Vystudoval hoboj na pražské konzervatoři (1843–49). Cestoval po Německu s orchestrem karlovarské rodiny Labitzkých, 1850/51 byl hobojistou divadla v Prešpurku [Bratislava], 1852 hrál ve vojenské kapele v Drážďanech. 1853 vypomáhal v orchestru Joh. Strausse a 1854 v Národním divadle v Pešti. Tam objevil své hlasové vlohy, začal studovat zpěv na Horváthově pěvecké škole u prof. Gentiluoma a 14. 2. 1855 debutoval jako tenorista v titulní roli Verdiho opery Ernani. Jednu sezonu zpíval v Pešti v maďarských i německých představeních, krátce byl angažován v Darmstadtu, Záhřebu (i jako režisér, spolu s kapelníkem W. Jahnem) a v Amsterdamu. 24. 6. 1857 hostoval poprvé v pražském StD (Alamir, Donizetti: Belisar). Jeho vystoupení mělo mimořádný ohlas a ředitel Stöger mu nabídl smlouvu. Zpočátku B. přebíral málo rolí a dále se školil, postupně ale zaujal v souboru významné místo a setrval ve StD i za ředitelů Thomého a Wirsinga do 1865. V Praze též koncertoval, zvl. při česko-německých oslavách Schillerova výročí 1859 a 5. 1. 1863 pod Wagnerovou taktovkou na Žofíně (provedl Siegfriedovy kovářské písně, Schmelzlied a Hammerlied). Účastnil se společenského života a patřil k prvním členům spolku Schlaraffia, který 1859 založil s uměleckými a dobročinnými záměry ředitel StD Thomé. Během svého pražského působení se pokoušel o jiná angažmá (1861 v Hamburku, 1863 v italské opeře v Londýně), ale bez úspěchu.
Trvalý problém představoval B. zdravotní stav s nezvladatelnými indispozicemi; A. Čech referuje, že se ve StD muselo někdy vynechat celé jednání a při hostování v Pešti 7. 5. 1862 B. nedozpíval představení. 8. 4. 1865 vystoupil za velké účasti publika ve StD naposledy a odjel se léčit do Karlových Varů. Poté získal angažmá ve dvorních divadlech v Kasselu (do 1867) a vzápětí v Drážďanech (1867/68); aby mohl nastoupit od září 1868 do dvorního divadla v Mnichově, kde s ním chtěli R. Wagner a H. von Bülow připravit role Siegfrieda a Waltera Stolzinga pro plánované zahájení provozu v divadle v Bayreuthu, intervenoval bavorský král u saského krále a osobně vypověděl B. smlouvu. B. zdravotní stav se však opět zhoršil a po marném léčení byl 1870 s poctami penzionován. 1872 se usadil v Innsbrucku jako hobojista a začal pobírat penzi pražského německého divadla.
Léčebné pobyty v Karlových Varech ho zřejmě přivedly na myšlenku pokusit se o dráhu divadelního ředitele a 1876 si pronajal městskou scénu. Hned v první letní sezoně mu konkurovala soukromá aréna s operetním repertoárem. Aby celoročně získal kvalitní síly, pronajal si 1876/77 i divadlo v Plzni, dostal se však do finančních problémů. V létě 1878 ho podpořila karlovarská městská subvence a B. si pronajal na tři roky i letní divadlo, čímž odstranil konkurenci. Jeho choroba se však náhle zhoršila a 18. 4. 1880 se v záchvatu deprese zastřelil.
Jeho hlas měl původně velký objem, spolehlivé výšky a díky perfektní výslovnosti i značnou průraznost. Vynikal v rolích hrdinů; výtky se objevily proti jeho mezza voce, v němž údajně distonoval. Nejprve se orientoval na románský repertoár vyžadující dokonalou kantilénu, 1857 však převzal ve StD od odcházejícího J. Reichela i roli Wagnerova Tannhäusera a 1859 nastudoval s dirigentem W. Jahnem roli Rienziho ve stejnojmenné Wagnerově opeře, což předznamenalo jeho pozdější plánovanou spolupráci s Wagnerem. V Donizettiho a Meyerbeerových mileneckých partech bývala jeho pražskou partnerkou sopranistka J. Brennerová, v jiných rolích začínající E. Miková-Bennewitzová. 21. března 1863 zvolil B. pro svou benefici titulní postavu v premiéře pětiaktové opery Rizio skladatele A. Schliebnera, pojednávající o Marii Stuartovně. Hostoval i v českých představeních StD a naučil se některé role česky (19. 12. 1858 zpíval písně kapelníka J. Nesvadby, 4. 3. 1860 účinkoval v quodlibetu s částmi oper Hugenoti a Lucie z Lammermooru, zpíval česky Liborína v představeních Weberova Čarostřelce 10. 1. 1858, 13. 2. 1859 a 15. 9. a 3. 11. 1861). Přes krátké trvání své pěvecké kariéry prokázal StD významné služby.
