Klika, František

Syn dělníka, nadšeného divadelního ochotníka. Ačkoli mu otec dovoloval hrát v dětských rolích, volbu hereckého povolání synovi neschvaloval. Chtěl, aby se uplatnil v technickém oboru, proto K. vystudoval průmyslovou školu. Když jej pak matka pozvala do Ameriky, kam spolu s jeho sourozenci po smrti muže odcestovala, K. lodní lístek prodal a rozhodl se stát se profesionálním hercem v rodné zemi. Začínal v Kovaříkově divadelní společnosti v Úvalech u Prahy, odkud přešel do vinohradského divadla, poté do žižkovského divadla, účinkoval v Jihočeském divadle, v Lincově divadelní společnosti a 1924 byl angažován do Národního divadla v Brně. Jako herec komického oboru hrával zejména v komediích a již zkraje kariéry byl obsazován do hlavních a významných rolí: hrál Truffaldina z Goldoniho Sluhy dvou pánů (1926), Starého Doolittla ze Shawova Pygmalionu (1927), s nímž téhož roku hostoval ve vinohradském divadle, titulní roli Molièrova Pána z Prasátkova (1927), Ferdinanda Stavinohu v inscenaci Vachkova Lišáka Stavinohy (1928). Zřejmě nejvýznamnější rolí z této dekády byla postava vojáka Švejka. Hlavní postavu Haškova románu sehrál poprvé 1928 v dramatizaci A. Fencla. O pět let později za spolupráce hereckého kolegy B. Polácha vytvořil vlastní adaptaci románu ve formě revue Dobrý voják Švejk po 250 letech, kterou režíroval a v níž hrál opět hlavní roli. Inscenace se nesetkala s velkým ohlasem, kritika vyzdvihovala pouze K. herectví. Ve 30. a 40. letech byl stále obsazován do komedií, sehrál titulní roli v inscenaci hry J. Götzové Pan Fahoun střílí gól (1932), v inscenaci Aristofanových Žab ztvárnil Xanthia (1936) a Sancha v Dykově Zmoudření Dona Quijota (1937). Jedna posledních významných rolí v Národním divadle v Brně byl kritikou oceňovaný Harpagon v Molièrově Lakomci (1944). Během nacistické okupace účinkoval 1942 a 1943 v divadle Uranie, v květnu 1943 se vrátil do brněnského divadla. Definitivně se s ním rozloučil režií inscenace Janošíka J. Mahena (1945). Po válce byl 1945–49 ředitelem Hanáckého divadla v Přerově, kde režíroval (např. Molièrova Lakomce či Tylova Mistra Jana Husa, oboje 1945) a hrál (v Posledním muži F. X. Svobody ztvárnil hlavní roli Aloise Kohouta, v dramatizaci Steinbeckovy novely O myších a lidech George Miltona, ve vlastní dramatizaci Haškova románu znovu sehrál Švejka). Souběžně s působením v Hanáckém divadle účinkoval také v Divadle 5. května, mj. v titulní roli inscenace Molièrovy hry Jíra Danda aneb Chudák manžel (1947). 1948 se stal členem nově vzniklého souboru Divadla státního filmu, kde setrval až do jeho rozpadu 1951. Tehdy odešel na odpočinek. Pohřben je v Praze na Olšanských hřbitovech.

Filmové tvorbě se věnoval i mimo soubor Divadla státního filmu, většinou ztvárňoval záporné, protirežimní postavy. Ve filmu Pan Habětín odchází (1949) hrál nacistu Jännickeho, v Žízni (1949) bohatého a lakomého velkostatkáře Bervidu, odpůrce znárodňování, který bránil zřízení společného vodovodu, a ve Zvonech z rákosu (1950), odehrávajících se 1870, velkoobchodníka, který ožebračuje svoje zaměstnance.

Nejvíce oceňován byl K. pro herecké výkony v inscenacích Molièrových komedií: v Donu Juanovi (1939), Zdravém nemocném (1936), Tartuffovi (1936) a Lakomci (1944) ztvárnil vesměs hlavní role a předvedl ikonické komické typy hypochondra, pokrytce, lakomce i prohnaného sluhy. Přestože ovládal realistické herectví, preferoval stylizovaný projev a při charakterizaci postav kladl důraz na pohyb a gesto. Na jeho Harpagonovi kritika oceňovala právě živá gesta, detailní mimiku, dynamický pohyb a smysl pro komickou intonaci. V roli mimeticky podtrhl mamon objímáním a hlazením truhličky, kterou pak oplakával v monologu plném zvratů: prudkých, záhy měknoucích gest, tvrdým, brzy ztišeným hlasem, planoucím a pak zhasínajícím pohledem. Kromě Tartuffa a Harpagona hrál záporné postavy i v jiných komediích, např. despotu Aloise Kohouta (F. X. Svoboda: Poslední muž, 1938), který neustále poroučí své rodině. Ve filmech hrál záporné postavy ve vážných žánrech, kde protirežimní postavy vytvářel s takovou věrohodností, až se kladní hrdinové ocitali v jejich stínu, což nabourávalo ideové záměry tvůrců.

