Užívány též názvy Železnobrodská hra o umučení z roku 1791, Železnobrodská hra o umučení Páně –1791, Železnobrodské pašije, Zrcadlo umučení. – T. je v české dramatické literatuře nejstarším celým dochovaným textem pašijového mysteria, jehož původní kratší verze byla vytvořena z podnětu železnobrodské mládeže („mládenců“) kaplanem → V. Jelínkem (1715–58) krátce před prvním doloženým představením 1752. Text hry se dochoval v rukopise, který po zákazu inscenace vytvořil 1791–93 → J. Tepr (sešit obsahuje 50 listů se 100 rukopisných stran) a v němž uvedl mnoho informací ze čtyřicetiletého života inscenace realizované 1752, 1753, 1767, 1768, 1769, 1774, 1776, 1782 a 1791. Díky Teprovi můžeme sledovat jednu z mála inscenací ze starších divadelních dějin od její geneze až k jejímu zákazu. Lze říci, že je první známou režijní knihou s podrobnými scénickými poznámkami a zaznamenanými zkušenostmi pro budoucí inscenátory i s odkazy na autory a prameny jednotlivých úseků hry. V tom, jak Tepr sleduje vývoj i osud inscenace a jak se snaží o podrobnou verbální restituci představení sehraného 1791, lze spatřovat jistý prototeatrologický přístup, byť autor mnohé opomněl (popis scény, zejména v dílu Křížová cesta) a zamlčel i to, co musel vědět, např. aféru kolem zákazu hry po posledním představení, jehož byl „vůdcem“ (režisérem). Rukopisný sešit restaurovaný 1971 je však na mnoha stranách poškozen přechováváním ve vlhkém prostředí (byl nalezen v krovech domu čp. 29, tzv. Teprovsku).
I přesto, že Tepr označil autory jednotlivých částí hry tak, jak se během čtyřicetiletého života ve městě formovala, nelze rekonstruovat její původní, tzv. Jelínkovu verzi, neboť řada Teprových odkazů na „Jelinek“, je v poškozených částech rukopisu. Určitě byla podstatně kratší a v textu stručnější, zdaleka ne tak komplikovaná a monumentální. Začínala scénou loučení Ježíše s Marií a končila apoštolskou scénou u hrobu Ježíšova. Během dalších let byla hra stále rozšiřována. V této souvislosti Tepr připomíná kaplana V. Hudského (1716–79) a ne snadno identifikovatelného „Hlubučka“. Nejvíce se na rozšíření a zkvalitnění hry do konečné podoby podílel sám Tepr (nejméně 39 podstatných zásahů). Některé výstupy (Loučení, Emauzy) značně prodloužil, přidal nové scény a zavedl prology, které umožňovaly přípravu jeviště pro další pokračování. Narůstal počet účinkujících a spolu s tím i nároky na jevištní stavbu (na Bozkově stavěli 1791 jeviště pro železnobrodské pašije 14 dnů). Narůstáním nových scén a svou stálou nehotovostí představuje železnobrodský pašijový ludus barokní modifikaci středověkého mysteria, cento z citací cizích textů a různorodých inscenačních žánrů a postupů. Obsahuje živé obrazy („representací“), stopy pegmat z velkopátečních procesí, mimetické postupy z průvodů křížových cest, deklamace, improvizované a pantomimické výstupy, úseky poplatné tehdejší činoherní konvenci, karnevalové akce i masopustní měšťanské obyčeje (Turecké vojsko).
