Hofman, Vlastislav

Jako místo úmrtí bývá ve starších materiálech uváděna Praha. Novější texty, založené na spolupráci s H. potomky, správně uvádějí Dolní Světlou. Narodil se do skromných poměrů, otec byl ševcem a aktivním členem jičínské sociálně-demokratické strany. H. studoval na místní vyšší reálce (1896–1902), po maturitě a neúspěšných pokusech o přijetí na UMPRUM i AVU vystudoval ČVUT v Praze (obor pozemního stavitelství a architektury, 1902–07) u profesorů J. Fanty, J. Schulze a krajinářskou kresbu u J. Kouly. Navštěvoval soukromě také kurzy malířství a figurální kresby u A. Liebschera. 1905 absolvoval školní exkurzi do Řezna, Würzburgu, Rothenburgu a dalších německých měst. Pořídil zde soubor kreseb, které výstižně zachycovaly osobitou atmosféru lokalit. Na kresbách je už patrný cit pro ztvárnění architektury a prostorové vnímání. Téhož roku složil první státní zkoušku. 1906 byly vybrány jeho kresby a akvarely českých měst pro IV. výstavu Spolku posluchačů architektury. Z existenčních důvodů ukončil studium 1907 druhou státní zkouškou a absolutoriem (bez získání titulu). Poté požádal o přijetí na místo architekta na pražském magistrátu. 1908–10 pracoval jako výpomocný technik v bohnické projekční kanceláři technického oddělení Zemského výboru, v září 1910 se vrátil na pražský magistrát jako pomocný architekt, aby se mohl věnovat i soukromému studiu. 1909 začal aktivně spolupracovat s družstvem Artěl, 1910 byl zvolen do výboru Klubu Za starou Prahu, 1911 se stal mimořádným členem Sdružení architektů při SVU Mánes a členem Skupiny výtvarných umělců, účastnil se jejích výstav. V listopadu 1912 Skupinu opustil pro názorové neshody. 1913 začal psát do časopisů Styl, Lumír a Scéna, v dalších letech také do Šaldova Kmene, do časopisů Červen a Rozpravy Aventina a sborníku Nové české divadlo.

Mezi malíři se přátelil zejména s V. Špálou, byl v kontaktu se zahraničními umělci a galeristy – mj. od 1913 s futuristou F. T. Marinettim či od 1914 s H. Waldenem (vl. jm. Georg Levin), který provozoval v Berlíně galerii Der Sturm a vydával časopis téhož názvu, kde H. publikoval své grafiky.

Jedním z mála realizovaných H. architektonických projektů bylo řešení Ďáblického hřbitova v kubistickém stylu (1912–14). Podílel se na projektu záchrany bastionů na pražských Hradčanech. 1914 vznikla jeho studie územního řešení a přestavby Vyšehradu (v jehož blízkosti – ve Vratislavově ulici č. p. 22 – od 1922 až do své smrti bydlel), opět v kubistickém tvarosloví. Promýšlel také projekt letenského tunelu. Tyto dva H. projekty však nakonec nebyly realizovány. 1919–20 vznikly první návrhy pro stavbu krematoria v Moravské Ostravě ve spolupráci s F. Menclem (stavba byla dokončena 1925, zlikvidována 1979). 1929–33 spolu s F. Menclem projektoval Jiráskův most v Praze.

Pro Artěl navrhoval design kubistického nádobí a nábytku. Tato část jeho díla tvoří dnes jednu z nejpozoruhodnějších sbírek užité tvorby v kubistickém slohu ve světovém měřítku.

1915 narukoval a t. r. byl z vojenské služby ze zdravotních důvodů dočasně osvobozen, odklady vojenské služby získával až do konce války. Od 1916 se začal intenzivněji zabývat užitou grafikou. Z podnětu spisovatele a dramatika J. Bartoše vytvořil 1917 soubor linorytů – portrétů postav k románům F. M. Dostojevského. Bartoš jej seznámil s vydavatelem, překladatelem a literátem J. Florianem a s režisérem K. H. Hilarem, s nimiž H. navázal úzké přátelství. Dochovala se čilá korespondence s J. Florianem; krajina kolem jeho působiště ve Staré Říši inspirovala H. jako malíře. Při ustavování Československé republiky byl spolu s F. Kupkou jedním z navrhovatelů nové prezidentské standardy a čs. vlajky (návrhy nebyly realizovány). 1918 spoluzaložil výtvarnou skupinu Tvrdošíjní. Až do 1923, kdy skupina zanikla, se účastnil všech jejích výstav.

