Psán také Schertzer, Schörzer apod., křest. jména také Franz Jakob. – První zmínka o Sch. společnosti se vztahuje k produkcím na vídeňském předměstí Penzing nedaleko Schönbrunnu (červen 1776). Brzy nato zahájil ve vídeňském Josefstadtu v tzv. Bauernfeindovském sále provoz divadla, které 1778 dobudoval a propojil se svým letním palácem kníže Johann Adam Auersperg. Zimní sezonu 1776/77 Sch. strávil ve Vídeňském Novém Městě a poté žádal o povolení hrát v zimě 1777/78 v Olomouci. Jihlavský rodák, principál W. Rößl mu sice koncesi k produkcím v Olomouci přenechal (poukazoval přitom na velké zisky z maškarních bálů a předplatného), ale přednost dostal principál S. F. Koberwein. Odmítnuty byly i další Sch. žádosti v létě 1778 a v zimě 1778/79. Povolení nedostal po zásahu císaře ani pro vídeňské Divadlo u Korutanské brány v zimě 1778/79. V nemilost upadl také u knížete Auersperga, v září 1780 musel skončit v jeho divadle v Josefstadtu a přenechat kvůli dluhu 2600 zlatých svému tamějšímu společníkovi J. von Öttlovi celou garderobu a dekorace. V zimě 1781/82 hrál Sch. v Českých Budějovicích. Po Letnicích 1782 společnost cestovala přes Písek do Karlových Varů. 1784 byl Sch. nájemcem divadla v Olomouci a žádal tu o povolení výstavby nové divadelní budovy, nedosáhl však souhlasu moravského gubernia. Pro letní měsíce získal koncesi pro účinkování v Prostějově, Uničově, Uherském Hradišti a v Opavě. Není však jisté, zda ji využil, neboť 2. 7. 1784 zahájil svá představení v Divadle u Korutanské brány, kde zůstal pravděpodobně do masopustu 1785. V témže roce se bezúspěšně pokoušel proniknout do Nosticova divadla v Praze. 1785/86 hrál v Šoproni a poté v provinčních městech Dolních Rakous (Korneuburg, Retz, Waidhofen an der Thaya), v uherském Rábu (Győr) a v zámeckém divadle uherského knížete Antona Grassalkoviče v Gödöllő. Sch. se však i nadále snažil dostat se do Vídně. 1789 založil spolu se spisovatelem J. Rautenstrauchem předměstské divadlo „auf der Landstraße“, 1792 zahájil provoz dalšího předměstského divadla „in der Rossau“ a 1794 divadla „Fasantheater in Neustift“, všech těchto podniků již po několika sezonách zanechal. 1797/98 se marně snažil získat divadlo v Krakově. V zimě 1798/99 hrál ve Znojmě, ale jeho žádost z 2. 12. 1798 o povolení produkcí během postu byla zamítnuta i přesto, že chtěl provádět „kusy, které už byly provedeny ve vídeňském dvorním divadle a cenzurovány“. 1799 a 1800 působil jako ředitel divadla v Penzingu a zároveň se společností cestoval po dolnorakouských provinčních městech St. Pölten, Langenlois, Hollabrunn, Eggenburg a Horn. Žádost ze 17. 8. 1802 o povolení hrát v Čechách, podaná ke dvoru, byla odmítnuta; ale následně Sch. tři roky souvisle působil jako ředitel městského divadla ve Znojmě (od 1804 do jara 1806). Na podzim 1806 převzal divadlo ve Vídeňském Novém Městě a udržel se jako nájemce až do své smrti; jeho společnost tu hrála v zimních sezonách, v létě hostovala v okolních provinčních sídlech. Novostavbu zdejšího městského divadla, kde 12. 10. 1817 Sch. zahajoval provoz Zieglerovou hrou Scherz und Ernst [Vtip a vážnost], přežil jen o šest měsíců.