Hra je psána zásadně v próze, jen vstupy Prologa (opovědníka) jsou veršované, sestavené většinou z kancionálových písní. Tyto veršované partie jsou považovány za „vymyšlené řeči“ (fol. 2b), avšak prozaický text složený z doslovných či parafrázovaných citací z evangelií a současné devocionální literatury, převážně z Kochemova románu Veliký život Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista (česky poprvé 1698), který měl v lidových vrstvách autoritu historické knihy, „zrcadlil“ dávnou skutečnost. Hru zcela ovládá kochemovská doloristická a sentimentální spiritualita. Svérázný jazyk hry nese stopy bohatého barokního jazyka Kochemova překladatele Engelberta P. Nymburského, ale tu a tam se objeví nářeční či všední hovorové výrazy. Veršované části Prologových proslovů jsou sestaveny do nového kontextu z nejrůznějších kancionálových písní, především ze Slavíčka rajského J. J. Božana. Teprovy podrobné živé, konkrétní, mnohdy i náročné scénické poznámky a požadavky jsou v dobovém kontextu unikátní. Často popisují akce v poslední inscenaci a představují patrně i návody k novým řešením. Východiskem hry byla velkopáteční figurativní mimetická procesí (křížové cesty) zbavená prefigurací, emblematických akcí a alegorických postav.
Představení uvozuje průvod („paráda“) všech pašijových herců k jevišti („teatrum“) postavenému na náměstí. Některé významnější (Pilát, Herodes) a vojenské (Longin) postavy i jejich doprovody jely na koních. Procesionální inscenační princip, patrný i ve sledu obrazů tradičního pohybu pašijové chronologie, se jakoby „zastavuje“ a proměňuje se z průvodového statického vizuálního obrazu (pegmatu) v rozehrané dramatické situace na jevišti. Do ústrojenství hry jsou vkomponována i malá dílčí procesí (Křížová cesta, improvizované přechody Ježíše a Katanů od soudce k soudci). Doprovodný zpěv příslušných slok písně (46 slok) posunuje děj kupředu, předjímá, doplňuje či popisuje hrané výjevy nebo nad nimi rozjímá, a tak tvoří dějovou osu celého představení s osmi částmi. Po úvodním přivítání děj začíná loučením Ježíše s Matkou, následují výjevy na Olivetské hoře, které se simultánně prolínají se zasedáním rady, scénami vyšetřování a mučení, křížovou cestou, Kalvárií, vzkříšením, sestoupením do pekel a pohřbením. V druhé, kratší, velikonoční části, hrané až ve velikonočním čase, se prezentují scény od vzkříšení až k citaci Ježíšových slov před nanebevstoupením, ale tato poslední akce Ježíšova života nebyla jevištně zpracována. Scénosled obsahuje 123 dramatických i nedramatických (výstupy Trubače, Prologa, Zpívajících žen apod.) inscenačních jednotek (sekvencí). Stopou procesionálního původu je i dvojí obsazení postavy Ježíše. Při posledním představení vystupoval „První Ježíš Zahradní“ (v zahradních scénách, tj. od začátku po zajetí na Olivetské hoře a potom zase od vzkříšení do konce hry) a „Druhá persona trpící“ (od zajetí po pohřeb). Všechny pašijové postavy jsou prvoplánové, jednoznačně zlé či svaté nebo neutrální (Služebníci apod.), kromě postavy rozvažujícího Piláta, která obsahuje více poloh a proměn („lítost maje… a zlost“). Němá, přehlédnutelná role Ďábla se připomíná jen ve dvou živých obrazech. Často je žádána velmi výrazná gestika („zlostí rozpálený vstane z trůnu… dupne nohou a praví“) a mimika („…se ošklebujíc…“, „podle znění verše… tak se obličejem staví…“ apod.).
Při posledním představení (1791) hrálo 120 až 150 železnobrodských občanů obého pohlaví, od dětí, mládeže až po starce, od nejníže společensky postavených až k nejvyšším. Klíčem k přidělení role byly nejspíše předpoklady a schopnosti jednotlivých účinkujících. Ve městě s asi tisícem obyvatel se za teplého jarního počasí shromáždilo na 2000 diváků.
Inscenace T. tehdy vyžadovala pro simultánní řešení komplikovaný jevištní prostor. Na náměstí bylo postaveno široké pódium (není přesně známo, zda 18 nebo 36 m), na něm stála dvě jeviště opatřená shrnovacími „fírhanky“ (oponami), sufitami a zadními malovanými prospekty. Kdesi, patrně mezi oběma jevišti, se nacházelo „místo Kalvárie“, které mělo spouštěcí oponu s malbou ukřižovaného Ježíše. Před nimi, na proscéniu, vznikl další, značně využívaný hrací prostor. Výjevy části Křížová cesta, jichž se účastnilo asi 50 účinkujících, se nejspíše rozehrály mimo pódium v prostoru náměstí.
