Theer, Otakar

Křtěn jako Otokar. Otec udělal kariéru ve vojenské službě – v době T. narození byl rytmistrem dragounského pluku v Bukovině, matka pocházela ze zámožné měšťanské rodiny v Nymburce, kde T. po otcově smrti (1880) vyrůstal v prostředí maloměstské honorace. Od 1890 žil s matkou na Vinohradech; vystudoval klasické gymnázium v Žitné ulici (1890–99) a soukromě se učil francouzsky. Od mládí se přátelil s básníkem J. z Wojkowicz, romanistou O. Šimkem, historikem české literatury A. Novákem a později zvláště s překladatelem a germanistou O. Fischerem. 1899 se zapsal na pražskou právnickou fakultu, po třech semestrech však přestoupil na filozofickou fakultu, kde studoval obecnou historii a srovnávací literaturu (1901–05), mj. u J. Golla, J. Pekaře, E. Fridy (J. Vrchlického) a T. G. Masaryka. Zimní semestr 1902/03 strávil na filozofické fakultě Pařížské univerzity; ve francouzské metropoli byl častým hostem literárních a společenských salonů a přátelsky se stýkal s českými umělci (A. Mucha, F. Kupka aj.). Studium na pražské univerzitě zakončil disertační prací o H. de Balzakovi a rigorózní zkouškou (1906). Po ukončení studia nastoupil do univerzitní knihovny v Praze, kde pracoval jako úředník až do své předčasné smrti. Stal se blízkým přítelem A. Lauermannové-Mikschové, jejíž salon 1902–07 a 1915–17 pravidelně navštěvoval. Setkával se tu s mnoha osobnostmi českého uměleckého a kulturního života (F. A. Šubert, J. Karásek ze Lvovic, G. Preissová, V. Tille, M. Rutte aj.). Na doporučení Lauermannové-Mikschové se na jaře 1913 přestěhoval do domu sester M. a Z. Kalašových na Úvoze na Hradčanech. Od mládí hodně cestoval se svými přáteli, zvláště miloval hory (Krkonoše 1894 a Šumava 1897 s rodinou J. z Wojkowicz, Slovácko a Slovensko 1898 a 1902 s O. Šimkem, severní Itálie 1905 a 1908, Bavorsko a Švýcarsko 1908, rakouské Alpy 1910, Skandinávie 1912, Krym s V. Tillem za K. Kramářem a Moskva 1913), z cest publikoval fejetony. T. byl komplikovaná osobnost, v níž se svářely touha po duchovnu, rytířský smysl pro čest a až aristokratická hrdost (soubojová aféra s básníkem S. K. Neumannem, záliba ve vojenství, šermu a jezdectví) s pudovostí a smyslovou poživačností (dlouholetý milostný poměr s herečkou ND I. Grégrovou). Tento zápas přetavil i do svého básnického a dramatického díla. Brzy po premiéře jeho jediné hry Faëthón mu byla diagnostikována vážná choroba (lymfosarkom), na kterou nakonec v nemocnici na Vinohradech zemřel. Pohřben byl v Nymburce.