V kresbě a malbě zachytil V. Vydru nejstaršího v rolích (kresby jsou publikovány v H. monografii Herec rozervaného století s předmluvou J. Trägera, 1946). Je autorem náhrobku K. H. Hilara a Z. Baldové na Vinohradském hřbitově v antikizujícím tvaru robustního hladkého sloupu, v dolní části s reliéfem divadelní masky.

Od 1919 spolupracoval s divadlem – zejména na inscenacích K. H. Hilara v Městském divadle Král. Vinohrad a v Národním divadle, dále s K. Dostalem, J. Borem, J. Frejkou, V. Novákem, F. Salzerem, F. Pujmanem. Postupně získal jako scénograf renomé. K některým inscenacím také vytvořil kongeniální plakáty (Husité, 1919; Hérakles, 1920; Král Lear, 1929 ad.). Nikdy neměl stálé angažmá, ale celkově vytvořil přes 400 výprav, většinou navrhoval spolu se scénou i kostýmy. Jeho poslední scénografickou prací byla 1958 výprava ke hře M. Gorkého Vassa Železnovová ve Východočeském divadle Pardubice. Poté se věnoval výstavním aktivitám a volné tvorbě.

Získal řadu ocenění na mezinárodních výstavách: 1925 na Exposition Internationale des Arts Décoratifs et Industriels Modernes v Paříži obdržel zlatou medaili za scénografii, 1937 tamtéž Grand Prix na Exposition Internationale des Arts et des Techniques. 1959 se účastnil Biennale scénografické tvorby v brazilském São Paulo, kde byla vystavena v samostatné části díla moderní české a slovenské scénografie a H. zde byl vyzvednut coby její vůdčí představitel.

12. 7. 1920 se oženil se Zdeňkou Ledererovou (1896–1949), překladatelkou z angličtiny, dcerou spisovatele, právníka a starosty Jindřichova Hradce E. Lederera. 1924 se jim narodila dcera Adriana (provdaná 1949 za Itala A. Ragusu, s nímž od 1963 žila v Itálii, matka malířky A. Skálové), 1928 dcera Zdenka. 1940 na nátlak gestapa a pro záchranu dcer podstoupili z rasových důvodů formální rozluku, o jejíž zrušení požádali po válce 1945. Z. Hofmanová, podobně jako její rodiče a příbuzní, byla deportována 1943 do Terezína. Z rodiny Ledererovy přežila pouze Z. Hofmanová a její matka, která však zahynula 1946 při nehodě pod koly automobilu a téhož dne zemřela na srdeční chorobu také H. mladší dcera Zdenka. 1947 zesílily H. letité problémy se srdcem a rozedmou plic, 1949 těžké nemoci podlehla manželka Z. Hofmanová. Sám H. zemřel 1964 náhle, ovšem v souvislosti s dlouholetými zdravotními potížemi, ve svém venkovském sídle pod Luží. Pohřeb proběhl v Praze (smuteční řeč pronesl scénograf J. Svoboda). Místem H. spočinutí je urnový háj Strašnického krematoria.

H. scénografie se proměňovala od malířsky pojatého, syntetizujícího přístupu, přes autorův typický projev založený na znalosti a využívání architektonických principů, až po popisný styl, poplatný soc-realistickým tendencím, ve 40. a 50. letech 20. století.

Zpočátku se jeho tvorba ubírala převážně kuboexpresionistickým směrem s krátkými zastávkami u civilistního, střídmého stylu, využívajícího účinek lapidární kresebné linky. Už v rané tvorbě pro divadlo se začíná profilovat H. scénografický princip stavící do středu scény výrazný architektonicky či sochařsky pojatý útvar. Ten je v jednotlivých výstupech obměňován prostřednictvím barevných světel či točny. Tento moderní princip se stal vzorem nejen pro generaci scénografů bezprostředně následující (B. Feuersteina, F. Tröstra), ale i pro scénografy 2. pol. 20. stol. (mj. pro J. Svobodu, který H. označil za prvního českého moderního scénografa).

