Prehistorie Werichovy éry v Divadle ABC, již někdejší působiště Osvobozeného divadla v paláci U Nováků ve Vodičkově ul. předurčovalo k navázání na násilně přerušenou tradici, začala v sez. 1954/55. Tehdy v paláci U Nováků definitivně skončily metamorfózy Pražské estrády, divadla na pomezí revue, kabaretu a sálového cirkusu (varieté), jež tu působilo od podzimu 1951, provozováno Čs. cirkusy, varieté a lunaparky. Nejúspěšnějším titulem bylo varietní pásmo V. Blažka Pan Barnum přijímá (1952, 470 repríz). Na místě zrušené Pražské estrády bylo ustaveno Divadlo estrády a satiry (ředitelem J. Dohnal), zřizované Hudební a artistickou ústřednou. Zahajovací pořad (Dvořák: Začínáme maškarádou aneb Svízel s Meruňkou, 17. 9. 1954) pokračoval v předchozí linii Pražské estrády, která byla dána i personální kontinuitou autora (V. Dvořák) a některých interpretů. Pod týmž názvem byla uvedena druhá verze pořadu, v níž po první části (zredukovaná původní revue) následovala inscenace Čechovovy aktovky Medvěd s hostujícím J. Werichem v hl. roli (r: M. Nedbal, 25. 12. 1954).
S návratem J. Wericha od počátku sez. 1955/56 do čela divadla se znovu změnil zřizovatel (ONV Praha 1) i název (Divadlo satiry). Werichova éra (1955–61) znamenala významný, i když rozporuplný pokus o již druhý návrat k tradici meziválečného OD. Pod uměleckým vedením J. Wericha pracovali jako režiséři M. Horníček (též zástupce uměleckého ředitele a Werichův herecký partner), M. Nedbal, O. Lipský, J. Nesvadba, F. le Breux a J. Roháč. Provozním ředitelem zůstal J. Dohnal, scény a kostýmy navrhovali V. Nývlt, J. Svoboda, J. Trnka, A. Wenig a J. B. Novotný (Jebenof – též tvůrce plakátů, grafik a karikatur neodmyslitelně spojených s výtvarným profilem této scény). Choreografem byl J. Koníček, dramaturgem J. Procházka, dirigentem a šéfem orchestru K. Vlach. Z významnějších opor někdejšího ansámblu OD tu zbyl kromě J. Wericha jen herec V. Trégl. Dále tu hráli a zpívali F. le Breux, O. Budín, R. Cortéz, R. Deyl ml., K. Effa, S. Fišer, R. Hemala, G. Heverle, V. Hrubý, M. Kopecký, L. Kostelka, O. Lackovič, J. Maška, I. Niederle, Z. Vacek, J. Zíma, z hereček J. Adamová, J. Bohdalová, K. Fialová, N. Gollová, S. Májová, L. Píchová, A. Vránová, S. Zázvorková aj.
Pod Werichovým vedením divadlo nastupovalo do sez. 1955/56 s několika divácky úspěšnými inscenacemi přejatými z předchozího repertoáru (Brdečkův Limonádový Joe, r: O. Lipský, 1954 aj.), ale za programovou inscenaci lze považovat až obnovenou revui V+W Caesar (ú: J. Werich, r: M. Nedbal, 1955). Nejednoznačné kritické přijetí značně kontroverzní, diváky postupně stále nadšeněji vnímané inscenace signalizovalo vnitřní rozpornou situaci navenek úspěšného divadla. Adresné satirické invektivy populárních předscén a dialogů ústřední klaunské dvojice Werich + Horníček, které tvořily umělecky nejcennější a nadčasovou páteř obnovovaných her V+W, narůstaly teprve v reprízách. Rostl i výkon M. Horníčka, který se postupně měnil z Werichova přihrávače v rovnocenného partnera. S ohlasem předscén a s kulminujícím hereckým mistrovstvím J. Wericha kontrastovala, v kritikách opakovaně konstatovaná, nevyváženost ostatních jevištních složek (nedostatečná dramaturgická příprava, váznoucí herecká souhra degradující soubor na pouhé přihrávání dvěma protagonistům, menší pěvecká a pohybová zdatnost interpretů, samoúčelné figurkaření, nedostatečná provázanost s baletem atd.). Tento rozpor mezi autorskou a jevištní invencí ústřední dvojice a netvořivou konvencí zbylých složek provázel další obnovované revue OD (Balada z hadrů, r: J. Roháč, 1957; Těžká Barbora, r: J. Nesvadba, 1958), ale i inscenace jiných her, pokud v nich ústřední dvojici hráli Werich s Horníčkem (Bréal: Husaři, r: M. Horníček, 1956).
Čistě zábavné inscenace bez satirických ambicí a bez účasti hereckých protagonistů (V+W, Labiche: Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk, r: O. Lipský, M. Horníček, 1957; Kesselring: Jezinky a bezinky, r: J. Roháč, 1958 aj.) byly scénicky a interpretačně vyrovnanější. Dramaturgicky náročnější projekty (Shaw: Androkles a lev, r: M. Horníček, 1956; Kainar: Nasredin, 1957, r: M. Horníček; Dürrenmatt: Návštěva staré dámy, r: M. Horníček, 1959 – čs. premiéra a vůbec prvé uvedení F. Dürrenmatta v Československu) nebyly dobovou kritikou doceněny a nesetkávaly se s tak spontánním zájmem publika jako „kmenové“ veseloherní tituly. I tak se ABC, které kapacitou hlediště (víc než 800 míst) patřilo k větším pražským divadlům, stalo v období těsně před nástupem tzv. divadel malých forem a na prahu jejich působení jednou z nejnavštěvovanějších poválečných scén a bylo hospodářsky téměř soběstačné.
