Vlastním jménem Antonín Brát, psán také Brada, Brade, Brath i Prath. – Syn → Jana Jiřího Bráta, dosud nejstaršího známého českého loutkáře a bratr loutkáře Jana Jiřího Bráta ml. (1758–1804). S první manželkou Katharinou, roz. Plundhellerovou, měl syna, hudebníka Johanna Georga (1796–po 1848), s manželkou Ernestinou, roz. Wagnerovou, měl děti Gustava Friedricha (1806–po 1869), Theresii Ernestinu (1808–87), Gustava Adolfa (1810–po 1860) a Oskara Alexandra (1813–60), které pokračovaly v jeho loutkářské činnosti.
S loutkami začal hrát pravděpodobně po boku svého otce, který kočoval s loutkovým divadlem zejména v západních a jižních Čechách. 1790 je P. zaznamenán na Táborsku jako ředitel divadelní společnosti, není však jasné, zda činoherní nebo loutkářské. Ve stejné době tu působil i jeho otec a společnost tedy mohli tvořit členové rodiny. Magistrát v Jindřichově Hradci zakázal P. hrát veselohry v postní době, ten se však úspěšně odvolal ke krajského úřadu. Dále působil v Nové Vožici, kde mu 1794 zemřela šestiletá dcera. Od 24. listopadu do 2. prosince 1798 hrál s loutkami v zámeckém divadle hraběte → Jiřího Josefa Valdštejna-Vartenberka v Litomyšli s doprovodem zámeckého orchestru, provoz tohoto nového divadla byl zahájen krátce předtím. Časový rozsah hostování naznačuje, že P. měl poměrně bohatý repertoár. Hrál německy, i když není vyloučeno, že některé hry mohl uvádět i v češtině jako jeho otec. Se svou druhou manželkou Ernestinou, dcerou hildburghausenského knížecího sekretáře (svatba 1801), se vydal na pouť po území německých států, kde hrál s divadlem „malých figur“. Po štacích v Rendsburgu, Kielu a Güstrowu uváděl od září 1803 do října 1804 loutková představení v Hamburku. Jeho repertoár, který čítal na 40 her, je znám z pravidelných anoncí hamburských novin, kde P. figuruje jako „Mechanikus aus Prag“. K nejfrekventovanějším titulům patřily Faust, Horia a Kloska a Don Juan, tedy nejpopulárnější hry českých kočovných marionetářů. Vedle početných rytířsko-loupežnických her, např. Ernesto, der große Bandit [Ernesto, veliký zbojník] a Der Bayrische Hiesel, oder der große Wilddieb mit seiner Bande [Bavorský Hiesl aneb Velký pytlák a jeho banda], uváděl také hry z nedávné historie Maria Antoinette, Königin in Frankreich [Marie Antoinetta, francouzská královna], Buonaparte in Ägypten, oder die Belagerung von Alexandrien [Bonaparte v Egyptě aneb Obléhání Alexandrie], Die Belagerung von Belgrad unter Joseph dem Zweyten [Obléhání Bělehradu za Josefa II.], veselohry a krátké frašky Der Teufel in allen Ecken [Čert ve všech koutech], Frauenlist [Ženská lstivost], Die Soldaten [Vojáci], Die glückliche Jagd, oder Die Bekannschaft im Walde [Šťastná honitba aneb Seznámení v lese]. Z jejich názvů je zřejmé, že šlo většinou o úpravy kusů, které se hrály na činoherních scénách tehdejších divadel rakouské monarchie. Důležitou součástí P. představení byly zejména u rytířsko-loupežnických her výrazné zvukové a světelné efekty – bouře, požáry, ohňostroje apod. Např. v druhém jednání hry Horia a Kloska o vůdcích loupežníků v Sedmihradsku bylo zcela bez dialogů předváděno dobytí města Hermannstadtu (dnes rumunské Sibiu, česky Sibiň), „na které ze všech stran padají bomby a za prudké kanonády se zřítí zdi a město lehne popelem“, ve hře Herkules der Höllenstürmer[Herkules přemožitel podsvětí] bylo peklo představováno dračími tlamami soptícími oheň. Na závěr byly zařazovány výstupy trikových loutek, tzv. metamorfózy, a ke specialitám patřil kozáček, tančený komickou figurou, který uváděl již P. otec. I přesto, že představení byla hamburským obecenstvem a kritikou příznivě přijímána, odjel P. 1806 do Švédska, kde tehdy na rozdíl od Německa nebylo loutkové divadlo ještě rozšířeno. Usadil se ve Stockholmu a hrál i v dalších městech, v Göteborgu, Malmö, Nyköpingu ad.
