Cpin, Marek

Narodil se do rodiny psycholožky a inženýra s česko-maďarsko-židovsko-polsko-slovensko-rusínskými kořeny, jeho prastrýcem byl malíř, grafik a ilustrátor Štefan Cpin. Po dokončení brněnského Akademického gymnázia, kde se podílel na studentské inscenaci spolužáka J. Mikuláška, studoval 2000-03 scénografii na DiFa JAMU v Brně u profesora M. Meleny. Už během studií spolupracoval s Divadlem Polárka, Divadlem v 7 a půl, Slováckým divadlem, Městským divadlem Zlín, Národním divadle moravskoslezským, Západočeským a Klicperovým divadlem. Na spolupráci s J. Mikuláškem navázal v Divadelní společnosti Petra Bezruče v Ostravě (Evžen Oněgin, Divoká kachna, Na větrné hůrce), v Divadle Husa na provázku (Hamlet, Trapná muka, Doktor Faustus, Višňový sad, Don Quijote) a v Divadle Reduta při ND Brno (Elementární částice, Korespondence V + W, Europeana, Nenápadný půvab buržoazie, Zlatá šedesátá). 2013 se stal scénografem Divadla Na zábradlí pod vedením P. Štědroně, D. Viceníkové Štědroňové a kmenového režiséra J. Mikuláška.

Dosud působil v Národním divadle v Praze, Divadle v Dlouhé, Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle. Intenzivně spolupracuje také s režisérem M. Františákem, připravil scénografie pro inscenace M. Glasera, D. Drábka, J. A. Pitínského, D. Špinara, M. Langa a SKUTR. Získal nominace na Cenu Alfréda Radoka (Macbeth, 2010; Trapná muka, 2011; Zlatá šedesátá, 2013), Cenu divadelní kritiky (Požitkáři, 2014; Mýcení, 2018), nominace na Ceny divadelní kritiky (Viktor aneb Dítka u moci, Doktor Živago, 2015; AnderSen, Maryša, 2017).

Za kostýmní tvorbu ve filmech Rozkoš a Hodinářův učeň byl nominován na Českého lva. Jako módní redaktor působil v časopisech Elle, Yellow, Žena a život. Pro módní značku Hermes aranžoval v Praze obchodní výlohy. Příležitostně se věnuje módnímu návrhářství (kožich pro vítěze Ceny Marka Ravenhilla 2012).

C. upřednostňuje výtvarnou metaforu před významovou popisností, estetickou kultivovanost před doslovnou demonstrací lidské špíny, přísný selektivní výběr výrazových prostředků před vágní nahodilostí a improvizací. Jeho vizuálně atraktivní scénografie dovedou být v rovině estetizovaného znaku kruté. První C. inscenace s J. Mikuláškem na velké scéně – Camusův Caligula v Národním divadle moravskoslezském (2003) – se vyznačovala razantním scénografickým konceptem, jehož středem byla červená židle, provedená ve velikostních obměnách jako série výtvarných objektů, jež se zvětšovaly s císařovou zpupností až k naddimenzované velikosti, v níž se Caligula ztrácel jako směšný panáček. C. vývoj směřuje od zdůraznění detailu k pojetí celého prostoru jako výtvarného znaku. Na scéně vytváří intimní i veřejné prostory a jejich kombinace. Prvky „ze života“ používá ve vysoce stylizované podobě, uplatňuje i abstraktněji pojaté scénografické segmenty. V počáteční fázi intimní prostory více detailizoval, veřejné prostory určoval jednoduchými architektonickými prvky.

