Korbelář, Otomar

Narodil se na Sázavě Františkovi, stavebnímu inženýrovi státních drah, a Marii, rozené Vimerové. Matka se po smrti otce (1903) často stěhovala – Úštěk, Česká Lípa, Litoměřice. Valnou část dětství strávil K. ve Veltrusech na statku svého otčíma, měšťanku navštěvoval v Kralupech nad Vltavou. Byl hudebně nadaný – sám se naučil hrát na violoncello a klavír. Hudebním doprovodem k němým filmům si vydělával v pražském kině Ponec během 1. světové války, když opustil obchodní akademii a rodina jej přestala finančně podporovat. 1918 byl přijat do druhého ročníku Pražské konzervatoře – hra na hoboj a fagot (později k těmto nástrojům přidal i varhany a také dirigoval). Na radu profesora J. Boreckého, který jej viděl v ochotnickém představení ve Veltrusech, nastoupil též do druhého ročníku dramatického oddělení konzervatoře (1919–22), kde byli jeho pedagogy M. Hořicová-Laudová a J. Hurt. K. byl jedním z prvních absolventů tohoto oddělení a jeho absolventskou rolí byl Antonín v Jiráskově Vojnarce. Během studií měl možnost působit jako elév u K. H. Hilara v Národní divadle (1921–22), trvalé angažmá zde ale nezískal. Ve 20. letech prošel divadly v Olomouci (1922–24 a 1926–29) a Plzni (1924–26). V Praze trvaleji zakotvil ve vinohradském divadle (1929–45, 1952–54 a 1956–66). Po válce působil také v Realistickém divadle (1954–55) a v karlínském divadle (1966–76). Intermezzem, o němž se sám K. nikde nešířil, byla jeho ředitelská sezona v kladenském divadle (1955/56), která mu přinesla uměleckou svobodu nepřiměřeně vykoupenou organizačními a finančními starostmi souvisejícími s uměleckým provozem (měl pod sebou dvě stovky zaměstnanců, scéna slavila čtyřicet let od svého založení).

1959 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Jeho první ženou byla herecká kolegyně Jarmila Šamalíková, se kterou měl dvě dcery. Podruhé se oženil s Evou Vrchlickou ml., s níž měl další dceru.

V rámci prvního angažmá v Olomouci se K. účastnil zájezdů do Přerova, Prostějova, Kroměříže, Opavy, Ostravy i Vídně. Olomouc pro něj byla důležitou hereckou školou: pánský soubor nebyl příliš početný a K. šel z role do role – od milovníků a salonních bonvivánů přes klasické dramatické postavy až k velkému úspěchu v postavě Plukovníka Švece ze hry R. Medka. Tento typicky český charakter s morální hloubkou, která jej v okamžiku rozhodnutí žene do záhuby, vykreslil herec jako pevného a důstojného příslušníka armády. Na olomoucké scéně se poprvé zhostil také milovnické role Zeyerova Radúze, a zejména Pelopa ve Vrchlického trilogii (1928).

Učinil tu i své první režisérské pokusy, při nichž se nejlépe osvědčil v konverzačních hrách, které inscenoval s obdivuhodnou lehkostí. Byl otevřený diskusi s herci a naslouchal jejich názorům a podnětům.

Další režisérské zkušenosti nabíral v plzeňském městském divadle, kde strávil z důvodu neutěšených personálních poměrů a třenic v souboru jen necelé dvě sezony. Jako herec zde zopakoval například titulní roli Pražského flamendra (1926) či hlavního protagonistu Vrchlického antického trilogie Hippodamie (1925 a 1926). Ještě 1926 se navrátil do Olomouce, odkud jeho kroky vedly již natrvalo do Prahy. Scény v hlavním městě mu nicméně již režijní příležitosti neposkytly.

Navázal na své hostování v Národním divadle během studií a koncem 20. let tu ztvárnil titulní roli Medkova legionářského dramatu (1928). Vzdor úspěchu inscenace přijal K. angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech (1929), odkud po válce dvakrát odešel a opět se dvakrát vrátil (1952–54 a 1956–66). Prvně na vinohradskou scénu vstoupil jako alternace za zraněného Z. Štěpánka v inscenacích Grandhotel Nevada a Obrácení Ferdyše Pištory.

