Záhorský, Bohuš

Vlastním jménem Bohuslav, umělecké jméno Bohuš převážilo od 30. let.

Narodil se jako jedno ze šesti dětí v dobře situované rodině vysokoškolského pedagoga, politika, poslance za Českou stranu národně sociální, poradce ministra školství a specialisty na mostní stavitelství Jana Záhorského. Školní docházku zahájil 1912 na obecné škole chlapecké v Praze, poté studoval na reálném gymnáziu na Smíchově, odkud v kvintě odešel. 1923 byl přijat ke studiu herectví na divadelním oddělení Státní konzervatoře, kde byl žákem J. Hurta, M. Laudové-Hořicové a A. Suchánkové. Brzy se začlenil do Volného sdružení posluchačů konzervatoře, kteří hrávali na studentských scénách Legie malých/mladých v Holešovicích a v Masarykově síni na Žižkově pod vedením režisérů M. Jareše a J. Frejky. V roli Pana ze Sottenvillu se účastnil prvního uvedení legendárního Cirkusu Dandin, jímž mladí avantgardisté poprvé vstoupili do povědomí umělecké kritiky. Hrál a režíroval Langerovu komedii Velbloud uchem jehly pod pseudonymem Boža Horský. U semestrálních zkoušek uspěl jednou ze svých prvních molièrovských rolí, Arganem v dialogu s Toinettou N. Bártů v komedii Zdravý nemocný. Studia však, rozhořčen konzervativní výukou na škole, podobně jako několik dalších posluchačů (S. Svozilová, L. Boháč, M. Holzbachová ad.) po dvou letech opustil. I nadále však zůstal se skupinou ve spojení, 1925 hrál Soudce v Langerově Periferii s Rádlovou skupinou amatérského Osvobozeného divadla (pod názvem Osvobozená scéna v Teplicích).

Podobně jako ostatní revoltující studenti se rozhlížel nejprve po názorově bližších souborech. První smlouvu uzavřel s M. Novým, který angažoval mladé herce do nově založené Komorní činohry v Rokoku. Publikum si však žádalo kabaret a soubor po několika měsících zanikl. Z. zde vystoupil mj. v Hennequinově revui Bar na Montmartru. Krátce pobyl v zájezdovém divadle manželů Steimarových, odkud na podzim 1926 odešel za snem opravdové umělecké tvorby spolu s několika spolužáky (E. Hráská, S. Svozilová, L. Boháč, J. Schettina, V. Trégl, V. Očásek a H. Kubásková z Českého studia v Brně) k V. Gamzovi do jeho nově založeného Českého studia v Praze. Gamzovy postoje a pokusy o prohloubení hereckého stylu na něj měly velký vliv. Z. hrál ve všech představeních: ve stařecké komické masce vystoupil v Dětském karnevalu, kultivovaný přednes uplatnil v roli Vypravěče v dramatizaci Dickensovy povídky Cvrček u krbu, největší úlohu dostal v Schettinově inscenaci Chcete se mnou hrát – v roli klauna Croksona si připomněl cirkusové prostředí svého debutu. O hereckých kvalitách Z. svědčí jeho obsazení do role Kočkareva z Gogolovy Ženitby, v níž hlavní roli ztělesnil sám Gamza. Protilehlým úkolem byl Kaplan v Blokově básnické hře Růže a kříž. Z. byl schopen vyhovět rozličným požadavkům režie, byl fyzicky mrštný, měl smysl pro humor, vynikající přednes, jeho umění rostlo prohlubováním duševního života postav, vnitřního obsahu hereckého gesta a přesného zpracování role. Gamzova nemoc a nedostatek finančních prostředků však způsobily 1927 rozpad komunitně založeného souboru.

Z. odešel za Frejkou a svými spolužáky do divadla Dada, založeného v březnu t. r.  Programová orientace na zábavný repertoár (Visací stoly, kabarety a revue aj.) a snaha o využití principů komedie dell’arte podnítila herce k vytváření standardních komických typů. Ne vždy však byly Frejkovy experimentální výboje přijímány jednoznačně kladně, často kvůli umělecky nevyrovnaným výkonům souboru. Z. vystupoval v jednotlivých číslech a skečích, ve kterých excelovali hlavně E. F. Burian, bratři E. a J. Trojanové, L. Skrbková a H. Slípka. Přestože byl často úspěšným představitelem komických starců, prokázal vlohy zejména pro vážný repertoár, v němž Frejka formoval osobitý styl poetického divadla. Uspěl jako Teiresias v (notně upraveném) Sofoklově Oidipovi a ve velké roli Kristy Mahona ve hře J. M. Synga Hrdina Západu. Spolu s L. Otáhalovou byli oceňováni za snahu o ukázněnost a pro zvukově bohatý, barvitý hlasový projev. Jako člen Burianova voicebandu se účastnil slavných italských zájezdů souboru (1928, 1929).