K. režijní tvorba byla přijímána kritičtěji než jeho herectví. V inscenaci Mrtvého muže F. X. Svobody (1932) rušily nežádoucí operetní prvky jako neustálé chození herců s talíři dokola a poskakování mladých. Nastudování vlastní dramatizace Švejka (1933) bylo hodnoceno jako podívaná s tanci a zpěvy pro nenáročného letního diváka se smyslem pro jednoduchý humor. Celá myšlenka revue, v níž se K. pokusil vzkřísit postavu z první světové války pro fantastický rok 2183 a učinil z ní ochránce zamilované dvojice ve světě ovládaném technikou, nedávala příliš smysl. 1937 byla vydána K. příručka Jak vytvořím masku?, určená pro ochotnické divadelní spolky. Vyjádřil v ní přesvědčení, že ochotníci přes své dobré výkony strádají především divadelním maskováním/líčením. Úspěch hereckého výkonu spočíval dle jeho názoru ve třech aspektech: v mluvě, mimice a masce; k perfektnímu výkonu je zapotřebí správné ovládnutí všech. Pokud např. herec vytvoří sugestivně slovy i mimikou titulní roli Šamberkova Karla Havlíčka Borovského a bude mu scházet historicky známá podoba „brixenského mučedníka“, bude úspěch pouze poloviční. Každý ochotník se má podle K. maskovat podle toho, jak si postavu asi představoval její autor. Při tvorbě masky se má herec snažit proniknout do podstaty své role a jejího charakteru. Kniha dokládá důraz a způsob maskování v dobovém ochotnickém divadle: popisuje konkrétní techniky a materiály, které herec potřebuje k vytvoření jednotlivých charakteristik obličeje, např. práci s nosním tmelem, osušení masky moukou, výrobu vousu z krepu nebo odličování vaselinou.

1940 vyšla tiskem lidová hra se zpěvy Poupě z pivovarské zahrádky, v níž K. tematizoval život Františka Ondřeje Poupěho, reformátora českého pivovarnictví druhé poloviny 18. století, kdy se sládci zarytě se drželi tradic. Drama se odehrává v Českém Šternberku a Velké Bíteši, kam je František Poupě poslán na učení. Vedle peripetií a překážek, jimž čelí se svým záměrem vydat knihu o pivovarnických inovacích, děj obsahuje četné milostné zápletky. Hra s hudbou J. Plichty byla poprvé uvedena v divadle Reduta a K. v ní ztvárnil postavu veselého a dobrosrdečného sládka Václava Šídla. Recenzent Národních listů připouštěl jednoduchost hry, přesto ji přijal kladně, odvolávaje se k tvorbě J. K. Tyla. Příkřeji hodnotil V. Vančura, který drama klasifikoval jako přihlouplé, autorovi vytkl neinformovanost o Poupětově životě a práci a uzavřel, že by se o hře nemělo ani mluvit.

Hry

Poupě z pivovarské zahrádky, NdB 1940 i t.; Dobrý voják Švejk po 250 letech, NdB 1933 (s B. Poláchem).

Teatralia

Jak vytvořím masku?, Brno 1937.

