Původně nadporučík, vojenskou kariéru opustil a věnoval se zpěvu (tenor, debut Štýrský Hradec 1858). Po kratších angažmá a rozpačitých kritikách pěveckou dráhu 1867 ukončil. 1869 si pronajal Theater in der Josefstadt (Vídeň), kde režíroval a hrál činoherní role. Zadlužené divadlo stabilizoval, 1872 soubor přesunul do Teplic (zábavný repertoár, veselohry, frašky, operety). Po rozpuštění souboru (1875) odešel do Vídně (ředitel divadla Stadttheater 1880–84, herec komických rolí v Stadttheater, od 1884 Burgtheater).
Celým jménem Karl Bukovics von Kis-Alacska, též Bukowics von Kiss-Alacska. V divadelním prostředí vystupoval také pod jmény Carl von Bukovičz von Kis-Alaska, Carl von Kiß Alacska, Carl Kiß, Carl von Alaska, Karl Kiß, Carl von Kis-Alaska, Karl von Bukovičs von Kiss-Alacska, Karl von Alacska, Karl von Kiss-Alacska. Bratr novináře a divadelního režiséra, sekretáře a dramaturga Emericha Bukovics von Kis-Alacska (1844–1905), s nímž bývá zaměňován. Otec hereček Christine von Bukovics (1867–1937) a Camilly von Bukovics (1869–1935).
Narodil se v rodině důstojníka ve Vídni, kde absolvoval C. k. vojenskou akademii na Novém Městě. 1. 9. 1853 dosáhl hodnosti poručíka, o dva roky později byl povýšen na nadporučíka. Údajně už tehdy budil pozornost jeho hlas (tenor). Vojenskou kariéru záhy opustil a začal se ve Vídni školit ve zpěvu (Richard Lewy a další učitelé). Koncem 1858 debutoval v divadle ve Štýrském Hradci, poté se stal členem vídeňské dvorní opery, kde poprvé vystoupil 2. 9. 1859 (Max, Weber: Der Freischütz). Vzbudil divácký úspěch, ale rozpačitý, až odmítavý ohlas kritiky (neupírala mu nadání a hudební cítění, hlasové prostředky však recenzent shledal jako nedostatečné a angažmá označil za omyl). Po několika představeních byl poslán na dovolenou. Následně se objevil na scénách v Düsseldorfu, v Berlíně (Woltersdorftheater) a 1862 v městském divadle v Brémách. Pokusil se změnit hlasový obor, byl angažován jako operní barytonista, ale zřejmě neúspěšně. 1867 působil v Královci, poté odešel od divadla.
1869 se B. objevil ve Vídni a společně s Heinrichem Börsteinem si na dvě sezony pronajal silně zadluženou scénu Theater in der Josefstadt (koncese byla platná od 6. 10. 1869 do 29. 6. 1871). Zároveň vedl režii a hrál činoherní role. Jako sekretář, dramaturg a herec zde působil i jeho bratr Emerich von Bukovics. B. zlepšil finanční situaci divadla a chtěl je stabilizovat spojením s letními scénami v jiných regionech, aby zaručil souboru celoroční zaměstnání. V březnu 1871 se jednalo o spojení letního provozu Theater in der Josefstadt a divadla v Karlových Varech, ale jednání nebylo úspěšné a karlovarské jeviště získala od městské správy ředitelka Thekla Mussik. Po odchodu z Theater in der Josefstadt vystupoval B. se svou společností krátkodobě na různých místech monarchie (Terst/Triest, Gorizia/Görz, Wien-Neustadt).
1872 získal společnost přesunula do divadla Wien-Neustadt. Od 8. 5. 1873 vystupovala ve Štýrském Hradci a počátkem června 1873 znovu zahájila letní sezonu v Teplicích. Protože dřevěná aréna v Lipové ulici byla mezitím zrušena, dal si B. vedle poněkud těsného zámeckého divadla pro letní provoz upravit neužívanou cirkusovou halu. Divadelní představení byla doplňována akrobatickými produkcemi. Letní sezonu ukončil v posledním týdnu září 1873. Na jaře následujícího roku, 21. 5. 1874, bylo otevřeno nově postavené městské divadlo. Získal je ředitel Carl Podolsky (pseud. Hermann), který vedl teplickou scénu současně s libereckou už před 1872. B. u něj hostoval jako herec poprvé 1. 8. 1874. Velmi nákladný dům (téměř 1000 míst) nesplnil očekávání, a město, které jej chtělo provozovat ve vlastní režii, hledalo záhy nájemce. Okolnosti nejsou v úplnosti známé, zdá se, že B. převzal nájem znovu od ledna do září 1875.