Po finančním úpadku divadla Dada založili Frejka s Burianem Moderní studio, ve kterém rozvíjeli a ciselovali principy poetismu. Z. se zde dařilo; pozitivně byl vnímán zejména jeho výkon ve Hře o Asagao, kde jako japonský hrdina s maskou na tváři přispěl svým výkonem k básnivému vyznění hry. Jeho herectví se zde odvíjelo v intencích Frejkova stylizačního úsilí od náznaku reálných prvků po tanečně pohybový projev a pěstěnou jevištní mluvu. Ve stěžejní inscenaci Shakespearova Romea a Julie jej Frejka obsadil do titulní role (v alternaci s L. Boháčem). Z. si zvlášť dobře vedl ve sborových výstupech, do kterých režie zakomponovala Burianův voiceband. V něm byl herec oporou i v samostatných koncertech, při nichž byl obsazován nejen pro svou přesnost a výtečnou modulaci hlasu, ale i dramatičnost projevu (např. v nastudování Souchotináře, hlavní postavy Wolkrovy Nemocnice). Spolu s L. Skrbkovou byli uměleckým vedením Moderního studia považováni za nejkultivovanější herce souboru.

Po zániku Moderního studia počátkem léta 1929 odešel E. B. Burian a spolu s ním i V. Plachý-Tůma, N. Balcarová a J. Šaršeová a Z. do Studia Národního divadla v Brně, kde se pod vedením uměleckého šéfa J. Honzla setkali i s kolegy z Osvobozeného divadla J. Grussem a V. Vaňátkem. V zahajovacím představení Mandragory hrál Z. hlavní roli Nicia. Pobuřoval tehdy konzervativní městské publikum postavou šťastného paroháče, počestného, ale i podlého stařečka. Pár dní po premiéře jej Burian obsadil do role, jež vyžadovala akrobatické dovednosti, pohybovou, až taneční stylizaci. Jeho básník Čtverák Pierot ze hry J. Laforgua ignoroval společenské konvence, choval se nepřiměřeně, hýřil gagy z repertoáru klaunských čísel. Burian v něm tehdy našel herce, schopného vyhovět jeho požadavkům včetně živelného prožívání prostoru. Obsadil jej i do baladicky laděné inscenace Jezdi k moři nebo do Zázraku sv. Antonína a dalších inscenací, v nichž rozvíjel mizanscénu pod vlivem Tairovovy výtvarně pohybové, neiluzivní koncepce divadla. Hlavní téma dramaturgie však sledovalo kontrast světa poezie a zpátečnických postojů měšťanské společnosti. V divadle však pracovala řada dalších režisérů (V. Škoch, O. Čermák, R. Walter, A. Podhorský, J. Průcha, B. Krivecký ad.) a převažoval konzervativní soubor, což od Z. vyžadovalo podstatné rozšíření hereckého oboru. Nadále hrál různé typy starců – ve Vančurově Učiteli a žáku sedmdesátiletého Strýce nebo Soběbora v Hadriánovi z Římsů. Opakem byly mladistvé role Králevice v Hilbertově Falkenštejnu, studenta Vasji v Katajevově hře Kvadratura kruhu nebo Jana Skalníka v Létě. Toto rozpětí zaznamenala místní kritika, která viděla Z. herectví jednou jako křečovitou exaltaci, podruhé jako nervní pojetí s přesnou modulací hlasu; shledávala, že není stvořen pro úlohy milovníků, ale je úspěšný všude tam, kde jde o komickou nadsázku (Doktor Fregoli v inscenaci Co je na světě nejhlavnější). Všímala si kultivovanosti a zjemnělosti chování, daru plastické výřečnosti, herecké nenucenosti a schopnosti výrazové zkratky. Klíčovou příležitostí se pro herce stala role Trofimova z Čechovova Višňového sadu, vrcholem brněnského angažmá byl Heurtebis v Cocteauově Orfeovi. Postavu sklenářského mistra a anděla v jedné osobě Z. vytvořil v duchu Honzlovy stylizace na principu nové jevištní poezie, s konverzační lehkostí, kultivovaností, hudebností řeči, průzračnou přirozeností a čistotou včetně tanečního ztvárnění pohybu. Honzlovy a Burianovy režie poskytovaly umělci příležitost k syntéze nejrůznějších hereckých prostředků. Z. se v Brně oženil s Věrou Bezdíčkovou, se níž měl dceru Evu Záhorskou (* 1931). S odchodem obou avantgardních režisérů z Brna a spolu s několika herci, které do souboru přivedli, se vrátil do Prahy.

