Psán též von Wallerotti, Walleroti, Wallerodi, Walrodi, Bellerotti, Pellerotti aj., s křest. jménem Francesco Gervaldi. – Syn furýra u mnichovského kurfiřtského dvora. I když jméno nasvědčuje italskému původu rodiny, byl naturalizovaný Němec. Jeho divadelní začátky jsou zatím neznámy až do 1733, kdy figuroval v trupě J. C. Eckenberga jako „Capitano Spaventa“. Po konfliktu s principálem (Eckenberg jej prý dokonce škrtil) založil vlastní společnost, s níž hrál na jaře a koncem 1735 ve Vratislavi a 1736/37 v Praze. Žádal zprvu o povolení hrát v divadle hraběte Šporka, ale usídlil se nakonec v divadle v Manhartském domě, kde byl posledním nájemcem a financoval jeho poslední renovaci. Po prodeji Manhartského domu se uchýlil do domu U Zlaté hvězdy. V Praze však neměl další perspektivu, a proto se obrátil na západ. 1737 hrál v Mnichově, 1737/38 v Linci, 1739 ve Štrasburku, v Řezně a Mohuči, 1740 ve Švýcarsku (Basilej, Luzern) a v Mohuči, 1741/42 se uchytil ve Frankfurtu nad Mohanem. V souboru byla už od pražského pobytu W. manželka Theresia, brzy potom i F. A. Nuth s manželkou Annou Marií (výtečnou Kolombínou), Hanswurst J. Ph. Reck a především J. Kurtz, který se uplatňoval jako herec (Bernardon) i jako autor, avšak nejpozději 1743 přešel s manželi Nuthovými do společnosti svého otce F. Kurtze. Do Prahy se W. vrátil až 1748/49 jako držitel saského privilegia, které získal v Drážďanech 24. 5. 1747. Začal hrát v Divadle v Kotcích, byl však odtud vytlačen G. B. Locatellim a musel hledat náhradní působiště opět v domě U Zlaté hvězdy. Když mu v důsledku Locatelliho snahy o ovládnutí celého provozu Divadla v Kotcích, tedy i německé činohry, nebylo povoleno U Zlaté hvězdy dále pokračovat, pokusil se znovu prosadit na západě. 1749 hrál v Mohuči a ve Frankfurtu nad Mohanem, ale především vyvinul soustavné úsilí o dobytí mnichovského působiště a o získání bavorského privilegia po J. Schulzovi. To se mu podařilo 1753 po předchozích hostováních 1749, 1750 a 1752. Privilegia využil ještě 1754 pro Mnichov, kam se vracel z jiných bavorských i vzdálenějších měst až do 1764, kdy byl jeho soubor včleněn do společnosti S. F. Koberweina a W. převzal po svém otci místo furýra v bavorské dvorské kanceláři. K divadelní činnosti se pak již nevrátil.
O hereckých schopnostech W. mnoho nevíme. Výrazněji se prosadil jako principál, pozorně sledující nové divadelní tendence v období rozkládajícího se baroka. Z jeho prvního pražského pobytu 1736/37 známe sice obsáhlý soupis titulů náboženských her, který připojil k žádosti o povolení hrát v adventu, ale o skutečné povaze jeho repertoáru svědčí spíše místodržitelský dekret, pozastavující se nad komediemi se skandálními milostnými zápletkami. Z frankfurtského pobytu 1741/42 je konkrétně znám jeho repertoár, překvapivý neobvyklou šíří, na níž měla zásluhu nejen tradice, ale i dramaturgická spolupráce s J. Kurtzem a F. A. Nuthem, která se projevila v zastoupení burlesek a satirických komedií podle vídeňských vzorů. W. zde ojediněle uváděl již i reformní dramatické pokusy předvádějící v duchu normativní gottschedovské poetiky příkladné jednání postav – hrdinů racionálně uspořádaného světa. V Praze uvedl 28. 1. 1749 Holbergovu komedii Mascarade pod titulem Dass so Trunck als Wollustliebende Alter, Oder: Die Masqueraden, Oder auch: Die auf der Redoute glücklich beschlossene, von den Eltern verworffene, und doch von ihnen gewünschte, und selbst abgeredete Heurath [Truňku i rozkoší milovné stáří aneb Maškaráda, nebo také Na redutě šťastně domluvený, rodiči zamítnutý, avšak přece jimi žádaný a dokonce domluvený sňatek]. Je to další doklad W. obratu k literárně propracovanější dramatice, za nějž byl později vyzdvihován i osvícensky orientovanými kritiky.
Prameny a literatura
NA, fond Kk, sign. 1163: Comoedianten (7. 5. 1736; 17. 12. 1736); fond SČM, sign. 1736/XI/d/57 (žádost W. z 18./29. 11. 1736); fond ČG-Publ 1748–55, sign. B 11/34, fol. 1–3 (žádost W. z 21./28. 1. 1749 o prodloužení povolení i pro postní období); fond SM, sign. T 61/1, fol. 175–182 (žádost W. z 6. 3. 1749); nepřesný přepis dnes nezvěstné cedule z 28. 1. 1749 Dass so Trunck als Wollustliebende Alter… ⇒ Teuber II 1885, s. 470. • M. Fürstenau: Zur Geschichte der Musik und des Theaters am Hofe zu Dresden II, Dresden 1862, s. 349n.; E. Mentzel: Zur Geschichte der Schauspielkunst in Frankfurt am Main, Frankfurt a. M. 1882, s. 439–469, 485; Teuber I 1883, s. 193n., 196–198; K. Trautmann: Deutsche Schauspieler am bayrischen Hofe, Jahrbuch für Münchener Geschichte (Bamberg) 3, 1889, s. 358; P. Legband: Münchener Bühne und Literatur im achtzehnten Jahrhundert, München 1904, s. 85–93; A. Novotný: Staropražská theatralia, Praha 1955, s. 51n., 143; H. G. Asper: Hanswurst, Emsdetten 1980, s. 61, 347, 350; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 44, 103, 106, 127n., 136–140, 215n. • Meyer
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 658–659
