Melena, Miroslav

Na vývoj M. estetického cítění mělo vliv rodné město Louny, s pozdně gotickým kostelem sv. Mikuláše a krajinou Českého středohoří. Během studia strojní průmyslové školy (1952-56) docházel na soukromé hodiny výtvarné výchovy u V. Mirvalda. 1956-60 studoval výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK v Praze u profesorů C. Boudy, K. Lidického, M. Salcmana a asistentů Z. Sýkory a K. Linharta. 1963 absolvoval scénické výtvarnictví na DAMU u prof. F. Tröstera.

Po prvních scénografiích v Šumperku, Mostě, Brně a Zlíně (Gottwaldově) přijal angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1965-69), kde se setkal se scénografem O. Schindlerem a pracoval s režiséry Z. Pošívalem (Král jelenem, Idiot) a S. Lichým (Monte Christo).

Od 1969 se v Naivním divadle v Liberci podílel na tvorbě nově připojeného Studia Y i původního loutkového souboru. Ve spolupráci s režisérem, autorem a principálem J. Schmidem pokračoval i po přesídlení Studia Ypsilon do Prahy 1978. Taktéž spolupracoval s hostujícími režiséry E. Schormem, J. Grossmanem, J. Kačerem, I. Zmatlíkem. 1984 se účastnil společného projektu Cesty Studia Ypsilon, Divadla Na provázku, Hadivadla a Divadla Na okraji.

Souběžně pracoval pro Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Těšínské divadlo, Divadlo V. Nezvala v Karlových Varech, Divadlo Na zábradlí, Národní divadlo v Praze i v Brně. Od počátku 80. let se v zemích bývalé Jugoslávie, uplatňoval i jako autor, režisér a divadelní architekt. 1980-81 byl šéfem výpravy v divadle Dramsko pozorište v Mariboru. 1996-97 šéfoval výpravě v Městském divadle v Brně a podílel se na jeho rekonstrukci. 1999 vytvořil výpravu pro lední revui Princezna Zmrzlina Společnosti Jingle Bells.

1973-77 přednášel na katedře scénografie DAMU, 1991-98 vyučoval na tamní katedře alternativního a loutkového divadla, 2001-2002 na katedře scénografie JAMU a 2003-2008 na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci. Uplatnil se jako kurátor a architekt scénografických výstav, jako autor odborných a populárně naučných studií.

Byl otcem režisérky, loutkářky a umělecké manažerky K. Melenové, grafičky T. Melenové a politického aktivisty a truhláře O. Meleny.

Od svých začátků v oblastních divadlech M. pracoval se stylizační zkratkou náznakové scény, jež zobrazovala konkrétní prostředí, nebo umožňovala simultánní využití pro různá dějiště. Scénické objekty a kostýmy odrážely jeho zálibu v písmu a geometrických tvarech, liniích, vzorech (R.U.R., 1964). V dramatizaci Monte Christo (1964) použil konstrukci, jež byla pevnou součástí scény a měla vzhled fragmentů konkrétní historicky zařaditelné architektury; pro Krále jelenem (1965) využil jako herní prvky hrací karty. V inscenacích Kubula a Kuba Kubikula a Česká mše vánoční (obojí 1968) maximálně vyprázdnil scénu o půdorysu půlkruhového ringu pro hereckou akci, ponechal jen střídmý výběr objektů, které hercům sloužily jako akční rekvizity.

Od 1969 s J. Schmidem nezastupitelným způsobem spoluvytvářel vizuální podobu a styl Studia Y. Jejich inscenace vycházely z principu řízené kolektivní improvizace, založené na vynalézavé hravosti a navozování „dětského“ pohledu na věci, zkoumané jakoby „poprvé“.