V literárním a kulturním životě se T. začal angažovat už jako gymnaziální student. Publikoval verše (sbírka Háje, kde se tančí vyšla 1897 pod pseudonymem Otto Gulon) a na přelomu století patřil k okruhu literátů kolem F. X. Šaldy, s nímž se později rozešel. 1902 byl jedním ze zakládajících členů Kruhu českých spisovatelů, volného sdružení mladých literátů i generace 90. let, byl též členem literárního odboru Umělecké besedy. V té době se pokoušel o prózu (Pod stromem lásky 1903). 1899 se začal věnovat literární kritice (Lumír, Literární listy, Rozhledy aj.), od 1903 a soustavně od 1905 byl též divadelním kritikem; na podzim 1910 se referentské činnosti vzdal a soustředil se na vlastní básnickou tvorbu. Byl mluvčím generace předválečné avantgardy, která se snažila o spontánnost v projevu a o vyslovení nového životního pocitu. Spolu s bratry Čapky připravil Almanach na rok 1914, sdružující umělce rozdílné poetiky, hledající rytmus poezie a vyznávající volný verš, který T. prosazoval i v přednášce Mladá česká poesie (1913). Za propagaci francouzské kultury byl 1909 jmenován francouzským ministrem veřejného vyučování a krásných umění důstojníkem Akademie. 1912 obdržel cenu Rady královského hlavního města Prahy za sbírku Úzkosti a naděje a dvakrát získal cenu České akademie pro vědy, slovesnost a umění: 1916 za sbírku Všemu navzdory a 1917 za drama Faëthon. Kolem 1906 se začal zajímat o politiku a 1907 se stal členem Národní strany svobodomyslné, kde se postupně přátelsky sblížil s přední osobností mladočechů K. Kramářem. Během první světové války podporoval národní snahy o nezávislost a na jaře 1917 stál u zrodu radikálního listu mladočechů Národ. Patřil k prvním signatářům Manifestu českých spisovatelů (květen 1917) a podílel se na sběru jeho podpisů.

Zájem o divadlo u T. vzbudily už návštěvy ochotnických představení v dětském věku v Nymburce. Za studentského pobytu v Paříži zasílal do českých periodik články o tamních divadlech (Pařížská divadla, Parisiana V.), uplatnil se jako překladatel her z francouzštiny (P. Hervieu, H. Bataille, dle francouzské verze převedl do češtiny Salome O. Wildea). Od 1905 byl stálým divadelním referentem časopisů Lumír a Pražská lidová revue, od 1907 České revue a Přehledu. Ve svých divadelních referátech se programově soustředil na literární stránku dramat, uváděl je do širšího divadelního kontextu, seznamoval s dějem a všímal si dramatických kvalit. Scénickou stránkou inscenací a režií se až na výjimky (např. problematika tzv. shakespearovského jeviště, J. Kvapil) nezabýval. O hereckých výkonech se zmiňoval jen stručně nebo vůbec, ve výjimečných případech se věnoval významným hereckým osobnostem samostatně (H. Kvapilová, E. Vojan, J. Mošna). Upozorňoval na nesprávnou deklamaci, bojoval za krásu slova a gesta na jevišti. Vyjadřoval se také k dramaturgii pražských divadel: opakovaně kritizoval repertoár nově otevřeného vinohradského divadla a vítal zřizování komorních scén, které umožňovaly vyšší uměleckou úroveň a užší styk s obecenstvem. Prosazoval uvádění francouzské dramatiky, a zvláště francouzské klasicistní tragédie (P. Corneille), kterou díky důrazu na rozum a řád považoval za důležitou protiváhu realismu, romantismu i formálně rozvolněných Shakespearových tragédií. Divadelně referentskou činnost ukončil organizací divadelní ankety v Přehledu (1910), které se účastnily klíčové osobnosti divadelního a literárního života (F. X. Šalda, O. Fischer, K. H. Hilar, J. Karásek ze Lvovic, V. Dyk, J. Kuffner aj.). Při jejím vyhodnocení T. zformuloval aktuální problémy a nedostatky Národního i vinohradského divadla a vyslovil mj. požadavek na zkvalitnění divadelní kritiky a na změnu vedení ND. Důsledkem ankety bylo jmenování O. Fischera dramaturgem ND. 1911 podpořil ochotnické sdružení Lyrické divadlo a jeho zahajovací recitační večer uvedl přednáškou, v níž se zasazoval o cílevědomou kulturu hlubokého a krásného básnického slova.

