Psán též Sporcken, Sporck, Spork, FAGVS [Franz Anton Graf von Sporck], FACDS [Franciscus Antonius Comes De Sporck], křest. jméno Franz Anton. – Syn Jana Š. z poddanské sedlácké rodiny ve Vestfálsku, který byl jako skvělý válečník povýšen císařem Ferdinandem III. do panského stavu, 1664 Leopoldem I. do stavu dědičných říšských hrabat. Od císaře také obdržel panství Lysá (1647) a přikoupil mj. Konojedy (1650), Heřmanův Městec (1661) a (Choustníkovo) Hradiště (1664). Š. chodil do školy v Heřmanově Městci a studoval u jezuitů v Kutné Hoře, kde přišel do styku také s jezuitským divadlem. V šestnácti letech ukončil v Praze univerzitní studia a vydal se na studijní cesty po Itálii, Francii, Španělsku, Anglii, Německu a Nizozemí, kde se mj. seznámil s aktuálními duchovními proudy, např. pietismem a jansenismem. Od 1690 byl mimořádným místodržícím a tajným radou v Čechách. Ženat s Františkou Apolonií Sweertsovou (1667–1726), z manželství vzešli tři potomci, dcery Marie Eleonora (1687–1717), Anna Kateřina (1689–1754) a syn Jan František Antonín Josef Adam, který však zemřel v necelých dvou měsících života (1699).
Na svých sídlech v Lysé, v Praze a v Kuksu založil knihovny, které rozmnožoval i vlastními tisky („tajná“ tiskárna v Lysé kolem 1710, uzavřena 1729), v nichž se zrcadlily jeho sympatie k vybraným autorům složitého spektra dobových církevně reformátorských hnutí. Měl také dobré vztahy s lipskými učenci a umělci, např. J. S. Bach mu poslal Sanctus ze Mše h moll a v Bauern-Kantate použil jako č. 16 Š. oblíbenou Hubertskou árii. Zájem o českou duchovní píseň prokázal Š. podporou vydání kancionálu J. J. Božana Slavíček rajský, vytištěného u Tybellyho v Hradci Králové 1719. Měl vlastní domácí kapelu, v níž jeho sloužící hráli na horny, harfu, loutnu, housle, violy, cella a zvonkohru. V hraběcích službách byl patrně od 1690 „capellmeister“ T. J. A. Seemann, později důvěrný hofmistr. Ten zřejmě opatřoval melodiemi texty Š. dvorního básníka G. B. Hanckeho (Hubertská, Bonreposká, Zaječí árie, Hexenlieder aj.). Š. zásluhou se do Čech dostala hra na lesní roh, neboť k jeho domácí kapele patřili patrně i myslivci V. Svída z Lysé a P. Röhlig (Röllig) z Konojed, kteří se na hraběcí náklady učili dva roky ve Versailles hře na francouzský parforsní lesní roh, podle něhož vznikaly první norimberské lesní rohy v osmdesátých letech 17. stol.
Od hraběte K. J. Bredy koupil Š. 1699 v Praze palác v Hybernské ulici, kde dal vystavět dřevěné divadlo s portálem do ulice Na Poříčí („Herr Graffen Sporck Commoedien-Haus auf der Neü-Stadt unweit St. Joseph“). Divadlo slavnostně otevřené 4. 10. 1701 v den hraběcích jmenin fungovalo jako první samostatná divadelní budova v Praze pro veřejná představení profesionálních kočujících německých, italských a francouzských divadelních společností (i loutkářských) až do 1725, kdy bylo nahrazeno novou, modernější budovou se zděným průčelím. Mimo doby státního smutku (1711) a morové rány (1715) nebyla už vystoupení cestujících společností v Praze přerušena. Š. přímá podpora divadlu však začíná už 1697 v Kuksu, kdy zde lázeňské hosty bavil loutkář J. Ch. Neumann, kterého Š. koupil od jeho pána, knížete Antona Floriana Lichtenštejna, a s celou rodinou přestěhoval natrvalo do Kuksu. Od 1698 hrály v zámeckém divadle v Kuksu herecké společnosti. Součástí zábav byly i sochy a figuríny, někdy pohyblivé, akustické či pozměněné ve světlonoše, další byly oživeny vodou. Dřevěné divadlo bez oken se špičatou sedlovou střechou (ca 14 × 22 m), označované jako „Comöedien-Hauß“ (1702), je už na rytinách J. Zieglera (1712) zobrazeno vedle hostince U slunce a proti třem věžím s hrajícím orlojem. 1724 divadlo přestavěl a vybavil stroji I. Bellavita, který přijel do Kuksu s Denziovou společností z Benátek. Jako dvoupatrová stavba bez oken je divadlo vyobrazeno na rytině od Ch. A. Wortmanna (1727). Anonymní akvarel (kolem 1775) už žádný divadelní objekt ani jeho zbytky nezaznamenal. V Kuksu nebylo v divadle vybíráno vstupné, hry byly volně přístupny obecenstvu, především hostům, kteří užívali lázní. V pražském divadle smělo panstvo brát do předplacené lóže jednoho lokaje zdarma. Veřejnosti přístupné dřevěné divadlo měl Š. od 1712 i na zámku ve Valkeřicích (Algersdorf), kde dokonce nařídil povinnou návštěvu všech místních vesničanů.