Ve vídeňském Josefstadtu začínal Sch. se smíšeným repertoárem, který sestavoval se svým režisérem J. F. Schmidtem, výmarským radou a dramatikem. Dominovaly veseloherní a singspielové novinky a balety v choreografiích J. Borsta, J. Salamoniho, A. Röslera, později také A. Vigana. Hrály se především kusy vídeňských lokálních autorů Ph. Hafnera, P. Weidmanna, F. Heufelda, Ch. G. Klemma, J. Rautenstraucha, G. Stephanie ml. a dalších, velkého úspěchu dosáhl také ve Vídni vůbec poprvé uvedený melodram J. A. Bendy Ariadne auf Naxos (10. 7. 1779) s pozdější dvorní herečkou W. Rivolla, roz. Dorn, v titulní roli. Ve své neúspěšné žádosti o povolení hrát v Olomouci 1777/78 nabízel Sch. pestrý repertoár nejlepších tragédií, činoher a veseloher, výpravných komedií, dětských pantomim, operet a baletů. V Českých Budějovicích uvedl Lessingovu Minnu von Barnhelm a Emilii Galotti, veselohru J.-F. Regnarda Der Zerstreute[Roztržitý], pětiaktové drama H. F. Möllera Der Graf von Walltron [Hrabě Valtron] a také první zdejší inscenaci Shakespearova Hamleta (ve Schöderově vídeňské čtyřaktové úpravě); z hereckého obsazení vynikli D. Huray, Faller a slečna Ölperlová. V červnu 1817 uvedl v Rábu (Győr), kde od 1816 v létě hostoval, jako novinku Grillparzerovu Ahnfrau [Pramáti]. Sch., o němž v divadelním světě kolovalo množství anekdot, bývá často ztotožňován s pojmem komediantské šmíry a provinčního principálství. Jeho zásluhy jsou ovšem nepochybné – četným mladým talentům pomohl prosadit se a díky jeho nezdolnému podnikatelskému duchu se divadlo dostávalo i do okrajových oblastí a k širokým vrstvám obyvatel.
Prameny a literatura
MZA, fond Gubernium, B 47/3, fol. 653–665 (7. 10. 1777); fol. 769 (4. 8. 1780); fol. 786–794 (15. 10. 1780); SOkA České Budějovice, B/282 (27. 4. 1782); Archiv des Bundesministeriums des Innern, Wien: Protokoll für Mähren und Schlesien, 1789, s. 569 (ztraceno ⇒ Blümml–Gugitz 1925, s. 569). • Realzeitung (Wien) 1776, s. 540, 684; 1777, s. 90; GTK 1777, s. 127; 1780, s. 95; Taschenbuch des Wiener Theaters1777, s. 91, 175; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 5, 1782, s. 795; Allgemeiner Theater-Almanach (Wien) 1782, s. 155; Wiener Zeitung 1784, s. 1528; 1789, s. 2974; 1818 (Intern. Blatt); Kritisches Theater-Journal (Wien) 1789, s. 167; Preßburger Zeitung 1789, s. 710; Wiener Theateralmanach 1794, s. 57; Allgemeine deutsche Theaterzeitung (Preßburg) 1799, s. 66; D. Huray: Fragmente aus dem Leben eines Schauspielers I, Königsberg 1801, s. 102–128; F. X. Garnier: Meine Pilgerfahrt durchs Weltgetümmel I, b. m., 1802, s. 361–364; Wiener Allgemeine Theaterzeitung 1812, s. 80, 121, příl. s. 44 (17. 11.), 348; 1816, s. 55n., 92; 1817, s. 170n., 353n., 514n.; 1818, s. 152; F. J. Hadatsch: Launen des Schicksals, Wien 1834, nové vyd. Biographie des Schauspielers Anton Hasenhut, ed. M. M. Rabenlechner, Wien 1941, s. 78n.; 352n.; Allgemeine Theaterrevue (Stuttgart) 2, 1836, s. 469; Austria oder Oesterreichischer Universal-Kalender (Wien) 7, 1846, s. 55; D’Elvert 1852, s. 141, 157; G. Biermann: Geschichte der Herzogtümer Troppau und Jägerndorf, Teschen 1874, s. 664; Teuber II 1885, s. 308–310; K. Glossy: Theatergeschichtliche Ausstellung der Stadt Wien, Wien 1892, s. 53n. + Zur Geschichte der Theater Wiens I (1801–1820), Jahrbuch der Grillparzer-Gesellschaft (Wien) 25, 1915, s. 92–95, 292; O. Hatschek: Das deutsche Theaterwesen in Prossnitz, Prossnitz 1905, s. 6; R. Huyer: Aus Alt-Budweis, Budweis 1912, s. 9; E. K. Blümml–G. Gugitz: Alt-Wiener Thespiskarren. Die Frühzeit der Wiener Vorstadtbühnen, Wien 1925, s. 271–307, 471–490 + Das alte Landstraßer Theater, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 13, 1961, s. 52–71; I. Vatter: A soproni német színészet története 1841-ig, Budapest 1929, s. 32–35; H. Schuster: Theatergeschichte von Wiener Neustadt von den Anfängen bis zum Jahre 1794, dis., Universität Wien 1960, s. 254, 297; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jahrhundert, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 55; G. Staud: Adelstheater in Ungarn, Wien 1977, s. 174n.; J. Got: Das österreichische Theater in Krakau im 18. und 19. Jahrhundert, Wien 1983, s. 18–23; Wiener Stadt- und Landesbibliothek. Portheimkatalog. Personen (vyd. na mikrofiších), Wien 1987; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte, Wien–München 1988, s. 824; M. Zbavitel: Kalendárium dějin divadla v Opavě, Opava 1995, s. 11. • Czeike, DČD II, Kosch, Pies, Ulrich, Wurzbach
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 539–541
