Studoval na gymnáziu v Chebu. Od 1869 pracoval v redakci listu Bohemia, 1877 šéfredaktorem spolu s Josefem Waltrem, od 1888 řídil noviny sám. Aktivně se účastnil pražského společenského a politického života (patřil k proudu německého liberálního nacionalismu), byl členem spolku německých spisovatelů Concordia, podílel se na činnosti kabaretu Orpheus. Byl předním autorem humoristických textů a v pražském divadle se hrály tři jeho drobnější texty (konverzační veselohra o jednom dějství Die Kritik der reinen Vernunft).
Syn soudního úředníka (justiciára). Brzy po jeho narození byl otec přesazen jako státní návladní do Chebu, kde W. vyrůstal. Studoval zde gymnázium (v sextě zemřel jeho otec), z existenčních důvodů však studium ukončil a byl dán na výpomoc k františkolázeňsko-chebskému knihkupci a majiteli novin Egerer Zeitung Josefu Gschihay-ovi. W. mimořádného žurnalistického a literárního talentu si všiml přítel jeho otce, tehdejší šéfredaktor nacionálně liberálního deníku Bohemia Franz Klutschak. Na jeho výzvu odešel W. 1869 do Prahy a začal pracovat v redakci (1884 W. beletristicky ztvárnil polární expedici Klutschakova syna Heinricha, viz lit.). Klutschak opustil pozici šéfredaktora 10. 10. 1877 a W. se spolu s Josefem Walterem stal šéfredaktorem, po Walterově sebevraždě (1888) řídil noviny sám (mj. psal úvodníky, přispíval do všech rubrik). Redigoval též nakladatelské kalendáře vydavatelské firmy Haase (Haase´scher Haus und Wirtschafts-Kalender (1879–1896) a Neuer Prager Kalender für Stadt und Land auf das Jahr…) a přispíval do nich. Svůj solidní společenský statut stvrdil 1885 sňatkem s dcerou sochaře a autorem pamětí Emanuelem Maxem von Wachstein.
W. se aktivně účastnil společenského a kulturního života německého měšťanstva v Praze (Deutscher Schulverein, Lese- und Redehalle der deutschen Studenten in Prag, recesistický spolek Orpheus). Byl rovněž jednatelem spolku Schillerstiftung (1882). Jako člen spolku pražských německých spisovatelů Concordia (snad již od 1871, s F. Adlerem, J. Bayerem, A. Klaarem, Ottomarem Keindlem, H. Salusem, H. Tewelesem, resp. mladším E. Faktorem) patřil ke klíčovým a oblíbeným osobnostem německé literární Prahy poslední třetiny 19. století, zprostředkovával přednášky hostů z rakouských zemí (L. Anzengruber, L. A. Frankl) i Německa (L. Büchner, F. Dahn, W. H. Riehl) v Německém domě v Praze v ulici Na Příkopě (Deutsches Casino). Býval, snad kvůli podobě příjmení, neodůvodněně označován soudobou českou antisemitskou propagandou i pozdější odbornou literaturou za Žida. V roce 1888 neúspěšně kandidoval na spojené německé kandidátce strany Deutsche Fortschrittspartei v doplňovacích volbách v Praze. Zemřel po krátké nemoci, pohřben byl za velké účasti německé Prahy na Olšanských hřbitovech. V říjnu 1937 byl odhalen pomník s bronzovou plaketou v Benešově nad Ploučnicí, který po roce 1945 beze stopy zmizel.