Bez ohledu na svůj prvotní záskok byl K. dále na Vinohradech reprezentantem silného, leč spíše jednoduchého mužství: Buckingham ze Tří mušketýrů, Dubský z Našich furiantů, Petruchio ve Zkrocení zlé ženy. Milovníky a mladé hrdiny (Beneše z Mnoho povyku pro nic, Orlanda z Jak se vám líbí, Cida, Hamleta, aj.) postupně vystřídali muži středních let v moderním i klasickém repertoáru. K. se uplatnil i v mnoha velkých a titulních úlohách, např. Caesar v Shawově Caesarovi a Kleopatře, zemitý, lidový profesor Alquist v R. U. R., Mikuláš Dačický z Heslova ve Stroupežnického komediích (Paní mincmistrová, Zvíkovský rarášek), Agamemnon v Nové Oresteii či znovu Pelops ve Vrchlického trilogii.

V 50. letech pobyl K. dvě sezony v Realistickém divadle, odkud se znovu vrátil na Vinohrady. Poslední angažmá získal v karlínském divadle, kde mohl v repertoáru tvořeném zejména operetami a muzikály plně rozvinout své hudební vlohy. Představil se zde jako Pickering (My Fair Lady), Baron Zeta (Veselá vdova), Kníže Čang (Země úsměvů), Skalický (Na tý louce zelený), Kožušek (Slovácká princezna) či panovník Ludvík XI. (Král tuláků). V předchozích letech měl K. jen ojedinělé operetní příležitosti ve vinohradském divadle. Například Bolo Baranski z Polské krve (1932), kde se s pomocí režiséra J. Bora a dirigenta K. Šejna vypořádal i s rozporem mezi svým basovým rozsahem a tenorovým operetním partem.

K. měl smysl pro disciplínu, vůli a odhodlání, což osvědčil již svým brzkým osamostatněním od rodiny. V mladém věku byl díky osobnímu kouzlu, šarmu a grácii obsazován primárně do úloh milovníků. Posléze se přehrál do mužných, vitálních, charakterních rolí. Jeho postavy překypovaly fyzickou silou, někdy animálním, jednoznačně zacíleným chlapáctvím. Chlapácká dravost a opilecká zběsilost vyplouvaly na povrch i v úlohách, které si zasloužily jemnější vyjadřování. Kritizován pro drsnost a pudovou sílu byl například jeho Vronskij (1929 a 1935), který si dle kritiky zasloužil delikátnější a jemnější přístup. K. herectví bylo elementární, jednoznačné, bez složitého zvrstvení a hlubší duchovní podstaty. S postupujícím věkem se robustnost přetavila v umírněnější výraz a ostřejší, lépe rozpoznatelnou charakteristiku. Zvučný hlas osvědčil také jako zpěvák a herec v muzikálových a operetních představeních. Jeho projev byl spontánní, živý, hřmotný, se zdánlivě nedbalým technickým vypracováním výkonu.

Plukovník Švec nebyl jediný výrazný K. charakter vojáka. Sheriffova hra Konec cesty mu přinesla úlohu Stanhopa, dobře vychovaného mladíka, který se v zákopech mění v drsného, bezohledného alkoholika, úspěšně ubíjejícího své lidství a nemilosrdně potírajícího i lidství svých podřízených. Zároveň herec vše podal prostě, pravdivě, uvěřitelně. V lehčím repertoáru komediálním a konverzačním uplatnil kultivovaný vtip a pohotovost. Tragikomiku ruských charakterů zosobnil například jako Vaska v Gorkého Na dně (1931) či Vladimír v Lásce na venkově. Šlo o mladé, zemité, chlapské postavy s tragikomickou duší.

K. melodický hlas byl často využíván v rozhlasu i dabingu. Zvukový film mu od počátku 30. let svěřoval výrazné milovnické postavy ve snímcích Třetí rota, Grandhotel Nevada, Lucerna, Včera neděle byla, Nevinná, Rukavička, Prstýnek. Po nich přišly na řadu úlohy vážnější – To byl český muzikant, Tulák Macoun, Lucerna, Advokát chudých, Jan Roháč z Dubé, Sarajevský atentát – i komické – Těžký život dobrodruha, Nezbedný bakalář. Hercův mužný zjev odpovídal také vlasteneckým filmovým postavám.