B. teplický repertoár se řídil nepsanými pravidly, jež platila pro lázeňská divadla, která měla zejména opatřit divákům zábavu. Obsahoval populární veselohry (Scribe, Rosen, Langer ad.), frašky (též Nestroy: Das Mädl aus der Vorstand, Einen Jux will er sich machen a Lumpazivagabundus), výjimečně klasická díla, zpravidla s hostujícím hercem (Schiller: Die Räuber, Maria Stuart). Páteří operetního repertoáru byl Offenbach a Suppé, též s pozvanými (i zahraničními) zpěváky.
V době, kdy se věnoval přednostně zpěvu, vystoupil B. v teplickém zámeckém divadle zcela ojediněle jako sólista na koncertě (26. 7. 1861). Z doby jeho ředitelského působení lze zaznamenat jen málo rolí; z činoherních např. Commerzialrath (Lindau: Maria und Magdalena) Präsident von Waltersdorf (Rosenthal: Die Sirene), Cirkusdirektor Schreier v nezjištěné komedii a v operetě Oberhofmeister (Lecocq: Angot). V Rosenthalově komedii Die Sirene chválila kritika jeho uměřenou komiku, cirkusový ředitel Schreier byl ale údajně zahrán příliš hlučně a s nevhodně zvolenou dikcí, které publikum mnohdy nerozumělo. Své nejlepší role našel B. v oboru starších bonvivánů.
Na podzim 1875 rozpustil B. svou společnost. Odešel do Vídně na novou scénu Městského divadla (Stadttheater), kterou 1872 založil jako akciovou společnost Heinrich Laube. Pokračoval v herecké kariéře. Jeho komický talent a příjemný, kultivovaný humor mu získaly mezi publikem mnoho příznivců. Dobrou uměleckou pověst doplňovala i občanská solidnost a spolehlivost. Městské úřady mu udělily koncesi na umělecké vedení divadla (1. 9. 1880 – 31. 8. 1884), obchodním ředitelem byl Eduard Theimer. B. vybudoval v Městském divadle scénu, jež se orientovala na soudobé divadelní umění.
31. 1. 1884 oslavil B. pětadvacáté jubileum svého divadelního působení. 16. 5. 1884 budova Stadttheater vyhořela a B. nastoupil herecké angažmá v Burgtheater. Vzhledem ke svým tělesným dispozicím hrál poslušné manžele, majestátní otce rodiny a poněkud omezené těžkopádné muže; ztvárňoval je s dobromyslným humorem, který nikdy nebyl urážlivý (Pandolfo, Goldoni: Diener zwei Herren; Martin Winter, F. von Schönthan – G. Kadelburg: Goldfisch; Dobtschinsky, Gogol: Revisorad.). V souvislosti s jeho tělesnou konstitucí se u něj objevily zdravotní obtíže, které léčil odtučňovací lázeňskou kúrou. Léčba však nebyla úspěšná a vedla patrně i k poškození srdce, na jehož selhání B. zemřel.
Literatura
Blätter für Musik, Theater und Kunst 6. 9. 1859 (recenze debutu, s. 282), 19. 10. 1869 (převzetí Theater in der Josefstadt); Innsbrucker Nachrichten 26. 9. 1859, s. 1906; Deutscher Bühnen-Almanach 26, 1862, s. 25; 31, 1867, s. 170 (Královec); 34, 1870, s. 345–346; 35, 1871, s. 330–331 (Theater in der Josefstadt); 37, 1873, s. 433 (Wien-Neustadt); Neue freie Presse 28. 2. 1871; Teplitz-Schönauer Anzieger 30. 7. 1861 (koncert), 11. 5. 1872, 5. 7. 1873, 27. 9. 1873 (konec druhé ředitelské sezony), 1. 8. 1874 (herecké hostování v Teplicích), 9. 1. 1975, 13. 2. 1875, 3. 4. 1875, 28. 8. 1875, 11. 9. 1975; Burgtheater 1776–1976, Aufführungen und Besetzungen von zweihundert Jahren, 1-2, Wien 1976, rejstřík ve sv. Register; F. Hadamowsky: Wien. Theatergeschichte. Von den Anfängen bis zum Ende des Ersten Weltkriegs, Wien-München 1988, rejstřík; J. Hilmera: Činnost německých divadelních společností v českých provinciích v 19. století, Praha 2006, elektronický dokument, DÚk, sign. CD 307; G. Müller: Das Theater in Teplitz, in: Teplitz-Schönau, Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper: eine Sammlung von Darstellungen der sudetendeutschen Städte und Bezirke und ihrer Arbeit in Wirtschaft, Finanzwesen, Hygiene, Sozialpolitik und Technik, sv. 4, Berlin 1930, s. 135–136.
Eisenberg, Flüggen, Hoftheater – Katalog, Kosch Th, ÖBL, ODS, Oppenheim, Ulrich
Vznik: 11. 08. 2014