Vývoj M. scénografie se ubíral od konkrétního stylizovaného vyjádření k abstrakci, která se nezbavovala konkretizujících vlastností, nejen volbou tvaru, ale i materiálu (nejčastěji dřeva a drapérie). Surrealistickou hříčku P. Picassa, rozšířenou o hravou prezentaci umělcovy osobnosti ve formě inscenovaných slovníkových hesel, Picasso a jeho touha chycená za ocas (1969) situoval do místnosti připomínající zašlé veřejné záchodky, přepažené na horizontu patinovanou stěnou s názvem Picassova pařížského ateliéru Bateau Lavoir. Obyčejné kusy nábytku vybíral a připravoval k akčnímu rozehrání situací. Čím otevřenějším tvarem inscenace disponovala, tím variabilněji se chovala M. scénografie. Většinou byla užívána jako stavebnice, jejíž komponenty herci během inscenace přestavovali. Z loutkového divadla si přenesl do činohry středový objekt, který se dal různě rozebírat – dekonstruovat – a znovu sestavovat. Jednotlivé segmenty stavebnice tvořily často rustikální stavební materiály nebo dřevěné součásti obydlí (Balada o Velkém kostlivci, 1973; Ubu králem, 1974; Kovář Stelzig, 1975; Macbeth, 1976; Žebrácká opera, Rozhovory se Sokratem, 1977; Život a smrt Karla Hynka Máchy, 1978). Někdy šlo o konkrétní předměty „denní potřeby“, jindy se vyznačovaly ryze abstraktní podobou (konstrukce komolého jehlanu v inscenaci Rigoletto! Král se baví!, 1973).

Obnažená kostra konstrukce nabývala dalších možností proměn v kombinaci s drapérií (Dvanáct křesel, 1973). Ve vrcholné inscenaci 70. let Michelangelo Buonarroti (1974) představovala jednoduchá věžovitá konstrukce ze světlého dřeva, tvořená prkennými plošinami, fošnami a žebříky, celou renesanční Itálii, s její fortelnou řemeslnou dělností i duchovní posedlostí uměním. Konstrukce, k níž se mohli herci chovat jako artisté (v obdobě postupů 20. let 20. století), se nacházela na malé točně a nabývala funkce otočného sochařského stojanu, na němž jsou modelovány skulptury. Jednotlivé sochy a sousoší vytvářeli herci svými těly. Názorně byly používány i rekvizity: provázek v rukou herců demonstroval dobové objevy a vynálezy (heliocentrický systém, perspektivu) i špagety, bič, pouta.

V 80. letech se M. uchýlil k relativní prostorové stabilitě a střídmosti (Návrat na kruhy své, 1980; v inscenaci věnované J. Haškovi – Voni sou hodnej chlapec, 1983 – stál uprostřed tří stěn vytapetovaných florálním motivem kulečníkový stůl, 1983; Sebevrah, 1988).

Po rekonstrukci sálu SY v Paláci Olympic (1984) nebyl M. odkázán jen na „kukátkovou“ scénu a mohl využívat různé varianty uspořádání prostoru. Centrální objekt konstrukce tvořil v některých případech celou scénu, svícením měnil barvu, zdánlivě i tvar a jeho prostorovou stabilitu narušovaly herecké akce z různých směrů. Abstraktní pyramidální konstrukce v Matěji Poctivém (1985) byla hercům v duchu osvobozeného fyzického herectví meziválečné avantgardy světem dramatu i akrobatickým nářadím; obdobně byla využity rozměrná maketa zvířecí kostry v dramatizaci Dostojevského povídky Krokodýl etc. (1986) i dřevěná a provazová konstrukce lávek a žebříků v Ghelderodově podobenství O ďáblovi, který sliboval hory doly (1986). Pro Kafkovu Ameriku (1989) připravil M. dvě malé točny s rudě nalakovanými dveřními rámy, které umožňovaly neutuchající pohyb a v něm letmá setkávání, míjení, ztrácení, unikání. Po návratu do kukátkového prostoru po rekonstrukci 1996 M. uplatňoval zejména geometrické prvky ideálních tvarů v abstraktních scénografiích, z prostříhávaných drapérií, provazů a mřížového rastru (Bůh; Othello; Romeo, dnes večer, Julie; Hororband; Oprátka). Ve Vianově Hlavě medúzy (1996) využil tyto tvary jako dekorace módně zařízeného bytu.

