Psán též Waldmann, nazýván též jen Marcus. – Téměř veškerá zatím známá činnost W. se odehrávala v českých zemích. Jeho životopisná data nejsou známa, ale jeho principálské působení bylo poměrně významné. Doložen je až jako samostatný principál, lze však předpokládat předcházející hereckou průpravu v některé z cestujících společností. Mohla to být společnost H. Rademina, protože 1715 se W. ve společenství s ním poprvé objevuje v Augsburgu. 1717 hrál se svou společností v Brně (tehdy u něho byl angažován G. Prehauser) i v Olomouci. Podle vlastního údaje působil mezi 1717–19 na zámku v saském Weißenfelsu. 1719 žádal v Praze o povolení uspořádat na nádvoří Staré rychty inscenovaný rytířský turnaj, 1720 obdržel licenci pro nadcházející zimu na základě žádosti, v níž sliboval, že v malostranské míčovně zřídí „zcela nové jeviště s výtečnými dekoracemi“. Od července 1721 hrál v divadle hraběte Šporka v Kuksu. 1721 údajně působil na slezských zámeckých scénách v Hirschbergu (dnes polská Jelenia Góra) a v Landeshutu (dnes polská Kamienna Góra). V únoru 1722 byl členem souboru a společníkem Ch. Schulzeho, hrajícího v malostranské míčovně. Schulze však tehdy zažádal o Manhartský dům a W. pak od března 1722 do 1724 získával opakovaně povolení v míčovně hrát. 1725 úspěšně žádal o povolení pro Manhartský dům. Tam se za probíhajících sporů s J. E. Leinhaasem, do jehož společnosti se načas včlenil, udržel až do 1726, kdy jej z Prahy vytlačila konkurence F. A. Defraina. O dalším životě W. není nic známo.
W. byl obratným principálem, který si svými styky se šlechtickými ochránci dovedl zajistit privilegované postavení v Praze a do své společnosti uměl získávat prvořadé herce. Prehauser v jeho souboru setrval jen krátce, prešpurský rodák I. Faschinger u něho hrál 1721–23. Úplné složení společnosti známe z 1722 (Pantalona představoval Leinhaas, nakrátko tu našel angažmá F. Elenson s rodinou a překvapivě i Schulzeho manželka „Frau Schultzin“). V žádosti o povolení pro období korunovačních slavností 1723 sliboval W. též spoluúčinkování J. H. Bruniuse. Známo je také složení jeho souboru 1725, kdy všichni členové podepsali stížnost na Leinhaase. Nacházíme tu J. Ch. Spiegelberga a jeho manželku Elisabeth, C. Hubera s manželkou, F. J. J. Müllera ad.
Se svým souborem hrál W. víceméně tradiční repertoár hauptakcí, který však známe jen z dosti nahodilých zpráv. V Kuksu provedl v létě 1721 komedii Je schlimmer es steht, je besser es geht [Čím hůře, tím lépe], upravenou z italské předlohy, a moralitu Der fromme, alsdann verkehrte, hernach wieder bekehrte Egidius [Zbožný, pak zvrhlý, nakonec však opět napravený Egidius], odpovídající Šporkovým představám o morálně výchovné roli divadla. 1722 hrál tamtéž hauptakci Von dem sogenannten flagella Dei oder grossen Weltherrscher Attila [O tak řečeném biči božím čili velkém světovládci Attilovi]. Z pražského programu známe kromě titulů, které je třeba přičítat spíše jeho spoluřediteli Leinhaasovi, především repertoárovou zvláštnost, kterou W. 1724 ohlašoval jako „den sogenannten natürlichen Schauplatz der Welt“ [takzvané přírodní jeviště světa]. Podle analogií z praxe jiných soudobých principálů (D. Holzwarth 1720, J. F. Beck 1736) lze soudit, že šlo o zvláštní divadelní žánr, v němž se barokní divadelní iluze stávala sama tématem inscenace. Představení ukazovala pomocí novot jevištní techniky slunce, měsíc, hvězdy, svítání, červánky, lodi na moři, přístavy apod. Potvrzuje to, že W. svůj slib dokonalého vybavení jeviště v míčovně na pražské Malé Straně patrně splnil. Jeho spor s Leinhaasem 1725, v němž W. dočasně zvítězil, byl střetem tradičního německého komediantství s nezadržitelně pronikajícím italským vlivem. W. ovládl postupně pražský divadelní život téměř na devět let a vydobyl si v něm dominantní postavení. Jeho odchod patrně souvisel s dosti zastaralým repertoárem společnosti.
Prameny a literatura
SOkA Olomouc, Archiv města Olomouce, fond Zlomky registratur, sign. 25/VII (23. 7. 1717); NA, fond Sbírka rukopisů A, sign. 62 e 1 až 26 (tzv. Šporkovské kopiáře); fond SČM, sign. 1720/IV/d/6, kart. 194; sign. 1725/V/d/5; fond Kk, sign. 1156, Protocollum decretationum 1722–23, Comoedianten (13. 3. a 2. 10. 1722, 21. 1. a 30. 12. 1723); sign. 1157, 1724–25, Comoedianten (19. 4. a 17. 12. 1725); sign. 1158, 1726–27, Comoedianten, 12. 4./15. 4. 1726; fond SM, sign. T-61/1, s. 139n. (8. 10. 1725); fond Řa-Malt (Archiv českého převorství maltánského řádu), sign. 85, kart. 118, 1723–27, s. 12, § 4 (soudní spor W. s F. Elensonem); Knihovna kláštera křižovníků v Praze, sign. XXVII J 19/3, č. 27: cedule Der natürliche Schauplatz der Welt (nedatovaná, dnes nezvěstná ⇒ Pražák 1980). • D’Elvert 1852, s. 41; Ch. d’Elvert: Gesuch der Gesellschaft des Johann Friedrich Marcus [Waldmann], öffentliche Comödien in Olmütz spielen zu dürfen, de praes. 6. Juny 1717, Notizenblatt (Brünn) 1867, s. 55; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 30; F. Peyscha: Das Theater in Olmütz, Mährisch Schlesischer Correspondent 5. 3. 1880; Teuber I 1883, s. 109; H. Benedikt: Franz Anton Graf von Sporck (1662–1738), Wien 1923, s. 126, 362; A. Novotný: Praha „Temna“, Praha 1946, s. 182n.; J. Pražák: Katalog rukopisů křižovnické knihovny nyní deponovaných v Státní knihovně ČSSR, Praha 1980, s. 153; O. Link: Das Theatrum mundi, die Wochenschau vergangener Zeiten, Theatrum mundi: Mechanische Szenen in Volkskunst und Puppenspiel, ed. R. Mäser, Dresden 1984, s. 9–12; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 80–93, 204–208; B. Rudin: Heinrich Rademin, Hanswursts Schattenmann, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 285.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 657–658