Vl. jm. Friedrich Johann Albrecht. V českých pramenech též Bedřich, chybně Ferdinand. Otec herce Friedricha B. (nar. asi 1830) a operetní zpěvačky Friederiky Albrechtové, provd. Schweighoferové (nar. 27. 3. 1851 v Opavě), která od 1863 hrála jako Fritzi Blum.
Pocházel z rodiny vídeňského obchodníka a pro divadlo zvolil pseudonym. Bývá uváděn s doktorským akademickým titulem, získaným patrně na právech. Objevuje se v brněnském městském divadle, kde se nejpozději 1835 stal hercem (šarže v činohře a singspielu) a 1836 režisérem činohry. Již 1835–37 s ním v Brně působila jako herečka též Josefa B., patrně první manželka. Hereckou profesi vykonával B. po celý život. Brněnské angažmá ukončil o Velikonocích 1841 a zřejmě se věnoval dramatické tvorbě: 1839–47 bylo ve Vídni provedeno asi třicet jeho titulů a v Brně na dvacet her a úprav (některé s brněnskou lokalizací), nejméně čtyři hry byly hrány ve StD v Praze. Ke konci tohoto období žil B. asi ve Vídni, protože 1. 9. 1847 přišel z vídeňského Theater an der Wien jako ředitel do městského divadla v Olomouci, které vedl spolu s J. Pohlem. Od 1848/49 poprvé spravoval dvě divadla, olomoucké a opavské, přičemž v Opavě měl trvale svého zástupce. K této praxi pak sáhl častěji: 1849/50–1851/52 Olomouc, Opava, Karlovy Vary; 1852 a 1857 neuspěl v soutěži o pražské StD; 1852/53 vedl Olomouc a Karlovy Vary; 1853/54–1855/56 Olomouc; 1856/57 Krakov a Olomouc; 1857/58 Krakov, Olomouc, Bielitz; 1858/59 Krakov, Olomouc; 1859/60 Krakov; 1860/61 Krakov, Bielitz a Těšín; 1861 neuspěl v konkurzu na Karlovy Vary; 1861/62 není jako ředitel registrován; 1862/63 Bielitz, Těšín; 1863/64 až říjen 1866 Bielitz a Krakov (kde si sám maloval pro několik premiér dekorace); leden 1866 až prosinec 1867 Lvov, Bielitz, Černovice v Bukovině. Administrativně i finančně náročné spojování scén přinášelo B. trvalé problémy a 1868 již nedostál svým závazkům. Zanechal samostatného podnikání a na jednu sezonu se stal hercem a zastupujícím ředitelem u zpěvačky svého bývalého souboru L. von Lukacsy, která převzala divadla v Bielitz, Těšíně a v Krakově. I později byl občas angažován jako herec a režisér, mj. 1875 Residenz Theater ve Vídni, od 1876 ve Štýrském Hradci, kde zemřel.
Do své společnosti zapojil i rodinu. 1848 spravovala v Olomouci pokladnu jeho první manželka Josefa, 1849 tam byla spoluředitelkou, od 1850 začal s dětskými rolemi syn Friedrich. 1856 se připojila jako herečka a zpěvačka nejmenovaná synova manželka. B. druhá choť Marie, roz. Schollischusterová, pracovala od 1851 jako pokladní jeho společnosti. Jejich nemanželská dcera Fritzi (Friederika) se narodila 1851 v Opavě a B. ji legitimoval po rozpadu prvního manželství až 1. 9. 1869 uzavřením sňatku s její matkou ve Vídni.
B. se přičítá autorství cca 85 textů činoher, frašek, překladů, aktualizací a úprav, zvl. francouzské tvorby. Spolupracoval s ním nejčastěji vídeňský skladatel Ad. Müller, v Brně též K. F. Rafael (Ignaz Lader oder Die Fahrt auf der Eisenbahn von Wien nach Brünn, fraška se zpěvy, 2 jedn., 8. 12. 1839), výjimečně ve Vídni A. E. Titl (Zopf und Titus oder Alte und neue Zeit, fraška se zpěvy, 4 jedn., prov. ve Vídni 1847).
