Začínal v rolích mladých milovníků, 1862–76 byl angažován ředitelem Franzem Thomé v pražském Novoměstském divadle pro komické role se zpěvy. Uplatnil se i jako režisér. 1884–95 působil v německém souboru Stavovského divadla, kde hrál role otců a charakterní postavy. Vynikl především jako herec jemných komických rolí.
Pocházel z rozvětvené divadelní rodiny. Byl synem charakterního herce Wilhelma E. (asi 1790–1873 Vídeň) a herečky Friederiky, rozené Pieperové (1805 Bydgoszcz – 1889 ? Praha). Herečkou byla i jeho sestra Auguste, provdaná Schönfeldová (* 1838). Jeho první manželkou byla herečka Margarethe, rozená Hartmannová, pocházející z Bavorska. Z prvního manželství měl syna Eduarda (1. 7. 1859 Riga – 10. 11. 1895 Hannover), který se věnoval divadlu od 1876, kdy byl angažován v Drážďanech. 10. 5. 1873 se E. oženil v německém evangelickém chrámu sv. Klimenta v Praze s druhou manželkou Elisabeth, rozenou Czaska (* 1844 v Praze). Dcera Marie (* 1873 v Praze) se též věnovala divadlu. První desetiletí E. kariéry lze obtížně rekonstruovat, protože divadelní almanachy uvádějí pouze příjmení a nelze s jistotou odlišit otce a syna.
E. studoval gymnázium v Berlíně. Pak se přidal ke kočující divadelní společnosti ve velkovévodství poznaňském, s níž cestoval a hrál role mladých milovníků. Byl patrně angažován v Lübecku, Chemnitz, Magdeburku a Rostocku a u německého divadla v Pešti. Během této doby opouštěl role milovníků, stával se komikem a přebíral i komické role se zpěvy. Po 1850 působil v Königstädtischen Theater Berlíně, 1853 hrál v Theater an der Wien. Odtud ho ředitel Gustav Maurice přivedl do hamburského Thalia-Theater (1855–58) pro obor mladého komika se zpěvními rolemi. Protože jeho manželka Margarethe nenašla v Hamburku vhodné uplatnění, odešel s ní do městského německého divadla v Rize (1858–60) a posléze do Viktoria-Theater Berlín (1860–62). 19. září 1862 vystoupil na pozvání ředitele Franze Thomé pohostinsky v pražském Novoměstském divadle ve třech jednoaktových veselohrách a byl angažován jako komik pro činohru a hru se zpěvy. Uplatnil se i jako režisér a autor ve své lokální frašce Die Abenteuer des Herrn Fischer s hudbou pražského kapelníka Ludwiga Slanského. Jeho první manželka Margarethe hostovala v Praze ve dvou představeních v dubnu 1863 a krátce zde působila, záhy však soubor opustila. E.vystupoval ponejvíce v Praze, vzácně hostoval na jiných scénách (na začátku 1864 jej k pohostinskému vystoupení v německém divadle v Plzni pozval tehdejší ředitel Walburg-Wesecký, uvádějící zejména veseloherní a operetní repertoár).
Už ve svých prvních angažmá byl E. určen pro jemné komické role (feine Komik) a tuto stránku jeho herectví spolu se schopností výstižné charakteristiky oceňovala i pražská kritika. Jeho pěvecké dispozice stačily pro hry se zpěvy ve starším vídeňském stylu nebo pro známé sólové komické scény (např. Titi z parodie Meyerbeerovy opery Robert der Teufel, poprvé 28. 5. 1864), ale nedostačovaly pro uplatnění v rostoucím počtu operet, které v 70. letech 19. století zaplavovaly pražskou německou scénu a pomáhaly řešit její finanční problémy. 1876 E. opustil pražské divadlo. Do 1882 byl angažován v Městském divadle v Lipsku, kde se seznámil s budoucím pražským ředitelem Angelem Neumannem, který vedl tamní operu. 1882 odešel z Lipska do Městského divadla Hamburku. Ve dnech 26. 7. – 4. 8. 1882 absolvoval v pražském Novoměstském divadle šest pohostinských představení a 1884, v posledních měsících působení ředitele Edmunda Kreibiga, se vrátil do pražského angažmá s určením pro role otců a charakterní postavy (Väter und Charakterrollen). Do svého souboru ho převzal i Angelo Neumann jako Kreibigův nástupce od 1885.
Těžiště E. umělecké práce leželo ve veseloherním repertoáru, v menší míře v klasických hrách (Schäfer v Shakespearově hře Ein Wintermärchen, 1886; Otec v Schillerových Die Räuber a Hausherr v Molièrově Der Misanthrop, oba 1894); ojediněle vystoupil v soudobém moderním dramatu (Morten Kiil v Ibsenově hře Ein Volksfeind, 1890). Kultivovaný herecký projev, komické role podané jadrným, a přesto vkusným způsobem mu zajistily sympatie pražského obecenstva i vlídnost kritiky. Když se 1. června 1895 loučil s pražským divadlem a zároveň slavil padesáté výročí své profesionální herecké dráhy svou oblíbenou rolí Gottlieba Weigela ze hry A. L'Arronga Mein Leopold, zahrnulo jej obecenstvo velkými ovacemi. Odstěhoval se do Drážďan, kde 1910 zemřel.