Na přelomu tisíciletí se i SY přiklonilo k zábavnímu repertoáru a M. scénografie směřovala ke stabilní dekoraci, jejímž základem byla hra s tématem a motivy. Už 1991 vznikla při inscenování Mozarta v Praze textilní variace na perspektivní kulisový systém: byl tvořen černobílými oponkami, které připomínaly klávesy, a perspektivní zkratkou narýsovanou na podlaze a horizontu. M. vracel ke středovému objektu (v podobě astrolábu Pražského orloje v inscenaci Praha stověžatá, 2000) i k motivům dětské stavebnice (puzzle v Prodané nevěstě, 1996; kostky v inscenaci Žito kouzelník, 2001). Nostalgické secesní dekory využil v Rusalce (2003), motivy starých pohlednic a plakátů ve Vinobraní v Ypsilonce (2005) a náznaky gestické malby v kabaretně laděné inscenaci Z jejího života (2008).

Po 1989 se v M. scénografii projevil sílící zájem o architekturu, zejména v prostorech, které navrhoval nebo spoluprojektoval. 1996 využil v MDB v muzikálu West Side Story konstrukční prvky spuštěných technických lávek a žebříků pro balkónovou scénu. Ze segmentů geometrických tvarů barevné dětské stavebnice a s půdorysem a zvětšenými objekty hry „Člověče nezlob se“ vytvořil scénografii pro Rossiniho operu Lazebník sevillský v pražském ND. Na počátku 21. tisíciletí využíval geometrické tvary ve značně monumentalizované podobě (Zorba, 2001; Muž z kraje La Mancha, ND Brno, 2002). I na rozlehlejší jeviště „kamenných“ divadel se pokoušel vnést uvolněnost a experimentálního ducha: ve svých východiscích byl odpůrcem estetiky ošklivosti, ale nevyhýbal vlivu arte pověra a vědomě navazoval na principy meziválečně avantgardy (dadaismus, konstruktivismus, poetismus, surrealismus).

K většině scén navrhoval i kostýmy. Často byly barevně výraznější než scéna. V loutkových inscenacích patřila ke kostýmu herce či vodiče výrazná maska, která spolu s oděvem připodobňovala herce k loutce (Kubula a Kuba Kubikula, 1968). I z kostýmních návrhů je patrná jeho záliba v geometrických tvarech (zvýraznění oblin ženských tvarů v Pekaři a kočce, 1966; mřížkový rastr jako vzor dámských šatů v Plynových lampách, 1966). Přenášel-li dekor ze scénické výpravy na kostým (Othello, 1991; Rusalka, 2003), dělo se tak v rámci principu hravosti než v zájmu výtvarného sjednocení, protože M. výprava směřovala vždy k otevřenosti, nikoliv ke stylově dokonalé nepropustnosti. Inspiroval se historickou a dobovou módou (Praha stověžatá, 2000), i různými typy převleku hereckého a bavičského: od siluety antické komedie, přes oděv středověkých jokulátorů (O ďáblovi, který sliboval hory doly, 1986), k typům commedie dell´arte (Obr Gargantua, jeho smích a život, 1979), až po oblečení cirkusových šašků a klaunů (Depeše a jiné na kolečkách, 1980; Rigoletto! Král se baví!, 1973). Kostýmem tvaroval postavu herce, zdůrazňoval její linie, jen lehce karikoval. V 60. a 70. letech reflektoval dobovou zálibu v retro módě secese (C.k. polní maršálek, Mam´zelle Nitouche) a 20. let (Orfeus v podsvětí, 1970). V kombinaci různých dobových stylů v jedné inscenaci navazoval na jevištní poetiku meziválečné avantgardy a předjímal stylové uvolnění postmoderny. I v pojetí kostýmů převažoval princip promyšlené „řízené“ hravosti, nadsázky a humoru. Jen výjimečně používal současné módní prvky jako jednotící stylizační element (Macbeth, 1976). Nepodléhal líbivosti, ani kostýmům nevnucoval „ošklivost“, téměř vždy jim dával jistý půvab a šarm.