Svoji scénografickou tvorbu H. od počátku teoreticky reflektoval, mimo jiné ve stati Můj vývoj na jevištní scéně (1926, doplněno 1951), v níž pojednal své první scénografie v kapitole „Syntetická scéna jako obraz. Práce z období 1919–26 pak rozdělil do skupin: 2. Barevná synthesa prostoru, 3. Groteskní tragičnost a kubismus, 4. Přechod k symetrii a funkčnímu náznaku, 5. Purismus a vertikální linie, 6. Vstříc konstruktivní scéně.  Schéma potvrzují výjimky, kdy dochází ke stylovým reminiscencím a prolínání – viz např. Dvořákův Kalich (1928), v němž se výtvarník vrací ke své úplně první scénografii – Husitům od téhož autora (1919, obě ve vinohradském divadle).

První výpravu pojal H. ryze malířskými výrazovými prostředky, barva byla hlavním nositelem exprese. Tím se scéna stala jedním z průlomových moderních divadelních počinů, v nichž výtvarná stránka inscenace nefungovala jako pouhé vizuální pozadí, dokreslení děje, ale jako ideový pandán, organická součást dramaturgického a režijního plánu celého tvaru. Postupně se H. odkláněl od ryze malířsky pojaté scénografie k architektonicky budované, stylizované scéně. Vycházel z konkrétních, na reálných tvarech založených prvků, které zjednodušoval, stylizoval; jeho scénografie tak balancovaly mezi realistickým a abstraktním výrazem. Stejně jako v ilustracích i v jevištním výtvarnictví tendoval od 20. let ke kuboexpresionismu. V této době projevili zájem o spolupráci s výtvarníkem vedle Hilara také další režiséři – například K. Dostal či V. Vydra, F. Pujman v opeře.

Ve svých raných scénografiích H. používal projekci (O. Fischer: Hérakles) či evokaci výbuchů, požárů, dramatické oblohy, symbolizující rudě žhnoucím barevným tónem příchod „požáru revoluce“ (kruhový horizont scény k Verhaerenově Svítání).

Signifikantním H. dílem počátku 20. let je právě scéna pro Hilarovu inscenaci Verhaerenova Svítání (1920) s prvky kuboexpresionismu i ohlasy symbolismu. Kompozicí do tvaru písmene A, charakteristickou pro Svítání, se vyznačuje také scéna k Šrámkovým Zvonům (1921, režie J. Hurt), pojatá v jemnějších kresebných liniích a přírodní barevnosti (převažoval pískový okr). Je rovněž příkladem užití realistických prvků – „panáků“ na seno, které zároveň svým trojúhelníkovitým tvarem působí jako stylizovaná, geometrizující architektura. Bohatou barevnou škálou a geometričností se vyznačují i výpravy k Andrejevově hře Ten, jejž políčkují a k Shakespearově Bouři (obě 1920, režie K. H. Hilar). Základním tvarem v těchto scénách jsou lunety: v Bouři jako kulisa hvězdné oblohy, z jejíž perspektivy je na konání postav nahlíženo. Na zadním prospektu tvoří uzavřené oblouky, jejichž proměnami se mění dramatické prostředí. S tvarem lunet scénograf pracoval i ve výtvarném pojednání Wedekindova Procitnutí jara (1922, režie K. H. Hilar), které opouští geometričnost ve prospěch expresivní barevnosti, podobné prvním autorovým pracím pro divadlo.

Už v některých scénách z 1920 jsou patrné tendence po oproštění a výraznějším uplatnění prosté kresebné linie bez užití barvy. Jde zejména o kostýmní návrhy k Bartošovým Krkavcům či Strindbergově Královně Kristýně, obě inscenace s režisérem K. H. Hilarem.

