Příjmení psáno také Cziak, Schack, Schak, Zach, Zak, Zäk, Ziak, Žiak. – Otec Josef († 1803) působil jako školní rektor a regenschori farního kostela v Miroticích. Ž. byl jeho první syn (třetí dítě) z manželství s Marií Annou, roz. Hájkovou; po něm následovalo ještě pět dalších sourozenců, naživu spolu s Ž. zůstaly pouze dvě starší sestry. Po smrti matky (1772) se otec v témže roce znovu oženil s Magdalenou, roz. Proházkovou, a Ž. postupně přibylo dalších devět sourozenců (⇒ Kannewischer1932). Základy všeobecného a hudebního vzdělání získal v živém hudebním ovzduší kantorské rodiny – otec kromě učitelských povinností a úkolů na kostelním kůru vychovával také vokalisty pro klášter premonstrátů v rakouské Drkolné (Schlägl), vedl hudební kapelu, která se uplatňovala při církevních i privátních akcích, a příležitostně komponoval. Ž. muzikálnost se projevila záhy ve zpěvu a u otcova přítele varhaníka začal studovat hru na varhany a generálbas. Za dalším vzděláním odešel 1769 na jezuitské gymnázium (Sv. Hora–Příbram). 1773 se stal vokalistou u sv. Víta v Praze, kde získal řada podnětů ve studiu zpěvu a pod vedením regenschoriho A. Laubeho skládal své první árie a serenády. Po dvouletém pobytu v Praze odešel do Vídně a zapsal se k univerzitnímu studiu filozofie. Pobýval v semináři, kde na sebe upozornil hudebním nadáním a mohl se v hudbě dále vzdělávat (údajně se učil hrát na dechové nástroje). 1780 se stal zpěvákem a hudebníkem kapely knížete Johanna Karla zu Carolath-Beuthen v Carolathu na řece Odře v pruském Slezsku (dnes Siedlisko nedaleko Hlohova [Głogów] v Polsku), jehož dvůr proslul přepychem a hudebními i divadelními produkcemi. 13. 1. 1784 se tu oženil s dvorní zpěvačkou, altistkou Evou Margaretou Elisabethou Weinholdovou a 30. 3. téhož roku byla v místním evangelickém kostele pokřtěna jejich dcera Maria Antonia. Následovalo náhlé rozpuštění kapely v důsledku ničivé povodně a Ž. se zkoušel uchytit v hereckých společnostech. Po jednání s impresáriem → P. Bondinim přijel na podzim 1784 do Prahy, kde nastoupil do Druhé Bondiniho společnosti německých herců formující se pod vedením → F. J. Bully. Už 1785 přešel ke společnosti A. F. Hofmanna; Ž. i jeho manželka tu byli jednu sezonu angažováni jako první pěvci pro singspiel. 1786 se v Českých Budějovicích setkal se společností E. Schikanedera a stal se jejím členem. Poprvé se představil v Salcburku jako Nardone v Paisiellově buffě La frascatana; jeho hlas a pěvecké umění nadšeně ocenil L. Mozart v dopise dceři (26. 5. 1786). V témže roce společnost hrála ještě v Augsburgu a Memmingenu, 1787/88 v Řezně a od 1789 ve Vídni, kde zahájila 12. 7. 1789 v divadle Theater auf der Wieden. Jako člen sehraného a úspěšného ansámblu tu Ž. získal značnou pěveckou a skladatelskou popularitu. 1793 odešel s rodinou do Štýrského Hradce (Bellomova společnost), 1796 se stal sólistou dvorního divadla v Mnichově, kde svou kariéru završil jako komorní pěvec bavorského kurfiřta (penzionován 1813).
