Psán též Opiz. – Syn poštmistra, studoval práva v Halle. 1775 nastoupil ke společnosti A. Seylera působící tehdy v Drážďanech a Lipsku (debutoval rolí Valera, T. G. Hippel: Der Mann nach der Uhr [Muž podle hodin]). Mimořádně nadaný začátečník se uplatňoval v oboru druhých, později prvních milovníků. Před 1776 se oženil s tanečnicí Katharinou, roz. Schirmerovou, poprvé provdanou Courté. Se Seylerovou družinou hrál ve Frankfurtu nad Mohanem a v Mannheimu, kde mu byl vzorem první herec společnosti D. Borchers, jehož některé role ctižádostivý a rychle se herecky vyvíjející O. postupně přebíral (např. Lelia v Goldoniho veselohře Der Lügner [Lhář], Goethova Claviga a Tellheima v Lessingově hře Minna von Barnhelm). 1779 vystupoval v Bonnu se společností G. F. W. Großmanna. 1780 byl angažován do privilegované kurfiřtské saské herecké společnosti → P. Bondiniho pro obor mladých prvních rolí, na nějž tehdy rezignoval → J. A. Christ. Kariéru u Bondiniho zahájil rolí Hamleta. S touto společností činnou v Drážďanech a v Lipsku přibyl do Prahy, kde 1782–94 pravidelně hostovala v malostranském Thunovském divadle. Herecky se rozvíjel s podporou režiséra → J. F. Reineckeho, po němž 1789 převzal funkci režiséra. V devadesátých letech byl všeobecně uznáván jako první herec této společnosti, kterou po Bondiniho smrti (1789) vedl → F. Seconda. O. pozici protagonisty potvrdilo mj. hostování v Berlíně 1783–85 (Hamlet; Schwätzer, P. Weidmann: Der Schwätzer[Žvástal]; Karl, O. H. Gemmingen dle Diderota: Der deutsche Hausvater [Německý otec rodiny]; Beaumarchais, Goethe: Clavigo), ve Vídni a působení v Petrohradě (1785–89). Od 1800 byl ředitelem dvorního divadla v Drážďanech.
Jako modrooký blondýn, který na první pohled zaujal živostí pohybů, jiskrným pohledem a mužnou ušlechtilostí, byl O. stvořen pro obor milovníků, v němž neměl konkurenci. Vzorně ovládl umění deklamace, působivě využíval svůj plný libozvučný hlas a dosáhl – u německých herců tehdy údajně výjimečné – lehkosti a veselosti mluveného projevu, korespondujícího s pohybovým výrazem. Ač herecký protagonista, přijímal často malé role, k nimž přistupoval se stejnou péčí a zodpovědností jako k velkým úlohám, a přispíval tak ke zkvalitnění celkové úrovně představení. Byl všestranný, přizpůsobivý a schopný vcítit se do každé role. Jeho nejvýznačnější kreací se stala dvojrole bratrů-dvojčat ve Schröderově úpravě Regnardovy hry Menechmesnazvané Die Zwillingsbrüder [Dvojčata, 1782].
Při prvním vystoupení Bondiniho společnosti v Praze 10. 6. 1782 přednesl prolog (sepsaný pro tuto příležitost budoucím profesorem pražské univerzity → A. G. Meißnerem), za jehož netradiční, herecky pojatou deklamaci si vysloužil všeobecné uznání. Jako režisér byl odpovědný za obsazení, skladbu repertoáru a výběr kostýmů; dařilo se mu udržet stabilní složení souboru a tím i kvalitní výkon. Souhra, tempo a lehkost jevištní konverzace byly nejvýše ceněnými aspekty výkonů společnosti, která po dvanáct pražských letních sezon přinášela zásadní podněty jak pro jevištní styl, tak pro dramaturgii a její inscenace byly považovány za vzorové. Demonstrativní pochvaly se dostalo O. i celé společnosti v září 1783, kdy její představení navštěvoval císař Josef II. Ten pak doporučil hraběti → Františku Antonínu Nosticovi pronajmout divadlo na Starém Městě Bondinimu a podnítil tak celkový převrat pražských divadelních poměrů. Mimořádně úspěšná byla pražská letní sezona 1792, kdy se do Prahy ke korunovaci dostavil císař František II. a navštívil se svým dvorem pětkrát Thunovské divadlo. O. tehdy vystoupil v několika svých slavných rolích (např. Figaro, Beaumarchais: Figaro’s Hochzeit [Figarova svatba]; Othello, Shakespeare: Othello). Jeho partnerkou byla kromě jiných hereček také literárně činná S. Albrechtová, známá v pražských uměleckých kruzích. Zvláště bylo oceněno uvedení Ifflandovy novinky Die Vorurtheile [Předsudky, 2. 9. 1792]. Podle memoárů J. A. Christa se však tehdy projevily u O. negativní vlastnosti (povýšenost, despotismus, intrikánství, nekolegiálnost), které zhoršily atmosféru v souboru a rozložily jeho soudržnost. Na pražské scéně vystoupil O. naposledy v březnu 1804 jako Hamlet.