Na loutkových inscenacích Naivního divadla M. spolupracoval 1969-1974. Pokračoval v novátorských postupech J. Schmida, prosazoval neiluzivní zobrazení a „vyčištění“ inscenačního prostoru pro akci loutky a živého herce. Nechával se ovlivnit výtvarným viděním a zpracováním loutek J. Trnky (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Krakonošův les), ilustracemi literárních předloh (Ferda mravenec, Bubáci a hastrmani). Podobu loutky dovedl prodchnout osobním zaujetím a vtisknout jí punc líbeznosti. I tady využíval praxe akční scénografie (hrací kostky v pohádce Anička skřítek a slaměný Hubert, 1970; popelnice v inscenaci Trosečníci a Bububu, 1971), geometrických tvarů jako základního scénografického motivu (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1971; Krakonošův les, 1973). V parodické podobě přivedl loutky na jeviště i v inscenaci SY Život a smrt Karla Hynka Máchy (1978). Od 80. let se loutkovému divadlu věnoval v zahraničí, hlavně v zemích bývalé Jugoslávie. Důraz na loutku kladl v inscenacích pro nejmenší (Mateřská školka u Staré kozy, 1982; Malá čarodějnice, 1985), kostým a nápadná maska pro živého herce (inspirované antickým divadlem) byly prioritou v produkcích pro dospělé a mládež (Božská komedie, 1982; Odyssea, 2004). Loutky Erbenovy Kytice (2001), inscenované v apsidě kostela v Zadaru, vyrobil z papírových trubek na svinuté látky a koberce. V 90. letech inscenoval s J. Kroftou dvě loutkové inscenace v Ženevě. V ČR se ve spolupráci s dcerou K. Melenovou podílel na inscenaci Čarodějnice v budějovickém Studiu dell´arte (1995), navrhl stan pro adaptaci Hraběte Monte Christa, který pod názvem Pomsta uvedly Buchty a loutky (2002).

M. práce v oboru divadelní architektury byla vedena zkušeností divadelníka, zainteresovaného na technickém zázemí jevištního provozu. Zároveň směřovala k vytvoření místa s přesahem, jež je součástí širšího světa, který symbolizuje. Jeviště a hlediště vnímal jako jeden „shromažďovací“ prostor, byť respektoval jejich oddělení portálem. M. úhel pohledu vycházel z antického vzoru starověkého řeckého divadla v jeho ideální podobě. Antickou inspiraci neslo už jeho zastřešování přírodních amfiteátrů membránovými střechami (Liberec, Děčín). Motiv večerní hvězdné oblohy v osvětlení sálů zanechal v kopuli Horáckého divadla Jihlava i v obráceném vrchlíku interiéru Městského divadla v Brně. V teoretické reflexi operoval termínem „psychologie prostoru“, které přisuzoval vliv na scénickou tvorbu a její vyznění. I v oboru architektury se osvědčil jako týmový tvůrce.

M. projektoval interiéry repertoárových divadel i stagion (Městské divadlo Sokolov, Divadlo Bazilika České Budějovice). Multifunkčnost zařízení souvisela s variabilitou prostoru. Nejdůslednější je v tomto směru pražská Archa se dvěma sály, z nichž ten větší disponuje hydraulicky ovladatelnými plošinami. V projektech divadel s pravidelným repertoárem respektoval dispozici rozdělení prostoru na jeviště a hlediště, vymýšlel ale možnosti, jak toto řešení rozvolnit a obohatit (Divadlo Semafor v Dejvicích obdařil pohyblivým portálem i horizontem).

Celkový prostor divadla koncipoval jako scénografii, technické vybavení vkomponoval do estetické podoby celku. Pracoval s géniem loci místa a budovy, respektoval poetiku souboru (představa „lidového“ divadla v projektu Divadla Na Fidlovačce, zvětšené kresby J. Suchého na stěnách a oponě obou polistopadových působišť Divadla Semafor). Ocenění Grand Prix Obce architektů získal za symbiózu historických a moderních prvků v řešení rekonstrukce Divadla Reduta v Brně. Pro interiéry vícekrát volil teplou červenohnědou barvu cihel, evokující intimní „domácí“ prostředí (Městské divadlo Brno, Divadlo Na Fidlovačce, Karlínek), jeho oblíbenými materiály bylo dřevo a kov, nevyhýbal se ani textilu.

Architektonicky rekonstruoval a upravoval také divadla na Slovinsku a v Chorvatsku. Z nerealizovaných projektů je třeba připomenout přemístění (vzhledem k rokokovému letohrádku Bellarie monstrózního) otáčivého hlediště ze zámeckého parku v Českém Krumlově do plenéru za městem.