Jako ředitel byl B. značně velkorysý. 1847 uhradil úpravu olomouckého divadla „v renesančním stylu“ (zlacené ozdoby, nové tapety, elegantní šatna), vyměnil dekorace a kostýmy a pořídil bohatý fundus. Tamní soubor měl 2 kapelníky (1848 též Nesvadba), 2 režiséry, 2 malíře, 24 členů sboru, 4 tanečníky, 12 baletních sboristů a 36 členů orchestru. B. spoléhal na rychlou obměnu repertoáru a od září 1847 do jara 1848 nastudoval 18 oper, 16 činoher, 26 veseloher, 20 frašek se zpěvy, 6 vaudevillů a 4 balety. Návštěvnost, zpočátku menší, se 1848 zvýšila opakovanou přítomností císařského dvora. V Olomouci získal B. pověst národnostně snášenlivého ředitele, když uvedl i české autory a zřejmě zaměstnával i české herce: 3. 12. 1848 tam navštívili mj. F. Palacký, F. L. Rieger a K. Havlíček Borovský představení Tylovy hry Pražská děvečka a venkovský tovaryš [Paličova dcera]; pro císaře Františka Josefa I. byla 5. 12. 1848 hrána Flotowova opera Martha a 10. 12. 1848 Štěpánkova hra Čech a Němec (císař ji nakonec neviděl), česky byli hráni i Macháčkovi Ženichové (17. 12. 1848), Donizettiho Marie, dcera pluku (26. 12. 1848 pro poslance z Kroměříže) a Klicperovy hry I dobré jitro! (7. 11. 1848), Divotvorný klobouk (1. 1. 1849) a Žižkův meč (6. 1. 1849). 1848 uvedl B. německy Verdiho operu Ernani. 15. 5. 1854 otevřel letní arénu, jejíž návštěvnost však v důsledku špatného počasí silně utrpěla a zvětšila tak jeho finanční problémy.
Olomoucký program realizoval B. s částí souboru i v Opavě a později i v Karlových Varech (1852 měl ve všech třech divadlech 46 sólistů, 36 sólistek a 64 členů orchestru, k nimž přibíral i vojenské hudby). V Opavě převzal dobře vybavené divadlo. Hojně navštívené opery uváděl v červnu, červenci a v srpnu, repertoár se však brzy začal opakovat (Bellini, Donizetti, Hérold, Balfe, Kreutzer, Flotow, Weber, Mozart, Rossini, Lortzing, Halévy, mnoho her se zpěvy).
B. příchodem do Karlových Varů, kde 1850 převzal divadlo po J. Lutzovi, začala spolupráce mezi karlovarskou a olomouckou scénou, v níž pak pokračovalo několik ředitelů. Také zde B. divadlo renovoval a na oponu nechal namalovat scény z oblíbených kusů vídeňského předměstského repertoáru. Lázeňské město mělo významné hosty (např. představení Lortzingovy opery Der Waffenschmied viděl 17. 8. 1851 řecký král Ota I.). Městská rada poskytla B. subvenci, aby obnovil operní představení a přilákal do divadla publikum, dávající zatím přednost promenádním koncertům a atrakcím (arabští cirkusoví skokané, tzv. čínský salon, skupina trpaslíků ad.). Zpočátku uváděl B. v pěkné výpravě opery (Halévy: Die Jüdin, Meyerbeer: Der Prophet, Rossini: Wilhelm Tell, Weber: Der Freischütz, 1851 nastudoval premiéru opery místního skladatele F. Knolla Das Fräulein am See na text O. Prechlera), od 1852 se však již soustředil na operetu, zvl. 1853, kdy ho městská rada opět zprostila povinnosti uvádět operní představení.
V Krakově, kam zajížděl z Olomouce 1856–67, prožil B. citlivou poslední fázi života německojazyčné kulturní instituce, přes podporu vídeňských oficiálních míst zastiňované polskými národními snahami. Zval hosty z Vídně, snažil se o zlepšení sociálních podmínek herců a 1857 otevřel (s počátečním úspěchem) letní divadlo. Vedle opery, pro kterou však neměl kvalitní soubor, vycházel vstříc publiku operetou (zahájil 1859 Offenbachovou prací Die Hochzeit bei Laternenschein), fraškami, tanečními výstupy, uvolňoval divadlo pro cirkus apod., což kontrastovalo s umělecky hodnotnější polskou činohrou. B. s ní udržoval dobré vztahy a národnostní spory odděloval od divadelní činnosti. V druhém krakovském ředitelském období, jež následovalo po tříleté pauze způsobené zhroucením provozu, uvedl mj. velikonoční živé obrazy, poskytl studentům snížené vstupné a uvažoval o zřízení německé divadelní školy.
Podobný průběh mělo B. působení ve Lvově, kde byl ředitelem Skarbkova divadla. 24. 4. 1866 uvedl poprvé Offenbachovu operetu Die schöne Helena, již 1. 7. 1866 však musel v důsledku prusko-rakouské války divadlo na dva měsíce zavřít. Událostí sezony 1866/67 byla premiéra bohatě vypravené Meyerbeerovy opery Die Afrikanerin, jež však divadlo finančně vyčerpala. Kritika mu vytýkala nehospodárnost, stereotypní repertoár a příliš zdůrazňované erotické prvky na jevišti; pouze v opeře byly ceněny dobré pěvecké výkony. V prosinci 1866 přibral B. jako společníka bohatého mecenáše W. Amstera z Černovic, jehož manželku angažoval jako zpěvačku. Do Černovic posílal svůj soubor také hostovat. Velké finanční ztráty, vzniklé mj. zvaním hostů, však nakonec vyvolaly kritiku oficiálních rakouských míst a zcela zadlužený B. v prosinci 1867 na svůj úřad rezignoval.
