Varianta jména Thun-Hohenštejn, německá verze křest. jmen Johann Joseph Franz Anton. – Pocházel ze staré tyrolské šlechtické rodiny, která se usadila v českých zemích a rozvětvila do řady linií. Do hraběcího stavu byl rod povýšen 1629. T. byl synem hraběte Jana Františka Josefa (1686–1720), po němž zdědil majorátní panství Klášterec nad Ohří, Děčín a Choltice. Kromě majetku získal T. i kapelu založenou 1715 jeho otcem, která měla 1770 čtrnáct hráčů a mezi jejíž členy patřil např. i slavný hráč na lesní roh J. V. Stich-Punto, který z ní ale 1768 uprchl. T. se stýkal s W. A. Mozartem a thunovská kapela pravděpodobně asistovala při provedení Mozartovy Symfonie C dur (Linecká) při akademii, uspořádané v divadle v Linci 4. 11. 1783. Mozart byl v Linci T. hostem při zpáteční cestě ze Salcburku do Vídně a symfonii pro svého hostitele narychlo zkomponoval. V lednu 1787 pobýval Mozart v Praze v malostranském Thunovském paláci (Thunovská ulice, čp. 180/III.).
T. sídlil zejména na Děčíně a v pražském paláci v dnešní Sněmovní ulici (čp. 176/III), postaveném jeho dědem Maxmiliánem (1638–1701). Byl čtyřikrát ženat a měl celkem 24 dětí. Čtyři z jeho synů založili další větve rodu. V pozdějších letech bylo Leopoldem Felixem T. (1797–1877) obnoveno divadlo ve Starých Benátkách (Benátky nad Jizerou), kde je ve druhém patře severovýchodního křídla zámku v první polovině 18. stol. zřídil hrabě Ignác z Klenové. Za Leopolda Felixe T. tu byly uváděny malé činohry hrané hraběcími dětmi, 1844–48 na oslavu hraběcích narozenin několikrát vystoupili místní ochotníci. Významná byla dvě představení Donizettiho zpěvohry Marie, dcera pluku, na jejímž uvedení se pravděpodobně podílel i B. Smetana, který zde působil jako domácí učitel hudby.
Rozsáhlý majetek umožňoval T. četné aktivity, včetně stavebních. V děčínském zámku položil základy rozsáhlé zámecké knihovny, kromě toho zde byly sbírky starožitností, přírodnin, mincí a fungovalo i zámecké divadlo. Významně podpořil veřejné pražské divadlo, a to propůjčováním sálu svého malostranského paláce (čp. 176/III) divadelním společnostem. První zjištěné představení šlechtických ochotníků se tu konalo 3. 2. 1737 (⇒ Straka 1919/20). Další zpráva o divadelním představení v tomto paláci se váže k pražské návštěvě Marie Terezie a Františka Lotrinského v srpnu a září 1754, kteří se 29. 8. zúčastnili představení dvou francouzských her ve zdejším „krásném sále“. T. osobně převzal roli Harlekýna a orchestr byl složen z příslušníků šlechty. Ve stejné roli T. vystupoval už o dva roky dříve, v lednu a únoru 1752, kdy šlechtická společnost s vlastním orchestrem provedla francouzské veselohry La double inconstance [Dvojí nestálost] a Le retour de la tendresse [Návrat milované] v sále u barona Netolického. Velký sál Thunovského paláce příležitostně sloužil k pořádání divadelních představení a koncertů. Pro divadelní účely byl patrně upraven až 1768, kdy se zde 4. 4. konalo představení pantomimy s hudbou vídeňského skladatele Ch. Manna Der durch die Macht des Cupido glücklich gewordene Harlequin [Mocí Cupidovou obšťastněný Harlekýn], ve stejném roce v něm vystupovala i společnost J. J. Bruniana. 1779 bylo v sále zařízeno divadlo o 33 lóžích a galerii, 4. 11. 1779 zde hrála Tillyho společnost pod vedením M. Scholze blíže neznámou hru Claire. Od 1781 provozoval Thunovské divadlo P. Bondini, který si vedl natolik zdatně, že si jeho hereckou společnost při své návštěvě Prahy v září 1783 oblíbil i císař Josef II. a doporučil ji hraběti Františku Antonínu Nosticovi k angažování do jeho nového divadla, což se stalo již v příštím roce. Kromě Bondiniho hrála v Thunovském paláci také společnost Vlastenského divadla V. Mihuleho a J. Butteaua a společnost F. Spenglera. Divadlo zaniklo 26. 8. 1794 při nočním požáru, po představení Kurfiřtské saské herecké společnosti vedené tehdy F. Secondou, která zde pravidelně v letním období hostovala od 1782 (E. Schikaneder: Der redliche Landmann, jednou z verzí příčiny požáru byla působivá iluminace portrétu císaře v závěru představení). T. syn Václav Josef Jan (1739–96) se tehdy k Secondovi zachoval velmi šlechetně, neboť nepožadoval žádnou náhradu škody, přestože podle platné nájemní smlouvy ji v případě požáru měl uhradit nájemce. 1801 odkoupili objekt čeští stavové a dali ho přebudovat na sněmovní dům (dnes sídlo Parlamentu ČR).
