Psán též Questenberg. – Syn Jana Antonína Q. (1638–86), majitele rozsáhlých panství Rappoltenkirchen v Dolním Rakousku, Bečova nad Teplou na Karlovarsku a Jaroměřic nad Rokytnou na Moravě. Na přání otce se učil česky, jeho poručník hrabě Lamberg mu vybral za učitele a sluhu V. Svobodu (později nazývaného Frey), bývalého žáka premonstrátů v Louce. Pod Svobodovým vlivem si Q. neobyčejně oblíbil hru na loutnu, ve které se stal mezi šlechtou uznávanou autoritou. Jako loutnista se vyznamenal ve Vídni u císaře, kde hrál např. 1724 v orchestru na teorbu v Caldarově Euristeovi. Jeho hru ocenil ve svém spise o loutně 1727 sám E. G. Baron. Ve Vídni a v Praze Q. studoval práva, která ukončil roku 1696 prací věnovanou arcivévodovi Josefovi I. V letech 1697–99 podnikl studijní cestu po západních zemích. Navštívil území dnešní Belgie a Holandska, Anglii, Francii a Itálii. Po návratu vstoupil do císařských služeb, jeho kariéra u vídeňského dvora se zpočátku slibně vyvíjela udělením titulu dvorního rady (1721), tajného rady a komořího (1723). 1734 však v důsledku finančních afér své první ženy upadl v nemilost a 1735 byl z ne zcela jasných důvodů propuštěn a ustanoven předsedou císařských komisařů u moravského zemského sněmu. Tato funkce Q. definitivně připoutala k Moravě a k jeho panství v Jaroměřicích.
Operu poznal již na své cestě po západní Evropě, ale ve Vídni se jeho zájem o ni ještě prohloubil. Navázal úzké styky s členy dvorní kapely, osobně se stýkal s A. Caldarou, F. a I. Contim a do svého jaroměřického sídla pozval na návštěvu N. Porporu a G. Bononciniho. Podle některých zpráv se zdá, že byl v písemném styku s J. S. Bachem. Pro jeho jaroměřickou scénu vypracoval některé návrhy sám G. Galli-Bibiena (⇒ Hilmera 1961). Již za působení ve Vídni pojal Q. úmysl založit si ze svých hudebně nadaných sloužících hudební soubor. První zpráva o něm pochází z 1706. Základ kapely tvořili F. V. Míča, její pozdější maestro a členové rodiny Míčovy a Svobodovy-Freyovy. Soubor pak Q. doprovázel i na jeho cestách mimo Jaroměřice, protože hrabě měl divadelní sály i přírodní scény též na svých zámcích v Bečově a Rappoltenkirchen. 1700–37 vybudoval Q. v Jaroměřicích nad Rokytnou skvostné sídlo po vzoru Versailles. Divadlo tu 1722–34 postavil italský architekt G. Pellizuoli z Parmy. Q. postupně získával pro svá představení další občany Jaroměřic jako instrumentalisty, zpěváky, tanečníky, herce a výtvarníky a angažoval i děti. Jako baletní mistři se tu vystřídali např. J. B. Danese a F. J. Scotti. Orchestr čítal kolem třiceti hráčů, ale vedle něho tu působil také jakýsi soubor lesních rohů. Odhaduje se, že Míča řídil během dvaceti let v Jaroměřicích na dvě stě provedení zpěvoher a oper. Každý rok se uskutečnilo až třicet divadelních akcí, např. 1738 bylo nastudováno 16 komedií a 18 oper. Partitury získával Q. nejen z Vídně, ale i z Říma, Benátek a Neapole. Hrály se opery od E. Bambiniho, A. Bioniho, G. F. Brivia, R. Broschiho, A. Caldary, I. a F. Contiho, A. Costantiniho, B. Galuppiho, J. A. Hasseho, L. Lea, M. Luchiniho, G. B. Pergolesiho, D. Sarra a L. Vinciho. Většina oper byla zpívána italsky, ale zvláštností Q. scény byla i česká operní představení pro místní poddané z města. 1730 tu byla provedena první známá opera českého autora L’origine di Jaromeriz in Moravia [O původu Jaroměřic na Moravě] od F. V. Míči, doplněná v partituře českým překladem A. F. Dubravia. Zároveň byl vyhotoven také překlad libreta do němčiny (H. Rademin). I přes ústup opery seria z repertoáru moravských šlechtických sídel ve čtyřicátých letech se v Jaroměřicích hrála i v tomto období (⇒ Perutková 2005). Po smrti Q. spravovala Jaroměřice jeho druhá žena Marie Antonie (rozená Kounicová), která již neměla o divadlo a hudbu zájem. 1752 pověřila kancelistu a skladatele K. Müllera likvidací divadla a kapely. Bývalí členové kapely většinou z Jaroměřic odešli a někteří dosáhli uměleckých úspěchů v cizině. Z instrumentáře kapely se nic nedochovalo, z not jen torzo Míčových skladeb, které se dostalo neznámým způsobem do Vídně a do Prahy. Soukromý operní provoz v hraběcím sídle, jakým byly ve dvacátých a třicátých letech 18.stol. provinční Jaroměřice, neměl ve své době v Evropě obdobu a je vysvětlitelný jen skutečnou vášní Q. pro operu.
