Křest. jméno psáno též Carl, Fridrich Karl, používaná šifra C. F. W. a K. F. W. – Petrohrad u Podbořan na Rakovnicku byl jako W. rodiště určen na základě hypotézy, že jeho příjmení původně znělo Mahr. Možné jsou i jiné varianty místního názvu (Federsburg, Preßburg) a odlišné interpretace geografického umístění obce (např. Petrohrad na území dnešního Ruska a St. Petersburg am Innthal v Rakousku). Pravděpodobné datum W. narození, zaznamenané v dobovém tisku a potvrzené soupisy pražských zednářských lóží (zde také údaj o W. evangelickém vyznání), nesouhlasí s věkem, zapsaným v matrice zemřelých (75 let), který byl zřejmě určen odhadem. Zednářský rkp. Verzeichniß aller zu dem… Praefectur Capit[el]s Rodomskoy gehörigen F. O [rdens]-Brüder nach ihrer ancienneté ze druhé poloviny 18. stol. sice udává datum W. narození přesně (25. 12. 1745), ale příslušné křestní matriky je nepotvrzují. Blíže neznámá W. manželka je zmíněna v angažmá v Mohuči (1767) a v Kolíně nad Rýnem (1806), podle dochovaného dopisu Ch. H. Spieße (1783) měla ve W. herecké společnosti ještě sestru. Dle anonymního publicisty z poloviny osmdesátých let 18. stol. měl být W. původně kovářem, který se naučil číst a psát až u divadla (⇒ Freye Bemerkungen 1785).
W. debutoval údajně ve Voltairově tragédii Zayre (Hamburk 1765) a poté působil v divadelní společnosti rakouského polního maršála vévody Josepha Friedricha von Sachsen-Hildburghausen. V druhé polovině šedesátých let 18. stol. putoval se společností J. Kurtze (Mohuč 1767, Mannheim 1767–69, Frankfurt nad Mohanem 1767/68, 1769, Augsburg 5. 6.–5. 10. 1769 na koncesi T. Kurtzové, zde též J. B. Bergobzoom, J. F. H. Brockmann, J. Kurtz a manželé Körnerovi, tamtéž 19. 4.–20. 6. 1770 na koncesi G. Köppeho hrála část Kurtzova ansámblu, v níž zůstali Körnerovi a nově se objevil herec A. Zappe). W. oborem byli tehdy starší usedlí milovníci, hrdinové a novomanželé. Vystupoval i v hlavních rolích (Adrast v Lessingově pětiaktové veselohře Der Freygeist, Frankfurt 1767/68, generál Pascal Paoli v historické tragédii Die Corsen J. M. Hofmanna, Frankfurt 1769) a jeho hereckou partnerkou se stala S. Körnerová (např. A. S. von Goue: Iwanette und Stormond, Augsburg 1770). V obsáhlé předmluvě k tištěnému textu této hry vyjádřil W., podepsaný na místě principála, svou oddanost soudobé dramatice i filozofii osvícenství. Následné angažmá W. a Körnerové v Divadle u Korutanské brány ve Vídni (1770/71) zprostředkoval zřejmě Kurtz s nadějí, že W. výkony zlepší jeho nepříliš příznivé renomé u tamější kritiky. Situace, která se vyvinula v Kurtzův neprospěch, neumožnila však potom ani W., aby se ve Vídni uplatnil, jeho vystoupení byla však pozorně sledována. Poprvé vystoupil v titulní roli Clodiova Medona (18. 4. 1770), dalšími výraznými kreacemi byly titulní postavy v Shakespearově tragédii Richard der Dritte při jejím prvním vídeňském uvedení 28. 4. 1770 a ve veselohře Ch. F. Schwana Die Jagdlust Heinrich des Vierten [Lovecká vášeň Jindřicha IV., 27. 10. 1770]. Ve vůbec prvním uvedení Brahmovy hry Der Deserteur (19. 11. 1770) ztvárnili W. (Hollmann) a Körnerová (Luise) hlavní role, v tomto obsazení se pak hrálo do října 1771. Poté W. Vídeň opustil a založil vlastní společnost.