V březnu 1931 získal angažmá v Osvobozeném divadle provozovaném na koncesi J. Voskovce v Divadle U Nováků. Hrál zde (s krátkodobým přerušením) až do léta 1938 pod uměleckým vedením režiséra J. Honzla a obou komiků V + W. Účinkoval ve všech titulech, často spolu s bývalými spolužáky a kolegy a kolegyněmi z laboratorního období divadelní avantgardy. I když i zde byl většinou obsazován typově, role dokázal vždy vzájemně odlišit. Z intrikánských typů zaujal uhlazený císařův komoří Lang (Golem), kterého později ztělesnil i ve filmu. Hrál komické nadutce a chvástaly (Marcus Antonius v Caesarovi) nebo hrubiány a gangstery (Dexler ve hře Rub a líc). Reálný odpor většiny domácí společnosti vůči fašistickým idejím po nástupu Hitlera do funkce říšského kancléře 1933 vyústil v zápas levicově orientovaných sil (ke kterým se Osvobozené divadlo hlásilo) s konzervativními kruhy domácí společnosti. V + W kritika pravice a projevů domácího fašismu však vyvolávala na druhé straně politického spektra výtržnosti a demonstrace. Proti protihitlerovské satiře Osel a stín protestoval u české vlády také německý velvyslanec. Poté nasadilo vedení Osvobozeného jednu ze svých nejlepších inscenací – Kat a blázen (1934). Z. v přesvědčivě sehrál proces proměny diktátora Dona Baltazara Carriery ze šplhavého úředníčka v krvavého vládce, jenž vraždí a ubíjí nakonec i vlastní stín. Premiéra se stala terčem nevybíravých politických útoků, které vedly V + W ke krátkodobému přerušení provozu divadla a zahájení filmové kariéry ve filmu Pudr a benzin. Po obnovení divadelní činnosti přejmenovali scénu na Spoutané divadlo a na malém jevišti pražského Rokoka nasadili Baladu z hadrů, v níž Z. ztvárnil dvě velké charakterní role: Studenta a Françoise Villona. Nejpůsobivější byl jeho obraz zklamaného a pokořeného básníka, pro nějž našel ušlechtilý, až bolestínský výraz. I po návratu Osvobozeného divadla na scénu U Nováků byl v závěrečných letech jeho existence pověřován úkoly, v nichž plně projevil svůj smysl pro satiru a ostře vykreslený typ. Například roli eidamského Starosty van Bergena z Těžké Barbory vybudoval na kontrastu vnějšího rozmáchlého gesta a vnitřní prázdnoty slabošského pleticháře.

Z. byl od studijních let disponován především pro stylizované pohybové herectví a vysokou kulturu jevištní řeči. V Osvobozeném divadle vedle plejády znamenitých komiků, V + W, F. Filipovského, V. Trégla, J. Plachty ad., mohl jen zřídka dostat význačnější úkol. Přesto je v jeho kreacích, jež vytvořil do 1938, patrná snaha o úspornou hereckou zkratku, a při výjimečných příležitostech také smysl pro dramatičnost. Za krátkého období Spoutaného divadla navázal kontakt s Novým divadlem, kam 1935 nakrátko přešel se svým surrealistickým repertoárem J. Honzl spolu s několika herci (S. Svozilová, E. Waleská, L. Otáhalová, J. Švabíková, F. Černý, J. Vasmut). Z. tu patrně jen alternoval, neboť na programech a plakátech se jeho jméno neobjevuje. V obnoveném Osvobozeném divadle působil až do uvedení poslední inscenace Pěst na oko (1938). Následkem ostré oficiální reakce německých vládních kruhů byla J. Voskovcovi odňata koncese a divadlo uzavřeno. Část souboru převzal do své kompetence populární komik J. Kohout.