Práce z 1925–26 se vyznačují zklidněním a příklonem k čistým monumentálním geometrickým formám. Počínaje nastudováním Rollandovy Hry o lásce a smrti (ND, režie K. H. Hilar) se projevuje příklon k civilismu. Dále jde zejména o inscenace v Národním divadle – Sofoklovu Antigonu (1925) a Racinovu Faidru (1926) v režii K. Dostala a Shakespearova Hamleta (1926) v režii K. H. Hilara. Ve všech případech H. navrhl masivní puristický objekt, vztahující se tvarově k antickému, respektive středověkému stylu, který zároveň svou stylizovaností a strohostí dosahoval nadčasového vzhledu. Zatímco v Antigoně a Faidře se tento základní stavebný segment – robustní stavba se soustavou schodišť – neměnil, v Hamletovi byl „Elsinor“ střídán s dalšími dramatickými prostředími (křehčeji pojatou architekturou „Zahrady“ či „Korunního sálu“ apod.).

Tyto tendence posléze obohatil o inspiraci konstruktivistickým stylem (např. Šaldovo Tažení proti smrti, ND 1926, režie K. Dostal). 1932 vznikla proslulá scéna k Sofoklově Králi Oidipovi (ND, režie K. H. Hilar), která v sobě snoubí oba principy: monument je tu zjemněn konstruktivisticky zabarveným efektem – zdvojenou spirálou schodů, která zároveň propůjčuje scéně dynamičnost a dramatičnost. (Byla tu shledávána inspirace nerealizovaným dílem R. Mitchella z 1930, které H. ukázal Hilar, návrhy se nicméně značně liší.) H. řešení bylo vedeno především ohledem na funkčnost a možnost využití točny, která napomáhala dynamičnosti herecké akce i scény.

Na počátku 30. let H. spěl k syntéze svých dosavadních výtvarných prostředků i k oproštění a zklidnění výrazu; precizoval formu k monumentalitě, i když křehce traktované. Ve scéně k dramatizaci Bratří Karamazových (DnV 1931, režie J. Bor) volil střídmou barevnou škálu tlumených tónů (pískově šedookrové, hnědé, černé) a jen lehce stylizovanou, takřka realisticky pojatou architekturu, v Aristofanových Ptácích (ND 1934, režie J. Frejka) rozvinul několik variant antikizující stylizace: mezi dvěma kanelovanými sloupy byla točna, na niž umístil konstrukce zakřiveného sloupořadí, které se překrývaly a natáčely podle dějišť, doplněny o lehké draperie průsvitných závěsů. Byla to jakási křehčí a hravější varianta soustavy schodišť z Krále Oidipa. K robustnější scénografii inspirované funkcionalistickou městskou architekturou se odhodlal 1937 v inscenacích Čapkovy Bílé nemoci (ND, režie K. Dostal) či Konrádovy hry Kde se žebrá (ND, režie K. Dostal). Macbeth z 1939 (ND, režie J. Bor) zase ve svých výrazových prostředcích odkazoval k H. expresionistickému období: strohá architektura byla pojednána krvavou rudou ve spojení s temnými modro-černými tóny, tu a tam prosvětlenými bílými liniemi.

Ve 40. letech H. pokračuje v duchu Macbetha (např. Ibsenovi Nápadníci trůnu, ND, režie J. Bor), v některých pracích se však jeho rukopis výrazně mění k obecně žádanému jen mírně stylizovanému popisnému realismu. Takové jsou návrhy k Wagnerově Valkýře (Národní divadlo moravskoslezské divadlo Ostrava, 1942, režie J. Jahn) i některé poválečné inscenace (M. Stehlík: Loď dobré naděje, ND 1948, režie F. Salzer).

Tragické rodinné události, nemoc a proměna českého divadla, svázaného požadavky socialistického realismu, nedovolovaly od konce 40. let takový tvůrčí rozvoj, jaký umělec zaznamenal v meziválečných letech. V závěru života se věnoval zejména volné kresbě, maloval krajinu na Lužicku, kde měl letní sídlo, kreslil architekturu a scenérie okolí svého bydliště – pod Vyšehradem a v Podolí.

H. vliv na českou moderní scénografii je zásadní: vizí antiiluzivní scény, která umocňuje dramaturgii a režii, která není jen kulisou, pozadím scénického dění, ale rovnoprávným partnerem režie – organickou součástí koncepce divadelního tvaru, inspiroval nejen své mladší současníky (B. Feuersteina, A. Heythuma, F. Tröstra), ale i generace následující (J. Svobodu, D. Dvořáka ad.).