Zpočátku hrál ve Vídeňském Novém Městě (podzim 1771, zima 1772/73). Musel vynaložit značné úsilí při studiu činoher s literárně fixovanými texty, na něž cestující společnosti nebyly ještě zvyklé. Řada herců záhy odešla (např. A. Schopf, J. G. Schimann s manželkou, Ch. Schulze ml. s rodinou ad.), ale principálovi se nakonec podařilo stabilizovat společnost natolik, že se její složení nadále už příliš neměnilo a v hlavních oborech zůstávaly kvalitní síly (W., Körnerová, manželé Litterovi, Protkhe, Haimovi, M. Hrdličková, později provdaná Zappe). Postupně angažoval také několik osobností, které se později významně uplatnily v divadelním životě českých zemí, např. pražské rodáky A. Zappeho (od 1774), F. J. Bullu (1775–77), J. Körnera, manžela své první herečky, a vídeňského tanečníka F. X. Seveho. Jako literárně činní dramaturgové ve společnosti působili Ch. L. Seipp (1772, 1777–79) a Ch. H. Spieß (1774–84). Herci si záhy osvojili obsáhlý repertoár čítající mezi 200–300 titulů, neboť publikum vyžadovalo stále novou podívanou a nebylo možné často reprízovat. Kritika uznale komentovala, že W. společnost jako první a jediná nikdy neuvedla žádnou burlesku, symbol zastaralé divadelní koncepce. Působila v Prešpurku (1773/74, 1774/75, 1777/78, 1778/79), Salcburku (1775/76) a Pešti (1776/77), v létě hrávala ve dvorním divadle v Esterháze (1772–76), kam ji zval kníže Nicolaus I. Esterházy. Ředitel tamního orchestru J. Haydn se stal W. spolupracovníkem a přítelem a pro jeho společnost komponoval hudbu k činohrám (Der Zerstreute [Roztržitý], Esterháza 1774; Hamlet; Götz von Berlichingen a další). Hudební složce činoherních inscenací věnoval W. soustavně velkou pozornost; v Prešpurku inscenoval Geblerovo drama Thamos, König in Ägypten [Thamos, král egyptský, 1773), k němuž scénickou hudbu vytvořil W. A. Mozart, není však doloženo, zda v tomto provedení zazněla.
V kontaktu s divadelní Prahou byl W. možná už počátkem sedmdesátých let 18. stol.; na Starém Městě, ve stejném domě jako Brunianův herec J. F. Jonassohn, bydlel jakýsi „Kar. Wandr, herec z Mnichova“. O možnosti pronájmu pražského Divadla v Kotcích začal však s W. vyjednávat až koncem 1778 zdejší operní impresário G. Bustelli. Podle dopisu zaslaného Bustellim zemskému guberniu 18. 3. 1779 slíbil W. písemně už 7. 1. 1779 zaplacení stanoveného nájmu a požadoval definitivní potvrzení, zda může pražskou činohru po J. J. Brunianovi převzít. Po opakovaných průtazích byl kontrakt uzavřen a W. zahájil v dubnu 1779 svou první sezonu v Praze, kde pak souvisle pobýval dvacet let, vyplněných nejen divadelním podnikáním, ale i dalšími aktivitami, zatím známými pouze v hrubých obrysech. Publikum uvítalo jeho společnost se vstřícným očekáváním a přijalo nadšeně zahajovací inscenace (J. A. Benda: Medea; J. W. Goethe: Clavigo) i herecké výkony principálovy (např. jeho Hamlet prý předčil výkon M. Scholze, předchozího oblíbeného pražského interpreta této role). W. přišel do Prahy s nadějí, že by se město mohlo stát jeho stálým působištěm. Vyvíjel proto intenzivní dramaturgickou i organizační činnost a udržoval společenské kontakty s předními osobnostmi. Sdílel osvícenské pojetí divadla, které na první místo kladlo činohru. W. ji programově pěstoval, ale praxe jej přesvědčila, že pro zdar divadelního podniku je nutno repertoár přizpůsobit vkusu a požadavkům publika. Již v Prešpurku doplňoval činoherní pořad výpravnými balety, jež aranžoval baletní mistr J. Schmallögger. Do Prahy přivezl taneční soubor se dvěma baletními mistry, P. Vogtem a F. X. Sevem. Navíc zde vyvstala nutnost rozšířit repertoár o singspiel, neboť častou nepřítomností operní společnosti vznikala proluka v produkci zpívaných kusů. Singspiel nadto představoval i nezbytný ekonomicky stabilizující faktor. W. postupně společnost reorganizoval, přednostně angažoval pěvecky zdatné herce, poté i školené zpěváky a skladatele (F. R. Kochová, I. Walter, K. Bergobzoomová). Většinu singspielů přebíral z repertoáru vídeňského divadla Burgtheater, které jako císařské „národní divadlo“ programově pěstovalo v období 1778–83 zpěvohru v německém jazyce. W. však uváděl i původní práce členů své společnosti, např. singspiel I. Waltera na libreto Ch. H. Spieße 25000 Gulden, oder: Im Dunkeln ist nicht gut munkeln [25000 guldenů aneb Potmě není dobré nic provádět, Divadlo v Kotcích 16. 