Literárně začal W. působit již v Chebu, kdy začal uveřejňovat humoristické prózy, básně a aforismy v Egerer Zeitung, později rovněž v časopisu Egeria. Přispíval do mnoha časopisů, almanachů a sborníků (Fliegende Blätter, Hidigeigei, Nord und Süd; Prager Dichterbuch, 1894 aj.). Získal si postupně postavení předního humoristického autora německých Čech, uznávaného i v německém Rakousku a Německu. Oblíbeným objektem jeho satiry byly česko- i německojazyčné postavy nerozhodných maloměšťáků, filistrů a nešťastných milenců, kreslené s nemalým smyslem pro jazykovou komiku a se satirickou kritikou frázovitého konverzačního, úředního i politického jazyka. Na soudobé společenské a politické situaci v Rakousku a Čechách parodoval W. zejména nerozhodnost rakouské vlády vůči stupňujícím se politickým a kulturním nárokům neněmeckých národů, zejména Čechů, Poláků a Slovinců. Skladba Lecherlied, karikující parlamentní obstrukce poslance Otty Lechera v době Badeniho jazykových nařízení, v německém nacionálním táboře zpopulárněla. Spolu s alegorickými skladbami Stoß an, du blasser Junge, resp. Wir schielen nicht, wir schauen, Hin nach Pragien, hin nach Pragien se stala součástí písňového repertoáru studentských korporací (buršenšaftů) s radikálním všeněmeckým nacionalistickým a antisemitským zaměřením. W. politické sympatie patřily ale spíše liberálnímu německému nacionalismu, antisemitská témata mu byla cizí a v židovských kruzích měl řadu přátel (např. Adolph Kohut mu věnoval svou knihu Kaiser Josef II., Sein Wirken als Mensch, Dresden 1890). Byl jasně protičesky a protislovansky zaměřen. Břitce reagoval např. na české spory o pravost Rukopisu královédvorského fingovaným torzem Allerneueste Königinhofer Handschrift: tschechische Geschichten aus Tausend und Einer Nacht, opatřeným vlastními kresbami. Do mnichovského časopisu Münchner Jugend přispíval (pod pseudonymy) satirami na české politické snahy, jež stereotypně rozvíjely představy o kulturní zaostalosti Čechů a jejich klerikálně politických loajalitách.
Do pražského divadelního života se W. zapojoval ponejvíce v zákulisí, prostřednictvím svých společenských kontaktů: nepochybně zanechal stopy na názorech svého přítele, tehdejšího dramaturga činohry pražského německého divadla Heinricha Tewelese (dramaturgem 1887–1900), činoherního kritika Friedricha Adlera či Alfreda Klaara, který byl nejen divadelním kritikem a teoretikem, ale i vlivným členem sdružení Deutscher Theaterverein in Prag. Málo je známo o W. činnosti v pražském spolku či kabaretu Orpheus, který patrně působil od začátku 70 let ve Spálené ulici; W. drobné texty se ale objevily například v programech berlínského kabaretu Buntes Theater Überbrettl, který hostoval v Praze 12.–16. května 1901. Dokladem W. nemalého, byť málo viditelného vlivu je i skutečnost, že po jeho smrti, 2. února 1901, uspořádalo pražské německé divadlo na jeho počest smuteční večer.
V pražském německém divadle se hrály jeho tři texty, z nich dva příležitostné. Vedle „silvestrovského žertu“ Prosit Neujahr! (1893) a vedle slavnostní hry ke 25. výročí německé tělovýchovné organizace Turnverein (Gut heil!, 1892) byla inscenována jeho konverzační veselohra o jednom dějství Die Kritik der reinen Vernunft (1880) o dvoření dvou nápadníků provdané dámě, jež velkoryse ukončí manžel sváděné, avšak věrně milující choti. Byla nastudována ještě dvakrát (1887, 1898, hrála se ještě 1901) a znovu ji uvedl pražský německý ochotnický spolek 18. 12. 1921.