Role
Novoměstské divadlo, Praha
Fröhlich (L. Schneider: Fröhlich), Silberlin (W. Friedrich: Gänsche von Buchenau), Johann Quirl (L. Angely: Die beiden Hofmeister) – 1862; Babiéça (E. Scribe – G. Legouvé: Die Erzählungen der Königin von Navarra), Scheelmann (P. Lindau: Maria und Magdalena) – 1872; Freiherr von Strizow (A. Baumann: Das Versprechen hinterm Herd), Gottlieb Weigelt (A. L´Arronge: Mein Leopold), Handwerker (W. Shakespeare: Sommernachtstraum) – 1875; Bertrand (F. Schiller: Die Jungfrau von Orleans), Frank (J. Strauss: Die Fledermaus), Perissol Geschworner (V. Sardou: Ferréol) – 1876.
StD, Praha
Zelot (R. Gottschall: Festspiel), Frabricius (O. Blumenthal: Ein Tropfen Gift), Peschke (D. Kaltsch: Doctor Peschke oder Kleine Herren), Damoifeau (J. Moinaux: Taub muss er sein), Der Lindenwirth (Ch. Birch-Pfeiffer: Dort und Stadt), Vollwitz (R. Kneisel: Papageno) – 1885; Tilgrus (W. Shakespeare: Ein Wintermärchen), Leopold Ortesinger, Juwelier (A. L´Arronge: Doctor Klaus), Lemke, Rendant (G. Moser: Der Bureaukrat) – 1886; Stepanek, Mozarts Freund (H. Zimmermann: Don Juan in Prag) – 1887; Morten Kiil (H. Ibsen: Ein Volksfeind), Baron (E. Bauernfeld: Der kategorische Imperativ), Stephen Spittigue (B. Thomas: Charleys Tante), Vater (F. Schiller: Die Räuber), Hausherr (J. B. Molière: Der Misanthrop) – 1894.
Hry
Die Abenteuer des Herrn Fischer, lokální fraška s hudbou, zpracoval E. dle starší rakouské látky, hudba L. Slansky, 3. 4. 1872 Novoměstské divadlo (4 reprízy).
Prameny
NA Praha: Policejní ředitelství I, Konskripce, karton 3, obr. 188 (záznam celé rodiny).
Literatura
Bohemia (Prag) 21. 9.,2. 10. 1862; S. Heller: Theater und Musik (Deutsches Landestheater), tamtéž,14. 12. 1872, s. 5121, příloha; A. Klar: „Wahrhaft erfrischend wirkt es", tamtéž1. 1. 1876, s. 3, příloha; A. Klar: (Deutsches Landestheater), tamtéž28. 1. 1876, s. 2, příloha; anon.: (Bühnenschau), tamtéž19. 5. 1876, s. 4; O. T. [Oskar Teuber?]: Im Neustädter Theater stellte sich gestern Abends ein lieber alter Bekannter ein, tamtéž 27. 7. 1882, s. 6; anon.: Theaternachrichten, tamtéž 29. 7. 1882, s. 6, 8; f. f.: („Dorf und Stadt“), tamtéž 23. 12. 1885, s. 3; C. T. [Carl Tobisch]: Deutsches Landestheater („Dorf und Stadt“), Prager Tagblatt 23. 12. 1885, s. 6n.; C. T. [Carl Tobisch]: Deutsches Landestheater. („Ein Wintermärchen“.), Prager Tagblatt 5. 1. 1886, s. 9n.; A. B..r.: Neues deutsches Theater. (Zum ersten Male: „Ein Volksfeind“, Schauspiel in fünf Aufzügen von Ibsen.), Prager Tagblatt 24. 10. 1890, s. 7n.; F. A. [Friedrich Adler]: Deutsches Landesthater. („Die Räuber“), Prager Tagblatt 3. 1. 1894, s. 8; anon.: Eichenwald´s Abschied, Prager Tagblatt 2. 6. 1895, s. 9n.; Almanach des Königl. Landes-Theaters zu Prag für das Jahr 1863–1876, Prag 1885–1895; Teuber III. s. 523 (uvádí rok nar. 1833), 525, 527, 564, 565, 588, 590, 595, 604 621, 623, 624, 627, 628, 629, 641, 646, 652, 666, 669, 670, 783 (pohostinská představení), 810, 816, 847; Fest-Blatt zur Eröffnung des neuen deutschen Theaters im Prag am 5. Januar 1888, Prag 1888, s. 12, 14 ● nekrology: nesign.: W. E. †, Bohemia 10. 6. 1910, s. 3; nesign.: Dresden, 10. Juni. W. E., Reichenberger Zeitung 11. 6. 1910, s. 11, ranní vydání ● R. Rosenheim: Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag, Prag 1938, s. 49, 82, 87, 114, 117, 118; Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild, Böhmen, Wien 1896, s. 178; J. Schiebl: České divadlo v Plzni, Plzeň 1902, s. 52.
Eisenberg, Kosch Th (s chybnými údaji o angažmá), ODS, Ulrich
Vznik: 30. 11. 2012