1. 1783]. Pěvecká způsobilost společnosti se rychle zvyšovala a v Mozartově Die Entführung aus dem Serail [Únos ze serailu, první pražské provedení, Nosticovo divadlo 1783] dospěla k výkonu, který patřil ve své době a v tomto hudebním druhu k vrcholným. W. činoherní dramaturgie zahrnovala umělecky progresivní díla (např. F. Schiller: Die Räuber [Loupežníci], první pražské uvedení 27. 2. 1783 v Divadle v Kotcích; hry G. E. Lessinga (Miß Sara Sampson), J. W. Goetha, W. Ifflanda, F. W. Gottera), běžné tituly dobové německé dramatiky, ale i hry W. Shakespeara a francouzských autorů, uváděné v německých adaptacích. Využíval rovněž autorského zázemí vlastní společnosti (např. Ch. H. Spieß: Maria Stuart, Klara von Hoheneichen; J. Protkhe: Das leidende Mädchen [Trpící děvče]). Navzdory dramaturgické flexibilitě se mu finančně nevedlo dobře. Po smrti Bustelliho (1781) připadlo Divadlo v Kotcích znovu městu a bylo pronajato Františku Antonínu Nosticovi, který opakovanými subvencemi sanoval W. podnik a posléze jeho provoz převzal do vlastní režie. W. tak ztratil samostatnost a zároveň se mu ve stárnoucí divadelní budově během zdlouhavých právních jednání mezi Bustelliho dědici, městem a Nosticem stále zužoval prostor k uplatnění. 1781 získal sice povolení hrát v letní boudě u Karolina, ta však byla vzápětí kvůli stavbě nového divadla zbourána a W. se musel spokojit se sálem v domě U Železných dveří, kde produkce „malých kusů“, tj. lehčího repertoáru pro lidové obecenstvo, řídil herec J. G. Riedel. Vážný konkurent vyvstal W. v divadelním podnikateli P. Bondinim z Drážďan, jehož dvě společnosti, italská operní a německá činoherní, vystupovaly od počátku osmdesátých let v Thunovském divadle na Malé Straně. Pro zahajovací sezonu svého nového divadla angažoval sice Nostic ještě W. ansámbl, vedený výborem, který tvořili W., J. B. Bergobzoom, G. L. Hempel a Ch. Räder (první představení G. E. Lessing: Emilia Galotti, 21. 4. 1783), zanedlouho však v konkurenčním klání zvítězil Bondini. Císař Josef II. zhlédl na podzim 1783 v Praze výkony Bondiniho činoherní společnosti a doporučil Nosticovi, aby právě jemu divadlo pronajal. Po císařské intervenci Nostic pro novou sezonu (od Velikonoc 1784) dojednal smlouvu s Bondinim a W. ze svých služeb propustil.
W. rozpustil více než desetiletí budovanou společnost a sám divadlo opustil. Toto rozhodnutí patrně vyplynulo z možnosti jiného uplatnění a také podpory; důležitou roli zřejmě sehrály jeho kontakty zednářské. V Praze prošel různými lóžemi i bratrstvy (byl např. členem Řádu Bratří sv. Jana Evangelisty z Asie v Evropě), byl pověřován významnými funkcemi (ceremoniář, zástupce mistra lóže, obhájce kandidátů) a úkoly (smuteční proslovy za zesnulou Marii Terezii na slavnostním shromáždění pražských lóží 1780 a císaře Josefa II. 1790). Stal se jedním z pěti zakladatelů pražského ústavu pro hluchoněmé (1786), zbudovaného členy skotské lóže „Casimir zu den 9 Sternen“ pod vedením hraběte Kašpara Heřmana Künigla, který patřil do užšího kruhu W. příznivců a podporovatelů a po rozpuštění divadelní společnosti poskytl existenční zabezpečení jejímu význačnému členu, Ch. H. Spießovi. W. postavení se od počátku pražské kariéry utvářelo prostřednictvím společenských kontaktů a aktivit, v nichž pokračoval v době přerušení divadelního podnikání.