Role

Městské divadlo na Královských Vinohradech + Komorní divadlo
(Divadlo československé armády 1950–54, 1960–66; Ústřední divadlo československé armády 1954–60)

Petr (F. Langer: Grandhotel Nevada) – 1927; Ferdyš Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Stanhope (R. C. Sheriff: Konec cesty), Agamemnon (A. Dvořák: Nová Oresteia), Alquist (K. Čapek: R. U. R.) – 1929; Chatran (F. Oursler – L. Brentano: Pavouk), Hudec (V. Štech: Třetí zvonění), Achmed Dorsa (Marcel Achard: Dostaveníčko), Kučina (F. X. Svoboda: Poupě) – 1930; Vikomte (V. Dyk: Poražení), Ferréol (V. Sardou: Ferréol), Breteuil (V. Dyk: Ranní ropucha), Hrabě Kounic (E. Bozděch: Zkouška státníkova), Reportér (B. Frank: Bouře ve sklenici vody), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Paní mincmistrová), Bernard Lahoche (H. Duvernois: Útěk před láskou), Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Zvíkovský rarášek), Vaska (M. Gorkij: Na dně), Dubský (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1931; Jon Wild (E. Mayer: Děti temnoty), Bolo Baranski (O. Nedbal: Polská krev), Šolta (T. Š. Kozák: Sedlák Šolta) – 1932; Myšlajevský (M. Bulgakov: Dny Turbinovových) – 1933; Topič Yank (E. O’Neill: Chlupatá opice), Chiltern (O. Wilde: Ideální manžel), Buckingham (V. Nezval: Tři mušketýři), Beneš (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Buckingham (W. Shakespeare: Richard III.) – 1934; Baltazar (E. Verhaeren: Klášter), Walter (K. Witernigg: Vychovatelka velkých dětí), Semjon Davydov (A. Šolochov, dram. J. Bor: Rozrušená země), Vronskij (L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Anna Karenina), Četař Matějka (F. Langer: Jízdní hlídka), Potěmkin (G. B. Shaw: Veliká Kateřina) – 1935; Francek (A a V. Mrštíkovi: Maryša), Caesar (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Rytíř (M. Rutte: Zamilovaní přátelé), Holofernes (F. Hebbel: Judita) – 1936; Mesa (P. Claudel: Polední úděl), Karel IV. (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Risett (S. Passeur: Vlajka hoří), Peer Gynt (H. Ibsen: Peer Gynt), Cid (P. Corneille: Cid), Melichar (F. Langer: Dvaasedmdesátka) – 1937; Jan (V. Dyk: Velký mág), Honza (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Flamm (G. Hauptmann: Růžena Berndová) – 1938; Petruchio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Václav Rainer (J. J. Kolár: Mravenci) – 1939; Liliom (F. Molnár: Liliom), Josef Němec (F. Tetauer: Život není sen), Hamlet (W. Shakespeare: Hamlet) – 1940; Přemysl (F. Grillparzer: Libuše), Orlando (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Josef Němec (F. Tetauer: Život není sen) – 1941; Friederik Porthein (G. Frazer: Zelené šaty) – 1942; Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy), Antonín Havel (A. Jirásek: Vojnarka), Karel IV. (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně) – 1943; Pelops (J. Vrchlický – Z. Fibich: Smír Tantalův) , Pelops (J. Vrchlický – Z. Fibich: Smrt Hippodamie) – 1944; Jan Žižka z Trocnova (A. Dvořák: Husité) – 1945; Chaspolad (S. Vurgun: Východ slunce), Károly Lukács (S. Kálmán: Den hněvu) – 1952; Lavrov (J. P. Čepurin: Stalingradci), Kapitán Boev (I. Weiss: Signály), Leonato (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic), Generál (D. Kraus – V. Horáček: Vojenská čest) – 1953; Charles Armstrong (A. Jakobson: Šakalové) – 1953; S. N. Cyganov (M. Gorkij: Barbaři) – 1956; Valko (A. Fadějev, dram. N. P. Ochlopkov: Mladá garda), Stěpan Syrovarov (J. Procházka: Svítání nad vodami), Otto Frank (A. Franková, dram. F. Goodrichová – A. Hackett: Deník Anny Frankové), Stěpan Syrovarov (L. Leonov: Metelice), Starý Mareš (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1957; Jiří  Talbot (F. Schiller: Marie Stuartovna), Profesor (P. Karvaš: Meteor), Bondarenko (L. Slavin: Intervence), Vypravěč (L. N. Tolstoj, dram. E. Piscator – A. Neumann – G. Prüfer: Vojna a mír) – 1958; Jakub Závora (J. K. Tyl: Lesní panna aneb Cesta do Ameriky), Bachirjov (G. Nikolajevová, dram. S. A. Radzinskij: Bitva na pochodu) – 1959; Kníže Belzebub (J. Drda: Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert), Arnošt Zvoník (J. Drda: Jsou živi, zpívají), Franc Mlčák (M. Stehlík: O korunu a lásku) – 1961; Dvojtečka (M. Gorkij: Letní hosté), Kublaj chán (E. O’Neill: Miliónový Marco) – 1962; Farář (F. Dürrenmatt: Návštěva staré dámy), Otec Pimen (A. S. Puškin: Boris Godunov) – 1964; Arcibiskup (J. Anouilh: Skřivánek), Hans Bethe (H. Kipphardt: Případ Oppenheimer), Předseda soudu (P. Karvaš: Velká paruka) – 1965.