Je pravděpodobné, že pašijové, zřejmě velkopáteční procesí se pořádalo vždy, když se inscenace nekonala. Postavy pašijové inscenace s představitelem Ježíše nesoucím kříž směřovaly z města na místní popraviště Šibeňák. Procesí jistě mělo svůj zvláštní scénář, který se nedochoval; jeho ohlas lze postřehnout v Teprových scénických poznámkách v dílu Křížová cesta (fol. 25b–29b).
V úvodních kapitolách rukopisu Tepr připomněl základní poslání „smutné tragedije“ hrané „na této komediji“. Inscenace je pobožností, rozjímáním, prostředkem, který má vyvolat „compassio“, spoluutrpení, hlubokou lítost z viděného, ale i kající lítost nad sebou samým, při níž je ideálním cílem veškerého divadelního snažení „množství slzů vylití“.
Hra ve městě vznikala a působila bez institucionální podpory, z pouhé měšťanské iniciativy, neboť tu nepůsobilo žádné zbožné bratrstvo a spolupráce s farním úřadem byla volná. Tvůrci představení byli sami sobě autoritou a hmotnými podporovateli. Patrně vznikla jakási „rada starších“, která o organizaci rozhodovala. Představení mělo svou garderobu, sklad rekvizit i dalších náležitostí.
Druhý život T. v novodobé recepci zahájil železnobrodský učitel F. Sochor (1910–1982), který hru přepsal, upravil pro rozhlasové vysílání (Český rozhlas 21. 3. 1940) a vytvořil také divadelní úpravu ve 30 obrazech, kterou 1943 bezúspěšně nabídl ND v Praze. Celou rukopisnou knihu (včetně nedramatických, marginálních a poznámkových záznamů a kroniky) 1983 přepsal V. Ron (*1930). Jeho úpravu pro rozhlas realizovalo studio v Ústí nad Labem a inscenace 1992 získala cenu Prix Bohemia. Značná část Teprova textu byla použita pro předlohu k inscenaci Pašije aneb Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista v ND 1998. T. bylo 2000 vydáno jako první památka staršího českého divadelnictví v elektronické publikaci s faksimile rukopisu.
Edice
Theatrum passionale D. N. I. Ch. aneb Zrdcadlo umučení Pána našeho Ježíše Krista Spasitele…, ed. V. Ron, DR 9, 1998, č. 2, s. 72–101; Theatrum passionale. Železnobrodská pašijová hra 1752–91 (CD-ROM), ed. R. Schmidt, Všeň u Turnova 2000 (faksimile a edice T. rkp.; edice rozhlasové úpravy 1940); Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení Pána Ježíše Krista. Z původního zápisu železnobrodského soukeníka Jana Tepra z roku 1792 přepsal a upravil František Sochor (1943 nabídnuto ND), ed. R. Schmidt, Jablonec n. N. 2000.