Výprava

DISK

J. a K. Čapkové: Ze života hmyzu, Joseph Haydn: Lest a láska – 1962; V. Majakovskij: Štěnice – 1963; J. Fletcher, F. Beaumont: Rytíř hořící paličky – 1975.

Severomoravské oblastní divadlo Šumperk

G. Weisenborn: Balada o Enšpíglovi, Peříčku a tlusté Pompaně – 1962; B. Brecht: Matka Kuráž a její děti – 1963; G. Gorin: Tyl Enšpígl, F. M. Dostojevskij, E Schorm: Bratři Karamazovi – 1978.

Divadlo pracujících Most

A. a M. Radokovi: Podivné příhody pana Pimpipána – 1962; S. Oubram: Jak se kradou princezny – 1975.

Divadlo Julia Fučíka Brno

G. Bellak, P. Quentin: Rugby – 1963.

Divadlo pracujících Gottwaldov

A. Christie: Past na myši – 1963; J. Brdečka, J. Rychlík, V. Hála: Limonádový Joe, K. Čapek: R.U.R.– 1964; B. Thomas: Charleyova teta – 1995.

Divadlo Petra Bezruče Ostrava

C. Gozzi: Král jelenem, F. Dürrenmatt: Frank V., M. Twain, B. Hertlová: Dobrodružství Toma Sawyera – 1995; Z. Mahler: Mlýn, Molière: Don Juan, S. Lichý: Kouzelná lampa Aladinova, V. K. Klicpera: Hadryján, J. Steinbeck: O myších a lidech, M. Twain, S. Lichý: Kamarád Huckleberry – 1966; V. Rozov: Šťastnou cestu, M. Hastings: Mlčení Lee Harveye Osvalda, J. Kesselring: Jezinky a bezinky – 1967; F. M. Dostojevskij, Z. Pošíval: Idiot, A. Dumas st., S. Lichý: Monte Christo, V+W: Těžká Barbora, V. Vančura, K. Vašíček: Kubula a Kuba Kubikula, M. Calábek: Česká mše vánoční – 1968; J. Foglar, J. Nedvěd: Tajemství jezerní kotliny, P. Kohout: August August, august, L. Smoček a A. Solženicyn, S. Lichý: Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Ve stanici – 1969.

Státní divadlo Ostrava

M. Pagnol: Pekař a kočka – 1966.

Naivní divadlo

J. Středa: Červená karkulka – 1969; O. Sekora, L. Dvorský: Ferda Mravenec – 1970; K. J. Erben, F. Pavlíček: Tři zlaté vlasy děda Vševěda, O. Augusta: Trosečníci a Bububu (i loutky), M. Pavlík: Jdi tam – nevím kam, přines to – nevím co! – 1971; L´. Feldek: Botafogo, J. Lada, P. Polák: Bubáci a hastrmani, J. Wilkowski: Ťulpínek (i režie) – 1972; O. Augusta: Krakonošův les (i loutky), O. Augusta: Boj o Tomka (i loutky), K. J. Erben, F. Sokol: Kytice (i loutky) - 1973; K. J. Erben, F. Sokol: Kytice (i loutky) – 1979.

Studio Ypsilon (soubor Naivního divadla)

