Česky psána Belkeová. Z její kariéry známe pouze angažmá v Rize, kde byla 1853/54 sólovou tanečnicí, a v městském divadle v Königsbergu, odkud 1860 přijela do Prahy. Stala se sólovou tanečnicí StD, ale již v létě 1862 odešla do dvorního divadla v Drážďanech. 1869 se vrátila do StD ve funkci baletní mistryně a setrvala v angažmá do 1885, kdy nový ředitel A. Neumann soubor prakticky rozpustil. Po neúspěšném pokusu stát se baletní mistryní v ND z Prahy odešla. Její další osud není znám.
Jako sólistka debutovala v Praze ve StD 11. 4. 1860 společně s baletním mistrem V. J. Reisingerem v tanečním divertissementu Le carneval de Venice v meziaktí činohry. Reisinger dělil taneční příležitosti mezi B. a druhou sólistku M. Hentzovou. B. vystupovala v tanečních vložkách oper (němou roli Fenelly v Auberově opeře Die Stumme von Portici tančila ještě 1871) a ve výpravných fraškách na velké scéně Novoměstského divadla. Před otevřením PD tančila ve StD také v českých představeních (mj. tanec vil v Toldově Čarovném závoji, sólový tanec v Tylově Jiříkově vidění). Náročnější kreace mohla vytvořit jen při hostování cizích tanečnic, např. K. Lannerové z dvorního divadla ve Vídni (1861), po jejímž boku vystoupila v baletech Weiberkur (Proměněné ženy), Sitala a zejména Giselle (role Myrthy). Její výkony se zlepšovaly; zatímco při prvních vystoupeních, navzdory přesnosti a graciéznosti pohybů, údajně nedosáhla úrovně dřívější první tanečnice StD Vogelové, dokázala se (podle Nerudy) v baletu Sitala vyrovnat Lannerové.
Baletní mistryní StD se stala po odchodu T. Kilányiové v březnu 1869. Pracovala se 2–4 sólisty a 10–12 sboristkami a dovedla je na dobrou úroveň. Její první práci, nové nastudování tanců do Meyerbeerovy opery Die Hugenotten, hodnotil kritik Bohemie jako obohacení inscenace, aniž ovšem uvedl její jméno. Tisk baletní výkony téměř nekomentoval a nezaznamenal ani její choreografii komického divertissementu Saltarello (1869) a Adamova romantického baletu Giselle (1871).
V tancích v operách, operetách, výpravných hrách, jež připravovala nejčastěji, B. převážně stylizovala národní a lidové tance (španělský tanec ve Verdiho opeře Don Carlos, cikánský tanec v Meyerbeerově opeře Die Hugenotten a v Thomasově Mignon, polka, čardáš, španělský a ruský tanec v Straussově operetě Die Fledermaus, uherský tanec v Suppého operetě Leichte Cavallerie ad.). Zařazovala též groteskní tance (např. do parodie C. Bindera Tannhäuser, do Räderovy kouzelné hry Elle, die Nymphe umístila Čokoládovou polku, divertissement v cirkuse a groteskní tanec). Vícekrát studovala tance pro Shakespearovy hry (mj. Ein Wintermärchen, Ein Sommernachtstraum).
Jako baletní mistryně StD B. patrně naplňovala dobové požadavky na spolupráci choreografa v divadle, kde je balet podřízen provozu opery a činohry a jen výjimečně studuje vlastní titul, její výkony však sotva přesahovaly průměr. Zato byla respektovanou učitelkou, která vyhledávala domácí talenty a nadané nemajetné žáky učila zdarma (např. Františku ze Schöpfů, budoucí první českou primabalerínu). Studovali u ní B. Jungmannová, A. Zieglerová-Srnová a zejména A. Berger, nejvýznamnější český choreograf konce 19. století.
