Příjmení psáno též Walther, Walderth. Někdy je uváděn jako Franz Christoph, rodák z České Lípy (Teuber, Dlabač). – W. získal hudební základy od svého kmotra, varhaníka I. Neudörffla. 1773 se zapsal na vídeňské univerzitě, zpěvu a kompozici se učil u skladatele J. Starzera. 1780–82 byl patrně členem souboru divadla Burgtheater. (Prokazatelně tu působil tenorista W., angažovaný pro obor milovníků, který vystupoval hlavně v menších rolích německy zpívaných kusů, ale ztvárnil např. také Apolla v italském provedení Gluckovy opery Alcesta, 3. 12. 1781. Michtner jej sice nazývá křest. jménem Josef, ale životní data i umělecké zaměření nasvědčují, že šlo o tutéž osobu.) Z Vídně odešel koncem února 1782 a přes Augsburg dorazil do Prahy, kde jej jako prvního tenoristu na podzim angažoval do své společnosti ředitel K. Wahr, připravující její přechod z Divadla v Kotcích do nově postaveného Nosticova divadla. W. podpořil Wahrovu snahu o zvýšenou frekvenci zpívaných kusů nejen jako interpret, ale i jako skladatel. Jeho singspiel Die 25000 Gulden, komponovaný na libreto člena Wahrovy společnosti Ch. H. Spieße (Divadlo v Kotcích 16. 1. 1783), se podle dobové kritiky lišil od všech dosud v Praze hraných singspielů originalitou hudebních myšlenek a výraznou harmonií. O pražských premiérách dalších W. děl (Der Kaufmann von Smyrna [Obchodník ze Smyrny], 1783; Der Trank der Unsterblichkeit [Nápoj nesmrtelnosti], 1783; Der Graf von Walltron oder die Subordination [Hrabě Valtron aneb Subordinace], 1784; Des Teufels Lustschloss [Ďáblův letohrádek], 1787) není nic bližšího známo. Také o jeho pěveckém působení ve Wahrově společnosti se kromě obecné charakteristiky (pěkně a čistě zpívá, ale špatně hraje) nedochovaly žádné zprávy. Lze předpokládat, že po zahájení provozu v Nosticově divadle účinkoval v nově nastudovaných singspielech J. A. Bendy Romeo und Julie (Romeo) a W. A. Mozarta Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu] (Belmonte), neboť ve svých dalších působištích interpretoval tyto role. Po rozpuštění Wahrovy společnosti na jaře 1784 odešel spolu se svou pražskou kolegyní, sopranistkou Julií Robertsovou (1759–1835) do Rigy. Od května 1784 do konce roku 1786 měli angažmá v tamním městském divadle a 1786 uzavřeli sňatek. Byli obsazováni do hlavních rolí singspielů, účinkovali při koncertech a W. se uplatňoval jako všestranný divadelní skladatel. Komponoval hudbu k činohrám, prology, předehry a scénické kantáty ke slavnostním příležitostem apod. Oba manželé dále působili ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mohuči, kde se mj. podíleli na prvním nastudování Mozartovy opery Don Giovanni v němčině (Don Juan, 13. 3. 1789, W. – Don Gusmann [Ottavio], Julie W. – Donna Anna) a na prvním zdejším provedení singspielu P. Vranického Oberon (15. 10. 1790 k císařské korunovaci Leopolda II., W. – Hüon, Julie W. – Amande). Jako penzionovaný dvorní pěvec z Mohuče se W. 1792 stal hudebním ředitelem společnosti G. F. W. Großmanna (Kassel, Hannover, Brémy – spoluředitel) a posléze ředitelem dvorního divadla v Řezně (1804–22).
Pro W. zralá singspielová díla (Des Teufels Lustschloss, l: A. Kotzebue, Praha 1787; Der Spiegelritter [Rytíř se zrcadlem], l: týž, Frankfurt nad Mohanem 1791; Die böse Frau [Zlá žena], l: C. A. Herklots, Hannover 1794; Doktor Faust, l: H. G. Schmieder, Brémy 1797, 2. verze Hannover 1798) je charakteristická bohatá hudební invence, vtip a barvitá instrumentace využívající velký orchestr s početně obsazenými dřevěnými dechovými nástroji včetně klarinetu, které skladatel uplatňuje sólisticky, jako skupinu i v kombinaci se smyčci. Na vídeňské inspirační zázemí včetně Mozartova vlivu poukazují W. rozsáhlá finále i finesy tonální stavby, jež jsou zdrojem dramatického napětí.
Prameny a literatura
SB Berlin, Musikabteilung, sign. mus. ms. 22.520: Der Spiegel-Ritter, rkp. partitura; SLUB Dresden: Doctor Fausts Wanderungen und Höllenfahrt. Eine Originaloper in vier Aufzügen, ganz neu bearbeitet nach Goethe (vom Doctor Schmieder). Mit Musik von Ignaz Walter, Chrfürstl. Mainzischen Hofsänger, rkp. partitura; sign. Mus. Oels 84: opis libreta (⇒ C. Niessen: Faust auf der Bühne – Faust in der bildenden Kunst, Braunschweig 1929, s. 155). • GTK 1784, s. 252; Magazin der Musik (Hamburg) 1783/84, s. 349n.; Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, Theater-Journal für Deutschland (Gotha), část 22, 1784, s. 34–46; Tagebuch der Mainzer Schaubühne – Nachrichten von der hiesigen und Frankfurter Bühne, Dramaturgische Blätter (Frankfurt a. M.) 1, 1788/89, s. 115, 170n., 204–208, 215, 221; nesign.: Geschichte des Theaters zu Regensburg und der damit verbundenen Theaterschule, Allgemeiner Deutscher Theater-Anzeiger 4, 1814, s. 89n., 93n., 98; Teuber II 1885, s. 85n., 113; Ph. Spitta: Die älteste Faust-Oper und Goethe’s Stellung zur Musik, Zur Musik, Berlin 1892, s. 197–234; R. Haas: Einleitung, in I. Umlauf: Die Bergknappen, Denkmäler der Tonkunst in Österreich 36, Graz 1959, s. XII, XVII; O. Michtner: Das alte Burgtheater als Opernbühne, Wien 1970, s. 79n., 86, 88, 95, 101, 114, 116; T. Bauman: North German Opera in the Age of Goethe, Cambridge 1985, s. 295–309; A. Meier: Faustlibretti, Frankfurt a. M. 1990, s. 166–178; Z. Gailīte: Prag – Riga. Kontakte durch Theater und Musik, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 189–191. • Dlabač, Grove O, MGG, Pies, RISM L
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 660–661