kolektiv: Řeči, P. Picasso, J. Schmid: Picasso a jeho touha chycená za ocas – 1969; J. Schmid: Swingový večer, takzvaný na přidanou, kolektiv: Opožděný Silvestr, včasný a předčasný, J. Offenbach: Orfeus v podsvětí – 1970; Ch. D. Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam, L. Andrejev: Láska k bližnímu – 1971; J. Schmid, L. Sobota: Anča a dva klauni, G. Verdi, A. Dumas ml., J. Schmid: La Traviata – Pobloudilá s kaméliemi, E. A. Longen: C.k. polní maršálek, kolektiv a E. Pascha: Vánoční program (Vianočná omša F dur, Podkrkonošský betlém) – 1972; F. M. Dostojevskij, J. Schmid: Věčný manžel, J. Schmid, V. Hugo, F. M. Piave, G. Verdi: Rigoletto! Král se baví!, I. Ilf, J. Petrov: Dvanáct křesel – 1973; J. Schmid: O krasavci mezi savci, A. Jarry: Ubu králem, A. Campanile, E, Flaiano: Zločin ve vile Roung, Žena ve skříni, R. Ibrahimbekov: Žena za zelenými dveřmi, J. Schmid: Michelangelo Buonarroti  – 1974; J. Schmid: Třináct vůní, V. Kaplický, J. Schmid: Kovář Stelzig, R. Ibrahimbekov: Dům na písku  – 1975; F. Hervé: Mam´zelle Nitouche, W. Shakespeare: Makbeth, B. Vian: Budovatelé říše – 1976; E. Radzinskij: Rozhovory se Sokratem – 1977; J. Schmid: Život a smrt Karla Hynka Máchy – 1978.

Kladivadlo

P. Fiala: Dejte mrtvé na zelenou – 1970.

Divadlo Na forbíně

J. Hašek, E. E. Kisch, E. A. Longen: Cesta parníku Lana 8 z Prahy do Bratislavy za 365 dní, J. Bednář: Škrtič zvaný Zpěvník a Dostaveníčko v prasečinci – 1970.

Divadlo F. X. Šaldy

J. Offenbach, J. Schmid: Orfeus v podsvětí – 1970; J. Krček, M. Varga, P. Eben, V. Kučera, F. Pokorný: Hledání čistého pramene – 1973; G. Gorin: Enšpígl, M. A. Mejerovič, Z. Šikola: Pantobalety - 1980; M. A. Mejerovič: Strašný sen občana K aneb Koncert pro triangl a orchestr – 1982; F. Pokorný: Dva v tom aneb Anatomie lásky – 1984; L. Fišer, E. Viklický, A. N. Skrjabin, R. Růžička, V. Zamazal, F. Pokorný: Labyrint světa – 1987.

Západočeské divadlo Cheb

D. Fo: Isabella, tři karavely a podfukář – 1973.

Ateliér-Ypsilon

J. Schmid, F. Rabelais: Obr Gargantua, jeho smích a život – 1979; I. Druce: Návrat na kruhy své, J. Schmid, V. Nezval: Depeše a jiné na kolečkách (podruhé) – 1980; J. K. Tyl: Jiříkovo vidění, J. Schmid, G. Rossini, P. de Beaumarchais: Lazebník sevillský aneb Bartolova svatba – 1981.

Ateliér

F. Pokorný: Třesk aneb Doučovací hodina pro havarované – 1979.

Cvoci

J. V. Kratochvíl, A. Klepáč, M. Horáček: Kasaštyk – 1982.

Studio Ypsilon

R. Mazzucco: Průběh – 1982; J. Schmid: Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška, J. Schmid: Y = 2 x 10 (Dvacet let s úsměvem) – 1983; E. Radzinskij: Divadlo za časů Nerona a Senecy, kolektiv: Společný projekt na téma Cesty (spolu s Divadlem na okraji, HaDivadlem Prostějov a Divadlem na provázku, výprava spolu s výtvarníky ostatních divadel) – 1984; A. Dvořák, L. Klíma: Matěj poctivý, J. Schmid: Večírek – 1985; F. M. Dostojevskij, A. Goldflam: Krokodýl etc., M. de Ghelderode: O ďáblovi, který sliboval hory doly – 1986; J. N. Tyňanov: Vosková figura, kolektiv: Tak jako tak neboli Takzvaný večer na přidanou – 1987; F. Kafka, Z. Hořínek: Amerika, kolektiv: Co se nevešlo do Lucerny – 1989; W. Allen: Bůh, H. Pinter: Správce – 1990; J. Schmid, J. Etlík, Z. Mahler, M. Kořínek, W. A. Mozart: Mozart v Praze, W. Shakespeare: Othello – 1991; Ch. D. Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam – 1994; J. Schmid: Hororband koncert aneb Drakula, Frankn Štajn a jedna paní – 1995; B. Vian: Hlava Medúzy, J. Schmid, M. Kořínek, B. Smetana, K. Sabina: Prodaná nevěsta aneb Pojď domů, ona brečí  – 1996; J. Schmid: Praha stověžatá aneb Praha zlatá, magická, matka měst a zkrátka naše, A. Dumas st., J. Schmid, J. Etlík: Tři mušketýři jdou aneb Přicházejí báječní páni – 2000; J. Brdečka: Žito kouzelník – 2001; G. B. Shaw: Pygmalión – 2006; M. Twain: Vdovou proti své vůli – 2007; J. Just, J. Schmid: Z jejího života aneb Kabaret Průvan, čili Buduj vlast, posílíš mír, Arnolde! – 2008.