Jedním z prvních samostatných principálů ve Š. divadlech v Praze a v Kuksu byl A. J. Geißler (1705–08). Koncesi pro pražské divadlo získala dále společnost Württembergische Komödianten (27. 10. 1707), Sachsen-Weimarische hochdeutsche Comoedianten s principálem G. Möllerem (13. 9. 1709–před 24. 1. 1710) a poté opět Geißler (od dubna 1713). Z této doby se zachovaly první divadelní cedule k loutkovým hrám s dohrami Hercule und Alceste (19. 4. 1713), Von den Fall unserer ersten Eltern Adams und Evä [O pádu našich prarodičů Adama a Evy, duben 1713] a Der Raub von Proserpina [Únos Proserpiny, 23. 4. 1713]. V témže roce ve Š. divadle v Praze hrály také společnosti Württembergische Hof-Komödianten a Mecklenburgische Hof-Komödianten za vedení J. Ch. Spiegelberga a J. C. Haackeho, které uvedly nejméně pět her se scénickými efekty a na cedulích ohlašovaly mužskou i ženskou roli Harlekýna – Tamerlan oder Der weibliche Arlequin [Tamerlan aneb Ženský Harlekýn, 18. 7. 1713]. Geißler získal na období 1714–20 pro Prahu exkluzivní privilegium (jeho společníkem byl H. Rademin, od podzimu 1714 pak J. H. Brunius), jež od 1717 využíval v lépe vybaveném divadle v Manhartském domě. V průběhu roku 1714 přijal Š. do svých služeb principála H. W. Beneckeho i jeho ženu Victorii Claru z Bayreuthu a 1715 malíře F. B. Wernera jako divadelního strojníka. Profesionální herci se patrně uplatňovali také při zcela privátních představeních. V Praze a v Kuksu dále hráli např. M. Waldtmann (od 1721), F. A. Defraine (1724 v Kuksu poprvé jako samostatný principál; Undanckbarer Basilisco [Nevděčný Bazilišek], 1728, pod názvem Comoedi von dem Pasalisk de Parnagasso, 1729), F. Kurtz (Doctor Faust, 1731; Von dem Englischen reichs-Cantzler Thomas Morus [O anglickém říšském kancléři Thomasu Morovi], 1735). Povolení k produkcím ve Š. divadle v Praze získal 3. 8. 1736 F. G. Wallerotti (nabízel mj. i hru Don Juan oder das steinerne Todtengastmahl [Don Juan aneb Pohřební kamenná hostina]), ale nemocný hrabě o divadlo už neprojevoval velký zájem. Po smrti Š. získal právo hrát v hraběcím divadle vedle opery i německé hry a balety impresário S. Lapis (1738).
V českých zemích Š. významně podpořil stabilizaci profesionální činohry v podání cestujících hereckých společností a zasloužil se také o zavedení pravidelného provozu italské opery. 1724 pozval do Kuksu operní společnost z Benátek (A. M. Peruzzi, A. Denzio), která 15. 8. zahájila svá představení operou Orlando furioso [Zuřivý Roland, h: A. Bioni]. Opera byla hrána třikrát týdně až do konce sezony v září. Na zimu se společnost přesunula do Prahy, kde bylo divadlo pro operní provoz rekonstruováno. Tento model, tj. střídání letních kukských a zimních pražských představení, se každoročně opakoval. Italští umělci prováděli i „pastorale“ v přírodním divadle na zámečku Bon Repos u Lysé nad Labem při rodinných oslavách. Smrt manželky 1726 Š. zájem o divadlo a operu v posledních letech života oslabila. Přesto Š. na svých panstvích, zejména v Kuksu, umožnil jedinečné prolnutí německé, české, francouzské a italské kultury s výrazným zastoupením divadla a opery. Jako jeden z prvních šlechticů podporoval profesionální cestující herecké společnosti, které vnesly do pražské a kukské kultury novou dimenzi světského a komického.