Patřil k podnikatelskému typu divadelních ředitelů, kteří se objektivní ekonomické problémy městských divadel pokoušeli překonat velkorysostí záměru a kvantitou. Jeho předpoklad, že provoz velkého souboru, zčásti rozděleného, zčásti cestujícího, bude ekonomický, se však nesplnil. Důraz na vizuální stránku představení a trvalá snaha o zřízení letních arén svědčí o tom, že pochopil zájem širokého lidového publika a pokoušel se zjednat mu i v českých zemích samostatnou platformu podle vzoru vídeňských předměstských divadel.
Dílo
Soupisy B. činoher, textů ke hrám se zpěvy, překladů a úprav uvádí Wurmová 1996 [rejstřík] a Stieger, sv. Librettisten.
Prameny a literatura
Archiv města Brna: Cedule městského divadla v Brně 20. 3. 1836 (F. Halm: Griseldis); H. Welzl: Kleine Beiträge zur Geschichte des Brünner Theaters, rkp. č. 224, I, III, 1891. – Zemský archiv Opava: Osobní data F. Schollischusterové, rodná matrika řím. kat. fary Opava – proboštství u sv. Marie, Tom. X, 1850–1858, fol. 39. • Almanach für Freunde der Schauspielkunst [Berlin] auf das Jahr 1836, s. 205; 1838, s. 168; 1847, s. 273–275; 1849, s. 230–232; 1851, s. 302–304; 1852, s. 250–254; 1853, s. 299–301; 1854, s. 276–279, 299 [Marie Schollischuster]; 1855, s. 276–279; 1856, s. 317; 1857, s. 208–210; 1858, s. 228; 1859, s. 232; 1860, s. 246; 1861, s. 140; 1863, s. 70–71; 1868, s. 189; 1875, s. 371; 1878, s. 106 [úmrtí]; Brünner Theater-Almanach für das Jahr 1839, s. 5; Theater-Almanach für das Jahr 1840, Brünn 1841, s. 7 [odchod]; d’Elvert: Theater, s. 112, 150; E. Kreuzinger: Chronik der alten und neuern Zeit Troppau‘s, oder Troppau und seine Merkwürdigkeiten, Troppau 1862, s. 179; Wochenblatt für Karlsbad und die Umgegend 1872, s. 700–702; Troppauer Zeitung 3. 3. 1882, č. 51, Beilage; Teuber III, s. 415, 483; H. Welzl: Notizen zur Geschichte des Brünner Stadt-Theaters von 1819–1891, Notizen-Blatt der historisch-statist. Section der kais. königl. mährisch-schlesischen Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues […], Beilage der Mittheilungen 1891, č. 8, s. 62–64, č. 9, s. 69–70; H. Welzl: Zur Geschichte der mährischen Theatercensur, Zeitschrift des deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 6, 1902, s. 207, 209; Bondi 1924; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; V. Nešpor: Dějiny Olomouce, Vlastivěda moravská II. Místopis, Brno 1936; J. Čičatka: Vývoj divadelnictví na střední a severní Moravě, zvl. otisk z Vlastivědy střední a severní Moravy II, sešit 12 a 14, Přerov 1938, s. 8–10; S. Langer: Stručná historie divadla v Olomouci, 1961, s. III/5, III/8, rkp. v DÚ; DČD II; Boženek: Opava, sv. I, s. 81, sv. II, s. 11–16; Repertuar teatru Krakówskiego 1845–1865, vyd. J. Got a E. Orzechowski, část 2, Teatr austriacki v Krakówie, Warszawa [rozmn.] 1975; Přehledné dějiny české literatury a divadla v Olomouci I. Od počátku do roku 1848, Acta Univ. Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Suppl. 25, red. J. Stýskal, 1981, s. 95, 97; K. Boženek: Operní společnosti na scéně opavského divadla, Časopis Slezského muzea, série B, 31, 1982, č. 2, s. 134–146; Got: Krakov; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 24; Wurmová 1996; Got: Lvov; J. Balatková: Divadlo a hudba v Olomouci za pobytu císařského dvora v letech 1848–1849, Střední Morava. Kulturněhistorická revue 9, 1999, s. 97–101. • Ulrich 1997; ÖBL [Fritzi Schweighofer].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 65–68
