Psán i Bardák, Bartak, Vincent, Vinzenz, Čeněk.
Hru na housle studoval u F. W. Pixise na pražské konzervatoři hned po jejím založení (1811–17, zapsán jako Vincenc Bardák) a byl jedním z prvních absolventů. Se svým učitelem hrával na violu v kvartetu. Dále je známo až jeho pedagogické působení na konzervatoři 1842/43 a od 1845 do smrti ve slepeckém ústavu v Praze. Od 1845 byl prvním houslistou ve StD, 1846–61 hrál druhé housle. Orchestr StD uspořádal také ve prospěch B. pozůstalé rodiny 11. 10. 1861 koncert v sále na Žofínském ostrově, kde mj. vystoupila hostující pěvkyně D. Artôt. B. je autorem školy houslové hry (vyd. v úpravě V. Hřímalého 1882 ve Vídni) a řady instrumentálních kompozic (smyčcové kvartety, houslové variace, duo pro housle a violoncello ad.).
Do historie českého divadla vstoupil jako autor hudby k dvouaktové veselohře P. Šedivého Pražští sládci, komponované pro provedení v Teisingerově divadle 1823. Šedivý svým textem navázal na tradici lidových zpěvoher s řemeslnickou tematikou; o sladovnickém řemesle pojednává také Opera o sládcích od blíže neznámého skladatele V. Klóse z konce 18. stol., kterou zřejmě znal (např. 2. dějství Pražských sládků začíná písní „Ach, ty ječmínku předrahý“, textově příbuznou s Klósovým sborem „Ach, můj nejsladší ječmínku, grunte piva dobrého“). Šedivého hru, která patřila k jeho nejúspěšnějším dílům, poprvé uvedl soubor Vlastenského divadla U Hybernů s hudbou tehdejšího kapelníka V. Tučka. Text je znám z úpravy (tiskem 1819) V. R. Krameria. Ani Tučkova ani B. hudba se nedochovala, podle textu lze však soudit, že měla značný rozsah a poměrně náročné formy; většinu hudebních čísel tvoří ansámbly, doplněné jednoduchými áriemi nebo kuplety. Skladatelsky byly zřejmě využity i lidové popěvky (např. sbor zpíval v 1. jedn. pivovarskou píseň „Kde je sládek, tam je mládek“). Lidovými postavami, jejich charakteristickým jazykem a písněmi předjímala Šedivého hra Tylovu a Škroupovu Fidlovačku (1834) a její námět inspiroval další dramatiky (J. N. Štěpánek: Pivovár v Sojkově, 1823, K. J. Erben: Sládci, 1836).
Ochotnický herecký soubor, který působil 1821–24 v domě pražského měšťana V. Teisingera, dával 1823 hru s B. hudbou dvakrát, skladatel provedení nastudoval a řídil. Jednalo se o první zpěvohru v interpretaci souboru a produkce byla přijata s nadšením. Výtěžek byl věnován ústavu pro vdovy a sirotky sloužících. Účinkovali F. Škroup (Kubíček), M. Forchheimová (Kačenka Hvozdová) a M. Šulcová (šenkýřka Madlenka), v orchestru studenti konzervatoře. Úspěch představení podpořil snahy o uvádění zpěvoher v češtině ve StD, kde vzápětí zazněla Weiglova Rodina švejcarská (18. 12. 1823) a Cherubiniho opera Vodař (25. 4. 1824). Ochotníci z Teisingerova divadla ve StD vypomáhali a někteří z nich zde získali angažmá. B. hra se zpěvy tak přispěla k zavedení častějších českých operních představení ve StD.
Prameny a literatura
P. Šedivý: Pražští Sládci, anebo Kubiček dostane za vyučenou. Veselá hra se zpěvy ve dvou jednáních, Kramerius 1819. • Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1845 až 1861; J. K. Chmelenský: Teisingerovo české divadlo v Praze, Česká včela 1, 1834, s. 208, 214–216; E. Meliš: Nynější stav hudby v Čechách vůbec a v Praze zvlášť, Lumír 7, 1857, mezi s. 976 a 1266, zvl. s. 1143; Dalibor 4, 1861, s. 225 [nekrolog], 243; J. Pešek: Prvá česká zpěvoherní představení, Vyškov 1906, s. 12–14; Č. Zíbrt: Pivo v písních lidových a znárodnělých, 1909, s. 51–65 [zde přepsán text „Písně z veselé hry Prokopa Šedivého r. 1819: Pražští sládci, anebo Kubíček dostane za vyučenou“]; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911, s. 30, 49, 240; Nejedlý: Smetana II, s. 397; J. Plavec: František Škroup, 1941; Vondráček I; J. Němeček: Zpěvohry a veselohry z pivovarského prostředí doby obrozenské, ČNM, vědy společenské 133, 1964, s. 208–217; DČD II; Laiske: Dramaturgie; J. Trojan: České zpěvohry 18. století, Brno 1981, s. 49–52; D. Tureček: Erbenovi Sládci, Divadelní revue 8, 1997, č. 3, s. 34–39. • Pazdírek; ČHS; Česká divadla [Teisingerovo div.].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 38–39