Role

Národní divadlo Brno

Antifolus Syrakuský (W. Shakespeare: Komedie plná omylů), Diviš Boryně na Roztokách (J. J. Kolár: Magelona), Ivan Bezkrajný (L. Andrejev: Anathema), Profesor Windhofer (A. Schnitzler: Komtesa Mici) – 1924; Albert Gahen (S. Guitry: Illusionista), Ču-Ču (Klabund: Křídový kruh), Neumann (G. Hauptmann: Tkalci), Herec Klika + První pán + Alibi + Groom + Druhé dítě (T. Tzara: Šáteček z mlh), Tony (F. Langer: Periferie), Slabihoudek (V. Štech: Hababa a Jordán), Scaramouche (J. a K. Čapkovi: Lásky hra osudná), Rascasse (M. Achard: Chcete se mnou hrát?), Princ Marokánský (W. Shakespeare: Kupec benátský), Pietro Fugazza (D. Signorini: Chvála krádeže), Farb + Pekař (L. Blatný: Vystěhovalci), Maurici Polichnowski (B. Winawer: Známý z Fiesole) – 1925; Bobeš (A. Jirásek: Otec), Brabec (J. Kopta: Revoluce). Čamburýna (J. Skorkovská: Pohádka o princezně Zlatovlásce), Jelínek (J. K. Tyl: Pražský flamendr), Jimmy Jinks (M. Mayo: Sem s dítětem!), Žid – pachtýř (W. Wandruski: Smrt na hrušce), Virgil Kovacs (L. Fodor: Dr. Juci Szabo), Václav Ferkl (K. Horký: Bejvávalo... aneb Loupežníci na Chlumu), Truffaldino (C: Goldoni: Sluha dvou pánů), Spano (L. Pirandello: Čapka s rolničkami), Röslund (H. Ibsen: Opory společnosti), Petr Meisner (F. A. Sedlák: Manželství paní Heleny), Pantalone (C. Gozzi: Princezna Turandot), Mo + Otto Herre (B. Björnson: Nad naši sílu /II./) – 1926; Baron Radoveský (J. K. Tyl: Bankrotář a kramářka), David Brown (F. Šrámek: Ostrov veliké lásky), Dominik (A. A. Milne: Cestou do Doveru), Wenke (J. Kalman-Cassius: Jak nás poznamenala), Richebon (M. Pagnol – P. Nivoix: Kupčíci se slávou), Pán z Prasátkova (Molière: Pán z Prasátkova), Pan Alfred Doolittle (G. B. Shaw: Pygmalion), Oo (J. Bartoš: Plující ostrov), Obchodník Rýva (J. Bartoš: Hrdinové naší doby) – 1927; Borec (T. M. Plautus: Chlubný voják), Ferdinand Stavinoha (E. Vachek: Lišák Stavihona), Chudý král (J. Kvapil: Princezna Pampeliška), Yudelson (S. Raphaelson: Černý troubadour), Vyvažeč odpadků Abdula (J. Mahen: Nasredin čili Nedokonalá pomsta), Švejk (J. Hašek, dram. A. Fencl: Dobrý voják Švejk), Schünzl (L. Fodor: Kostelní myška), Rasper (W. Hasenclever: Lepší pán), Pothinus (G. B. Shaw: Caesar a Kleopatra), Novák (J. Mahen: Praha – Brno – Bratislava) – 1928; Jimmy (G. Watters – A. Hopkins: Artisté), Starý Pištora (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory), Spano (L. Pirandello: Čapka s rolničkami), Pilz (V. Štech: Třetí zvonění, i 1943), Pan Kódl (R. Medek: Plukovník Medek), Nonancourt (E. Labiche: Slaměný klobouk), Meller (F. Lichtnecker: Atlantic Palace Hotel (Insolvenzen)) – 1929; Siegfried Potash (M. Glass – J. E. Goodman: Potash a Perlmutter co by detektivové) – 1930; Dr. Šavel Smrček (F. Fischer – O. Friedmann: Haló Brno!), Pětiruký (L. Pirandello: Rozmysli si, Jakoubku!) – 1931; Don Marzio (dle C. Goldoni, úpr. A. Hoffmeister: Kavárničky. Zpívající Benátky), Dr. Schürz: L. Fodor: Polibek před zrcadlem), Josef Siekierka senior (A. Grzymała-Siedlecki), Julius Wolf (G. Hauptmann: Bobří kožich), Josef Habšperk (L. Stroupežnický: Naši furianti), Walsingham (F. Bruckner: Alžběta Anglická), Šéf B. (R. Katscher: Modrý vlak), Pan Fahoun (J. Götzová: Pan Fahoun střílí goal), Oscar Wolfe (G. S. Kauffman – E. Ferber: Královská rodina) – 1932; Generální ředitel banky Bohemia (P. Vulpius: Hej rup, mládí vpřed!), Vlásenkář Eunapios (H. Ibsen: Císař a Galilejský), Sir Harry Blenkinsop (N. Grant: Mamá se musí vdát), Švejk (B. Polách – F. Klika: Dobrý voják Švejk po 250 letech) – 1933; Glagolev (B. A. Lavreněv: Letadlo nad městem), Josef (F. F. Šamberk: Blázinec v prvním poschodí), Vincenc Štýs (V. Werner: Medvědí tanec), Strýc Vasa (B. Nušić: Paní mincmistrová), Parasit (J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu), Michalčík (J. Mahen: Janošík) – 1934; Albert Wendel (L. Hirschweld: Švédská sirka), Böhmer (J. Götzová: Marie Antoinetta), Šefl (K. Čapek: Loupežník) – 1935; Xanthias (Aristofanés: Žáby), Argan (Molière: Zdravý nemocný), Tartuffe (Molière: Tartuffe) – 1936; Buroki (J. Toman: Černé slunce), Celestýn Mleziva (J. Žák: Škola základ života), John Tochig (L. Robinson: Má život cenu?), Vrchní (A. Jirásek: Lucerna), Simon Eyre (T. Dekker: Modrý pondělek), Sancho (V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, i 1943), Otec (K. Čapek: Bílá nemoc) – 1937; Strachoš (V. K. Klicpera: Zlý jelen) – 1938; Cremio (W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy), Sganarelle (Molière: Don Juan aneb Kamenný kvas) –1939; Boreš (V. K. Klicpera: Tři hrabata najednou), Demifo (T. M. Plautus: Kupec), Greene (H. Johst: Thomas Paine), Isidor Kapička (J. Štolba: Na letním bytě), Václav Šídlo (F. Klika: Poupě z pivovarské zahrádky), Šmardoch (Z. Walker – Z. Štěpánek: Nezbedný bakalář) – 1940; Simola (H. Wuolijoki: Chléb na Niskavouri) – 1941; Baltazar (H. Anspach: Půlnoční strašidlo), Josef Haberšperk (L. Stroupežnický: Naši furianti), Václav Klapoun ze Svojkova (J. Bor: Zuzana Vojířová) – 1943; Harpagon (Molière: Lakomec) – 1944; Tkadlec Pšenka (J. Mahen: Mrtvé moře) – 1945.