Lyrický tenorista Ž. vynikal především hlasovou pohyblivostí, s níž lehce zvládal italské buffy i pěvecky náročné vídeňské singspiely včetně děl Mozartových. Jeho hlas měl kovový lesk, značný rozsah a kritika zdůrazňovala, že Ž. výrazný oduševnělý přednes spočívá v jeho rozvinutém uměleckém citu a vzdělání. Ž. schopnostmi se inspiroval → W. A. Mozart při tvorbě postavy prince Tamina v opeře Kouzelná flétna, jejíž premiérou (Die Zauberflöte, 30. 9. 1791) připravenou pod skladatelovým dohledem a provedenou pod jeho vedením, zaznamenala Schikanederova éra svůj umělecký vrchol. Ž. zpíval Tamina ve Vídni celkem 116krát, jeho manželka byla při premiéře Třetí dámou. Ve svých dalších působištích Ž. kromě mozartovských rolí svého oboru (Tamino; Belmonte, Únos ze serailu; Basilio, Figarova svatba, Don Ottavio, Don Giovanni) zpíval také barytonové role (Don Giovanni, hrabě Almaviva) i roli Annia (La clemenza di Tito [Velkomyslnost Titova], Mnichov 1802–06), určenou původně mezzosopránu, a další soudobý repertoár (Hyon, P. Vranický: Oberon; Azor, A.-E.-M. Grétry: Zemire und Azor; Ali, Ch. W. Gluck: Die Pilger von Mekka[Poutníci do Mekky]; Ballamo, F. X. Süßmayr: Der Spiegel von Arkadien [Zrcadlo z Arkádie]; Romeo, J. A. Benda: Romeo und Julie; díla C. Ditterse von Dittersdorfa, G. Paisiella, V. Martína y Solera, P. Wintera, A. Salieriho, F. Paëra, J. S. Mayra, J. Weigla a dalších).
Ve vídeňském období byl Ž. zapojen také do kompozičních aktivit, jež nesly hlavní proud Schikanederova repertoáru. Na zhudebněních principálových textů se zpravidla podílelo několik skladatelů. Ž., který na jeho libreta komponoval už na dřívějších štacích (Der Luftballon [Létající balón], Kempten 1786; Die drei Ringe, oder [Kaspar] Der [lächerliche] Mundkoch[Tři prsteny aneb Kašpar, směšný kuchař], Salcburk 1786; Lorenz und Suschen; Der Krautschneider [Zelnář], obě Řezno 1788), ve Vídni spolupracoval především s basistou → F. X. Gerlem a kapelníkem J. B. Hennebergem, skladatelsky přispíval také Schikaneder a u některých kusů i W. A. Mozart. Takto vznikal např. jeden z nejúspěšnějších singspielů divadla Der dumme Gärtner aus dem Gebirge oder Die zween Anton[Hloupý zahradník z hor aneb Oba Antonínové, 1789, šest pokračování], v němž Ž. ztělesnil postavu Antona Redlicha; pohádková opera Der Stein der Weisen oder Die Zauberinsel[Kámen mudrců aneb Očarovaný ostrov, Vídeň 1790, Ž. jako Astromonte], jež se stala předobrazem Mozartovy Kouzelné flétny, a Der wohltätige Derwisch, oder Die Schellenkappe[Dobrotivý derviš aneb Čepička s rolničkami, 1791; též pod názvem Die Zaubertrommel, Kouzelný buben]. Na Schikanederův text Ž. složil také dvouaktový singspiel Der Fall ist noch weit seltner, oder Die geplagten Ehemänner [Stává se to ještě daleko méně často aneb Chudáci muži-manželé, 1790] jako pokračování opery V. Martína y Soler Una cosa rara [Taková vzácná věc], jejž hned po vídeňské premiéře nastudoval → K. L. Wothe v Brně (1791) a v sezoně 1791/92 → V. Mihule v Praze. V Brně se další Ž. kusy začaly prosazovat od 1793/94, kdy z Schikanederova divadla do zdejšího souboru přišel jejich spoluautor → F. X. Gerl (Der wohltätige Derwisch, Die beiden Antons, Der Stein der Weisen, Das Schlaraffenland [Země blahobytu], Die Wiener Zeitung [Vídeňské noviny]). Na jevišti Vlastenského divadla v Praze se spolu s originálními verzemi záhy objevily také české překlady V. Tháma a M. Majobera (Kámen moudrosti, Kouzedlný buben, Oba Antonínové, 1795/96 – pod názvem Oba Kašpárkové už 1790/91).
