O rodinném zázemí R., vzdělání i dobrodružných hereckých začátcích přináší literatura řadu rozdílných, ale dosud nepotvrzených údajů. 1769 se v Rastattu oženil s dcerou principála L. Wen(t)ziga Sophií (1745–88), považovanou za velmi krásnou ženu a jednu z nejlepších hereček v oboru milovnic, koket a charakterních rolí. 1785 od manžela odešla a do své smrti působila v Petrohradě. Jejich syn Georg, narozený 1771 v Hamburku, debutoval 1787 v Drážďanech jako Hamlet; jeho herecké výkony byly však slabé a po čase divadlo opustil. Syn Ludwig zahájil po studiích ve Stuttgartu a Lipsku úspěšně divadelní dráhu v Praze jako člen Bondiniho společnosti (debut 4. 8. 1787 jako Montgomeri ve hře Mönch von Carmel).
R. se původně měl stát pekařem, ale svému mistru uprchl do Hamburku, kde dělal poslíčka principálovi Ackermannovi (⇒ Stein1907). Začal hrát v polovině šedesátých let 18. stol. v Hamburku a cestoval s malými společnostmi, např. s trupou G. H. Kocha nebo J. M. Leppera. Na počátku sedmdesátých let nastoupil opět i s manželkou v Hamburku (1770–77), nejprve u K. E. Ackermanna a později u F. L. Schrödera, kde dosáhl hereckého mistrovství. 1777 se stal členem společnost P. Bondiniho (Churfürstliche Sächsische Privilegirte Deutsche Schauspieler), působící v Drážďanech a v Lipsku. Bondini tedy dostal příležitost stabilizovat v Sasku německou činohru, zanedbávanou od doby sedmileté války (1756–63) a podstatnými impulzy působil i v Čechách při pravidelném hostování v Thunovském divadle v Praze (1782–94). R. se stal předním členem této společnosti, režisérem a uměleckým vedoucím. Odpovídal za realizaci náročného plánu inscenací (např. F. Schiller: Die Verschwörung des Fiesco zu Genua [Spiknutí Fieska v Janově], Drážďany 1786; Don Carlos, Lipsko 14. 9. 1787), pečlivě vybíral herce do angažmá a podařilo se mu soustředit vynikající herecké osobnosti. Svá vystoupení v Praze (1782–87) v rolích Shakespearova Leara, Odoarda (G. E. Lessing: Emilia Galotti), Guelfa (F. M. Klinger: Die Zwillinge [Dvojčata]), Albrechta (J. A. v. Törring: Agnes Bernauerin), Wodemara (O. H. v. Gemmingen: Der deutsche Hausvater [Německý otec rodiny]) ad. absolvoval na vrcholu uměleckých sil.
Patřil mezi legendární herce 18. stol. Měl vysokou a statnou postavu, vynikající hlas, výjimečné nadání a disciplínu. Od mladistvých rolí přešel kvůli své robustní postavě velmi brzy k tragickým charakterním rolím, hrál též otce, starce, role rytířské a vojenské. Jeho mluvený projev upoutával přirozenou modulací, vytvářenou spontánně citem bez předchozího studia a přípravy, která kontrastovala s tehdy obvyklým patetickým deklamačním stylem. R. herectví se vyznačovalo klidem, vyrovnaností, uměřeností vášní a inteligentním vtipem. Mezi herci se stal imponující a uznávanou autoritou.
Prameny a literatura
NMk, odd. zámeckých knihoven, fond Radenín, sign. 1683, přív. 6 (též NK, sign. 65 G 13, série XIII a2, č. 57): Epilog bey der Eröffnung des Prager Theaters mit den Jägern am 17. April 1789 vom Kriegssekretair Neumann. Gesprochen von Reinecke als Oberförster, Prag [1786]. • A. G. Meißner: Epistel an Herrn Reinecken. Dresden, den 3. April 1778, GTK 1779, s. XXVI–XXXII; Litteratur- und Theater-Zeitung (Berlin) 5, 1782, s. 12; Schreiben aus Dresden, den 3. Nov. 1787, Ephemeriden der Litteratur und des Theaters (Berlin) 1787, 2. polol., s. 300; S***: Bardenlied an Reineck’s Geist, s. 369–388; nesign.: Auf Reineke’s Tod, der am 1ten dieses Monats zu früh erfolgte, s. 321–324; Hempel’s Testament, Annalen des Theaters (Berlin) 1, 1788, s. 26–30; nesign.: Reinecken’s Andenken, 2, 1789, seš. 3, s. 4–9; nesign.: Ueber J. F. R., den Schauspieler, seš. 4, s. 10–22; F. L. W. Meyer: Friedrich Ludwig Schröder, Hamburg 1819; Teuber II 1885, s. 51, 107, 121, 133–141, 147, 161n., 173, 179n., 184, 191–195, 277, 281, 340, 382, 387, 408, 425, 430; B. Litzmann: F. L. Schröder, Hamburg–Leipzig 1890–94; Ph. Stein: Deutsche Schauspieler I – Das achtzehnte Jahrhundert, Berlin 1907, list XII, obr. 34 (Schriften der Gesellschaft für Theatergeschichte, 9); Carl Ludwig Costenoble’s Tagebücher von seiner Jugend bis zur Übersiedlung nach Wien I, ed. A. v. Weilen, Berlin 1912, s. 38, 77, 177, 247 (syn Georg); Schauspielerleben im achtzehnten Jahrhundert. Erinnerungen von Joseph Anton Christ, ed. R. Schirmer, München–Leipzig 1912, s. 130–146, 307–325, 335; F. L. Büttner: Das deutsche Schauspiel im Kleinen Hoftheater zu Dresden unter der Direktion Bondinis von 1777 bis 1789, dis., Freie Universität Berlin 1961; H. Eichhorn: Konrad Ernst Ackermann, ein deutscher Theaterprinzipal, Emsdetten 1965. • ADB, Bender, DBE, Gallerie, Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 485–486