Výpravy

Není-li uvedeno jinak, celá výprava; samostatně scéna – (S), kostýmy – (K).

Národní divadlo

W. Shakespeare: Coriolan, H. Ibsen: Divoká kachna, F. Šrámek: Zvony, L. van Beethoven: Fidelio, W. B. Yeats: Přesýpací hodiny, J. M. Synge: Studnice světců – 1921; F. Schiller: Don Carlos, A. Strindberg: Královna Kristýna, H. Ibsen: Rosmersholm, F. Wedekind: Procitnutí jara – 1922; F. X. Šalda: Dítě, B. Viková-Kunětická: Lidé, J. Hilbert: Včera a dnes, E. Konrád: Širočina, E. Vachek: Ubohý blázen – 1923; A. Ch. Swinburne: Chastelard, [R. Tagor:] Večer Rabindranatha Tagora, J. Hilbert: Vina, J. Weinberger: Bílá Hora, F. Zavřel: Boxerský zápas, C. Sternheim: Kalhoty, F. Carco – A. Picard: Klárina, R. Wagner: Tristan a Isolda – 1924; Sofoklés: Antigona, F. de Curel: Divoška, L. Pirandello: Každý má svou pravdu, O. Fischer: Otroci, Z. Fibich: Pád Arkuna, J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smír Tantalův, E. O’Neill: Císař Jones, týž: V ponorkovém pásmu, S. Lom: Žižka (i 1926), Z. Fibich: Hedy, E. F. Burian: Před slunce východem, Z. Fibich: Šárka – 1925; F. Crommelynck: Dětinní milenci, J. Racine: Faidra, J. Hilbert: Prapor lidstva, V. Dyk: Revoluční trilogie, F. X. Šalda: Tažení proti smrti, G. B. Shaw: Živnost paní Warrenové, E. O’Neill: Anna Christie, W. Shakespeare: Hamlet, J. Kolman-Cassius: Jak nás poznamenala, E. Konrád: Komedie v kostce, J. Sarment: Oči ze všech nejkrásnější, A. Berg: Vojcek – 1926; J. a K. Čapkovi: Adam Stvořitel, Eurípidés: Bakchantky, J. Hilbert: Falkenštejn, E. Rostand: Chantecler, L. van Beethoven: Kristus na hoře Olivetské, F. Zavřel: Nesmrtelná milenka, L. van Beethoven: Prometheus, E. Konrád: Rodinná záležitost, J. Bartoš: Uloupená kadeř, J. Romains: Diktátor, P. Raynal: Hrob neznámého vojína, G. K. Chesterton: Kamarád Čtvrtek, P. Kropáček: Stavba, H. Ibsen: Stavitel Solness, R. Wagner: Tannhäuser, J. Galsworthy: Útěk –1927; S. A. Trajlin: Ataman Rinov, J. Vrchlický: Bar Kochba, A. Dvořák: Dimitrij, J. W. Goethe: Faust, J. Bartoš: Jůra ďábel, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, J. Vrchlický: Bratři, F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Idiot, J. B. Foerster: Jessika, J. Hilbert: Job, R. Medek: Plukovník Švec – 1928; R. E. Sherwood: Hannibal ante portas, W. Shakespeare: Král Lear, J. Giraudoux: Siegfried, F. Langer: Velbloud uchem jehly, E. Bourdet: Právě vyšlo, S. Lom: Svatý Václav – 1929; F. M. Dostojevskij, dram. F. Götz: Běsové, R. Zamrzla: Jidáš Iškariotský, W. Shakespeare: Král Jindřich IV., V. Novák: Signorina Gioventu (Slečna Mladost), M. A. Šimáček: Svět malých lidí, A. Savoir: Kateřina Veliká, D. Dimovič: Kralevic Marko, M. Anderson – L. Stallings: Rivalové, R. Medek: Srdce a válka – 1930; I. Lilien: Beatrys, J. Giraudoux: Nový Amfitryon, L. Janáček: Z mrtvého domu, F. Bruckner: Alžběta Anglická, J. Hilbert: Blíženci, F. Téver: Ozdravovna „Na Smíchu“ – 1931; Sofoklés: Král Oidipus, R. Wagner: Siegfried, J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie, A. P. Čechov: Tři sestry, J. Gregor-Tajovský: Úsvit