České divadlo v Olomouci

Cassio (W. Shakespeare: Othello), Ludvík Bonaparte (E. Bozděch: Světa pán v županu), Tonio Lartigueau (E. Bourdet: V pravou chvíli), Mouché (A. Engel – J. Horst: Modrá myška), Dmitrij Petrovič (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Jindra Farkaš (F. Arnold: Stydlivý Don Juan) – 1922; Gray Meredith (C. Daneová: Rozvod), Jan Prus (K. Čapek: Věc Makropulos), Armand Duval (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi), Čerych (K. Želenský: Tažní ptáci), Maydreck (G. Davis: Katakomby), George de Chambry (H. Rataille: Madame Kolibřík), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Jan Gilson (M. Maeterlinck: Starosta stilmondský), Max Bignon (G. Bataille: Žena s majetkem), Hironati (M. Lengyel: Tajfun), Myrtil (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy), Petr Bernier (G. Bataille: Nahá žena), Armand de Cahrzay (Blanche – Moyon: Neběhej mi tady v pyjama) – 1923; Dr. Svoboda (V. Skoch: Libellula), Jarý (F. F. Šamberk: Palackého třída č. 27), Nelpperg (E. Sardou: Madame Sans-Gene), Bassanio (W. Shakespeare: Kupec benátský), Robert (C. Cavelová – F. Gaudery: Pohostinská paní Maud), Achior (F. Hebbel: Judita), Adolf Sýkora (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Ing. Bečvár (F. X. Svoboda: Poslední muž), Mikuláš (F. Molnár: Masopust) – 1924; Tomáš Perout (F. Šrámek: Léto), Orlando (W. Shakespeare: Jak se vám líbí), Valée (R. Rolland: Hra o lásce a smrti), Don Carlos (É. Verhaeren: Filip II.), Sergej Petrovič (M. P. Arcybašev: Žárlivost), Havel (A. Jirásek: Vojnarka) – 1926; Petr (C. Vautel: Náš pan farář), Petruccio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Baraba (S. Lom: Kající Venuše), Freyn (H. Bahr: Děti), Edgar (W. Shakespeare: Král Lear), Petr (F. Langer: Grandhotel Nevada), Kočkarev (N. V. Gogol: Ženitba), De Bretauil, Henri Robour, Figaro (V. Dyk: Revoluční trilogie), Belisar (F. Herczeg: Tilla), Ing. Jareš (A. Bernášek: Šofér (Pošetilosti, náhody a lásky)), Vojín (P. Raynal: Hrob neznámého vojína), Almady (F. Molnár: Hra na zámku), Poručík Prchal (Z. Štěpánek – B. Vrbský: Transport č. 20), Don Pelajo (J. Zeyer: Doňa Sanča), Francek (A a V. Mrštíkovi: Maryša), Rob Smith (E. O’Neill: Chlupatá opice), Albert Landier (A. Savoir: Statista z divadla Comedia) – 1927; Arthur (J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější), Lucien Landier (L. Marchand: Můj tatík dětina), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie), Dr. Helmer (H. Ibsen: Nora), Steve Grandall (P. Dunning: Broadway (Tanečníci z kabaretu Eden)), Loupežník (K. Čapek: Loupežník), Dubský (F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl), Warwill (A. Dumas ml.: Dáma s kaméliemi), Radúz (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Alexandrov (L. N. Tolstoj: Živá mrtvola), Aron (A. Novačan: Heřman Celjský), Švec (R. Medek: Plukovník Švec) – 1928; Ferdyš Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Mercutio (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Gerald (P. Nivoix: Jenom žena), Oskar Vofel (R. Bernauer: Peníze leží na ulici), Učenec ( F. Wolf: Po lásce) – 1929.