Teatralia
Die Kritik der reinen Vernunft, veselohra o jednom dějství, prem. Zemské něm. divadlo 10. 4. 1880 (recenze gt. [V. Guth], Deutsche Bühne, Politik 14, 1880, č. 100, s. 6, 11. 4.). Bohemia 3. 10. 1900 (s. 2) informuje o představení ve Wiener Stadttheater.Gut heil! Festspiel (dedikace Prager Deutscher Turnverein), prem. Nové něm. divadlo 19. 3. 1892 k 25. výročí založení spolku, text nezachován.Prosit Neujahr! Silvester-Scherz, prem. Zemské něm. divadlo 31. 12. 1894, text nezachován. (zmíněno in:Übersicht über die Leistungen der deutschen Böhmens auf dem Gebiete der Wissenschaft, Kunst und Literatur im Jahre 1894, Prag 1895, s. 153)
Literární dílo (výběr)
Ein österreichischer Eskimo, Erlebnisse Heinrich W. Klutschaks, eines Theilnehmer der letzten Franklin-Aussuchungs-Expedition, Prag – Leipzig 1884 Allerneueste Königinhofer Handschrift – Nejnovější rukopis Královédvorský – Tschechische Geschichten aus Tausend und Einer Nacht, sborník ed. Felix Bagel, Düsseldorf [1890], zde na s. 535–572 Heitere Träume. Scherzgeschichten, 1882 (2. rozšířené vyd. Berlin 1903), první z několika sborníků literárních drobností, publikovaných do roku 1900. – Posth: Humoresken in Vers und Prosa, ed. Robert Reinhart, Leipzig 1908 (s podobiznou); Das Geheimnis des Schutthaufens und andere Humoresken, Leipzig 1909; Eine Nacht im Mittelalter und andere Geschichten, Leipzig 1911 (= Reclam´s Universalbibliothek, Nr. 5340); Josef Willomitzer's lustiges Erbe, ed. Josef Armin Hegenbarth, Böhm. Leipa 1938
Redakce
Haase‘scher Haus und Wirtschafts-Kalender (Prag 1879–1896)Neuer Prager Kalender für Stadt und Land auf das Jahr 1886–1900 (v ročníku 1887 článek Die Königinhofer Handschrift)
Prameny
NA: Policejní ředitelství I, konskripce, karton 694, obr. 890 (policejně přihlášen v Praze 8. 2. 1870, záznam o sňatku v kostele sv. Jindřicha v Praze).
WBR: dopisy v pozůstalosti K. E. Franzose, Ludwiga Anzengrubera aj., viz http://www.wienbibliothek.at/.
LA PNP: pozůstalost v Gutha, dopis z 1880.
Periodika
A. K. [Klaar], Deutsches Landestheater, Bohemia 11. 4. 1880, č. 1012. S. 6 (rec. hry Die Kritik der reinen Vernunft). – Nekrology: Čas 4. 10. 1900, s. 4; Bohemia 3. 10. 1900, več. vyd., s. 1–3 (pohřeb Bohemia 6. 10. 1900; Lidové noviny 8, 1900, č. 226, s. 5, 4. 10.; Národní listy 3. 10. 1900, s. 2, odp. vyd.; Politik 3. 10. 1902, s. 2. – A. Paudler in Mittheilungen des Nordböhmischen Excursions-Clubs 24, 1901, 105–106. – A. Klaar, in:Deutsche Dichtung (ed. K. E. Franzos), sv. 29, 1901, s. 146–149; E. Faktor, Das literarische Echo 1901, s. 217. – E. F. [E. Faktor], Bohemia 6. 12. 1901, příl., s. 1 (recenze Letzte Geschichten und Gedichte von J. W.). – A. Klaar, Erinnerungen, Bohemia 1. 1. 1902, 1. příl., s. 3. – E. F. (Faktor), rec. Heitere Träume, Bohemia 6. 12. 1902, příl. s. 1.; E. Bilý: Německý „satirik“, Venkov 24. 9. 1913, s. 9. – J. Stern: Neunzig Jahre Bohemia. Allerhand Erinnerungen, Bohemia 1. 1. 1918, s. 4–6. – A. Klaar: Aus den Tagen meines Bohemia-Beginns,Bohemia 30. 1. 1927, příl. s. 4.
Literatura
R. Reinhard, in: Eine Nacht im Mittelalter und andere Geschichten, 1911, s. 3 (s portrétem); H. T. [H. Teweles]: Erinnerungen an Josef Willomitzer, Prag 1922 (s faksimilií W. básně dedikované autorovi); R. Wolkan: Geschichte der deutschen Literatur in Böhmen und in den Sudetenländern, Augsburg 1925, s. 93; B. Hlaváč: Postavy ze staré Prahy, Praha 1931, s. 78; J. A. Hegenbarth in Josef Willomitzer's lustiges Erbe, Böhm. Leipa 1938, s. 5.
Blumsberger, Brümmer, EBL, Jaksch, Kleines Literaturlexikon, Otto
Vznik: 30.11.2012