nad Slovenskem, G. Rossini: Vilém Tell, G. B. Shaw: Zpět k Methusalemu, J. Bojer: Walewská a Napoleon, N. V. Gogol: Ženitba – 1932; A. Jirásek: Jan Hus, W. Shakespeare: Sen noci svatojanské, J. Vrchlický: Soud lásky, R. Besier: Alžběta Browningová, A. a V. Mrštíkovi: Maryša, L. Marchand: Slípka na zdi, F. Schiller: Valdštejn – 1933; W. A. Mozart: Don Juan, E. Konrád: Edison, K. Hába: Jánošík, R. Medek: Jiří Poděbradský, Aristofanés: Ptáci, A. Dvořák: Svatá Ludmila, L. Janáček: Z mrtvého domu, L. Pirandello: Člověk ani neví jak, J. B. Foerster: Jessika, S. Lom: Námořník Sindibád, G. Forzano – B. Mussolini: Napoleonových sto dní, E. O’Neill: Smutek sluší Elektře – 1934; Z. Fibich: Bouře, O. Jeremiáš: Bratři Karamazovi, A. P. Antoine – M. Lery: Koníčky na kolotoči, F. Zavřel: Panna, S. Lom: Svatý Václav – 1935; F. V. Jeřábek: Cesty veřejného mínění, A. Jirásek: Gero, V. Werner: Lidé na kře, A. Boito: Mefistofeles, A. Dvořák: Rusalka, M. Hart – G. S. Kaufman: Vesele se točíme dokola, E. Vachek: Benedek, Z. Němeček: Zač lidský život? – 1936; K. Čapek: Bílá nemoc, F. Zavřel: Kristus, F. Bruckner: Napoleon První, M. Krleža: Páni Glembajové, J. Götzová: Srdce světa, M. Gorkij: Vassa Železnovová, E. Konrád: Kde se žebrá (Nenarození), E. Vachek: Pec – 1937; Z. Fibich: Hedy, R. Alessi: Hrabě Orel, A. Dvořák: Král Václav IV., K. Čapek: Matka, G. Flaubert – G. Baty: Paní Bovaryová, E. Synek: Velký případ, V. Werner: Noví lidé, R. Medek: Plukovník Švec, Z. Fibich: Šárka – 1938; K. H. Hilar: Adamův sen, M. Achard: Korsár, A. N. Ostrovskij: Les, K. Čapek: R. U. R., L. N. Tolstoj, dram. J. Bor: Vzkříšení, O. Scheinpflugová: Hra na schovávanou, J. Mahen: Janošík, W. Shakespeare: Macbeth – 1939; S. Lom: Karel IV., A. Jirásek: Kolébka, R. Billinger: Noc běsů, A. Gehri: Šesté poschodí, A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského – 1940; V. Drnák – B. Vrbský: Bloudění Jindřicha od Věže, R. Billinger: Čarodějka pasovská, L. Anzengruber: Zlé svědomí, F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest, H. Ibsen: Nápadníci trůnu, F. Tetauer: Zpovědník – 1941; B. Smetana: Dalibor, F. Škroup: Kolumbus, H. von Kleist: Princ Bedřich Homburský, F. Zavřel: Caesar, L. Stroupežnický: Na Valdštejnské šachtě, H. Zerkaulen: Rejthar – 1942; C. Goldoni: Loď do Smyrny, Z. Fibich: Šárka, F. Šrámek: Léto – 1943; O. Scheinpflugová: Guayana, K. Čapek: Matka, Z. Fibich: Šárka (K) – 1945; M. Gorkij: Jegor Bulyčev, R. Ardrey: Skála blesků, E. Konrád: Skřivan a smršť, N. F. Pogodin: Kremelský orloj, F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory – 1946; A. K. Tolstoj: Car Ivan Hrozný – 1947; M. Krejčí: Poslední hejtman, S. Prokofjev: Vojna a mír, A. N. Ostrovskij: Les, M. Stehlík: Loď dobré naděje – 1948; A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského, A. Zápotocký: Vstanou noví bojovníci – 1949 (i 1955); A. N. Ostrovskij: Pozdní láska – 1952; V. V. Ivanov: Obrněný vlak, J. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě – 1954; B. Vomáčka: Boleslav I., O. Jeremiáš: Bratři Karamazovi – 1957.