Satisfakce na divadle se W. dostalo po ukončení Bondiniho nájemní smlouvy. Od Velikonoc 1788 se stal ředitelem Nosticova divadla. Sestavil společnost za pomoci principála A. Schopfa a jeho herců (Die Schopfische Schauspielergesellschaft unter der Enterprise und Direction des Hrn. Wahr), k nimž se připojily osvědčené síly Körnerová a Bergobzoom, jenž právě opustil místo divadelního ředitele v Brně, a F. J. Fischer s manželkou. V repertoáru zaujaly vedle činohry (Iffland, Lessing, Spieß) a singspielu výrazné místo výpravné pantomimické balety kombinované s melodramem (např. P. Winter, l: J. M. Babo: Cora und Alonzo, Reinhold und Armida), aranžované baletním mistrem A. Rollandem. Po počátečním úspěchu Schopfových herců však společnost upadala, W. nenahrazoval odcházející schopné herce novými kvalitními silami a sám se neúměrně herecky prosazoval. Divadelní podnikání v celé monarchii bylo v únoru 1790 ochromeno smutkem, vyhlášeným po smrti císaře. Nostic, zdráhající se hradit finanční ztráty, pronajal po skončení zimní sezony 1790/91 divadlo opernímu podnikateli D. Guardasonimu a W. společnost definitivně zanikla. Někteří herci přešli do společnosti V. Mihuleho, který v září 1791 převzal vedení činohry v Nosticově divadle. W. se teprve po několika letech, v květnu 1797, vrátil na jeviště jako herec a režisér společnosti K. F. Guolfingera von Steinsberg v Nosticově divadle. Jeho hereckým oborem byly role šlechticů, vojáků a starců. Jako režisér německé činohry působil později i v souboru Vlastenského divadla za A. Gramse. Pohostinsky hrál v Pešti a Budíně (26. 10.–7. 11. 1801), jako režisér působil též v Salcburku (1801–03). 1806 se objevil ve společnosti herce A. Karschina ve Francouzi obsazeném Kolíně nad Rýnem v rolích otců. Na počátku června 1807 tam sestavil vlastní společnost, která se záhy v Bonnu rozpadla. Posledním W. působištěm se nakrátko stalo městské divadlo v Rize, kde byla k jeho benefici uvedena Kotzebuova hra Menschenhaß und Reue [Lidská nenávist a lítost, 25. 9. 1811].
W. byl hereckou a principálskou osobností, která zásadně formovala podobu pražského divadla v osmdesátých letech 18. stol. a ovlivňovala ji i v následující dekádě. Jako herec upoutával štíhlou pohlednou postavou, jeho projev se vyznačoval noblesou, elasticitou mimiky, správnou deklamací a především celkovým výrazem, jímž dokázal ovládnout jeviště a strhnout diváky. Byl prvním hercem své společnosti. Prošel obory milovníků, hrdinů, tyranů a otců a byl považován za jednoho z nejlepších soudobých představitelů Hamleta (⇒ GTK 1780). Od poloviny osmdesátých let se v hodnocení jeho výkonů objevovaly i kritické hlasy, které jej označovaly za průměrného herce s nepřirozeným projevem, nepochopitelně uctívaného pražským publikem. V dramaturgii udržoval těsný kontakt s německou osvícenskou dramatikou a v tomto duchu uváděl i překlady z angličtiny a francouzštiny, podporoval literární tvorbu členů své společnosti a otevíral jí cestu na jeviště. Herce vychovával v ušlechtilém duchu klasicistního deklamačního herectví. Takto profilovanou společnost, cílevědomě budovanou déle než deset let, se v Praze nepodařilo udržet, i když se W. usilovně snažil o přebudování dramaturgie ve prospěch hudebního divadla a podle zmínky v časopise Das Pragerblättchen provedl i pokus s uvedením her v českém jazyce (Kmotr z Prahy, Šťastný invalida). Úvahy, vycházející z W. okruhu a publikované v Theaterwochenblatt für Salzburg v době tamějšího angažmá společnosti, v nichž bylo podrobně promýšleno fungování veřejného městského divadla, nahradilo po zkušenostech z pražského konkurenčního prostředí praktické uvažování. Nové myšlenky se objevily v tištěném provolání An einen hohen und gnädigen Adel und verehrungswürdiges Publikum der Hauptstadt Böhmens při zahájení sezony 1788/89, kde se W. vyslovil k otázkám charakteru a poslání divadla pod zorným úhlem praxe: zdůraznil komerční hledisko divadelního podnikání a za účel divadelních produkcí označil příjemnou duchaplnou zábavu. S cílem dosáhnout hojnější návštěvnosti a rozšíření okruhu publika tehdy oznámil snížení ceny předplatného, v němž spatřoval možnost jak dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. W. principálská kariéra představuje typický příklad rozpadu osvícenského ideálu, tj. myšlenky stálého, umělecky produktivního a všeobecně prospěšného divadla, dotovaného z vnějších zdrojů a nezávislého na vlastních příjmech.