O vlastní dramatickou tvorbu se T. pokoušel už na gymnáziu – z té doby se dochovala v pozůstalosti jeho krátká veršovaná aktovka Stařičký král. Kolem 1900 vznikl improvizovaný kabaretní výstup Překvapení, který byl později bez autorova vědomí publikován v časopisu Český artista (1910). V rukopise se také dochovaly náčrty několika dramat, pravděpodobně konverzačních her ze současnosti. 1917 začal pracovat na tragédii z byzantských dějin Nikéforos a Theofanó. Jediným jeho dokončeným a inscenovaným dramatickým dílem tak zůstala tragédie Faëthón, básnické drama na námět z antické mytologie. Oproti původnímu mýtu Theer přidává téma prométheovské vzpoury titulního hrdiny proti lidskému údělu a proti bohům v duchu dobového titánství a kultu nadčlověka. Drama je psáno volným veršem, který byl v tomto kontextu a vlivem filozofie H. Bergsona chápán jako vzpoura proti strnulému řádu, jako svobodné tvůrčí gesto ducha a vůle. V době prvního uvedení, které se časově shodovalo s vydáním Manifestu českých spisovatelů, byl Faëthón vnímán jako symbol odboje proti rakouské nadvládě, a také později v době nacistické hrozby fungovalo alegorické čtení tragédie. Navzdory scénickým obtížím (Faëthontova jízda na slunečním voze ve 2. dějství) se Faëthón dočkal celkem jedenácti inscenací. Po počátečním užití realistické scénografie (Kvapil 1917 a 1922) inscenátoři postupně usilovali o odhmotnění scény pomocí světelné projekce (Krška 1930, Stejskal 1938, Svoboda 1944) i jiných antiiluzivních prostředků a oprošťovali se od ztvárnění fyzického světa na jevišti (Potužil 1970). Tragédie se dočkala také dvou rozhlasových adaptací (1930 a 1962).

T. výrazná individualita a jeho kritický duch se uplatnily v činnosti recenzentské, divadelně organizační i propagátorské, která ve své době sice rezonovala, ale byla zároveň v rozporu s jeho potřebou odloučení se od veřejného života a soustředění se na vlastní lyrickou tvorbu. Neměla proto dlouhého trvání. Vzhledem ke krátké divadelně dramatické dráze zůstal T. autorem jednoho dramatu, oceňovaného pro básnické kvality a verslibristické novátorství, které si navzdory scénickým obtížím našlo své místo na českých jevištích.

Hry

Překvapení [kabaretní improvizace], t. in Český artista 1, 1910, č. 3; Faëthón, t. in Lumír 44, 1916, s. 18–31 (1. dějství); Národ 50, 1917, s. 9–10 (Dohra), ND 1917, t. 1918 (vročení 1916).

Teatralia

Pařížská divadla (zima 1902 – jaro 1903), Česká revue 6, 1902/03, s. 911–921; Parisiana V. (Divadlo), Lumír 31, 1902/03, s. 181–182; Pierre Corneille a vznik francouzské tragedie, tamtéž 34, 1905/06, s. 416–422; Pierre Corneille (1606–1684), Národní listy 29. 6. 1906; Hana Kvapilová, Lumír 35, 1906/07, č. 6, s. 279–281 [nekrolog]; Jindřich Mošna, tamtéž, s. 520–521 [k sedmdesátinám]; Intimní scéna, Přehled 5, 1907, s. 811–812 [ad malé scény]; Městské vinohradské divadlo, Česká revue 2, 1908, s. 126–127; Česká revue 3, 1909, s. 125–127 [ref. Kupec benátský, ad tzv. shakespearovské jeviště, J. Kvapil, E. Vojan, L. Dostálová]; Anketa divadelní, Přehled 9, 1910, s. 25 [úvod, nepodepsáno], s. 26–27 [příspěvek], s. 193–194 (Doslov); Lyrické divadlo, Přehled 9, 1911, s. 366 → Na paměť Otakara Theera, Praha 1920, s. 31–32; Mladá česká poesie, Přehled 11, 1913, s. 407–409 [ad volný verš] → Na paměť Otakara Theera, Praha 1920, s. 33–37; Faëthón, in div. program, ND 1917 → Národní politika 12. 4. 1917.