Po mnichovském diktátu se Z. stejně jako mnoho jiných herců ocitl na periferii českého divadelnictví. Několikaměsíční angažmá v Zájezdové společnosti E. Švandové brzy vystřídala krátká spolupráce se souborem J. Kohouta, kam přešel spolu s J. Plachtou a F. Filipovským. Tento typ divadla mu nevyhovoval i proto, že neuměl nebo nechtěl zpívat. Uplatnil se však ve dvou večerech Divadélka pro 99, kde recitoval pod Honzlovým vedením v pořadech Večer s Vítězslavem Nezvalem a Román lásky a cti. Dopisy Jana Nerudy (1939/40). Ve stejném období našel stálé angažmá v uprázdněném prostoru divadla Akropolis pod vedením ředitele K. Třešňáka, který přijal několik mladých herců. Zahájili Šamberkovou hrou J. K. Tyl v listopadu 1939. Pro nezájem diváků bylo divadlo po půl roce zavřeno. Opuštěnou scénu zaujal nový soubor ředitele J. Koldovského, který chtěl pod názvem Moderní divadlo udržet mezioborový charakter. Pro činohru byl jmenován uměleckým vedoucím F. Filipovský, kterému měl pomáhat právě Z., a do souboru byli přizváni O. Beníšková, H. Vojtová, J. O. Martin, S. Sejk ad. Zahájili seriálovou inscenací F. L. Věk, v níž Z. ztělesnil V. Tháma. V dramaturgii brzy převážil zábavný repertoár orientovaný na frašky, balet a operetu. Z. se spolu s Filipovským vrátili do uprázdněné budovy Divadla U Nováků, nyní jako členové Snížkova Rozmarného divadla, které hrálo oblíbené parodie opery, operety, činohry; v době válečné divadelní konjunktury dosáhly jeho tituly až 682 repríz. 1941 se divadlo přestěhovalo do Alhambry s úmyslem využít popularitu svého repertoáru. To byl počátek Nezávislého divadla, na jehož vedení participovali J. Snížek, filmový producent J. Brychta a jako koncesionář operní pěvec O. Rosenberg; v pozadí stál jako umělecký poradce někdejší avantgardní a nyní rozhlasový režisér M. Jareš. Z. byl angažován jako herec 1941–44, až do příchodu režiséra J. Škody režíroval z nutnosti několik inscenací; svým jménem zaštítil Jarešovu pohostinskou režii (J. Mahen: Ulička odvahy) a Honzlovo nastudování Labichovy frašky Člověče styď se. Soubor se snažil komorní činohru udržet, byť s převážně bulvárním, ale vkusným repertoárem. Z. zde ztělesnil řadu rolí: např. titulní úlohu ve hře Vyšetřuje dr. Brent, účinkoval v pásmu Takový už život je (verše z básnických převodů Holanových). Zvlášť ceněn byl za režii a suverénně vykreslenou postavu herce Grolla v inscenaci Děvče s hraběcí korunkou a za interpretaci postavy Šviháka Koníčka v Mahenově Uličce odvahy – šlo o nejlepší inscenaci souboru, nesenou v zázračné atmosféře, podpořenou výpravou jemných pastelových tónů. Z. zde byl obsazován do vážných i komických rolí, hrál intelektuály i policisty, jak to vyžadoval repertoár i poetika režisérů J. Škody, K. Palouše a A. Dvořáka. Svými výkony přispěl k dobrém kreditu scény. Těsně před uzavřením českých divadel nacisty v září 1944 přešel se Škodou do nově ustanoveného Intimního divadla na Smíchově, kde hrál spolu s J. Dohnalem v premiéře Freytagových Žurnalistů (Lidé od novin).

V nejtěžších chvílích okupace, kdy směly být uváděny jen literárně dramatické drobné formy, nastudoval J. Průcha na malé scéně Umělecké besedy pásmo Hrdinové okamžiku. Sled výstupů a monologů největších českých herců zahajoval portrétem obrozeneckého tragéda Krumlovského právě Z., v dalších postavách jej následovali J. Průcha (E. Vojan), L. Pešek (J. Mošna), J. Dohnal (J. Seifert), kteří tak poukazovali na aktuálnost kontinuálního zápasu o českou divadelní kulturu. (V pozdějších reprízách pořadu vystupoval Z. už jako Vypravěč.)

Po osvobození republiky byl titul zařazen do repertoáru nově založeného (původně Malého realistického) Realistického divadla se sídlem v bývalém Švandově divadle na Smíchově. Z. tam přešel s J. Škodou, K. Paloušem a dalšími herci Nezávislého a Intimního divadla J. Dohnalem, E. Hráskou, V. Jelínkovou, K. Májem, J. Májovou, S. Neumannovou, A. Rýdlem, S. Sejkem, J. Smejkalovou a J. Zrotalem. K jeho prvním velkým rolím patřil Falstaff z Veselých paniček windsorských, který působil na jevišti jako „veliká tučná veš“. Sezoně 1945/46 však dominoval hlavně J. Werich v Kaufmannově a Hartově komedii Přišel na večeři. O Z. schopnostech svědčí i skutečnost, že až do návratu J. Voskovce do vlasti hrál s Werichem jeho part.