Prameny a literatura
Kuks, knihovna hospitálu, inv. č. 6976–6984: deníkové záznamy T. J. A. Seemanna v kalendářích (Neuer Prager Titular-Kalender) z let 1728–39 (opis T. Halíka v NA, sign. B 90, 90a; opis a český překlad K. Třísky v Městském muzeu Dvůr Králové n. L., sign. 85); NA, sign. 476–494: kopiáře Š. odesílané korespondence (1695–1738); fond Wunschwitzova genealogická sbírka, Sporck, divadelní cedule, inv. č. 1193 (tisky); SČM ⇒ Scherl 1999, s. 217; ⇒ Freeman 1992, passim, přepis vybraných dokumentů s. 281–294, evidence libret s. 233–279; libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Sartori, ⇒ Meyer; Von den Dantzen und von denen Comödien, Christliche Sitten-Lehre…, Sechste Buch… aus frantzösischer in die Teusche Sprache übersetzt durch El[leanor] Fr. Gr. v. Sp[orck], Prag 1712, s. 341n.; G. B. Hancke: Geistliche und Moralische Gedichte, Schweidnitz 1723 + Beschreibung des in Böhmen gelegenen… Kuckus-Baades, G. B. Hanckens Weltliche Gedichte, nebst des berümhten Poeten, Herr Benjamin Neukirchs, noch niemahls gedruckten Satyren, Dresden–Leipzig 1727, s. 30–66 + Orlando furioso, Oder: Der rasende Orland, Welcher im Jahr 1724 im Kuckus-Baade in einer Opera aufgeführet wurde. Aus dem Welschen ins Deutsche übersetzt, tamtéž, s. 67–122 + Der Muldau-Fluß dancket Ihro Excellenz dem Herrn Grafen von Sporck im Nahmen des Königreichs Böheimb von Introduction der Welschen Opern, tamtéž, s. 123–130. • C. V. Kirchmeyer: Uralter Kuckus-Brunn, Prag 1718; F. Roxas-Stillenau: Leben eines herrlichen Bildes, Amsterdam 1715, 1720; Grosses Universal-Lexicon aller Wissenschaften und Künste, Leipzig–Halle 1732–63 (Sporck); J. Mattheson: Grundlage einer Ehren-Pforte, Hamburg 1740, ed. M. Schneider, Berlin 1910, s. 413; M. Rentz–F. P. Wasserburger: Todentanz, Wien 1767; G. Schilling: Encyclopädie der gesamten musikalischen Wissenschaften oder Universal-Lexicon der Tonkunst, Stuttgart 1838 (heslo Spork oder Spörken); J. J. Lenhart: Carlsbads Memorabilien vom Jahre 1325 bis 1839, Prag 1840, s. 55; nesign.: Bad und Kloster Kukus, Bohemia 22., 24. a 25. 8. 1860; Teuber I 1883, s. 111–119, 126–146, 365–371; E. Perthen–F. Böhm: Culturgeschichtlicher Entwicklungsgang der Gemeinde Algersdorf, Algersdorf 1897, s. 168n.; G. A. Pazourek: F. A. Reichsgraf v. S. und seine Lieblingsschöpfung Kukus, Leipzig 1901; A. Kopp: F. A. Graf S. Ein deutschböhmischer Mäcen, Deutsche Arbeit (München–Prag) 7, 1907/08, s. 194–196; J. Fleischner: F. A. G. V. S. Z přednášky o hraběti F. A. Sporckovi, Tribuna 28. 8., 4. 9., 13. 9., 16. 9., 30. 9., 4. 10., 11. 10., 16. 10. a 23. 10. 1919; J. Krupka: F. A. hrab. Š. a jeho opera v Praze a Kuksu, Dalibor 39, 1922/23, s. 77–79, 89–91, 105–107, 145–147; 40, 1923/24, s. 15–17, 113–115, 125–128; H. Benedikt: F. A. Graf v. S. (1662–1738), Wien 1923; J. Pekař: Hrabě F. A. Š., Český časopis historický 29, 1923, s. 217–237; V. Paul: Kukské lázně. Stavební perioda 1695–1725, Jaroměř 1924; J. Mühlberger: Das Kukuser Barocktheater des Grafen F. A. S., Ostböhmische Heimat (Trautenau) 1, 1926, seš. 5, s. 75n.; K. Tříska: Topografie starého Kuksu, Časopis přátel starožitností38, 1930, s. 102; J. Volf: Neue Sporckische