Psán též s křest. jménem Franz. – Pražský rodák, syn Johanna Franze Sch. Legenda, podle níž byl synem pruského junkera W. von Plümikeho, se nezakládá na pravdě. Sch. debutoval 1760 u J. Kurtze v Praze. Po jeho odchodu tu zůstal, nejprve u J. J. Bruniana, pak u J. Tillyho, s nímž hrál i koncem 1765 v Norimberku a 1769 ve Wetzlaru. 1770 se v Mnichově vrátil do Kurtzova souboru, do nějž byla včleněna celá Tillyho společnost. Údajně u Kurtze setrval do 1772, kdy nastoupil v Linci do obnovené Tillyho společnosti. Po tamním zákazu její činnosti přešel 1774 k Brunianovi do Prahy, následujícího roku tu uzavřel první sňatek s Edmundou Sch., roz. Tilly. V Brunianově souboru a poté v jeho části, kterou principál ponechal v Praze, působil do 1779, kdy se ještě účastnil podniku svého tchána. Po jeho zániku odjel téhož roku s manželkou do Prešpurku, kde se stal na krátký čas ředitelem městské scény. 1779 hostovali manželé v Divadle u Korutanské brány při vídeňské zastávce na cestě do Hamburku, kde Sch. 1780 získal angažmá. 1781/82 pak byl spolu s manželkou u Döbbelina v Berlíně, 1783 se rozhodli pro odjezd do Petrohradu (cestou hostovali v Rize), kde setrvali do 1788 a vystupovali i před carským dvorem. Poté nastoupili u ředitelky M. B. Wäserové, která 1790 získala pro svou společnost do trvalého nájmu divadlo ve Vratislavi, kde pak Sch. působil třicet let. Jeho manželka zde 1797 zemřela. Sch. zaujal brzy postavení režiséra souboru a udržel si je až do 1821. 1800 se oženil s členkou souboru, dcerou K. F. Zimdara Carolinou, s níž zakončil, již na odpočinku, svou životní dráhu v Berlíně (jeho manželka tam získala od 1824 angažmá v divadle Königstädtisches Theater).
Sch. dlouhá herecká kariéra začínala v období kultu improvizované burlesky (dochovaná rytina jej zachytila v roli Hanswursta). Stejně jako jeho první tři principálové se však od konce šedesátých let 18. stol. vypracoval v předního herce reformního směru, v představitele prvních hrdinských i milovnických rolí. Takto se uplatnil již od 1772 v Linci. U Bruniana v Praze se poprvé představil v roli hraběte von Tuffiere (J. E. Schlegel dle Ph.-H. Destouchese: Der Ruhmredige[Vychloubavec]), vynikl zejména jako Hamlet a Romeo v shakespearovských adaptacích F. L. Schrödera a Ch. F. Weißeho, dále jako Marinelli (G. E. Lessing: Emilia Galotti), Essex (T. Corneille: Graf Essex [Hrabě Essex]), Walltron (H. F. Möller: Der Graf von Walltron [Hrabě Valtron]) a Beaumarchais (J. W. Goethe: Clavigo). Byly mu přidělovány první role v dramatech a v tragédiích, na jeho počest byly skládány oslavné básně a budil pozornost i u zpravodajů zahraničních divadelních periodik. V Berlíně obohatil galerii svých znamenitých výkonů o Karla Moora (F. Schiller: Die Räuber[Loupežníci]) a Otta von Wittelsbacha (J. M. Babo: Otto von Wittelsbach – obě 1783). Podle souhrnné charakteristiky (1783) měl vedle fyzických předpokladů (půvabný zjev) vytříbený smysl pro krásu a schopnost strhnout nebo příjemně pobavit diváka. Vynikal lehkostí pohybu celého těla i mluvy. Později jej postupující tělnatost přiměla přeorientovat se na postavy otců. Ještě 1799 byl stále oceňován i jako vynikající herecká síla souboru, mj. jako představitel věkově starších postav z Kotzebuových her.
V Praze začal Sch. též psát hry (jednoaktová zápletková situační veselohra Die beiden Fächer [Oba vějíře], 1777; truchlohra Richard und Karl, 1779). Jednoaktovka Die beiden Fächer se hrála např. 1784 v Řezně a 1788 v Hannoveru. Pětiaktová truchlohra Richard und Karl situovaná do soudobého anglického šlechtického prostředí líčí znesváření dvou přátel, ušlechtilého Karla a neřestníka Richarda, a nešťastný úděl jejich ženských protějšků. Efektně vypjaté dramatické situace (hra končí smrtí tří mužských hrdinů) zrcadlí vliv anglických mravoličných her. Je pravděpodobné, že šlo o přepracování dosud nezjištěné anglické předlohy. Patetické výlevy dávaly příležitost k uplatnění hereckého umění založeného na hlasovém projevu. Sch. se připisuje také autorství prvního životopisu J. J. Bruniana (⇒ Litteratur- und Theater-Zeitung 1781).