Jako ředitel přebral 1876 v Karlových Varech divadlo s téměř výlučně letním provozem a se zábavnou funkcí v lázeňském prostředí. Plzeňská scéna, dobře dotovaná soukromníky, měla dobrý orchestr, 2 kapelníky, 2 režiséry a 37 výkonných sil a slibovala udržení vysokého standardu na obou místech. B. dával přednost opeře (v Plzni obrátil poměr operních a operetních představení na 48:30) a kombinoval domácí zpěváky s hosty z Prahy, Vídně a Drážďan. V Karlových Varech po delší době opět vystoupil v titulní roli (Méhul: Josef und seine Brüder). Kvalitní operní představení sice přivedla do lázní drážďanskou šlechtu a vysoké úředníky, publikum však požadovalo operetu a veselohry a B. nedokázal tradiční lázeňskou dramaturgii změnit.
Role (ve StD)
1857–65: Ernani (Verdi: Ernani), Max (Weber: Der Freischütz, česky Střelec kouzelník 1858), Barbarino (Flotow: Alessandro Stradella), Masaniello (Auber: Die Stumme von Portici), Sir Edgar (Donizetti: Die Braut von Lammermoor), Herrmann (Auber: Maurer und Schlosser), Abayaldos (Donizetti: Dom Sebastian), Conrad (Marschner: Hans Heiling), Zampa (Hérold: Zampa), Sever (Bellini: Norma), Jaquino (Beethoven: Fidelio), Tannhäuser (Wagner: Tannhäuser), Robert (Meyerbeer: Robert der Teufel), Raoul (Meyerbeer: Die Hugenotten), Horatio Massarena (Auber: Der schwarze Domino), Eleazar (Halévy: Die Jüdin), Johann von Paris (Boieldieu: Johann von Paris), Manrico (Verdi: Der Troubadour), Kleefeld (Méhul: Die beiden Füchse), Johann von Leyden (Meyerbeer: Der Prophet), Rienzi (Wagner: Rienzi), Alfred (Verdi: La Traviata), Georg (Lortzing: Der Waffenschmied), Corentin (Meyerbeer: Dinorah), Rizio (Schliebner: Rizio, prem.).
Repertoár (Karlovy Vary a Plzeň)
Donizetti: Die Regimentstochter, Lucrezia Borgia; Lortzing: Zar und Zimmermann, Der Waffenschmied; Verdi: Ernani, Der Troubadour; Flotow: Alessandro Stradella, Martha; Mozart: Don Juan; Gounod: Margarethe; Meyerbeer: Die Hugenotten; Méhul: Josef und seine Brüder; Rossini: Wilhelm Tell; Bellini: Norma; Nicolai: Die lustigen Weiber von Windsor; Boieldieu: Die weisse Dame; Weber: Der Freischütz; Kreutzer: Das Nachtlager in Granada; Offenbach: Orpheus in der Unterwelt; Suppé: Zehn Mädchen und kein Mann, Fatiniza, Schöne Galathea; Lecocq: Giroflé-Girofla.
Prameny a literatura
Monatschrift für Theater und Musik [Wien] 3, 1857, s. 456 [praž. debut]; Theateralmanach [Prag] auf das Jahr 1858, s. 54; 1860, s. 67; 1862, s. 68; 1865, s. 20; 1874, s. 5 [penze]; Bohemia 5. 10. 1859 [Rienzi]; Dalibor 1859, s. 246, 254, 262 [Rienzi]; Slavoj 1, 1862/63, s. 60, 103, 177; Reichenberger Zeitung 21. 4. 1880 [nekrolog]; Teuber III, zvl. s. 476–477, 503, 548, 555, 563, 642, 868; A. Čech: Z mých divadelních pamětí, [1903], s. 29; J. Branberger: Konservatoř hudby v Praze, 1911; M. Kaufmann: Musikgeschichte des Karlsbader Stadttheaters, Karlsbad 1932; J. Plavec: František Škroup, 1941; V. H. Jarka: Kritické dílo Bedřicha Smetany, 1858–1865, 1948, s. 411–412 [s datem nar. 12. 9.]; A. Špelda: Plzeňská zpěvohra ve starém divadle 1868–1902, 1950–1954, rkp. v DÚ; J. Štierová: Opera a opereta v německém divadle v Plzni v prvních deseti letech 1869–1879, dipl. práce FF UK 1971, s. 61–68; W. Binal: Deutschsprachiges Theater in Budapest, Wien 1972; Lomnäs–Strauss, rejstříky ve sv. I, s. 330 a 397. • Mendel; ODS; Pazdírek; ČHS; Kutsch 1997 [Praha zaměněna za Amsterdam].
Vznik: 2006
Zdroj: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, ed. J. Ludvová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2006, s. 32–33