Streitgedichte gegen die Jesuiten, Germanoslavica (Brünn–Prag–Leipzig–Wien) 1, 1931/32, s. 93–129; K. Tříska: F. A. hrabě S., Praha 1938; F. Rakovský: Krátké vypravování o životě jeho Excelence F. A. hr. ze S. sepsané jeho pážetem… v Kuksu 1. září 1778, ed. A. Back, Kuks 1938 (paralelní verze v němčině Kurze Erzählung aus der Lebensbeschreibung Ihro Excellenz Herrn Herrn F. A. Graf v. S., ed. E. Back, Kukus 1938); J. Lukas: Šporkův Kuks, Praha 1950; P. Nettl: F. A. S. Beziehungen zur Musik, Die Musikforschung (Kassel) 6, 1953, s. 324–334; A. Chaloupka: „Orlando furioso“ – nově nalezené libreto k prvému představení italské operní staggiony ve šporkovském divadle v Praze 1724, Ročenka Universitní knihovny v Praze 1956, Praha 1958, s. 96–108; T. Volek–M. Skalická: Antonio Vivaldi a Čechy, Hudební věda 2, 1965, s. 419–428; P. Preiss: Boje s dvouhlavou saní, Praha 1981, rozšířené vyd. F. A. Š. a barokní kultura v Čechách, Praha–Litomyšl 2003; J. Hůlek: Opera F. A. S. v Kuksu a v Praze, Ročenka Státní knihovny ČSR 1979–80, Praha 1982, s. 218–31; J. Berkovec: F. A. Š. a jeho kapela, Hudební věda 26, 1989, s. 32–42; D. E. Freeman: The Opera Theater of Count F. A. v. S. (1724–1735), Stuyvesant (N.Y.) 1992 + Orlando Furioso in the Bohemian Lands: was Vivaldi’s Music really used?, Informazioni e Studi vivaldiani (Milano) 14, 1993, s. 51–73 (výtah v češtině in Antonio Vivaldi: Orlando furioso, program Státní opery Praha, 2001, s. 28–38, přel. D. Hradecká); J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR 3, 1992, č. 4, s. 5 + Divadlo v Manhartském domě, Zprávy Divadelního ústavu 1994, březen – duben, s. 34–40; J. Kazda: The Theatre at The Baroque Spa Resort, Czech Theatre 1994, č. 7, s. 56–62; T. Volek: The Paradoxes of The Province, tamtéž, s. 43–50; M. Freemanová: Collectio fratrum misericordiae Kukussiensis, Praha 1997; K. Häfliger-Blättler: Reichsgraf F. A. v. S., ein Mäzen der Barockzeit, Hergiswil 1997; F. A. hr. S. a jeho Řád svatého Huberta, ed. F. Bezděk–J. Kovařík, Kuks 1998; D. Ž. Bor: F. A. hrabě Š. Významný mecenáš barokní kultury v Čechách(katalog výstavy), Praha 1999; O. G. Schindler: „Ve škole zvráceného světa zcela neprotřelý Hanswurst“, DR 10, 1999, č. 4, s. 15–28 + „Der Pasalisk de Parnagasso“. Ein Beitrag zur Rezeption der Commedia dell’arte in Böhmen, Miscellanea theatralia. Sborník A. Scherlovi k osmdesátinám, ed. E. Šormová–M. Kuklová, Praha 2005, s. 100–119; A. Scherl: Berufstheater in Prag 1680–1739, Wien 1999, s. 10–12, 15, 17, 26–73, 81, 92n., 95, 106–111, 129, 137–139, 231 + Dva dokumenty k baroknímu divadlu v Čechách, DR 14, 2003, č. 3, s. 77n.; F. Coticelli–O. G. Schindler: Per la storia della Commedia dell’arte: Il Basilisco del Bernagasso, I percorsi della scena. Cultura e communicazione del teatro nell’Europa del Settecento, ed. F. C. Greco, Napoli 2001, s. 95–99; B. Rudin: Heinrich Rademin, Hanswursts Schattenmann, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 293–298; S. Bohadlo: Theatrum Kuks 22.–25. 8. 2002, Bulletin České společnosti pro výzkum 18. století 2002, s. 3n. • DBE, DČD I, Dlabač, Grove, Mendel, MGG
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 595–598