Role (ve StD)
1860: Kathi, markytánka (Saint-Léon: Der Postillon und die Marketenderin), Fenella (Auber: Die Stume von Portici), Lisette (Reisinger: Die Liebe auf dem Lande oder Das schlecht bewachte Mädchen), Berta (Reisinger: Die ungleichen Bräute), Henrietta (Frappart: Saltarello, česky Poskakující ženich v nesnázích, 1861); 1861: Helena (Reisinger: Die alte und die neue Zeit, česky Starý a nový věk); Flora (Reisinger: Die vier Jahreszeiten, balet z Verdiho opery Die sizilianische Vesper), Manželka (Adam: Die Weiberkur), Myrtha (Adam: Giselle), Lucie (Reisinger: Sitala oder Gaukel-Mädchen); 1862: Sitala (Reisinger: Ein Volks-Fest in den Champs Elysées, česky Národní slavnost na Champs Elysées, první jedn. baletu Sitala).
Choreografie (balety a tance v operách, činohrách a hrách se zpěvy ve StD):
1869: Meyerbeer: Die Hugenotten, Weber: Oberon, Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor, Flotow: Alessandro Stradella, Frappart: Saltarello, Shakespeare: Ein Wintermärchen, Auber: Die Stumme von Portici, Halévy: Quido und Ginevra, J. N. Škroup: Vineta, Verdi: Don Carlos; 1871: Adam: Giselle, Jakobson–Thalburg: 500.000 Teufel; 1872: Wagner: Rienzi, Halévy: Die Jüdin; 1873: Auber: Gustav III. oder Maskenball; 1874: Balfe: Die Zigeunerin, Räder: Elle, die Nymphe, Joh. Strauss: Carneval in Rom, Jonas: Javotte, das neue Aschenbrödel; 1875: Suppé: Die schöne Galathea, Verdi: Aida, Anon.: Amor und Psyche; 1876: Abert: Enzio von Hohenstaufen, Offenbach: Die Reise in den Mond, Joh. Strauss: Fledermaus; 1877: C. Binder: Tannhäuser [parodie], R. hrabě Sporck: Ein Nixenmärchen, Lenhardt: Die schöne Melusine, Verdi: Maskenball, Meyerbeer: Robert der Teufel, Räder: Robert und Bertram [parodie]; 1878: Goldmark: Die Königin von Saba, Wagner: Tannhäuser; 1879: J. Hopp: Fäustling und Margreth‘l [parodie]; 1880: Told: Der Zauberschleier, Rossini: Wilhelm Tell, Bizet: Carmen, Shakespeare: Ein Sommernachtstraum, Thomas: Mignon, Schlechter: Die Kinder des Kapitän Grant; 1881: Boito: Mephistopheles, Spohr: Jessonda, Suppé: Leichte Cavallerie; 1882: Lortzing: Zar und Zimmermann; 1883: Gluck: Orpheus und Eurydike, Offenbach: Orpheus in der Unterwelt, Massenet: Herodias; 1884: Ponchielli: Gioconda; 1885: Méhul: Joseph und seine Brüder.
Prameny a literatura
Dopis B. řediteli ND Šubertovi z roku 1885, NMd. • Bohemia 13. 4. 1860 V. [F. Ulm], 11. 6. a 18. 8. 1861, 8. 4. 1869, 12. 9. 1871; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1861, s. 21 [angažmá]; J. N[eruda]: Královské zemské stavovské divadlo, Čas 23. 2. 1862, přetisk in: J. Neruda: Divadelní studie a referáty, 1924, s. 332; Národní listy 8. 6. 1862; L. Novák: Stará garda Národního divadla. Činohra–Opera–Balet, 1944; L. Hájek: Paměti Augustina Bergra, 1942, s. 58; B. Brodská: Dějiny českého baletu do 1918, skripta HAMU, 1983, s. 57–62. • Rigaer Theater; Ulrich 1997 [datum nar.]; Český taneční slovník.
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 44–47