V inscenacích klasického repertoáru a dramatizací současné prózy se neomezuje dobou ani místem vzniku díla. Intimní prostor bytu Prozorovových v Čechovových Třech sestrách (2006) pojal jako neútulný pokoj, neosobní společenskou místnost na předscéně přizdobil lacinými kýčovitými předměty. Celek připomínal chudě, rádoby reprezentativně zařízený socialistický byt; tato scénická „retro“ aktualizace nebyla v postupech jeho generace ojedinělá. Vyhraněnější anti-realistickou stylovost zasadil do kostýmů: dlouhé róby tří sester v lososově růžové barvě (v té byla i Veršininova uniforma a Irinina naddimenzovaná mašle) připomínaly módu přelomu 19. a 20. století a inspiraci dílem G. Klimta, zatímco Nataša chodila v civilních minišatech. V Evženu Oněginovi (2007) působila stylově čistá scéna v matově porcelánovém zabarvení jako hračka či luxusní předmět (domeček pro panenky, filigránská šperkovnice, dárková bonboniéra). Hamlet (2009) pojatý jako rodinné drama se odehrával v okorale pošpiněném tmavohnědém bytě, vyvedeném téměř realisticky.

Sevřenost intimního prostředí C. umocňuje instalacemi „pokojíčku“ do nitra kukátkového jeviště (Divoká kachna, 2009; Na větrné hůrce, 2019). V Trapných mukách bylo pokojíčků různých tvarů a velikostí, s mobiliářem a bytovým osvětlením, devět ve třech podlažích. Scéna působila jako obchodní dům s výkladními skříněmi a herecké mizanscény jako aranžování panen v konfekci a modelech. Jako obal s křehkým zbožím tu fungoval nápis na průčelí „krabice“: ČAPEK – MIKULÁŠEK – TRAPNÁ MUKA. Nápisy pro grafické ozvláštnění scény C. použil i v inscenacích Krvavá svatba (2007) a Buržoazie (2013).

C. „veřejná“ prostranství připomínají slavnostní a ceremoniální sály: Hedě Gablerové (2008) dodávaly naddimenzované detaily vybavení chladnou obřadnost, scéna 1984 (2009) představovala tělocvičnu, výprava Gottlandu (2011) navazovala na design foyeru Divadla Jiřího Myrona, abstraktně byly pojaté bílé scénografie Oidipa (2009) a Doktora Faustuse (2012) a podlaha scény Elementární částice (2010) složená z obdélníkových a čtvercových ker-praktikáblů. V Legendě o křídovém kruhu (2008) C. vyjmul scénu z kukátkového jeviště a přemostil sedadla v hledišti Západočeského divadla lávkami, jež se střetávaly jako ramena kříže a byly spojeny centrálním kruhovým jevišťátkem. Ve Višňovému sadu (2012) ohraničovaly tři bleděmodré stěny skladiště s pingpongovými stoly, školními lavicemi, matracemi a zdevastovaným křeslem, černobílá fotografie ovocných stromů, z níž nebylo jasné, zdali kvetou či jsou pokryté sněhem, byla v hereckých akcích ze stěn postupně trhána a pálena, až z ní zbyl jen ubohý cár papíru.

Při stěhování inscenací z Reduty do Divadla Na zábradlí 2013 přizpůsoboval C. scénografii specifickým dispozicím malé scény. V inscenaci Zlatá šedesátá zúžil a protáhl dříve zlatavé stěny omšelého klasicistního sálu do výšky a vytvořil vybydlený prostor plný úzkostných vzpomínek. Šedá sedmdesátá připomínala prostor mauzolea či vládní budovy s monumentálně protaženými polstrovanými dveřmi a stěnami, které korespondovaly s plesnivou bezvýrazností kostýmů.

S nástupem do DNZ se C. výtvarný styl estetizuje a zapouzdřuje do výtvarné poetiky, jež zraňuje dokonalostí i krásou. Cyklus tří scénických variací na ústřední téma: smrt – Požitkáři (2014), divadlo – Hamleti (2015), láska – Posedlost (2016) opatřil designem podrobného hyperrealistického provedení a symbolického výrazu (červeně vytapetovaná procovská hala hotelu, otlučená šatna s matovým zrcadlem, průhled do patrového domu se dvěma vybydlenými hnízdečky lásky). V řadě inscenací inspirovaných klasickými díly vypravil Doktora Živaga (2015) systémem zrcadel, postupně poškrábávaných a znečišťovaných do podoby výtvarného artefaktu; v jejich bludišti navodil situace ztrácení a prchavého nalézání sebe a blízkých a dospěl k obrazu autostylizačního sebevzhlížení jedince. Inscenaci AnderSen (2017) situoval do malebného pokojíčku vytapetovaného podle idylických představ o 19. století, v němž se herci pohybovaly jako porouchané a pospravované loutky. Bernhardovo Mýcení (2018) umístil do dekorativního interiéru, zdánlivě kultivované klece se zarámovanými reprodukcemi obrazů, z nichž se některé proměňovaly v obrazovky s porno videem. Persony (2018) na motivy z filmů I. Bergmana se odehrávaly v přírodně béžových stěnách, připomínajících prostor sauny, kde se z lidí odpařuje nečistota. C. vytváří v týmu s J. Mikuláškem téměř výhradně scénu i kostýmy jako jednotný obraz; tónová škála kostýmů bývá variací k zabarvení scény, přesto jde o výrazné kostýmy, často s rozmanitými (květinovými) vzory.