Prameny a literatura
SOkA Jablonec n. N., fond Městský archiv Železný Brod: Theatrum passionale D. N. I. Ch., aneb Zrdcadlo umučení Pána našeho Ježíše Krista Spasitele, v městě Železném Brodě nad Jizerou skrze 40 let… představené a od měšťanův skrze (živé) Persony co nejpobožněji držané a tak…, rkp. J. Tepra 1791–93, 50 fol., uloženo pod novým titulem Železnobrodská hra o umučení Páně z r. 1791; fond Děkanský úřad Jablonec n. N. 1692–1900, inv. č. 87, kart. č. 1: vyšetřování stížnosti na pašijové inscenace v Bozkově a v Železném Brodě 1791. • M. Fišer: První zápisky (rkp. SOkA Jablonec n. N., fond Městský archiv Železný Brod, sign. 3000) + Druhé zápisky (rkp. tamtéž); J. Umlauf: Pamětní kniha města Železného Brodu (rkp. tamtéž); F. Sochor: Tři poznámky k Železnobrodské pašijové hře z roku 1791 (strojopis tamtéž, sign. B 378) + Železnobrodsko, s. 84n. (rkp. 1972 tamtéž, pozůstalost F. Sochora); F. Vodseďálek: Na výpravě za lidovou divadelní tvorbou v Podkrkonoší, s. 30 (opis rkp. Vlastivědné muzeum Vysoké n. J., sign. RK 47); J. Port: Tvary divadla v Čechách I, s. 223–228 (rkp. NMd); nesign.: Rozhlas objevuje lidové umění dramatické, Večerník Národních listů 12. 3. 1940; nesign.: Železnobrodská hra o umučení Páně, Cyril 46, 1940, č. 3–4, s. 49; F. Sochor: Železnobrodská hra o Umučení Páně v čs. rozhlase, Beseda (Semily) 1, 1940, s. 197 + Ochotnické divadelnictví v Železném Brodě, Památník divadelních ochotníků v Železném Brodě 1860–1960, Železný Brod 1960, s. 10n. + Podkrkonošské tradice ožívají, Práce 23. 6. 1967 + Železnobrodské letopisy, Železnobrodský kulturní přehled, duben 1971–březen 1974, s. 113–116; V. Černý: Stredoveká dráma, Bratislava 1964, s. 148n. + Barokní divadlo v Evropě, 4. kap. (Baroko v dramatické tradici lidové), Slovenské divadlo (Bratislava) 18, 1970, s. 321n.; J. Jakeš: České a německé lidové velikonoční hry na bývalém jazykovém pomezí, dis., FF UK Praha 1970; J. Lewański: Dramat i teatr średniowiecza i renesansu w Polsce, Warszawa 1981, s. 170; V. Ron: Sousedské divadelnictví severních Čech v 18. století, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 348–360, 442–444 + Velkopáteční pašijová procesí, Český lid 80, 1992, s. 299–301 + Železnobrodská pašijová hra (pro rozhlas zpracoval V. Ron), Kam míří rozhlasová hra?, seminář Prix Bohemia 1992, Praha 1992, s. 86–104 + První poznámky k železnobrodským pašijím, Z Českého ráje a Podkrkonoší (Bystrá n. J.) 6, 1993, s. 35–52 + Slovo na okraj…, Prix Bohemia 1992. Sborník vítězných pořadů, Praha 1993, s. 10n. + Zakázaná edice (Jana Kopeckého edice Neznámé hry lidového divadla na podkladě dopisů učiteli Františku Sochorovi, s osobní vzpomínkou), DR 6, 1995, č. 2, s. 281 + Rukopis, text, poslední inscenace, inventář a edice Železnobrodské hry o umučení Páně z roku 1791, tamtéž 9, 1998, č. 2, s. 66–71 + Z minulosti pašijových her v českých zemích, Pašije aneb Theatrum passionale aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, program k inscenaci ND, Praha 1998, s. 26–29 + Zákaz železnobrodské pašijové hry v roce 1791, DR 11, 2000, č. 4, s. 66–70 + Barokní divadlo v Podkrkonoší, Z Českého ráje a Podkrkonoší (Semily) 16, 2003, s. 60–77; R. Schmidt: Železnobrodská hra o umučení Páně na CD-R, Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století, ed. V. Petrbok–R. Lunga–J. Tydlitát, Boskovice 1999, s. 418–423 + Kancionály v Theatru passionale, rkp. 2000; L. Hučínová: Veliký život Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista od Martina z Kochemu v kontextu pašijové literatury 17. až 20. stol., dipl. práce, PF UK Praha 2001; M. Valášek: Digitalizované pašijové mysterium, Literární noviny 12, 2001, č. 14, s. 9; Čtení z železnobrodských pašijí (t: V. Ron, h: I. Dolejší, čtou herci Naivního divadla v Liberci, zpívají a hrají: skupina Jarret), vyd. Kalendář Liberecka, ed. P. Havlík, Liberec 2001; viz Edice. • DČD I, Vondráček I
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 606–610