Prameny a literatura
NK, sign. 65 G 12, série XII b1, č. 6: Abschiedsrede beym Schluss der Bühne in Prag am 5ten September 1790. im letzten Karakter des Grafen Klingsberg gesprochen von Herr [!] Opitz, Prag [1790]. • GTK 1776, s. 251n.; 1777, s. 237n.; 1793, s. 230n.; Verzeichniß der aufgeführten Stücke und was unter der Zeit bey der kurfürstl. Schauspielergesellschaft in Bonn vorgefallen, Dramaturgische Nachrichten (Bonn) 2, 1780, s. 117n.; Fortgesetzte Nachrichten von der Leipziger Bühne. Ostermesse 1781, Litteratur- und Theater-Zeitung(Berlin) 4, 1781, s. 472–477; Leipzig, 5, 1782, s. 283–288; Fortsetzung der Nachrichten von der Leipziger Bühne, s. 290–295; Vom Leipziger Theater, s. 401–411; Nachrichten aus Prag über die sich jetzt daselbst aufhaltende Bondinische Gesellschaft, s. 481–488; Leipzig, s. 737–745; Aus Dresden, 6, 1783, s. 269n.; Vom hiesigen deutschen Theater [Berlín], s. 287n.; Von den Vorstellungen der Bondinischen Schauspieler-Gesellschaft auf dem Leipziger Theater. Aprill und May 1783, s. 337–349; Fortsetzung der Nachrichten vom Leipziger Theater, s. 419–427; Beschluß der diesmaligen Nachrichten vom Leipziger Theater, s. 433–438; Nachricht von den Vorstellungen der Bondinischen Schauspieler-Gesellschaft zu Leipzig in der Michael-Messe 1783, s. 715–718; Ueber einige Vorstellungen der Bondinischen Gesellschaft, in der Michael-Messe zu Leipzig 1783, s. 769–781; Kurze Nachrichten. Prag, 7, 1784, s. 15n., Schauspieler-Schauspielerinnen Almanach aufs Jahr 1782, Thaliensfreystadt [Frankfurt] am Mayn, 1782, s. 118; Raisonnirendes Theaterjurnal [!] von der Leipziger Michaelmesse 1783, Leipzig 1784; Rede nach dem Brand des hochgräfl. Thunschen Theaters, gehalten von Herrn O. im k. k. Nazionaltheater, AEJ 1794, sv. 2, s. 179–181; Kurfürstl. Sächsische Schauspielergesellschaft des Hrn. Franz Seconda, Theater – Kalender / Taschenbuch fürs Theater(Mannheim) 1795, s. 86–91; Kritik des sämtlichen Personale der Churf. Sächs. Hofschauspieler-Gesellschaft vom Verfasser des klugen Mannes auf dem Theater, 1799, s. 53–60; Ueber die Franz Secondaische Bühne in Dresden und Leipzig, Neues Journal für Theater und andere schöne Künste (Hamburg) 1800, sv. 3, s. 133–156; Teuber II 1885, s. 121, 134, 139, 141, 147, 173, 281n., 285n., 363; Schauspielerleben im achtzehnten Jahrhundert. Erinnerungen von Joseph Anton Christ, ed. R. Schirmer, München–Leipzig 1912, s. 234, 237, 266, 302, 323; F. L. Büttner: Das deutsche Schauspiel im Kleinen Hoftheater zu Dresden unter der Direktion Bondinis von 1777 bis 1789, dis., Freie Universität Berlin 1961, s. 54n., 233, 237; Dokumente zur Bonner Theatergeschichte 1778–84. Hoftheater unter G. F. W. Grossmann und K. Grossmann, ed. D. Maurer–A. E. Maurer, Bonn 1990, s. 28n., 33, 37n., 46, 88n., 99n., 103n., 169, 173, 185, 268; 291; W. Herrmann: Hoftheater – Volkstheater – Nationaltheater, Frankfurt a. M. 1999, s. 336n. • ADB, Bender, DBE, Gallerie, Kindermann, Kosch Th, NDB, Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 438–441