V srpnu 1946 přijal nabídku umělecké správy činohry Národního divadla, kterou tvořili J. Honzl, K. Dostal a J. Průcha, a byl angažován. Opětovně se zde sešel kolegy z Osvobozeného divadla M. Nedbalem, F. Filipovským a J. Plachtou. Čtyřicetiletý Z. zahájil dráhu na první české scéně menší rolí Knížete ve hře F. Langera Obrácení Ferdyše Pištory. Největším jeho úkolem první divadelní sezony se však stala postava obstarožního, chvástavého Arganta v Molièrově komedii Scapinova šibalství, jež do jisté míry předurčila až do nástupu O. Krejči do vedení činohry souvislou řadu komediálních a groteskních postav (zejména starců), jako byli jeho Světislav v Hadriánu z Římsů V. K. Klicpery, Dobčinskij v Gogolově Revizorovi, Pantalone z Goldoniho Sluhy dvou pánů ad. První hlavní roli získal až po pěti letech jako Podkolesin v Gogolově Ženitbě, v brilantní souhře s Kočkaravem J. Dohnala. V tomto období se už na českých jevištích plně prosadila doktrína socialistického realismu. V Tylově Tvrdohlavé ženě Z. ztvárnil vynikajícím způsobem bystrého komedianta Nožejčka. Obraz člověka z lidu vytvořil v postavě dojemného, ale i vtipného a bystrého Habršperka z Našich furiantů, jenž vidí dál než jeho okolí a pro něhož přátelství a spravedlnost znamenají nejvyšší hodnoty. Vedle lidových postav byl Z. také interpretem ušlechtilých typů a intelektuálů: mistrovsky propracoval psychologický portrét docenta Vorobjova ze hry Profesor Poležajev, rozčileně odmítajícího revoluci páchnoucí krví. Intrikánský typ ztvárnil jako zrádce Čír v kontroverzní Treněvově hře Ljubov Jarová, kdy epizodní postavu povýšil až do podoby obludného symbolu. Jedinečný byl jeho výkon v postavě Bobčila z Držičovy komedie Lišák Pomet, kde v režii hostujícího B. Stupici vytvořil vedle L. Peška rozkošný obraz mazaného sluhy s využitím tradičních pohybových gagů komedie dell’arte. Svým groteskním postavám dovedl dát i pozitivní odstíny; byl ztělesněním pošetilého stáří, pohrávaje si s protikladem dychtivosti a strachu.

Z. vrcholné tvůrčí období spadá zhruba do éry O. Krejči, který byl 1957 jmenován uměleckým šéfem činohry Národního divadla. Jeho koncept nové (aktuální) divadelnosti předjímala pro Z. úloha Edvarda v Podzimní zahradě L. Hellmanové v režii A. Radoka. Vybudoval ji na promyšlené souhře slova, rytmu a pohybu po jevišti tak, že svou přirozeností působila téměř bezděčně. Nápadným typem a zjevem byl naopak jeho Sganarelle v souhře s Donem Juanem O. Krejči (režie J. Pleskot); postavil jej na vnitřním rozporu postavy oscilující mezi morálkou a závislou mentalitou sluhy. Krejčův postupně probojovávaný program se promítl především do dramaturgické linie českých současných her a linie čechovovské. Z. podal vrcholné výkony v obou. Nejprve v postavě Váchy z Hrubínovy Srpnové neděle (ale i Aloise Struny z Hrubínovy hry Křišťálová noc), kde jednolitý obraz maloměšťáka ozvláštnil hrou s rekvizitou (s holí); detailními pohyby nenápadně tlumočil psychologická hnutí jeho vnitřního světa a vypověděl tak víc, než part postavy nabízel. Zcela jiného rodu byl jeho předseda v Konci masopustu J. Topola. Za Z. největší výkon byl považován Sorin z Čechovova Racka, kterého vykreslil jako člověka, jenž si na rozhraní života a smrti uvědomuje, že mu život proplul mezi prsty. V doznívajícím Krejčově programu vytvořil jinou variantu typu v roli stárnoucího Gajeva z Višňového sadu (režie J. Pleskot). Z. jako herec neusiloval o to, aby na scéně vypověděl o postavě všechno sám, respektoval komplexní povahu inscenace a dokázal se do ní s velkou empatií zařadit. Neobyčejně ukázněný stavěl na přesnosti a jasnosti výkonu, ve kterém má každé gesto, intonace a pohled konkrétní význam. Technicky dokonale vypracovanou hru stavěl zevnitř na kontrapunktu, na rozporných vlastnostech postavy. Jeho mistrovství využíval v druhé polovině 60. let následovně vedle J. Pleskota často M. Macháček, který mu svěřil Otce v Pirandellově hře Šest postav hledá autora nebo Rytíře Herrmanna v Dürrenmattových Novokřtěncích. 1965–79 Z. vyučoval na Pražské konzervatoři herectví. Byl oceněn titulem zasloužilý umělec (1956) a Řádem za zásluhy o výstavbu (1958), u příležitosti svých šedesátin získal titul národní umělec (1966).