Pro expresivně vyhrocené interpretace české a světové klasiky režiséra M. Františáka C. navrhuje především kostýmy, jež na pozadí syrových scén J. Štěpánka působí jako dekorativní předměty (Paní Urbanová, 2008; Revizor, 2013; Brémská svoboda, 2015; Úklady a láska, 2018). V inscenacích D. Špinara v ND (Manon Lescaut, 2016; Billy Bud, 2018) ozvláštnil kostýmy efektními vzory (křížky na pánském obleku, oblaka na dámské toaletě) a odvážně zvýrazněnými střihy (šosy kabátu jako závoj tragického hrdiny). Pro jeho kostýmy je typická výraznost „nevýrazných“ barev (variace světle hnědé a béžové v součinnosti s materiálem a světlem celkového obrazu); dovede použít i barvy výraznější (kobaltovou) nebo vytvořit kolekci v provokativních barvách (Viktor aneb dítka u moci, 2015). Využívá znalosti módních trendů: módu chápe jako umění a využívá ji k orchestraci celku, pracuje se slušivostí i neslušivostí. Doplňkem jeho kostýmů bývají výstředně zabarvené a tvarované paruky ovlivňující stylizaci hereckého projevu.

C. scénografii lze považovat za malířskou, inspirovanou snovými prostředími G. de Chirica, R. Magritta, P. Delvauxe, a způsobem využití hyperrealistických prvků připomínající metody surrealismu.

Výpravy (scéna a kostýmy)

JAMU Studio Marta, scéna DIFA

J. M. Synge: Hrdina západu – 2000; M. Eliade: Slečna Kristýna, F. Bruckner: Choroby mládí – 2002; R. Sikora: Smetení Antigony – 2003.

Divadlo v 7 a půl

B. Reynek, S. Renaud, M. Františák, P. Jurda: Petrkov. Kdo je sám, vždy kroky slyší ... – 2001; O. Elbel, M. Sinčák, B. Milotová: Nejvýhodnější je užívat si ve dvou (Echt bloody) – 2003.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

J. Durych, J. Bulisová, J. A. Pitínský: Boží duha – 2001.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště

Molière: Lékařem proti své vůli – 2002; P. Zelenka: Očištění – 2010; H. Ibsen: Nora – 2013.

Městské divadlo Zlín

V. Vančura, L. Kraváková, M. Františák: Obrazy z dějin národa českého – 2002; O. Dvořák: Bajaja – 2003; J. Mikulášek, V. Fekar: Charlie ve světlech moderní doby – 2008; A. P. Čechov: Strýček Váňa – 2010.

Divadlo Polárka

E. Štorch, M. Oščatka: Lovci mamutů – 2002; B. Wunderlich, F. Langer: Rolničky aneb Kašpárek na výletech, A. a V. Mrštíkové: Maryša – 2007.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

A. Camus: Caligula – 2003; F. Dürrenmatt: Herkules a Augiášův chlév – 2004; A. Dumas st., K. Špičková, J. Mikulášek: Královna Margot – 2005; F. Vlček, B. Zeman, K. Špičková, J. Mikulášek: Fantom Morrisvillu aneb Píseň děsu – 2007; H. Ibsen: Heda Gablerová – 2008; Sofoklés: Oidipus – 2009; M. Szczygieł, J. Mikulášek, M. Pivovar: Gottland – 2011; R. Schumann: Jenovéfa – 2014.

