Klachel), Lorenzo (Bellini: Montekové a Kapuletové); 1839: La Roche (Dessauer: Der Besuch in St. Cyr), Dubois (Adam: Zum treuen Schäfer), Micaloff (Thomas: 1717 oder Pariser Perruquier), Schneck (Nestroy–Ad. Müller: Die verhängnisvolle Faschingsnacht), Lovel (Adam: Der Brauer von Preston), Cedrik von Rotterwood (Marschner: Templer und Jüdin); 1840: Utobal (Méhul: Josef und seine Brüder), Niklas (Marschner: Hans Heiling), Ambrož (Kreutzer: Nocleh v Granadě), Matinožka (=Dulcamara, Donizetti: Nápoj lásky), Leporello (čes., Mozart: Don Juan); 1841: Lorenzo (Halévy: Guido und Ginevra), Dionigi (Auber: Zanetta), Calisthenes (Donizetti: Die Römer in Melitone), Lord Syndham (Lortzing: Czar und Zimmermann), Almando (Mercadante: Gabriele Vergy); 1842: Rustighells (Donizetti: Lucrezia Borgia), Leporello (něm., Mozart: Don Juan), Mistr Stott (Lortzing: Hans Sachs), Munoz (Auber: Der Herzog von Olonne); 1843: Doktor Bartolo (Rossini: Lazebník sevillský); 1844: Baculus (Lortzing: Der Wildschütz), Bratr Antonio (Auber: Des Teufels Anteil), Marquis Boisfleur (Donizetti: Linda von Chamounix), Mambres (Rossini: Moses in Egypten); 1845: Ivo (Balfe: Die vier Haimonskinder); 1846: Dom Antonio (Donizetti: Dom Sebastian), Herold (Gluck: Alceste), Van Bett (Lortzing: Car a tesař), Papageno (Mozart: Kouzelná flétna); 1847: Pickler (Auber: Der Feensee), Raimund, hrabě von Toulouse (Bunn–G. Schilling–Benedikt: Die Kreuzfahrer); 1848: Cola (Kittl: Bianca und Giuseppe), Dulcamara (Donizetti: Der Liebestrank), Bartolo (Mozart: Die Hochzeit des Figaro), Adelhof (Lortzing: Der Waffenschmiedt), Tuma (F. Škroup: Drahomira), Olifur (Auber: Der Gott und die Bajadere), Lord Kockburn (čes., Auber: Fra Diavolo), Mocenigo (Halévy: Die Königin von Cypern), Jonas (J. W. Kalliwoda: Blanda, oder Die silberne Birke), Alberti (Meyerbeer: Robert der Teufel), Domorad (F. Škroup: Oldřich a Božena); 1849: Arragast (J. A. Heller: Aurelie, Fürstin von Ravenna), Tristan Mickleford (Flotow: Martha), Gubetta (Donizetti: Lukrecie Borgia), Velekněz (Verdi: Nabuconodosor), Don Pasquale (Donizetti: Don Pasquale), Domenico (Auber: Haydée, oder Das Geheimnis), Jan Stadinger (Lortzing: Zbrojíř); 1850: Gontaud (Halévy: Die Musketiere der Königin), Marcel (Meyerbeer: Hugenoti), Lord Tristan (čes., Flotow: Marta), Zalužan (F. Škroup: Libušin sňatek); 1851: Zacharias (Meyerbeer: Der Prophet), Poutník (Paër: Veselý švec); 1852: Pierrot Petitfau (Kittl: Die Waldblume); 1853: Dr. Cajus (Nicolai: Lustige Weiber von Windsor), Mac Irton (Boieldieu: Bílá paní); 1854: Pedro (Flotow: Indra), Holle (Kittl: Die Bilderstürmer), Reinmar von Zweter (něm., Wagner: Tannhäuser); 1855: Don Japhet d’Atocha (Adam: Giralda oder Die neue Psyché); 1856: Hlasatel (Wagner: Lohengrin), Nadmutín (Isouard: Popelka); 1858: Daniel Capuzzi (něm., Hérold: Zampa).
Prameny a literatura
Moravský zem. archiv v Brně: matrika narozených farního úřadu Velké Meziříčí, sv. VI, část pro Vel. Meziříčí. – Archiv hl. m. Prahy: Evidence pražských domov. příslušníků, Aufnahmebogen vom Jahre 1841; matrika oddaných fary u kostela sv. Jindřicha, sign. JCH O 11, 20. 11. 1837; matrika nar. fary u kostela sv. Jakuba, sign. JAK N 12, 31. 12. 1843 a 5. 2. 1845 (nar. dětí z 2. manželství, odtud údaj o vlast. jm.). – Národní archiv (dříve SÚA) Praha, fond: Policejní ředitelství, konsignace policejně přihlášených (zde rok úmrtí první manželky). – Cedule StD v NMd 1834–58. – Oper und Posse, rkp. v NMd, sign. Č 3898. • [Tyl]: Aforismy, nic než aforismy, Květy 3, 1836, s. 47–48; Theateralmanach [Prag] 1838 až 1859; Allgemeine Theaterzeitung [Wien] 33, 1840, s. 175 [role Dulcamara]; 35, 1842, s. 1068; Květy 9, 1842, s. 321–322; 10, 1843, s. 188; Allgemeine musikalische Zeitung 46, Leipzig 1844, sl. 260–261; Bohemia 19. 12. 1855, s. 837–838; t. [Teuber]: Franz Brava, Bohemia 26. 1. 1882, s. 5; Teuber III, zvl. s. 230, 284, 465, 533, 867, 875; Javorin, s. 52; Vondráček II; DČD II, s. 327; Laiske: Dramaturgie. • ODS; ČSH; NDp; Kutsch, sv. 7.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 76–78