Plzeňské divadlo

Švanda dudák (J. K. Tyl: Strakonický dudák), Kristian (E. Rostand: Cyrano z Bergeracu), Karel (K. Scheinpflug: Mrak)  – 1924; Radúz (J. Zeyer: Radúz a Mahulena), Václav (L. Stroupežnický: Naši furianti), Franci (F. Langer: Periferie), Max (O. Guth: Komedie lásky), Jan Hron (J. Hilbert: Druhý břeh), Harry (A. Savoir – R. Gignoux – J. Théry – M. Maurey: Nezralé ovoce), Hvězdinský (V. Štech: Třetí zvonění), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Námluvy Pelopovy) – 1925; Adolf Sýkora (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Laertes (W. Shakespeare: Hamlet), Sergej Saratov (A. Picard – F. Carco: Klarina), Pelops (J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie), Jindřich Lévrier (R. de Flers – F. de Croisset: Vinice Páně) – 1926; Pelops (J. Vrchlický – Z. Fibich: Smrt Hippodamie) – j. h. 1944.

Realistické divadlo

Kronid Ivanovič Tverdochlebov (K. Simonov: Dobré jméno) – 1954; Petr Alexandrovič Romodan (A. Kornejčuk: Křídla) – 1955; Čížek (A. Jirásek: Zapadlí vlastenci) – 1955.

Hudební divadlo v Karlíně

Pickering (F. Loewe – A. J. Lerner: My Fair Lady) – 1964; Baron Zeta (F. Lehár – V. Léon – L. Stein: Veselá vdova) – 1965; Horace Vandergelder (J. Herman – M. Stewart: Hallo Dolly), Kníže Čang (F. Lehár – L. Herzer: Země úsměvů) – 1966; Ludvík (R. Friml, W. A. McGuire: Tři mušketýři), Lord Eduard Temperley (W. S. Maugham – G. Bolton: Julie, ty máš nápady!), Harrison Howel (C. Porter – B. Spewack: Líbej mne, Katko), Kokeles (R. Piskáček – J. Balda: Perly panny Serafínky), Hospodský (M. Leigh – D. Wasserman – J. Darion: Muž jménem La Mancha) – 1967; Simo (W. Pietsch, T. M. Plautus: Lišák Pseudolus), Skalický (J. Beneš: Na tý louce zelený) – 1968; Bankéř Sommerfeld (K. Hašler – F. F. Šamberk: Podskalák), Philip A. Webster (J. Beneš: Uličnice) – 1969; Kancléř Wriothesley (B. Thiema – B. Jojič: Šach jeho veličenstvu), Kníže Zefirov (D. M. Timofjevič: Dneska večer hraju já!) – 1970; Grigorij (A. E. Jakovlevič – V. K. Konstantinovič: Sedmé nebe), Kožušek (R. Piskáček: Slovácká princezna), Ludvík XI. (R. Friml – J. Janda: Král tuláků) – 1971; Profesor William R. Chumley (J. O. Karel – M. Chase: Harvey a já) – 1972; Talleyrand (R. Friml – J. Janda: Španělská vyzvědačka) – 1973; Pan Votýpko (M. Vacek – I. T. Havlů: Vítr z Alambamy aneb Do prkenný podlahy) – 1974; Genrál Dumourieux (V. A. Vipler – L. Pohl: Bílý oficír), Vojtěchovský (F. Kmoch: Pomněnky Františka Kmocha) – 1975; Pierre (R. Fleischer – L. Odstrčil: Růžový život Edit Piaf) – 1976.