Divadlo loutek Ostrava

A. Jirásek, M. Františák: Ze starých pověstí českých – 2003.

Malé divadlo České Budějovice

P. Trtílek: Sedmero krkavců – 2003.

Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo)

A. Christie: Past na myši – 2004; F. G. Lorca: Krvavá svatba – 2007; Sofoklés: Král Oidipús – 2014; H. von Kleist: Rozbitý džbán – 2015; J. Křižan: Je třeba zabít Sekala – 2015; L. Aškenazy, J. Borna: Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka – 2016; H. Ibsen: Paní z moře – 2017.

Moravské divadlo Olomouc

T. Dorst: Merlin aneb Pustá zem – 2005.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

G. Donizetti: Don Pasquale – 2005.

Divadelní společnost P. Bezruče

M. Crimp: Story – 2005; A. P. Čechov: Tři sestry, B. Gifford, D. Jirmanová, J. Mikulášek: Zběsilost v srdci – 2006; N. Brixi, M. Macourek, O. Lipský, I. Smejkalová: Čtyři vraždy stačí, drahoušku, A. S. Puškin, J. Mikulášek: Evžen Oněgin – 2007; L. Nowra: Noc bláznů, P. Marber: Don Juan v Soho, J. Roth, M. Ljubková: Job – 2008; G. Orwell: 1984 – 2009; H. Ibsen: Divoká kachna – 2009; M. Františák: Nevěsta – 2010; E. Bronteová, J. Mikulášek, M. Ljubková: Na větrné hůrce, B. Malamud, A. Goldflam: Správkař – 2012; J. Havlíček, M. Velíšek, I. Rajmont: Petrolejové lampy – 2014.

Klub Fléda Brno

Autorský kabaret: Fledermaus – 2006.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec

J. Hašek, J. Mareček, T. Syrovátka: Satiry aneb Zmizené Píseckého – 2006.

Západočeské divadlo Cheb

W. Shakespeare: Romeo a Julie – 2007, M. Ljubková, Z. Bartoš: Legenda o křídovém kruhu – 2008; L. Pirandello: Každý má svou pravdu – 2009; W. Shakespeare: Sen čarovné noci – 2013.

Centrum experimentálního divadla / Divadlo Husa na provázku

W. Shakespeare: Hamlet – 2009; K. Čapek, J. Mikulášek: Trapná muka – 2011; T. Mann, J. Mikulášek, B. Gregorová: Doktor Faustus, A. P. Čechov: Višňový sad – 2012; M. de Cervantes: Don Quijote – 2019.

Národní divadlo Brno (Divadlo Reduta)

M. Houellebecq: Elementární částice – 2010; P. Ouředník, D. Viceníková, J. Mikulášek: Europeana – 2011; J.-C. Carrière, J. Mikulášek, D. Viceníková: Nenápadný půvab buržoazie – 2012; P. Juráček, D. Viceníková, J. Mikulášek: Zlatá šedesátá, D. Viceníková, J. Mikulášek: Ende gut, alles gut – 2013.

Divadlo v Dlouhé

W. Shakespeare: Macbeth – 2010; A. P. Čechov: Tři sestry, D. Kelly: Láska a peníze – 2011; J. Glazarová, M. Františák: Vlčí jáma – 2014; R. Vitrac: Viktor aneb Dítka u moci – 2015.

