Syn české matky K. Kráfové a francouzského vojáka P. Deburaua. Pravděpodobně 1802 se rodina Deburauových přestěhovala do Francie, kolem 1811 údajně vystupovala s provazolezeckými výstupy v Paříži, 1816 byla angažována do Théâtre des Funambules, kde byl J. G. Deburau v celoživotním angažmá. První dva roky jako statista, poté hrál menší role pod pseudonymem Jean-Baptiste. Po záskoku za mima Blancharda v pantomimě Harlekýn lékařem se stal na řadu let (ve zhruba 70 hrách) nejpopulárnějším pařížským pierotem a byl oslavován mj. předními intelektuály romantického hnutí. Pierot Gilles J. G. Deburaua přerostl záhy v dominantní typ pantomimických harlekynád. Vysoký a štíhlý, melancholický i zlomyslný paňáca byl oblečen do volného bílého kostýmu s vlajícími rukávy a velkými bílými knoflíky, černou čepičkou na hlavě a rudými ústy. Vedle toho však mimoval desítky civilních typů sluhů, řemeslníků, vojáků, sedláků ap. Písemné záznamy charakterizují jeho mimickou hru v kontrastu k dobovému herectví jako civilní, bohatou na akrobatické prvky, improvizovaná lazzi a kaskády. Vedle starších anonymních jednoaktovek (Harlekýn doga, Barbarský otec aneb Harlekýn v hrobě aj.), hrál repertoár svého anglického současníka J. Grimaldiho (Člověk zelenina, Matka Husa aj.); některá libreta pro výstupy reflektující dobovou realitu si připravoval sám, nebo je pod scénáři uveden jako spoluautor: Pierot v Africe, Tisícifranková bankovka aj. Pod pseudonymy pro něj psali např. C. d’Ordan Hadráře, Ch. Nodier Zlatý sen. Poslední role vytvořil kolem roku 1845. Mimický odkaz šířil syn Charles a pro 20. stol. jeho mýtus oživil J.-L. Barrault ve filmu J. Préverta a M. Carného Děti ráje (1945). Deburauovský kult v Čechách je však starší díky zprávám J. K. Tyla, F. B. Míkovce a J. Nerudy. Osobnosti J. G. Deburaua se věnoval F. Kožík v knize Největší z Pierotů (Praha 1939, 1948), B. Martinů vycházel z jeho libret v ději Divadla za bránou (1936), L. Hrdinová s posluchači TKP uvedla několik deburauovských pantomim (Pierot holičem, 1953; Pierot pekařem, 1954). Jeho osobě a hře věnovali svou inscenaci Hadrář v Divadle E. F. Buriana E. Žlábek a M. Sládek (1961) a L. Fialka v etudě Milenci Luny v Pantomimě Na zábradlí (1959) a Funambules 77 (Pantomima Na zábradlí, 1977). Podle běhu životního osudu napsal V. Kokšál libreto k baletu Z. Pololáníka Pierot a P. Mikuláštík svou inscenaci Les Artistes des Paradis (1994). Deburauova památka stála 1992 při zrodu pantomimického festivalu Kašparův kolínský memoriál. Z četných publikací obsahuje původní texty–scénáře kniha Pantomimes de Charles et Jean Gaspard Deburau vydaná v Paříži 1889.
Literatura
Kožík, F.: Největší z Pierotů, Praha 1939; Praha, Čs. spisovatel 1972 • Kratochvíl, K.: Ze světa Komedie dell’arte, Praha, Panorama 1987 • Panovová, O.: J. G. Deburau v podání našich mimů, Divadelní revue 1991, č. 1 • Švehla, J.: Deburau – nesmrtelný Pierot, Praha, Melantrich 1976
Vznik: 2001
Zdroj: Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 51–52