V období politického uvolnění sehrál v nastudování Čapkova Loupežníka drobnou roli Šefla, v níž vytvořil nezjednodušený typ lidového filozofa, nikoliv figurku, nýbrž ztělesnění zkušeností přírody a historie. Za politických čistek na počátku 70. let vystoupil (podle svědectví uměleckého šéfa Národního divadla V. Švorce) na svou žádost z KSČ. Býval už méně obsazován – hrál např. v alternaci s F. Filipovským a J. Sovákem svou slavnou roli Habršperka (režie V. Vejražka). Ocenění mu přinesly inscenace hostujícího sovětského režiséra G. P. Anisimova, pod jehož vedením ztvárnil noblesního hraběte Ilju Rostova v dramatizaci románu Vojna a mír L. N. Tolstého a postavu Antonia v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic. K 70. narozeninám byl poctěn čestnou úlohou Vodníka Ivana, kterou hrávali vždy velcí herci starší generace, v novém nastudování Jiráskovy Lucerny. V rámci souboru Národního divadla byl pro své jemné a ohleduplné chování oblíbeným kolegou, největší sympatie vzbuzoval v řadách svých vrstevníků, jako byli L. Pešek, L. Boháč, J. Průcha ad. 1971 se podruhé oženil se svou dlouholetou přítelkyní, herečkou Národního divadla V. Fabianovou (1912–1991). 1975 byl jmenován zasloužilým umělcem Národního divadla a o tři roky později získal Cenu Jaroslava Průchy. Jako přední herec souboru vystoupil naposled s projevem na rozloučenou s Národním divadlem při představení, po kterém následovalo uzavření budovy za účelem její rekonstrukce 1977. T. r. odešel počátkem července v 71 letech do důchodu.

Rozsáhlá filmografie Z. čítá téměř dvě stě snímků, nepočítaje účinkování v televizních seriálech pro děti a dospělé. První kroky do světa filmu mu přinesl film J. Voskovce a J. Wericha Pudr a benzin v režii J. Honzla (1931), který záhy následovaly další snímky včetně Hej-rup! (1934) a Svět patří nám (1937). J. Krejčík využil jeho úsporné a promyšlené charakterní herectví ve snímku Ves v pohraničí, za který oba získali 1948 Cenu země české. Pro schopnost vykreslit charakteristický profil svěřené postavy byl vyhledáván i v následujících letech, kdy vytvořil desítky různých drobných rolí – úředníčků, policajtů, zlodějíčků, redaktorů ad. Přes nevysoký věk byl brzy po válce obsazován do rolí starších mužů a stařečků nejrůznějších typů, jako byl Komoří Lang ve filmu Císařův pekař 1951, Vach ve filmové verzi Srpnové neděle (1960), Profesor ve snímku V. Chytilové Hra o jablko (1975), Josef ve filmu Náš dědek Josef (1976). Jeho zralé herectví zachytila v nejčistší podobě filmová kamera v roli starého Helliberga ve Vláčilově Koncertu na konci léta (1979). V České televizi se mj. uplatnil se i jako vypravěč oblíbených Večerníčků či herec v seriálech F. L. Věk nebo Hříšní lidé města pražského apod.

Role

Volné sdružení posluchačů konzervatoře

Pešta (F. Langer: Velbloud uchem jehly, Masarykova síň) – 1924; Pan ze Sottenwillu (Molière: Jiří Dandin / Cirkus Dandin, Masarykova síň) – 1925.

Divadelní oddělení Pražské konzervatoře

Argan (Molière, Zdravý nemocný), dialog se služkou Toinettou – 1925.

Osvobozené divadlo / Osvobozená scéna z Prahy (Teplice-Šanov)

Soudce (F. Langer: Periferie) – 1925.

Komorní činohra Rokoko

? (M. Hennequin: Bar na Montmartru) – 1926.

Umělecké studio

Anthime (Saint-Georges de Bouhélier: Dětský karneval), Kaplan (A. Blok: Růže a kříž), Grockson (M. Achard: Chcete se mnou hrát?), Vypravěč (Ch. Dickens, dram. V. Gamza: Cvrček u krbu) – 1926; Kočkarev (N. V. Gogol: Ženitba), Barman (H. Berger: Potopa), Rytíř Zmrzlík (W. Shakespeare: Dvanáctá noc) – 1927.

Dada

? (V. Lacina: Třetí zavěšení Visacího stolu), Tuba a Karlíček (E. F. Burian – J. Dréman – J. Frejka – M. Hlávka a dal: Dona Kichotka) – 1927; Krista Mahon (J. M. Synge: Hrdina západu), Teiresias (Sofoklés: Král Oidipús), Kněz (H. Sachs: O muži, který vysedával telata), voiceband (P. Reverdy: Poutník), Šéfredaktor (K. Melíšek – J. Trojan: Gaučo a kráva), On (V. Lacina – J. Trojan – E. F. Burian: Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský) – 1928.

Voiceband E. F. Buriana

K. Havlíček: Křest sv. Vladimíra, Grotesky, II. Komorní večer voicebandu. Píseň písní – 1928; IV. Komorní večer. K. H. Mácha: Máj, Souchotinář (V. Komorní večer. J. Wolker: Balady) – 1929.

Moderní studio

On (E. F. Burian: Mastičkář), Romeo (W. Shakespeare: Romeo a Julie), Chesnay (J. Brandon: To se řekne) – 1929.