Národní divadlo

Biřic (A. Jirásek: Jan Hus) – 1911 j. h.; Purkmistr brněnský (A. Jirásek: Jan Žižka) – 1919 j. h.;  Jindřich Rous (J. Galsworthy: Zápas) – 1921; Sir John (Ch. Marlowe: Edvard II.), Párkář (A. Dvořák – L. Klíma: Matěj Poctivý), Petr z Vítkovic (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovců), Otec Paisij (F. M. Dostojevskij, dram. J. Copeau – J. Croué: Bratři Karamazovi), Baronův myslivec (F. X. Svoboda: Čekanky), Druhý člen parlamentu (E. Scribe: Sklenice vody), Kurýr (A. Strindberg: Královna Kristýna) – 1922; Plukovník Švec (R. Medek: Plukovník Švec) – 1928 j. h..

Divadlo Na Poříčí

Mikuláš Dačický (S. Kadlec: Žena nejsou housle) – 1943.

Divadlo státního filmu

Alexandr Jegorovič Vaňušin (S. A. Najděnov: Děti Vaňušinovy) – 1948; Valko (A. Fadějev, dram. N. P. Ochlopkov: Mladá garda), Sekáček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku) – 1949.

Divadlo města Žižkova

Mikuláš Dačický z Heslova (L. Stroupežnický: Mikuláš Dačický z Heslova) – 1945; Jerome de Courvoisier (R. Rolland: Hra o lásce a smrti) – 1947.

Činohra 5. května

Profesor (P. Karvaš: Meteor) – 1946.

Městské oblastní divadlo Kladno

Petr Alexandrovič Romodan (A. Kornejčuk: Křídla) – 1955; Karel Marx (A. Dvořák: Za mládí světa) – 1956. 

Středočeské loutkové divadlo Kladno

Vypravěč (B. Němcová, dram. J. Jaroš: O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, krásné Uljaně a dvou tátoších) – 1973.

Režie

Plzeňské divadlo

R. Fauchois: Mluvící opice, F. Wolf: Po lásce, W. Ellis: Její kočička, G. Preissová: Jaro v podzámčí, J. Klapka Jerome: Lady Fanny a její služebnictvo – 1925; L. Verneuil: Sestřenka z Varšavy, R. de Fleurs – F. de Croisset: Vinice Páně – 1926.

Divadlo v Olomouci

R. Rolland: Hra o lásce a smrti, A. Savoir – R. Gignoux – J. Théry, M. Maurey: Nezralé ovoce, M. P. Arcybašev: Žárlivost – 1926; C. Vautel: Náš pan farář, O. Scheinpflugová: Zabitý, B. Vrbský: Šofér (Pošetilosti, náhody a lásky), R. Bernauer: Rajská zahrada, A. de Lorde: Náš pan farář, H. Bahr: Děti, V. Dyk: Revoluční trilogie, F. Herczeg: Tilla, Z. Štěpánek – B. Vrbský: Transport č. 20, A. Savoir: Statista z divadla Comedia – 1927; L. Marchand: Můj tatík dětina, J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie (s F. Salzerem), P. Dunning: Broadway (Tanečníci z kabaretu Eden), F. Arnold – E. Bach: Hurá, kluk!, F. F. Šamberk: Josef Kajetán Tyl, R. Friedmann: Mastičkář, L. Fodor: Chudá jako kostelní myš, A. Litwein: Hotel Panna – 1928; J. Hilbert: Domů, P. Nivoix: Jenom žena, F. Wolf: Po lásce – 1929.

Městské oblastní divadlo Kladno

A. Kornejčuk: Křídla – 1955.

Prameny

Matriční záznam o narození: https://ebadatelna.soapraha.cz/d/11568/32.

Národní filmový archiv.

Divadelní archiv DJKT Plzeň.

