Není dosud spolehlivě doloženo, kde M. působil jako herec, než se stal principálem. 1750 převzal společnost nazývanou Prager Komödianten, vedenou dosud → F. A. Nuthem, v níž patrně hrál již předtím, a to ještě v Praze. Ihned po převzetí společnosti se mu podařilo zajistit existenční podmínky pro její další činnost především tím, že získal do dlouhodobého pronájmu 1750–59 divadlo v Badenu u Vídně, kde trávil letní sezony s výjimkou léta 1751 (tehdy hrál v Karlových Varech). Pro zimní období zvolil 1750/51 St. Pölten, 1751/52 Štýrský Hradec, 1752–55 Brno, 1756/57 Kremži, 1757/58 opět Brno, 1758/59 Linec, Český Krumlov a Kremži, 1759/60 Linec a Vídeňské Nové Město. 1760/61 se Prager Komödianten objevili ve Štýrském Hradci, kde úspěšně působili i po tři následující zimy, 1764/65 hráli v Salcburku. Členy společnosti byli mj. J. Vinck, představitel komické role Lipperla (do 1757), Vinck ml. (křest. jméno neznámé), M. zeť a první milovník souboru orientovaný později na činohry s literárně fixovanými texty K. T. Kopp, představitel komických starců J. Unger, nejpozději od 1761 K. L. Reuling, hrající hrdiny, posléze další M. zeť M. Huber, který po 1757 převzal roli Lipperla, a 1765 J. N. Perchthold. Z žen tu působila M. manželka Barbara (Kolombína), R. Reulingová, představitelka královen, matek a vil, a M. dcera provdaná za K. T. Koppa, hrající vážné ženské role. 1765 získal M. opět povolení hrát v Brně, tentokrát pro devítičlenný dětský soubor. Se sedmi dětskými herci potom navštívil na jaře 1768 Prahu a 1769 předal dětskou trupu F. Grimmerovi. Sestavil novou hereckou společnost, s níž působil hlavně v Bavorsku (1769 Bamberg, 1770 Norimberk spolu s J. Schmidtem, 1773 a 1777 Augsburg, 1775 Bayreuth, 1776/77 Norimberk) a pro kterou získal titul privilegované kurfiřtské bavorské společnosti. Kromě členů principálovy rodiny v ní hráli Vinck ml., T. Rosenbergová, od 1777 také E. Schikaneder, kterého 1778 M. přijal za spoluředitele a po smrti své manželky (1778 v Augsburgu) mu společnost přenechal (čítala tehdy 29 herců a 22 tanečníků). Žil pak zřejmě jako soukromník ve Vídni, kde v nemocnici milosrdných bratří zemřel. Úmrtní zápis udává jako jeho poslední povolání „divadelní ředitel v Augsburgu“.
Jako všichni tehdejší principálové hrál M. ve svém souboru komické figury. Vedle tradičního Hanswursta však zavedl novou komickou postavu Lipperla (první doklad 1753), rovněž sluhy, odlišující se, jak jméno napovídá, pravděpodobně jistým rysem dětinské naivity. Takto vzniklá komická dvojice narušovala tradiční schéma hauptakcí, z nichž sestával M. repertoár v padesátých letech 18. stol.; výslovně je sliboval např. ve své brněnské žádosti 1752. Některé z nich se zachovaly v pozdějším sborníku M. opisů (např. oblíbený kus Die unschuldig verfolgte von dem Himmel aber wunderbar erhaltene Pfalzgräfin in Trier Genoveva[Nevinně pronásledovaná, avšak nebem zázračně zachráněná trevírská falckraběnka Jenovéfa]) nebo v opisech členů jeho společnosti. V Badenu uvedl 1753 hojně hranou úpravu dramatu G. A. Cicogniniho Der Kronen Streitt zwischen Aurora und Stella Prinzessinen auß Barcelona [Spor o korunu mezi Aurorou a Stellou, princeznami z Barcelony], ve Štýrském Hradci 1756 úpravu operního libreta Attalus und Arsinoe. Zde však již 1755 ohlašoval bohatý výběr z komedií hraných na vídeňských scénách a sliboval také balety (patrně baletní dohry), od 1763 též pantomimy. I z vídeňských burlesek se některé dochovaly v opisech členů společnosti (např. Wiener Häfen-Marckt [Vídeňský kvasnicový trh], Baden 1753). Již 1759 spolu s J. Ungerem opsal také překlad literárně fixované činohry G. Lilla Kaufmann zu London [Kupec londýnský]. S dětským souborem hrál v Praze a v Brně pravděpodobně bernardoniády (→ J. Kurtz), podobně jako potom Grimmer v Norimberku 1769. V závěru své principálské dráhy přešel již na repertoár literárně fixovaných činoher, veseloher a baletů, jak o tom svědčí norimberský soupis za rok 1776 (mj. i Lessing, Shakespeare, Voltaire, Diderot). I z této doby se však zachovaly doklady o pozdním uvádění tradičních hauptakcí, např. rukopis hry Margaritha von Cortona oder Das von der Buße Besigte Welt Kind [Margareta z Cortony aneb Pokáním přemožený světák] datovaný 1772. Jeho společnost byla jednou z těch, které umožnily vídeňskému lidovému divadlu konce 18. stol. navázat na barokní tradici.