Prameny a literatura
Soupis libret ⇒ J. Spáčilová: Současný stav libret italské opery na Moravě v první polovině 18. stol., http://acta.musicologica.cz (2006/2). • V. Helfert: Hudební barok na českých zámcích.Jaroměřice za hraběte J. A. z Q., Praha 1916 + Hudba na jaroměřickém zámku. František Míča, Praha 1924 + Zur Geschichte des Wiener Singspiels, Zeitschrift für Musikwissenschaft (Leipzig) 5, 1922/23, s. 194–209; J. Hilmera: Památky divadelního výtvarnictví 17. a 18. století ve sbírkách státních hradů a zámků, Zprávy památkové péče 21, 1961, s. 152–154; O životě a umění. Listy z jaroměřické kroniky 1700–1752, ed. A. Plichta, Jaroměřice 1974; J. Trojan: Jak to dopadlo v Jaroměřicích, Opus musicum (Brno) 6, 1974, s. 82–85 + Čeština na zámecké scéně v Jaroměřicích, tamtéž 16, 1984, s. 101–105; A. Plichta: Q. – Jaroměřice – Bach, Opus musicum (Brno) 10, 1978, s. 268–271 + Johann Sebastian Bach und J. A. Graf v. Q., Bach-Jahrbuch (Leipzig–Berlin) 67, 1981, s. 23–30 + Hudba a hudebníci v Jaroměřicích po smrti J. A. z Q. 1752–90, Hudební věda 23, 1986, s. 166–174; T. Straková: Italienische Barockoper in Mähren und Christoph Willibald Gluck, De editione musices. Festschrift G. Croll zum 65. Geburtstag, ed. W. Gratzer–A. Lindmayr, Laaber 1992, s. 167–175 + Die Questenbergische Musikkapelle und ihr Repertoire, SPFFBU 1996, H 31, s. 13–23; H. Kazárová: Kdo byl Johann Baptista Danese I, Taneční listy 29, 1991, č. 1, s. 15–17; II, tamtéž, č. 2, s. 13–15 + Die Tanzkultur auf dem Schloß in Jaroměřice zur Zeit J. A. Q., SPFFBU 1996, H 31, s. 49–57 + Šlechtická divadla a tanec, Taneční listy 31, 1993, č. 5, s. 14–16; II, tamtéž, č. 6, s. 14n.; J. Pömerl: Zámecká divadla v Čechách a na Moravě, DR3, 1992, č. 4, s. 3–24; J. Dvořáková-Perutková: Hudební život v Jaroměřicích nad Rokytnou v 18. století a František Václav Míča, Opus musicum(Brno) 26, 1994, s. 129–141 + Opernproduktionen in Jaromeritz in der ersten Hälfte des 18. Jahrhunderts, Die Oper in Böhmen, Mähren und Sudetenschlesien, ed. T. Fuchs, Regensburg 1996, s. 201–204 + Libreto k opeře Amalasunta Antonia Caldary – nový příspěvek k opernímu provozu v Jaroměřicích nad Rokytnou za hraběte J. A. Q., SPFFBU 2003–2005, H 38–40, s. 207–218 + Opera seria na Moravě ve čtyřicátých letech 18. stol. se zvláštním zřetelem na operní provoz v Jaroměřicích nad Rokytnou, http://acta.musicologica.cz (2005/3); J. Sehnal: Die adeligen Musikkapellen im 17. und 18. Jahrhundert in Mähren, Studies in Music History, London 1996, s. 206–208; R. Smíšek: Rezidence a dvůr hraběte J. A. Q. v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. stol., dipl. práce, Jihočeská univerzita České Budějovice 2000 + J. A. Q. mezi Vídní a Jaroměřicemi, Šlechta v habsburské monarchii a císařský dvůr (1526–1740), ed. V. Bůžek–P. Král, České Budějovice 2003, s. 331–354; B. Rudin: Heinrich Rademin, Hanswursts Schattenmann, Theater am Hof und für das Volk (Maske und Kothurn 48), ed. B. Marschall, Wien–Köln–Weimar 2002, s. 299. • DČD I, Meyer, Sartori, SČHK (Jaroměřice nad Rokytnou)
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 477–479