Prameny a literatura
SOA Praha, tripartitní matrika římskokatolického farního úřadu Jesenice, inv. č. 3, 1741-76, fol. 21 (16. 10. 1746 pokřtěn Franciscus Carolus Mahr, otec Venceslaus, mlynář v Tlestkách, matka Catharina); Lotyšský státní historický archiv Riga, matrika zemřelých fary u sv. Pána Ježíše 1784–1825, sign. 1407-1-10, fol. 168; SOA Plzeň, pobočka Žlutice, RA Nosticové: [K. Wahr, 1782], Verzeichnis was mich nachfolgende Operetten und andere musikalische Stücke gekostet haben [ed. J. Ludvová: Hudba v rodu Nostitzů, Hudební věda 23, 1986, s. 162–165]; NK, sign. 65 G 19, série XIX b1, č. 12: K. Wahr, An einen hohen und gnädigen Adel und verehrungswürdiges Publikum der Hauptstadt Böhmens [1788]; NMk, sign. 5 B 117: Standrede beim Grabe Joseph des Zweiten. Gehalten in der Trauerloge der sämtlich versammelten Brüder der ehrwürdigen drei Logen zu Prag vom Bruder zweiten Vorsteher K. F. W., Prag 1790; sign. 97 D 216, přív. 32 [dnes nezvěstná]: Theater Taschenbuch von 27ten März 1788, bis 27ten April 1789. In welchem alle aufgeführte Schauspiele und Ballets unter Direction des Herrn Carl Wahr im königlichen altstädter Nationaltheater nebst dem Personale der Gesellschaft… zu ersehen sind. Zusammengetragen von Anton Genast. Mitglied der hiesigen Schauspielergesellschaft, Prag, b. d. + fond Radenín, sign. 16, přív. 1: Die Sklavin und der großmüthige Seefahrer. Ein komisches Singspiel in zwey Aufzügen. Nach dem Italienischen frey bearbeitet von Hr. Stephanie dem Jüngern. Aufgeführt auf dem k. altstädt. Nationaltheater. Prag 1782, další tisky ⇒ Radenín; Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3366, přív. 2: Iwanette und Stormond. Ein Trauerspiel in drey Aufzügen von August Siegfried von Goue. Augsburg, gedruckt bey Gottfried Allbrecht Bornstaed, 1770 [předmluva W.], další tisky textů k inscenacím ⇒ Křimice; Inventarium über die Beym Theater befindliche Decorationes und all übrige Einrichtungen Anno 1791 [kopie rkp. KČD]; Österreichisches Theatermuseum Wien, sign. P 46: cedule k inscenaci Voltaire: Das Herrenrecht, 11. 5. 1780; Strahovská knihovna, fond Divadelní cedule: Shakespeare: Othello, Nosticovo divadlo 30. 12. 1790; NK, sign.: 65 G 13, série XIII b2, č. 16: nesign., Meine Empfindungen dem grossen Schauspieler Wahr am Tage seines Namens gewidmet, leták. • Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1, 1774, díl 1, s. 75, 126n., 151n., 157, 162; díl 2, s. 44, 58, 157–158; díl 3, s. 104n., 126, 160; Christian Heinrich Schmids Chronologie des deutschen Theaters, Leipzig 1775, ed. P. Legband, Berlin 1902; GTK 1776, s. 252n.; 1777, s. 239n; 1778, s. 221n.; 1780, s. 250n.; 1782, s. 249–251; 1783, s. 274–276; 1784, s. 251–253; 1790, s. 125;1791, s. 229n.; 1792, s. 299n.; 1799, s. 242; Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, passim; Beitrag zur Geschichte des deutschen Theaters, Berlin–Leipzig 1776, s. 91; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber, Offenbach a. M. 1779, s. 438–440; nesign.: Verzeichniß einiger im Oesterreichischen lebenden Schauspieler, Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 2, 1779, s. 413n.; nesign.: Aus einem Briefe von Prag, den 8ten Februar 1783, 6, 1783, s. 139; nesign.: Wahrisches Theater, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1779, část 9, s. 51–59; nesign.: Auszüge aus den Briefen, 1780, část 