V době relativního politického uvolnění byla i ve veřejném diskurzu silně pociťována absence politické satiry. Werichovo divadlo, jež mělo tuto mezeru zaplnit, uvedlo jedinou současnou satirickou hru, nepříliš vynalézavou komedii N. Hikmeta Byl Filip Filípek, nebo nebyl? s opatrně pojatým tématem zrodu kultu osobnosti, jež ve Werichově úpravě přinesla aktuálně kritickou reflexi dobové politické fráze (r: O. Lipský, hl. role J. Werich/M. Kopecký, 1956).
Ačkoli vedení divadla po ostrých útocích na „nedostatečné plnění“ programu satiry takticky ustoupilo od názvu Divadlo satiry k indiferentnějšímu pojmenování scény, aktuální politická satira z jeho jeviště nezmizela. Tvořila od počátku páteř obnovovaných inscenací V+W, balancovala stále provokativněji a dráždivěji na samé hranici povoleného.
1958 se ABC s Baladou z hadrů zúčastnilo festivalu Berliner Festtage. Po prvním, velmi úspěšném zahraničním vystoupení, kde se mu dostalo vysokého ocenění od předních evropských kritiků, bylo ABC téhož roku pozváno ředitelstvím festivalu Divadlo národů do Paříže. Připravovaný zájezd byl však po denunciantské, osobně i politicky motivované intervenci vlivných českých divadelníků úředně zrušen. Ze stejných důvodů se neuskutečnil ani zájezd do Moskvy. Werich, jemuž nemoc postupně ztěžovala každodenní vystupování, znechucen intrikami, útoky v tisku a neustálým zdůvodňováním existence divadla, se 1960 vedení vzdal. Funkci dočasně zastával M. Horníček, který kromě zdařilého režijního pokusu obnovit hudební veselohry na půdorysu komedie dell’arte (Maas, Červinskij, Rajkin: Láska ke třem pomerančům, 1961) a dalších režií (např. Nezval: Milenci z kiosku, 1961) tu spolu s M. Kopeckým vytvořil novou partnerskou dvojici, jež se stala diváckým magnetem jinak průměrné inscenace Dietlovy komedie Byli jednou dva (r: J. Roháč, 1960). Méně úspěšný byl jako režisér, autor a protagonista estrádního pásma Žena ve středu (1960). Produkci ABC i v tomto období doplňovaly inscenace režírujících herců či hostů (Weisenborn: Andělé nejsou ženy, r: F. le Breux, 1960; Patrick: Podivná paní Savageová, r: R. Hrušínský j.h.; Frisch: Horká půda [Biedermann a žháři], r: E. Sadková j.h. – 1961).
V sez. 1960/61 nastoupil nový umělecký ředitel a režisér J. Jahn a koncem 1961 ABC opustil jeho druhý profilový tvůrce, M. Horníček. Jahnovo bezradné vedení prohloubilo dramaturgickou neujasněnost a jeho pokus o prorežimně angažovanou satiru (Hauser: Night-step, 1961 aj.) definitivně popřel Werichův program. Poslední inscenací samostatného ABC, která již předznamenávala jeho vplynutí do MDP, se stal Kiltyho Drahý lhář (1962) v režii ředitele MDP O. Ornesta. Po skončení sez. 1961/62 bylo ABC jako samostatný subjekt zrušeno; celý soubor i působiště převzala MDP.
Literatura
J. Hájek: S Werichem o Wericha, LitN 4, 1955, č. 49; ml [M. Lukeš]: Caesar 1955 aneb Je někdo proti?, LD 16. 11. 1955; R. Krátký: Nač by sjezd neměl zapomenout (O potřebě divadla satiry), LitN 5, 1956, č. 16; V. Lorenz: Milý Jene Werichu, Květen 1, 1956, č. 10; J. R. Pick: O Filipu Filípkovi kriticky, Divadlo 7, 1956, s. 960; K. Dvořák: Husaři…a co dál?, LitN 5, 1956, č. 53; M. Lukeš: Zamyšlení nejen nad Husary, ale i nad satirou, Divadlo 8, 1957, č. 2, s. 178 + Helenka je ráda…, tamtéž, s. 526; F. Černý: Balada z hadrů, Die Lumpenballade, DN 2, 1958/59, č. 11, s. 3; M. Obst: Mezi veselostí a vážností, Divadlo 10, 1959, s. 65; hch: Žena ve středu a divadlo v rozpacích, Divadlo 11, 1960, s. 265; V. Havel: Krize a její příčiny, Divadlo 13, 1962, únor, s. 36; V. Just: Štastný to muž!, in: M. Horníček: Klaunovy rozpravy, 1989, s. 306 + Divadlo plné paradoxů, 1990, s. 163; M. Horníček: Hovory s Janem Werichem, 1991 + Poznámky o divadle, 1992, s. 259; I. Inov [Ivanov]: Jak to všechno bylo, pane Werichu?, 1992; J. Herman: Legenda versus realita, DN 8, 1999, č. 1, s. 2; sb. Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní, 70 let divadla v paláci U Nováků, 1999.
Vznik: 2000
Zdroj: Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, ed. E. Šormová, Praha: Divadelní ústav 2000, s. 1—2