Prameny a literatura
Österreichisches Theatermuseum Wien: tři nedatované a nelokalizované cedule společnosti Pragerische Gesellschaft teutscher Schauspieler, z nichž dvě označeny na rubu tužkou „Baden“ (třetí z nich ke hře Hoffart kommt vor dem Fall, dargestellet In dem ruchlosen Leben und schröckensvollen Ende des Weltberuffenen Zauberers und Doctors Johann Fausts, fotokopie v KČD, sign. T 15); ÖNB, Cod. 13.622: Wienner Häfen Marckt (opis J. Vincka, Baden 1753); Cod. 13.516: Der Kronen Streitt zwischen Aurora und Stella Prinzessinen auß Barcelona (opis K. T. Koppa, Baden 1754); Cod. 13.532: Phaeton (opis J. Ungera, Baden 1755); Cod. 13.606: Etwas wieder vermuthen (opis J. Ungera, Baden 1755); Cod. 13.505: Attalus und Arsinoe (opis J. Ungera, Štýrský Hradec 1756); Cod. 13.628: Der Steinreiche aber Sackgrobe Bernardon, Colombina Die Zanksüchtige und alles wiedersprechende Land Dame Hanns Wurst Der muntere Gärtner bey einer stets zankenden Frau (opis J. Ungera, Baden 1756); Cod. 13.632: List Wieder List (úprava M., rkp., Baden 1758); Cod. 14.670: Kaufmann zu London (opis J. Ungera, dokončený M. v Linci 1759); Cod. 13.683: Margaritha von Cortona oder Das Besigte Welt Kind; Der dankbare Geist oder der Schröckspiegel Ruchloser Freydenker, und scharfe Bestrafung der Verächter, des allerheiligsten Meßopfers; Die unschuldig verfolgte von dem Himmel aber wunderbar erhaltene Pfalzgräfin in Trier Genoveva. Ein Trauerspiel in versen und fünf Aufzügen (tři opisy M., první datován Braunau a. I. 1772); Stadtbibliothek Nürnberg, sign. Will VIII. 570–574, 577: Anzeige aller in dem Jahr 1776 von der Churbayr. privil. Gesellschaft aufgeführten Schau-, Trauer- und Lustspiele, wie auch Ballets, Nürnberg 1777; GNM Nürnberg, sign. L 1313w 2°:Theater Journal über die in… Nürnberg von der … Moserischen Gesellschaft… von April 1776 bis Sept. 1777 aufgeführten Schau-, Trauer- und Lustspiele…, Augsburg [1777]. • Christian Heinrich Schmids Chronologie des deutschen Theaters, Leipzig 1775, ed. P. Legband, Berlin 1902, s. 132, 279; nesign.: Von den Schauspielergesellschaften, welche hier in Salzburg gespielt haben, Theaterwochenblatt (Salzburg) 1775/76, s. 10; GTK 1778, s. 213n.; D’Elvert 1852, s. 45; F. A. Witz: Versuch einer Geschichte der theatralischen Vorstellungen in Augsburg, Augsburg [1876], s. 43, 46, 140n., Teuber I 1883, s. 293; A. Rille: Aus dem Bühnenleben Deutsch-Österreichs. Die Geschichte des Brünner Stadttheaters 1743–1884, Brünn 1885, s. 13, 21; J. Leisching: Die Vorläufer des ständigen Schauspiels in Brünn, Zeitschrift des Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens (Brünn) 5, 1901, s. 248; F. J. Fischer: Das Salzburger Theater vom Barock zum Rokoko, Mitteilungen der Gesellschaft für Salzburger Landeskunde (Salzburg) 95, 1955, s. 174; G. Gugitz: Die Totenprotokolle der Stadt Wien als Quelle zur Wiener Theatergeschichte, Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung 1953/54, Wien 1958, s. 133; P. Kertz–I. Strößenreuther: Bibliographie zur Theatergeschichte Nürnbergs, Nürnberg 1964, s. 30; F. Fuhrich: Theatergeschichte Oberösterreichs im 18. Jahrhundert, Wien 1968, s.184; O. G. Schindler: Wandertruppen in Niederösterreich im 18. Jh., Jahrbuch der Gesellschaft für Wiener Theaterforschung (Wien) 17, 1970, s. 41–43 + Theatergeschichte von Baden bei Wien I–II, dis., Universität Wien 1971, s. 19n. + Adeliges Landleben mit dem Wienerischen Hanswurst, Život na dvorech barokní šlechty, ed. V. Bůžek, České Budějovice 1996, s. 590 + Deutsche Lustigmacher am Schloßtheater von Český Krumlov, Die Geschichte des deutschsprachigen Theaters im Ausland, ed. L. Kitching, Frankfurt a. M. 2000, s. 232–236; K. Fleischmann: Das steirische Berufstheater im 18. Jahrhundert, Wien 1974, s. 62–66; H. G. Asper: Spieltexte der Wanderbühne, Wien 1975, s. 6–8, 122, 125–127; A. Sonnek: Emanuel Schikaneder, Theaterprinzipal, Schauspieler und Stückeschreiber, Kassel 1999, s. 24n. • Kosch Th, Pies
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 410–413