Studio Národního divadla v Brně + voiceband

Nicio (N. Macchiavelli: Mandragora), Pierot (J. Laforgue: Čtverák Pierot), Bertley (J. M. Synge: Jezdci k moři), Henry (E. O’Neill: Císař Jones), Gustav (M. Maeterlinck: Zázrak sv. Antonína), Leonard Bosal (A. France: O muži, který si vzal němou) – 1929.

Národní divadlo v Brně

Volpone (B. Jonson: Lišák Volpone) – 1929; Doktor Fregoli (N. N. Jevrejnov: Co je na světě nejhlavnější), Strýc (V. Vančura: Učitel a žák), Kralevic Václav (J. Hilbert: Falkenštejn), Vasja (V. Katajev: Manželství dokola), Jan Skalník (F. Šrámek: Léto), Soběbor (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů), Trofimov (A. P. Čechov: Višňový sad) – 1930; Heurtebise (J. Cocteau: Orfeus), Antonín (J. K. Tyl: Paličova dcera), Gilbert (S. Passeur: Žena, která si koupila muže) – 1931.

Osvobozené divadlo V+W
(Spoutané divadlo 1935–36)

Filip Lang (V + W: Golem) – 1931; Marcus Antonius (V + W: Caesar), Boleslav Ukrutný (V + W: Robin zbojník) – 1932; Nepoctivý (V + W: Svět za mřížemi), Kontokorentos (V + W: Osel a stín) – 1933; Bobin (E. Labiche: Slaměný klobouk), Mladý muž, který procházel kufrem (V. Nezval: Strach), Don Baltazar Carriera (V + W: Kat a blázen) – 1934; Student a François Villon (V + W: Balada z hadrů) – 1935, Camilio (V + W: Nebe na zemi), Dexler (V + W: Rub a líc) – 1936; Starosta Van Bergen (V + W: Těžká Barbora) – 1937; Odysseus (V + W: Pěst na oko) – 1938.

Akropolis

? (F. Lützkendorf: Milostné dopisy), ? (K. Schönherr: Ďáblice) – 1939.

Divadélko pro 99

Recitace (J. Honzl: Večer s Vítězslavem Nezvalem) j. h. – 1939; Recitace (J. Honzl: Román lásky a cti. Dopisy Jana Nerudy) j. h. – 1940.

Moderní divadlo  

 V. Thám (A. Jirásek, dram. B. Vrbský: F. L. Věk) – 1940.

Nezávislé divadlo

Dr. Brent (J. Snížek – J. Weyr: Vyšetřuje dr. Brent), Pán, který se prochází (R. M. Rilke: Takový už život je), Koníček (J. Mahen: Ulička odvahy) –1942; Otec (A. Strindberg: Hra s ohněm) – 1943; Strachota (S. K. Macháček: Ženichové) – 1944.

Intimní divadlo na Smíchově

Plukovník Berg (G. Freytag: Lidé od novin), Krumlovský (J. Průcha: Hrdinové okamžiku) – 1944.

Intimní divadlo (v Umělecké besedě s herci ND)

Krumlovský a Vypravěč (J. Průcha: Hrdinové okamžiku) – 1945.

Malé realistické divadlo 
(Realistické divadlo 1945–53)

Vypravěč (J. Průcha: Hrdinové okamžiku), Sganarelle (Molière: Don Juan), Bezchyba (F. Langer: Velbloud uchem jehly) – 1945; Falstaff (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské), Furnačev (M. J. Saltykov-Ščedrin: Peníze a Nepřátelé), Banjo (G. Kaufman – M. Hart: Přišel na večeři) – 1946.

Národní divadlo

Kníže (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Argant (Molière: Scapinova šibalství), Viktor a Vynálezce (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu) – 1946; Dobčinskij (N. V. Gogol: Revizor) – 1948; Čír (K. A. Treněv: Ljubov Jarová), Podkolesin (N. V. Gogol: Ženitba) – 1952; Švec Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti, i 1970) – 1953; Tirschdorf (H. Zinnerová: Ďábelský kruh) – 1955; Edward Grossman (L. Hellmanová: Podzimní zahrada), Sganarelle (Molière: Don Juan), Bokčilo (B. Nušič: Dundo Maroje) – 1957; Pan Vach (F. Hrubín: Srpnová neděle), Hajný Trnka (J. K. Tyl: Hody divých žen aneb Strakonický dudák) – 1958; Inspektor (J. Topol: Jejich den) – 1959; Sorin (A. P. Čechov: Racek) – 1960; Alois Struna (F. Hrubín: Křišťálová noc) – 1961; Profesor (P. Karvaš: Antigona a ti druzí) – 1962; Klubko (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské) – 1963; Gerhard (M. Slomczynski: Osamění), Předseda (J. Topol: Konec masopustu) – 1964; 1. inženýr-diktátor (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Orgon (Molière: Tartuffe) – 1965; Otec (L. Pirandello: Šest postav hledá autora) – 1966; Gajev (A. P. Čechov: Višňový s)ad) – 1967;  Rytíř Herrmann (F. Dürrenmatt: Novokřtěnci), Otec (K. Čapek: Bílá nemoc) – 1968; Šefl (K. Čapek: Loupežník) – 1969; Kazarin (Lermontov: Maškaráda) – 1971; Rowley (B. Sheridan: Škola pomluv), Srpoš (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů) – 1972; Hrabě Rostov (L. N. Tolstoj, dram. G. P. Ansimov: Vojna a mír) – 1975;  Ivan (A. Jirásek: Lucerna), Antonio (W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic) – 1976.