Divadlo Vítězslava Nezvala

W. Shakespeare: Večer tříkrálový – 1975; K. Gärtnerová, E. Bryll: Malováno na skle – 1983.

Krajské a oblastní divadlo Český Těšín (Těšínské divadlo), Polská scéna

A. Vampilov: Rozstanie w czerwcu – 1976; J. Patrick: Každy kocha Opale - 1977; A. Arbuzov: Ten mily, stary dom – 1988; J. Slowacki: Balladyna - 2002.

Hanácké divadlo Prostějov

A. Saint-Exupéry, J. Kovalčuk: Hra na malého prince – 1977.

Národní divadlo

V. K. Klicpera: Každý něco pro vlast a ještě něco – 1981; G. Rossini: Lazebník sevillský - 1997.

Divadlo J. Průchy Kladno a Mladá Boleslav

J. Švarc: Drak, J. K. Tyl: Jan Hus – 1981.

Městská divadla pražská

M. Horníček: Třináctá sestra – 1984.

Jihočeské divadlo České Budějovice

G. Figueiredo: Liška a hrozny – 1984.

Satirické divadlo Večerní Brno

Ivo Fischer: Zítra touhle dobou – 1986.

Slovácké divadlo

P. Ustinov: V půli cesty na strom – 1989.

Opera Mozart

W. A. Mozart: The Best of Mozart – 1990.

Divadlo Na zábradlí

O. A. Jurjev: Malý pogrom v nádražním bufetu, F. Werfel, A. Goldflam, K. Steigerwald: Dům radosti, dům smutku – 1992.

Divadlo Franze Kafky

J. Kolář, J. Schmid: Franz K. – Franz Kafka je z Prahy… – 1992.

Studio dell´ arte

K. Melenová: Čarodějnice (scéna a loutky s K. Melenovou) – 1995.

Těšínské divadlo, Česká scéna

N. R. Nash: Obchodník s deštěm – 1995.

Městské divadlo Mladá Boleslav

G. Figueiredo: V tomhle domě spal bůh – 1995.

Umělecká agentura Foibos

R. Fulghum, E. Zulia: Všechno, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce – 1998.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

Z. Lukáš: Veta za vetu – 1999.

Společnost Jingle Bells

M. David, M. Nesvadba: Princezna Zmrzlina (lední revue) – 1999; D. Patrasová: Pohádky s Dádou – 2001.

Národní divadlo v Brně

J. Kander, J. Stein, N. Kazantakis: Zorba – 2001; M. Leigh, D. Wasserman: Muž z kraje La Mancha – 2002.

Semafor

J. Suchý: Život je náhoda v obnošené vestě – 2002.

Komorní opera JAMU

C. Monteverdi, D. Milhaud, B. Martinů: Ariadna – 2002.

Buchty a loutky

V. Brukner, A. Dumas st.: Pomsta aneb Jak čet´ Michal Monte Crista (výprava s M. Kokoškovou, M. návrh stanu) – 2002

Scéna

Divadlo pracujících Gottwaldov

A. Christie: Neočekávaný host – 1964.

Divadlo Petra Bezruče Ostrava

A. Jirásek: Lucerna – 1967; A. Vostrá: Na koho to slovo padne – 1969.

Studio Ypsilon (soubor Naivního divadla)

O. Batěk: Petruška ženichem aneb Vyhraje to Petruška! – 1970; O. Augusta: S. O. S. – 1971; M. de Ghelderode: Balada o Velkém kostlivci – 1973; J. Schmid: Sesedni a pobuď – 1976; J. Gay: Žebrácká opera – 1977.