Švandovo divadlo

D. Gombár, L. Kolouchová: Smíchoff/on – 2011.

Jihočeské divadlo České Budějovice

M. Crimp, Molière: Misantrop – 2012; J. Glazarová, M. Františák: Advent – 2013.

Divadlo na Vinohradech

E. O´ Neill: Měsíc pro smolaře – 2012; G. Preissová: Její pastorkyňa – 2016.

Východočeské divadlo Pardubice

W. Shakespeare: Richard III. – 2012; J. W. Goethe, Z. Dušek, J. Pithartová: Spřízněni volbou – 2019.

Divadlo Na zábradlí

P. Juráček, D. Viceníková, J. Mikulášek: Zlatá šedesátá, P. Ouředník, D. Viceníková, J. Mikulášek: Europeana, J.-C. Carrière, J. Mikulášek, D. Viceníková: Buržoazie, D. Viceníková, J. Mikulášek: Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho – 2013; A. Camus, D. Viceníková, J. Mikulášek: Cizinec, J. Mikulášek, D. Viceníková: Požitkáři – 2014; B. Pasternak, D. Viceníková: Doktor Živago, J. Mikulášek, D. Viceníková: Hamleti – 2015; J. Mikulášek, D. Viceníková: Posedlost – 2016; J. Mikulášek, D. Viceníková, P. Štědroň: AnderSen – 2017; T. Bernhard, D. Viceníková, J. Mikulášek: Mýcení, I. Bergman, J. Mikulášek: Persony – 2018; H. Balzac, J. Mikulášek: Ztracené iluze – 2021; J. Mikulášek, D. Viceníková: Obscura, R. Liksom, J. Mikulášek: Medvěd s motorovou pilou a jiné podivuhodné příběhy – 2022; L. N. Tolstoj, A. Petras: Vzkříšení, K. Císařová, P. Erbes, B. Jediňák: Bar – 2023.

Dejvické divadlo

J. F. Tománek: Kafka ´24 – 2014; D. Ondříček: Kde je ta ryba? – 2023.

Národní divadlo

L. Fuks, J. Mikulášek, M. Ljubková: Spalovač mrtvol – 2016; G. Verdi: Maškarní ples – 2017, R. Vizváry: Zázrak (s)tvoření – 2021; H. Strejčková: BatoLaterna – 2022.

Městská divadla pražská

E. Bond: Moře – 2018.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

F. Loewe, A. J. Lerner: My Fair Lady – 2021; J. Rejent, P. Lochman, M. Pokorná: Srdce – 2022.

Scény

Divadlo Polárka

B. Brecht: Let Lindberghů (My dva, Flying Fool) – 2000.

Slovácké divadlo Uherské Hradiště

F. Havlík, J. Suchý, K. J. Erben: Kytice – 2004.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

K. Čapek: R.U.R. – 2005; W. Shakespeare: Macbeth – 2007.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

M. Pivovar, J. Mikulášek, F. Fellini, T. Pinelli, E. Flaiano, B. Rondi: Sladký život – 2006; W. Shakespeare: Večer tříkrálový – 2008.

Švandovo divadlo

G. Preissová: Její pastorkyňa – 2008.

Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo)

M. Carr: U kočičí bažiny – 2017; J. Mahen, M. Františák: Jánošík Revisited – 2018.

Národní divadlo

A. a V. Mrštíkové: Maryša – 2017; I. Acher, L. Klíma: Sternenhoch – 2018; Jáchym Topol: Kouzelná země – 2019.

Divadlo na Vinohradech

J. Topol: Konec masopustu – 2018.

Kostýmy

Západočeské divadlo Cheb

P. de Marivaux: Dvojí nestálost – 2001.

Klicperovo divadlo Hradec Králové

A. Dvořák, E. P. Openheim, W. Faulkner, E. A. Poe, L. Bulisová, J. Mikulášek, B. Konařík-Bečvan, M. Františák: Tichá hrůza I. – 2003; V. Mrštík: Paní Urbanová – 2008; D. Drábek: Náměstí bratří Mašínů – 2009; C. A. Doyle, D. Drábek: Sherlock Holmes: vraždy vousatých žen – 2010; M. Františák: Věc Čapek – 2012.

Národní divadlo Brno (Mahenovo divadlo)

D. Loher: Adam Geist – 2005; K. Schönherr: Ďáblice (přenesená inscenace) – 2014.

Divadelní společnost P. Bezruče

W. Shakespeare: Macbeth – 2007; E. Rostand: Cyrano – 2010; B. Hansen, T. Vinterberg, M. Rukov: Rodinná slavnost – 2011; P. Beaumarchais: Figarova svatba – 2012; N. V. Gogol: Revizor – 2013.