Prameny a literatura
AMP, oddací matrika fary u sv. Martina ve zdi, sign. MAR O 5, 1. 7. 1775 (sňatek); GNM Nürnberg, Bibliothek: Sch. jako Hanswurst, mědirytina A. W. Küffnera, druhá polovina 18. stol. (⇒ Asper 1890); Sch. jako Otto von Wittelsbach, mědirytina J. Rosenberga, b. m., b. d. (⇒ Pies); Sch., mědirytina (A. Thilo sc.) 1799; medailon s podtextem „Maximilian Scholz Regisseur des Breslauer Theaters geb. zu Prag d. 23. Juny 1744 gest. zu Pankow bei Berlin d. 2. Sept. 1834“ (L. Bartsch del., J. Storch lit.), 1835; Österreichisches Theatermuseum Wien, sign. 845.000-A.Th. 95: J. F. de La Harpe: Der Graf von Warwik, cedule k představení Tillyho společnosti, Wetzlar 5. 7. 1769 (Sch. – Der Graf von Warwik); Zámecká knihovna Křimice (fond spravuje NMk, oddělení zámeckých knihoven), sign. 3349, přív. 2: Die beiden Fächer, Ein Lustspiel in einem Akt… Aufgeführt zum erstenmal den 31sten Julius, Prag 1777; NMk, fond Radenín, sign. 759: Die beiden Fächer… Zwote Auflage, Prag–Leipzig 1778; sign. 969, přív. 1: Richard und Karl, ein Trauerspiel in fünf Akten. Vorgestellt am 3ten Jänner, Prag 1779. • Historisch-Kritische Theaterchronik (Wien) 1, 1774, díl 2, s. 189n.; GTK 1775, s. 171n.; 1776, s. 249; 1777, s. 232n.; 1778, s. 215; 1780, s. 252; 1785, s. 220, 1786, s. 213; 1787, s. 225; Beitrag zur Geschichte des deutschen Theaters (Berlin) 1776, část 1, s. 87; část 2–3, s. 62; [I. de Luca]: Das gelehrte Oesterreich I, část 2, Wien 1778, s. 385; Taschenbuch von der Prager Schaubühne 1778, s. 8, 24n., 33, 37, 43n., 51, 92, 97n., 111; Prager Postzeitungen 9. 11. 1779; nesign.: Ueber die Prager Bühne, Theater-Journal für Deutschland (Gotha) 1779, část 11, s. 16n.; 1780, část 14, s. 96–100; 1782, část 20, s. 22n., 32, 44n., 52; Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielliebhaber (Offenbach) 1779, s. 424n.; Litteratur- und Theater-Zeitung(Berlin) 2, 1779, s. 408, 819; 3, 1780, s. 160, 426n., 429, 835; nesign. [M. Scholz?]: Nachrichten aus dem Leben des Herrn von Brunian, tamtéž, 4, 1781, s. 465–470, 481–487, 513–520, 537–542, 583–589, 633–640, 649–654, 739–747; [Scholz], s. 112, 249n., 359, 377, 427, 607, 648, 707, 744n., 803; 5, 1782, s. 135, 138, 195, 215, 330, 414, 681, 797, 807, 817; 6, 1783, s. 109, 282n., 546, 550, 686, 714, 806; Schauspieler-Schauspielerinnen-Almanach (Frankfurt a. M.) 1782, s. 128; Russische Theatralien (St. Petersburg) 1, 1784, část 1, s. 38; Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1785, 1. polol., s. 29; 1786, 1. polol., s. 112; 2. polol., s. 43; nesign.: Deutsches Schauspiel, in Norden und Nordost, Allgemeines Theater-Journal (Frankfurt–Leipzig) 1792, sv. 2, s. 84; J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Leipzig 1975, s. 491; Journal für Theater und andere schöne Künste (Hamburg) 3, 1797, seš. 1, s. 64n., 258; nesign.: Personal-Bestand des Königl. privil. Theaters zu Breslau, Hamburgisch- und Altonaische Theater- und Litteratur-Zeitung(Altona) 1, 1799, s. 181n.; nesign: Schreiben aus Breslau, tamtéž, s. 386; Wiener Theater-Kritik (Wien) 1, 1799, seš. [6], s. 10 (Breslau); nesign.: Alphabetisch geordneter Personalbestand des döbbellinischen Theaters. Vom 23. März 1775 bis 17ten August 1786, Taschenbuch für Theater-Freunde auf das Jahr 1800 (Berlin) 1799, s. 83n.; Teuber II 1885, s. 28, 31; M. Schlesinger: Geschichte des Breslauer Theaters, Berlin 1898, s. 92; I. F. Castelli: Memoiren meines Lebens I, München 1914, s. 249; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s. 34, 185; H. G. Asper: Hanswurst,Emsdetten 1980, s. 113, 355 a obr. 83; R. Freydank: Theater in Berlin, Berlin 1988, s. 108n.; M. Cesnaková-Michalcová: Geschichte des deutschsprachigen Theaters in der Slowakei,Köln–Weimar–Wien 1997, s. 58. • Eisenberg, Gallerie, Kosch Th, ÖBL, Pies, Ulrich, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 543–544