Tvorba skladatelů Schikanederova divadla se stala předmětem výzkumu i novodobého provádění (Der Stein der Weisen: nahrávka 1999, scénické uvedení Augsburg 2001; Der wohltätige Derwisch: nahrávka 2002). Atribuce jednotlivých čísel singspielu Der Stein der Weisen zúčastněným skladatelům (⇒ Buch 1997) umožnila Ž. kompoziční přínos blíže charakterizovat a ocenit jeho výraznou melodickou invenci (v lyrické árii Nadira s lesním rohem „Welch fremde Stimme hörte ich?“, I, 9), jistotu sborové sazby s využitím působivých nástrojových barev v instrumentaci (II, 7: mužský sbor „Astromont’ stirbt durch uns“) i zaznamenat ohlas chrámové hudby Ž. mládí v Čechách (sbor se sólisty „Welch reizende Musik“, I, 4). Duchovní hudbě se Ž. věnoval hlavně v závěru života v Mnichově.
Ž. náležel k důvěrným přátelům → W. A. Mozarta, který podporoval jeho skladatelskou práci a příležitostně se také snad na jeho vznikajících kompozicích podílel opravami a doplňky (⇒ Lipowsky 1811).
Prameny a literatura
Wiener Stadt- und Landesbibliothek, sign. G. 83.479EK: Allmanach für Theaterfreunde auf das Jahr 1791, Wien [1791], fol. 12r, 33r, 36r (Ž. – Anton Redlich a Lubin ⇒ Buch 2002); BSB München, Slg. Her 325: Arien aus Cosa rara Zweyter Theil oder: Die Ehestands Treue. Eine komische Oper in zwey Aufzügen. von Emanuel Schikaneder. Schauspieler. Aufgeführt von der Mihuleschen Gesellschaft. Prag, gedruckt bey Joseph Emmanuel Diesbach auf der Altstadt in der Schwefelgasse in 5 Kronen R. 252; V. Thám: Zpěvy z nejvýbornějších zpěvoher českých…, Praha 1799, s. 21–25, 49–60. • GTK 1785, s. 201; 1786, s. 167, 177; 1791, s. 204; 1793, s. 167; F. J. Lipowsky: Bairisches Musik-Lexikon, München 1811, s. 297–302; Allgemeine musikalische Zeitung (Leipzig) 29, 1827, sl. 519–551; M. A. Hrubý: B. Ž. Životopisný nástin, Dalibor 4, 1861, s. 189n., 210; E. Homolka: B. Ž., Hudební revue 11, 1918, s. 234n.; G. Kannewischer: E. B. Schack, dis., Universität München 1932; H. Endrös: Emanuel Schikaneder und das Augsburger Theater, Zeitschrift des Historischen Vereins für Schwaben (Augsburg) 55/56, 1942/43, s. 250–271; K. M. Pisarowitz: „Ein Weib ist das herrlichste Ding auf der Welt“, Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum (Salzburg) 7, 1958, s. 5–7; P. A. Walner: Die Erstaufführungen von Mozart-Opern in Graz und und Mozarts Beziehungen zu Graz, Mozart-Jahrbuch 1959, Salzburg 1960, s. 290–295; A. Scherl: Mozart v počátcích českého obrozenského divadla, Zprávy Bertramky č. 25, 1961, s. 1–6; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18. Jahrhundert, Wien 1974, s. 132, 136, 186; J. Trojan: Nejdůvěrnější přítel Mozartův, Program SD Brno 60, 1988/89, s. 365n. + Dvě stě let Obou Antonínů, tamtéž 61, 1989/90, s. 137–139; J. Pešková: Opery ve schwarzenberské hudební sbírce v Českém Krumlově, Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově, ed. V. Ptáčková, Praha–České Budějovice 1993, s. 187; D. J. Buch: Mozart and the Theater auf der Wieden: New Attibutions and Perspectives, Cambridge Opera Journal (Cambridge) 9, 1997, s. 195–232 + Surviving sources of Eighteenth-century Singspiels from Prague German Theatre, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 380–383 + Newly-identified Engravings of Scenes from Emanuel Schikaneder’s Theater auf der Wieden, 1789–90, in the Allmanach für Theaterfreunde, Theater am Hof und für dasVolk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 351–376; A. Sonnek: Emanuel Schikaneder: Theaterprinzipal, Schauspieler und Stückeschreiber, Kassel–Basel–London–New York–Prag 1999, s. 67n., 96n., 248, 397. • ADB, ČHS, DČD II, Dlabač, Eitner, Gerber 1–2, Grove, Grove O, Laiske, MGG, Wurmová, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 686–689