Městské divadlo Zlín

A. a V. Mrštíkové: Maryša – 2008; K. Schönherr: Ďáblice – 2014.

Divadlo Šumperk

M. Františák: Eskymo je Welzl – 2010.

Národní divadlo Brno (Divadlo Reduta)

J. Voskovec, J. Werich, D. Viceníková: Korespondence V + W – 2010.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava

G. Preissová: Její pastorkyně – 2011.

Divadlo Na zábradlí

J. Voskovec, J. Werich, D. Viceníková: Korespondence V + W (obnovená premiéra, přenesená inscenace) – 2013.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

J. K. Tyl: Flamendr – 2014.

Městské divadlo Kladno

R. W. Fassbinder: Brémská svoboda – 2015.

Národní divadlo

V. Nezval: Manon Lescaut – 2016; B. Britten: Billy Budd – 2018.

Jihočeské divadlo České Budějovice

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – 2016.

Švandovo divadlo

F. Schiller: Úklady a láska – 2018.

Prameny

IDU Praha: Fotografický fond.

Literatura (výběr)

V. Ptáčková: Rovnováha scénografie, Svět a divadlo, 2009, č. 3, s. 153-155; M. Cpin, [rozmlouvala] I. Šedová: Scénograf M. C. – Neexistuje dobrá scéna a špatné představení, jen celek má smysl, Nekultura.cz 18. 4. 2010 (online; cit 2.4.2020), URL: http://www.nekultura.cz/divadlo-rozhovor/scenograf-marek-cpin-neexistuje-dobra-scena-a-spatne-predstaveni-jen-celek-ma-smysl.html; S. Pospíšilová: Scénograf Marek Cpin vzpomíná – Velký sál byl křest ohněm, Valašský deník 6. 12. 2010; nesign.: Marek Cpin – mistr scénické stylizace, Brněnský deník 5. 9. 2011; Z. Drtilová: Tři sestry nosí módu secese, Mladá fronta Dnes 6. 9. 2011; V. Ptáčková: Marek Cpin – An Attempt to Categorise, Theatre Czech, 2011, č. 27, s. 2; M. Cpin, [rozmlouvala] D. Široká: Je v tom něco sympatického i ubohého, Divadelní noviny 25. 5. 2012, (online, cit 2.4.2020), URL: https://www.divadelni-noviny.cz/je-v-tom-neco-sympatickeho-i-uboheho; M. Cpin: Můj Honza, Divadelní noviny 24, 2015, č. 12, s. 11; M. Cpin, [rozmlouvala] L. Dombrovská: Žijeme v době divadelní normalizace, Divadelní noviny 25, 2016, č. 8, s. 8-9; M. Cpin, [rozmlouvala] A. Kociánová: Marek Cpin: Chci, aby každý viděl naši interpretaci textu, a ne jak to dopadne s Hamletem, CZECHDESIGN 3. 6. 2016, (online, cit 2.4.2020), URL: https://www.czechdesign.cz/temata-a-rubriky/marek-cpin-chci-aby-kazdy-videl-nasi-interpretaci-textu-a-ne-jak-to-dopadne-s-hamletem; M. Cpin, [rozmlouvala] E. Hlinovská: Divadlo by mělo být sexy, Lidové noviny 7. 9. 2016; M. Cpin, [rozmlouvala] K. Motlová: O kostýmech „maškarních“, Národní divadlo, listopad 2017, č. 3, s. 33.

Závěrečné práce JAMU

Lukáš Kopecký: Režijní tvorba Jana Mikuláška v Brněnském divadle Reduta, bakalářská práce, DIFA JAMU, Ateliér režie a dramaturgie, Brno 2012; Katarína Kováčiková: Marek Cpin, diplomová práce, DIFA JAMU, Ateliér scénografie, Brno 2013; Ivana Miklošková: Fenomén módy a módního designu v současné scénografii, diplomová práce, DIFA JAMU, Ateliér scénografie, Brno 2013; [online, cit 27.3.2020], URL: https://is.jamu.cz/vyhledavani/?agenda=th&search=cpin. 

Vznik: 2023

Redakce: Honsová Petra