Městské divadlo Královských Vinohrad
(Městské divadlo na Královských Vinohradech 1922–41, 1943, 1945–50, Městské divadlo Na poříčí 1941–45, Divadlo čs. armády 1950–54, 1960–66, Ústřední divadlo čs. armády 1954–60)

A. Dvořák: Husité – 1919; O. Wilde: Na čem záleží [Jak je důležité míti Filipa], J. Hilbert: Pěst, W. Shakespeare: Bouře, L. Andrejev: Ten, jejž políčkují, O. Fischer: Herakles, J. Bartoš: Krkavci, A. Strindberg: Slečna Julie, F. Wedekind: Nápoj lásky, Ch. Vildrac: Koráb Tenacity, É. Verhaeren: Svítání, P. Mérimée: Kočár nejsvětější svátosti, F. Šrámek: Hagenbeck – 1920; A. Strindberg: Pelikán, O. Fischer: Orloj světa, J. Mařánek: Hydra, F. Porché: Čapka a šišák, Leda [E. Lederer]: Zrádce, J. Maria: Lukrezia Borgia – 1921; P. Claudel: Výměna – 1922; J. Bartoš: Námluvy čili Škola diplomacie – 1923; J. Mahen: Dezertér – 1924; J. Bartoš: Hrdinové naší doby – 1926; L. N. Sejfulina: Viriněja – 1927; F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest, A. Dvořák: Kalich – 1928; R. Krupička: Vršovci, K. Čapek: R. U. R. – 1929; E. O’Neill: Milionový Marco – 1930; M. Gorkij: Na dně, F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Bratři Karamazovi – 1931; J. Mahen: Janošík – 1932; F. Bruckner: Markýza z O., M. Bulgakov: Bílá garda, M. Feldman: Zajíc – 1933; Z. Štěpánek: Rembrandtův zajatec, J. Deval: Modlitba za živé – 1934; E. Vachek – F. Tetauer: Krev nevolá o pomstu, M. Šolochov, dram. J. Bor: Rozrušená země  – 1935; F. Hebbel: Judita – 1936; A. Kornejčuk: Zkáza eskadry (S) –1937; E. Synek: Schůzka u pyramid, F. Götz: První rota – 1938; F. Schiller: Panna Orleánská – 1939; F. Götz: Soupeři (S), G. R. Senečič: Neobyčejný člověk – 1940; V. Werner: Půlnoční slunce, H. Ibsen: John Gabriel Borkman – 1941; J. B. Pristley: Cesta v poušti – 1945; N. Rybak – I. Savčenko: Letadlo se opozdilo o 24 hodin (S) – 1946; H. Ibsen: Nora (S) – 1954; K. Korcelli: Dům na Tvrdé – 1956.

Národní divadlo v Brně
(Zemské divadlo v Brně 1931–41)

B. Smetana: Čertova stěna (i 1924) – 1922; B. Smetana: Tajemství (i 1926, 1930, 1934) – 1923; B. Smetana: Dalibor – 1924; B. Smetana: Dvě vdovy (S), B. Smetana: Libuše (i 1932) – 1924; M. Ravel: Hodina Španěl, Z. Fibich: Šárka (i 1931 /S/, 1934) – 1925 (S); J. Karásek ze Lvovic – J. B. Jirák: Žena a bůh (S) – 1928; F. Langer: Andělé mezi námi (S), R. Wagner: Parsifal (S) – 1932; Z. Fibich: Bouře – 1936; O. Scheinpflugová: Hra na schovávanou – 1939.