Literatura

Jra, Moravský večerník 11. 11. 1922, s. 3 [ref. Světa pán v županu]; –c–, Československý deník 8. 1. 1924, s. 4 [ref. Libellula]; jv, České slovo 17. 9. 1924, s. 5 [ref. Cyrano z Bergeracu]; B. P., Nová doba 24. 6. 1925, s. 1–2 [ref. Nezralé ovoce]; – má –, Český směr 12. 1. 1926, s. 5 [ref. Smír Tantalův]; dk, Český deník 27. 4. 1926, s. 4 [ref. Vinice Páně]; – p –, Československý deník 19. 10. 1926, s. 3 [ref. Hra o lásce a smrti]; B. Vybíral, Československý denník 16. 2. 1929, s. 4 [ref. Obrácení Ferdyše Pištory]; J. H., Venkov 19. 10. 1929, s. 1929 [ref. Anna Karenina]; mc., Československý deník 16. 12. 1929, s. 5 [ref. Plukovník Švec]; anon., Ženský svět 33, 1929, č. 10, s. 251 [ref. Konec cesty]; M. Rutte – J. Kodíček: Divadlo 1928–1929, Praha 1929, s. 104–5, 109–110; – ež –, Čech 27. 2. 1931, s. 6; K. Engelmüller, Národní politika 13. 6. 1931 [ref. Naši furianti], J. Götzová: Profily českých herců, Praha 1931, s. 44 + 63; j. w., Venkov 11. 5. 1932, s. 6 [ref. Ranní ropucha]; Č. Jeřábek, Rozpravy Aventina 6, 1931, č. 32, s. 383 [ref. Bouře ve sklenici vody]; Paulík, Rozpravy Aventina 7, 1931, č. 6, s. 47 [ref. Na dně]; Paulík, Rozpravy Aventina 9, 1933, č. 5, s. 50 [ref. Dny Turbinovových]; Ot. F., Lidové noviny 18. 1. 1935, s. 7 [ref. Klášter]; Ach, Jas 9, 1935, č. 16, s. 20 [ref. Anna Karenina; A. M. Brousil, Venkov 31. 5. 1935, s. 5 [ref. Rozrušená země]; A. M. Brousil, Venkov 29. 10. 1935, s. 6 [ref. Jízdní hlídka]; A. M. Brousil, Venkov 2. 6. 1937, s. 6 [ref. Peer Gynt]; A. M. Brousil, Venkov 25. 9. 1937, s. 7 [ref. Cid]; J. Popelová, Nová svoboda 14, 1937, č. 42, s. 504 [ref. Dvaasedmdesátka]; jef, Rudé právo 15. 5: 1938, s. 11 [ref. Princezna Pampeliška]; anon., Osud postaví člověka vždycky tam, kam patří, Letem světem 12, 1938, č. 23, s. 6–7; F. Tetauer, Světozor 40, 1940, č. 13, s. 149 [ref. Parník Glencairn]; B. Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Praha, 1940, str. 23, 25–7, 33, 35; A. M. Brousil, Venkov 25. 3. 1941, s. 7 [ref. Hamlet]; – in, Polední list 12. 3. 1943, s. 2 [ref. Vojnarka]; J. K., Lidové noviny 19. 11. 1943, s. 4 [ref. Noc na Karlštejně]; J. H., Lidové noviny 6. 6. 1944, s. 4 [ref. Smrt Hippodamie]; L. Vaňková, Literární noviny 4, 1955, č. 25 [ref. Zapadlí vlastenci]; V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907 – 1957, Praha 1958, s. 179, 130–164; E. K.: Jak začínali – O. K., Obrana lidu 8. 3. 1959; sd: O. K. k šedesátinám, Tvorba 24, 1959, č. 45, s. 1074; P. Smrž: O. K., Květy 20, 1970, č. 47, s. 38; sd: O. K. k šedesátinám, Tvorba 24, 1959, č. 45, s. 1074; J. Bajer, Divadelní a filmové noviny 9, 1965, č. 3, s. 6–7 [ref. My Fair Lady]; P. Hořec: Herecká ohlédnutí, Plzeň 1977, s. 104–113; [da], Rudé právo 1. 12. 1976, s. 2 [nekrolog]; M. Codr – M. Brůna: Přemožitelé času sv. 19. Praha, 1989, s. 157–161; J. Tunys: O. K., Praha, 2011 ● J. Hubička: Statná mužná postava a krásný melodický hlas – to byl O. K. [online], cit. 28. 9. 2023, URL: https://temata.rozhlas.cz/statna-muzna-postava-a-krasny-melodicky-hlas-byl-otomar-korbelar-7983979; T. Hejna: Statný chlap s duší umělce [online], cit. 28. 9. 2023, URL: https://zabava-artes.cz/snippets/statny-chlap-s-dusi-umelce/ ● O. K., 1960 [střihový dokument], Archiv a programové fondy České televize ● Na dobré chvilce: vzpomínky O. K.  [rozhlasový pořad], Archiv a programové fondy Českého rozhlasu.

DČD IV, VD 25, VD 100 II, MDP 50, ČBS II

Vznik: 2023