Režie

Volné sdružení posluchačů divadelního oddělení Státní konzervatoře hudby

F. Langer: Velbloud uchem jehly, 1924.

Nezávislé divadlo

J. Bokay: Dej za mne sbohem, F. Gribitz: Děvče s hraběcí korunkou – 1942; K. Stoilová: Přes celé léto, E. Ligettiová: Lev a brabčák – 1943.

Prameny

Archiv ND: osobní složka.

NMd: fotografie.

DÚk, DÚdok.

Literatura

V. Nezval: Pátý dramatický večer posluchačů konzervatoře, Rudé právo 5. 4. 1925; J. Vodák: Cirkus Dandin, České slovo 10. 5. 1925; O. Š. M.: Divadlo mladých na Slupi, Rozpravy Aventina 1, 1925/26, s. 65; O. Š. M.: Moderní studio. Hra o Asagao, tamtéž 4, 1928/29, s. 223; J. J. Paulík: Shakespeare: Romeo a Julie, tamtéž, s. 243; Z. Vavřík: Po sezóně. S Jiřím Frejkou, tamtéž, s. 381; nesign.: Burian se loučí s pražským publikem, tamtéž, s. 396; J. M. K.: V sobotu 1. června (Večer J. Wolkra), tamtéž, s. 396; B: Hrdina západu, Lidové noviny 14. 2. 1928; M. Majerová: Moderní studio, Rudé právo 17. 2. 1929; J. Fučík: Osvobození hrají politickou revui (Caesar), Rudé právo 10. 3. 1932; A. M. Píša: Protifašistická hra v Osvobozeném divadle (Osel a stín), Právo lidu 15. 10. 1933; F. Němec: Kat a blázen. Klad i zápor spontánní, Rudé právo 21. 10. 1934; K. Čapek: Povážlivý souhlas, Lidové noviny 18. 11. 1934; J. Fučík: Osvobozené znovu začíná, Rudé právo 3. 9. 1936; E. Bass: Nová hra Osvobozeného divadla (Těžká Barbora), Lidové noviny 7. 11. 1937; A. M. Píša: Jen o jedno divadlo méně?, Právo lidu 12. 11. 1938; S. Machonin: Spolutvůrce velké tradice, Divadlo 7, 1956, s. 688; J. Honzl: V a W jako hlavní dějové figury, in K novému významu umění, Praha 1956, s. 163; J. Grossman: Česká klasika a česká divadelní přítomnost, Divadlo 8, 1957, s. 103; M. Lukeš: Držič a ti druzí, tamtéž, s. 411; J. Vostrý: Od čechovování k Čechovovi, tamtéž 11, 1960, s. 183; E. Šmeralová: Moderní herec, Rudé právo 12. 10. 1966; M. Valtrová: Herci lásky a osudu, Praha 1966, s. 207; Z. Digrin: Bohuš Záhorský, Praha 1968; A. Stránská: Loupežník, Svobodné slovo 31. 10. 1969;  J. Beneš: Železný strop v ND, Práce 8. 3. 1973; J. Tvrzník: Rozjímej, chlapče, rozjímej!, Mladá fronta 24. 12. 1976; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 204; B. Rádl: Vzpomínky a dokumentace I–III, výstřižky z tisku, plakáty, rukopisné originály, 1979, DÚk; B. Záhorský: V čem je tajemství hereckého vyprávění, Lidová demokracie 31. 1. 1976; L. Pešek: Tvář bez masky, Praha 1976, s. 219; M. Tůma: Herec lidské prostoty, Scéna 3, 1978,  21, s. 6; J. Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Praha 1982; L. Boháč: Tisíc a jeden život, Praha 1987, s. 50, 51, 193; V. Fabianová: Jsem to já?, Praha 1993, s. 347; M. Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Praha 1994, s. 103; P. Hořec: Přátelství, která neumírají, Praha 2001; J. Chmel: B. Záhorský nejen o sobě, Praha 2002; F. Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Praha 2008, s. 19–47; B. Topolová: Žasnu nad mírou této ubohosti, Divadelní revue 25, 2014 č. 3, s. 51–56.

csfd.cz, DČD IV, EDS, NDp

Vznik: 2024