Literatura

Nesign., Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 25, 1916, č. 8–9, s. 399 [cena za Všemu navzdory]; nesign., Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 26, 1917, s. 381 [cena za Faëthonta]; jv. [J. Vodák], Lidové noviny Brno 22. 11. 1917 [cena za Faëthonta] ● ref. Faëthón: O. Fischer, Národ 1, 1917, s. 53–54 → K dramatu, Praha 1919, s. 160–170 (spojeno s ref. v Osvětě a rozšířeno); Literární studie a stati I., Praha 2014, s. 386–392; O. Fischer, Osvěta 47, 1917, s. 357–360 → K dramatu, Praha 1919, s. 160–170 (spojeno s ref. v Národu a rozšířeno); týž: Literární studie a stati I., Praha 2014, s. 368–392; J. Hilbert, Venkov 15. 4. 1917; K. M. [K. B. Mádl], Národní listy 15. 4. 1917; ALAP [A. Procházka], Moderní revue 23, 1917, sv. 31, s. 188–191 → Diář literární a umělecký, Praha 1919, s. 115–118; jv. [J. Vodák], Lidové noviny 17. 4. 1917 ● nekrology: M. Rutte, Národní listy 21. 12. 1917; nesign., Národ 1, 1917, s. 702 [o T. politickém postoji]; dále nekrology přetištěné in Na paměť O. T. ● ref. Faëthón [knižní vydání 1918]: K. Čapek, Červen 1, 1918, s. 256–257 → Na břehu dnů, Praha 1978, s. 32–33; týž: O umění a kultuře I., Praha 1984, s. 565–567 ● Na paměť Otakara Theera, Praha 1920; O. Fischer: Dramatický odkaz Otakara Theera, in Na paměť Otakara Theera, Praha 1920, s. 52–70 [o fragmentu hry Nikéforos a Theofanó] ● ref. Faëthón [inscenace 1922]: O. Fischer, Národní listy 21. 4. 1922; A. Novák, Lidové noviny 25. 4. 1922; K. Pražáková, Jeviště 3, 1922, s. 235–238 → Od včerejška k zítřku, Turnov 1940, s. 71–75; jv. [J. Vodák], Čas 28. 4. 1922 ● k desátému výročí úmrtí: O. Fischer: Dům-polyp, Literární svět 1, 1927, č. 6–7, s. 7–8; týž: Vzpomínka a otázka, Rozpravy Aventina 3, 1927, s. 92; A. Novák: Z mých vzpomínek na Otakara Theera, tamtéž, s. 111 ● A. M. Píša: Otakar Theer I., II., Praha 1928 a 1933; R. Deyl: O čem vím já, Praha 1971, s. 237–238, 258 [vzpomínka na první uvedení Faëthonta]; M. Suchomel: Básník epochy zlomu aneb několik theerovských protimluvů, in O. Theer: Hořká idyla, Praha 1980, s. 7–26 [předmluva]; M. Červenka: Dějiny českého volného verše, Brno 2001, s. 47–50; R. Sak: Salon dvou století: Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté, Praha – Litomyšl 2003, s. 158–181; E. Gilk: Obtížná cesta k avantgardě, in Almanach na rok 1914. Mezi modernou a avantgardou, Praha 2016, s. 87–129 [o Almanachu na rok 1914 a T. účasti v dobových polemikách]; K. Zindulková: Otakar Theer a Faëthon, in Tónický verš a čeština, dipl. práce, FFUK 2014, s. 58–72; D. Čadková: Faëthón, Theatralia 21, 2018, č. 1 Supplementum, s. 48–54 [slovníkové heslo] + Theerův Faëthón a jeho inscenační tradice, Divadelní revue 29, 2018, č. 2, s. 7–30; V. Hlavatá: Otakar Theer jako divadelní kritik a dramatik, bakalářská dipl. práce, FFUK 2018; V. Janovic: Vysoko nad městem, in O. Theer: Vysoko nad městem, Praha 2018, s. 137–159 [doslov]; D. Čadková: Mythological Heroes on Czech Stages and Politics: The Case of Phaethon and Antigone, Classical Receptions Journal 15, 2023, s. 172–189.

DČD III, LČL, Masarykův SN, Otto, SČS 2005

Vznik: 2024