16, s. 128–129; nesign.: Karakteristik der Mitglieder der Nazionalschaubühne in Prag, 1784, část 22, s. 34–46; Der dramatische Faustin für Hamburg, Thaliens Freystadt [Hamburg] 1784, s. 59–62; Das Pragerblättchen 1785, s. 282n., 792–794; nesign. [K. H. Kröger]: Freye Bemerkungen über Berlin, Leipzig und Prag, [Kopenhagen] 1785, s. 199, 205–210; Schematismus (Prag) 1789, s. 266n.; AEJ 1797, sv. 7, s. 211n.; sv. 8, s. 206–210; sv. 9, s. 209; sv. 10, s. 200; sv. 11, s. 194; ADT 1, 1797, s. 77, 92n.; Eingegangene Theater, Annalen des Theaters, Berlin 1792, 10. sv., s. 90–91; Almanach fürs Theater, Berlin 1808; Rigaische Stadtblätter 31. 12. 1811 [zpráva o pohřbu]; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876,] s. 43, 140n.; J. Peth: Geschichte des Theaters und der Musik zu Mainz, Mainz 1879, s. 36; Teuber I 1883, s. 264, 325, 350–354, 362; Teuber II 1885, s. 46–66, 77–94, 100–127, 142–154, 248–291 + Das k. k. Hofburgtheater seit seiner Begründung, Die Theater Wiens II/1, Wien 1895, s. 189n.; E. Mentzel: Lessings „Minna von Barnhelm“ und „Freigeist“ auf der Frankfurter Bühne in den Jahren 1767 und 1768, Archiv für Frankfurts Geschichte und Kunst, série 3, sv. 4, Frankfurt a. M. 1893, s. 375–385; P. Legband: Münchener Bühne und Litteratur im achtzehnten Jahrhundert, Oberbayerisches Archiv für vaterländische Geschichte 51, 1904; O. Kasten: Das Theater in Köln während der Franzosenzeit (1794–1814), Bonn 1928, s. 183, 193; F. H. Reimesch: K. W. und Ludw. Christoph Seipp, Deutsche Arbeit (Dresden) 30, 1930/31, s. 100–104, 133–135; Šebesta 1933, s. 59; A. Kutscher: Vom Salzburger Barocktheater zu den Salzburger Festspielen, Ratingen 1939, s. 127; M. Horányi: Das esterhazysche Feenreich. Beitrag zur ungarländischen Theatergeschichte des 18. Jahrhunderts, Budapest 1959, s. 70–79, 80–87, 92–97, 100–118; T. Volek: Repertoir Nosticovského divadla v Praze z let 1794, 1796–8, Miscellanea musicologica 16, 1961, s. 189; F. Hadamowsky: Die Wiener Hoftheater (Staatstheater) 1776–1966 I, Wien 1966, s. 26; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theater-Forschung (Wien) 17, 1970, s. 59; G. Zechmeister: Die Wiener Theater nächst der Burg und nächst dem Kärntnerthor von 1747 bis 1776, Wien 1971, s. 314–317; M. Cesnaková-Michalcová: Die Musik auf den slowakischen Bühnen im 17. und 18. Jahrhundert, Musik des Ostens (Kassel–Basel–London–New York) 6, 1971, s. 57–87 + Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei, Köln–Weimar–Wien 1997, s. 54–58; M. Hlochová–J. Hloch: První stálá veřejná divadla pražská, Documenta Pragensia 3, 1983, s. 26–28, 62; J. Vávra: Karel František Guolfinger rytíř Steinsberg, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 241–243; M. Živná: První pražské provedení Schillerových Loupežníků, tamtéž, s. 260–265; H. Belitska-Scholtz–O. Somorjai: Deutsche Theater in Pest und Ofen 1770–1850, Budapest [1995], passim; A. Jakubcová: „Jednou probudíš cit kouzlem něžně rozechvělých strun…“, DR 9, 1998, č. 2, s. 33–39; W. Herrmann: Hoftheater – Volkstheater – Nationaltheater, Frankfurt a. M. 1999, s. 157, 168; Z. Gailīte: Prag – Riga. Kontakte durch Theater und Musik, Deutschsprachiges Theater in Prag, ed. A. Jakubcová–J. Ludvová–V. Maidl, Prag 2001, s. 192n. • ADB, Gallerie, Kosch Th, Pies, Podškubka, Rudolph, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 648–654