Po smrti P. vedla společnost zvanou Prattische Gesellschaft jeho manželka a posléze synové, kteří se svým „Kunst-Figuren und Metamorphosen Theater“ úspěšně vystupovali v mnoha evropských zemích (Švédsko, německé státy, habsburská monarchie, Rusko, území dnešního Polska, ad.). Téměř polovina jejich repertoáru vycházela z rodinné tradice (Faust, Horia a Kloska, Herkules, Don Juan), k nově nastudovaným hrám přibyla ve třicátých a čtyřicátých letech 19. stol. velká panoramata, zobrazující na závěr představení historické výjevy (Požár Moskvy, Zboření Jeruzaléma, Bitva u Navarina, Velká povodeň královských měst Pešti a Budína ad.) s důrazem na výtvarný efekt dekorace. Zdokonalené trikové výstupy, typické pro brátovskou rodinu, dávaly panoramatům potřebnou dynamiku. 1847 hostovali sourozenci Pratteovi v zámeckém divadle v Náchodě, 1848 v Praze. Společnost se rozpadla začátkem padesátých let, kdy synové v Náchodě získali dědictví po svém dědovi a otci. Působili poté jednotlivě v Čechách a na Moravě, kde do konce sedmdesátých let předváděli hlavně panoramata.
P. převzal zřejmě část repertoáru od otce a většinu her s největší pravděpodobností nastudoval a v praxi prověřil již za svého působení na domácí půdě. Repertoár a inscenační styl, který poté uplatňoval v zahraničí a který v téměř celé Evropě šířili i jeho potomci, odpovídal pravděpodobně tomu, jak se hrálo koncem 18. stol. v českých zemích, odkud z tohoto období jiné podrobné zprávy nemáme. Názory o jednostranném vlivu zahraničních loutkářů na podobu loutkového divadelnictví na českém území v 18. a začátkem 19. stol. je tedy třeba korigovat, neboť loutkářská činnost P. dokládá současné působení i v opačném směru.
Prameny a literatura
SOA Zámrsk, matrika narozených farního úřadu Česká Skalice, sign. 21–5, fol. 50/48; SOkA Náchod, fond Archiv města Náchod, kniha č. 1167, fol. 94b–96b (poslední vůle T. Brátové ve prospěch syna P.); Hamburger Nachrichten 1803/04, inzeráty (září–duben); Göteborgs Allehanda 1809, inzeráty (srpen–září); Puppentheatersamlung Dresden: soubor cedulí Prattische Gesellschaft. • W. Berg: Anteckningar om Göteborgs äldrre teatrar, Göteborg 1896, s. 344–346; J. Kolísko: Z České Skalice nad Úpou, Pražské noviny 20. 6. 1847; R. Hrdlička: Kočující divadelní společnosti v kraji táborském v letech 1785–1830, Staré a nové letopisy táborské 1931, č. 23, nestr.; J. Hilmera: Divadelní život na litomyšlském zámku za Jiřího Josefa a Antonína Valdštejna-Vartenberka, ČNM, vědy společenské 133, 1964, č. 1/2, s. 97; L. Rebehn: Hamburger Marionettenspieler in 19. Jahrhundert, magisterská práce, Universität Hamburg 1993; A. Dubská: Náchodský měšťan Jan Brát a jeho loutkářská rodina, Stopami dějin Náchodska (Náchod) 6, 2000, s. 79–92.
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 469–470