Městské divadlo v Plzni

B. Smetana: Čertova stěna – 1924; E. O’Neill: Milionový Marco – 1932.

Chorvatské Národní divadlo v Záhřebu

1933. Smetana: Libuše (S) – 1933.

České divadlo moravskoslezské v Ostravě

R. Wagner: Valkýra – 1942.

Divadlo 5. května (Opera 5. května)

L. Janáček: Zápisník zmizelého – 1945.

Vesnické divadlo

G. Zapolska: Morálka paní Dulské – 1948; V. Markovičová-Zátureská: Za frontou, A. D’Usseau – J. Gow: Hluboké kořeny – 1949; L. N. Rachmanov: Neklidné stáří (S) – 1950.

Divadlo na Fidlovačce

B. Kysela: Hostinec u Mirandoliny – 1950.

Divadlo Umění lidu

A. Sklenář – V. Čech: Marné chytračení – 1950.

Krajské oblastní divadlo Olomouc

L. van Beethoven: Fidelio – 1951.

Krajské oblastní divadlo Karlovy Vary

H. Tank: Loď Mackay – 1952.

Krajské divadlo pracujících Most

H. Ibsen: Nora, A. a V. Mrštíkovi: Maryša, J. K. Tyl: Strakonický dudák – 1953; J. Vrchlický, h. Z. Fibich: Smrt Hippodamie + Námluvy Pelopovy + Smír Tantalův – 1954; J. W. Goethe: Faust, M. Tesařová – A. Radok: Stalo se v dešti – 1955; É. Verhaeren: Filip II. – 1956.

Městské oblastní divadlo na Kladně

V. Cach: O nás bez nás – 1955.

Městské divadlo Mladá Boleslav

M. Stehlík: Vysoké letní nebe – 1956.

Východočeské divadlo Pardubice

M. Gorkij: Vassa Železnovová – 1958.

Teatralia

Obrazově zformovaná scéna, Scéna 1, 1913, s. 4–9; Divadlo a umění, Volné směry 17, 1913, s. 162–163; Můj vývoj na jevištní scéně, in Nové české divadlo 1918–1926, Praha 1927, s. 78–80; Od illuse k prostoru, in Nová česká scéna, Praha 1937, s. 27–31; Herec rozervaného století, Praha 1946.

Prameny

Matrika narozených Jičín, SOA Zámrsk, N 1871–1888, sign. 70-3348, fol. 487, NMd, IDU, AND, soukromý archiv, Slezské zemské muzeum Opava:

UMPRUM muzeum: plakáty.

LA PNP: fond Josef Florian (korespondence s V. H.).

Literatura

B. Feuerstein: Architektura V. H., Červen 1, 1918/19, s. 278–282; M. Rutte: Deset let divadelní práce V. H., in Nové české divadlo 1928–1929, Praha 1929, s. 122–123; W. Zettl – G. Capezzani: Vlastislav Hofman 1884–1964. Scene i costumi (katalog Hofmanova scénografického díla), Gorizia 1972; V. Ptáčková: V. H. a počátky českého divadelního expresionismu, Interscaena 2, 1980, č. 1, s. 13–21 + Česká scénografie XX. století, Praha 1982, passim; W. Greisenegger ed.: Vlastislav Hofman. Szenographie 1919–1957, Wien – Köln – Graz 1985; E. Šormová: Hamlet 1926, Divadelní revue 1, 1990, č. 1, s. 39–57 a 86–91; K. H. Hilar: O divadle, ed. E. Šormová, Praha 2002, passim; M. Nešlehová – J. Hilmera – R. Švácha: V. H., Praha 2004; V. Ptáčková: Trends in Twentieth-Century Czech Theatre, in J. Brandesky ed.: Czech Theatre Design in the Twentieth Century: Metaphor and Irony Revisited, Iowa 2007, s. 26–40 + Divadlo na konci světa, Praha 2008, s. 29, 30, 32, 36–49; P. Jančálková: Inscenační principy režiséra K. H. Hilara v Národním divadle v letech 1921–1935 (se zaměřením na spolupráci se scénografem V. H.), dipl. práce, KDV FF UK, 2011; M. Nešlehová a kol.: V. H. Pocta invenci, Ostrava 2017; D. Matthews: A technical and contextual analysis of scenography through sculptural reproduction: Hofman and Tröster’s Hamlets, Theatralia 21, 2018, č. 2, s. 29–37.

DČVU, DČD IV, NDp, NEČVU, Toman

Vznik: 2023