Hanácké divadlo

George (J. Steinbeck: O myších a lidech), Kohout (F. X. Svoboda: Poslední muž) – 1945; Švejk (J. Hašek, dram. F. Klika: Dobrý voják Švejk) – 1946.

Divadlo 5. května

Jíra Danda (Molière: Jíra Danda aneb Chudák manžel), První noclehář (M. Achard: Život je krásný), Starý svatojanský (M. Rázusová-Martáková: Jánošík), Žejdlík (J. Toman: Zlodějská komedie), Podhajský (J. K. Tyl: Čert na zemi) – 1947; Soused Davis (G. Háy: Černý lán) – 1948.

Režie

Národní divadlo v Brně

K. Schönherr: Ďáblice, J. Bartoš: Hrdinové naší doby – 1927; J. Hašek, dram. A. Fencl: Dobrý voják Švejk, L. Fodor: Kostelní myška, E. Vachek: Lišák Stavihona, A. Matthews – A. Nichols: Svatební cesta, F. Zavřel: Vykutálený paroháč – 1928; P. Frank – L. Hirschfeld: Obchod s Amerikou, F. X. Svoboda: Poslední muž – 1932; B. Polách – F. Klika: Dobrý voják Švejk po 250 letech, N. Grant: Mamá se musí vdát – 1933; F. X. Svoboda: Poslední muž – 1934; F. Langer: Náhradník – 1935; H. Weiss – F. Woedtke: Jak to povíme dětem, F. X. Svoboda: Poslední muž, V. Müller: Rybnikář Kuba – 1943; H. H. Ortner: Isabella Španělská – 1944; J. Mahen: Janošík – 1945.

Hanácké divadlo

Molière: Lakomec, J. K. Tyl: Mistr Jan Hus, F. X. Svoboda: Poslední muž, J. Steinbeck: O myších a lidech – 1945; J. Hašek, dram. F. Klika: Dobrý voják Švejk – 1946.

Slovácké divadlo

J. Hašek, dram. F. Klika: Dobrý voják Švejk – 1947.

Prameny

Archiv NdB: osobní složka F. K.

Literatura

Hrč: Brněnské divadlo, Venkov 27. 8. 1933; jr.: Poupě z pivovarské zahrádky, Národní listy 13. 2. 1941; K. se vrací do Brna, Lidové noviny 8. 5. 1943; Večer K., Lidové noviny 13. 8. 1943; st: K. hostem Horáckého divadla, Lidové noviny 18. 8. 1943; Dramatická črta Müllerova, Lidové noviny 3. 10. 1943; V. Pletka: Život znásobeným uměním, Pestrý týden 18, č. 49, 4. 12. 1953, s. 4; Vrchol brněnské činoherní sezóny, Lidové noviny 20. 2. 1944; R.: Molière v Brně, Lidové noviny 21. 1. 1944; Li: Večer J. B. Molièra: K. V hlavních postavách svého repertoiru, Venkov 11. 1. 1945; RP: Zemřel herec K., Rudé právo, 17. 2. 1956; O. Nový: Sedm ohlédnutí, Rovnost 9. 5. 1968; V. Vančura: Řád nové tvorby, Praha 1972, s. 519.

ČSFD, DČD IV, EDS, PBJ III

Vznik: 2023