Prameny a literatura
SOA Děčín, RA Thun-Hohensteinové; NMk, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín, sign. 1040, přív. 3: Der durch die Macht des Cupido glücklich gewordene Harlequin ein musikalisches Pantomimenspiel von drey Aufzügen…, Prag 1768 (libreto pantomimy obsahuje výčet proměn, popis děje a texty zpívaných čísel a recitativů). • Nesign: Prag, AEJ 1794, sv. 2, s. 176–185 (součástí pojednání je děkovná báseň „Dem Grafen Thun, dem Edeln, dem Menschenfreunde“, která byla při posledním vystoupení Secondovy společnosti v Praze, 2. 9. 1794 v Nosticově divadle, rozhazována v divadle); Teuber I 1883, s. 372, 476; Teuber II 1885, s. 209n., 252, 287n.; C. Straka: Pražské hudební poměry v letech 1725–1758, Hudební revue 13, 1919/20, s. 251n.; E. Šebesta: Příspěvky k dějinám pražského divadla z konce 18. a počátku 19. století – Požáry a bezpečnostní opatření pražských divadel, Československé divadlo 1, 1923, s. 243, 260n.; J. Port: Divadelní výtvarníci staré Prahy, Kniha o Praze III, ed. A. Rektorys, Praha 1932, s. 103 (mylně datum zahájení provozu domácího divadla v T. paláci); V. Mentberger: Z deníku Jana Josefa hraběte z Vrtby, XXI. Ročenka Národopisného musea Plzeňska za rok 1939, Plzeň 1940, s. 9–11; C. Preiß: Mozarts Beziehungen zu den Familien T.-Hohenstein, Neues Mozart-Jahrbuch (Regensburg) 3, 1943, s. 63–86; A. Orel: Gräfin Wilhelmine Thun (Mäzenatum in Wiens klassischer Zeit), Mozart-Jahrbuch 1954, Salzburg 1955, s. 89–101; T. Volek: Repertoir pražské Spenglerovy divadelní společnosti v sezóně 1793–1794, Miscellanea musicologica 14, 1960, s. 5–36; P. Preiss: K dějinám paláce Maximiliána T. na Malé Straně, Staletá Praha 6, 1973, s. 61–68; E. Reitharová: Obrazy C. D. Friedricha ve světle dokladů býv. T.-Hohensteinského archívu v Děčíně, Umění 25, 1977, s. 44–60; E. Grossegger: Theater, Feste und Feiern zur Zeit Maria Theresias, Wien 1987, s. 142; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 13; A. Scherl: Theatre Literature and Documentation in the Castle Libraries, Czech Theatre 1994, č. 7, s. 84–88; V. Ledvinka–B. Mráz–V. Vlnas: Pražské paláce, Praha 1995, s. 321n.; T. Volek: České zámecké kapely 18. století a evropský hudební kontext, Hudební věda 34, 1997, č. 4, s. 404–410; H. Slavíčková: Portrétní galerie T.–Hohensteinů, Děčín 1998; R. Angermüller: Die Familie des „alten“ Graf T., Mitteilungen der Internationalen Stiftung Mozarteum (Salzburg) 46, Juni 1998, seš. 1–2, s. 26–35. • OSN, Pouzar, Vondráček I, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 610–613