Naivní divadlo

V. Nezval, J. Středa: Anička skřítek a Slaměný Hubert – 1970.

Divadlo F. X. Šaldy

S. Prokofjev, D. Šostakovič, I Stravinskij, L. Fišer, V. Zamazal: Raport o stavu tohoto světa – 1976; K. Mareš, E. Bass: Klapzubova jedenáctka – 1984; L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – 1989; R. Sikora: Smetení Antigony – 2003.

Státní divadlo Brno

N. Jordanov: Moped – 1977.

Krajské a oblastní divadlo Český Těšín (Těšínské divadlo), Polská scéna

G. B. Shaw: Pigmalion – 1979.

Cvoci

A. Klepáč, J. V. Kratochvíl, M. Horáček: BOX aneb Cvoci v ringu – 1985.

Státní divadlo Oldřicha Stibora

Ch. Gounod: Faust a Markéta – 1979.

Krajské divadlo Příbram

Č. Ajtmatov, J. A. Osnos: Jasmínek můj v červeném šátečku – 1979.

Středočeské krajské kulturní středisko

Z. Hanzlová: Mezistanice země – 1986.

Divadlo Vítězslava Nezvala

B. Henleyová: Zločiny srdce – 1987.

Studio Ypsilon

N. Erdman: Sebevrah – 1988; J. Schmid, J. Etlík, I. A. L. Diamond, B. Wilder: Horké to někdo rád, W. Shakespeare: Romeo dnes večer, Julie – 1993; K. Poláček, J. Schmid: Vše pro firmu – 1997; R. Ibrahimbekov: Oprátka – 1999; J. Schmid, M. Kořínek, A. Dvořák, J. Kvapil: Rusalka aneb Kdo je stará Háta? – 2003; J. Schmid, J. Kolář: Franz K. je z Prahy – 2004; J. Schmid, O. Nedbal: Vinobraní v Ypsilonce aneb Dožínky operety – 2005.

Městské divadlo Brno

L. Bernstein, A. Laurents: West Side Story, T. Williams: Tramvaj do stanice Touha – 1996; E. Albee, G. Cooper: Všechno je v zahradě, P. Ulrych, S. Moša, J. Zeyer: Radúz a Mahulena – 1997.

Polymnia

L. Bernstein: Mše (koncert, III. nádvoří Pražského hradu) – 1997.

Národní divadlo moravskoslezské

P. Calderón de la Barca: Život je sen – 2002.

Kostýmy

Divadlo Petra Bezruče

P. Hamilton: Plynové lampy – 1966; S. Lichý: Fripiri – 1968.

Divadlo J. K. Tyla Plzeň

G. Verdi: Nabucco – 1967.

Studio Ypsilon (soubor Naivního divadla)

J. Schmid, L. Da Ponte, T. de Molina: Don Juan – 1970; V. K. Klicpera: Veselohra v neckách – 1971; V. Nezval, J. Schmid: Depeše a jiné na kolečkách – 1972.

Divadlo Vítězslava Nezvala

V. K. Klicpera: Ženský boj – 1986.

Zahraniční inscenace

Scéna

Huszonötödik Színház, Budapest

E. Fejes: Svatba Margarity Czerepesové – 1976.

Slovensko narodno gledališče, Maribor

A. Ch. Adam: Giselle – 1980.

Pozorište mladih, Sarajevo

Aristofanés: Ptáci (i kostýmy a masky) – 1980.

Lutkovno gledališče, Maribor

A. Goljevšek: Dům (i kostýmy) – 1982; O. Preussler, J. Synková: Malá čarodějnice – 1993.

Lutkovno gledališče, Ljubljana

P. Kovač: Mateřská školka U Staré kozy (i loutky), M. Dekleva: Sen o mluvící třešni (i loutky) – 1982; A. Goljevšek: Dům (i kostýmy a masky) – 1983.

Kazalište lutaka, Zadar

I. V. Štok: Božská komedie (i kostýmy, masky a loutky) – 1982; K. Čapek: Pošťácká pohádka (jen režie) – 1984; A. Pirjevec: Byl jednou jeden les (výběr loutek) - 1991; O. Preussler, J. Synková: Malá čarodějnice (i režie, kostýmy, masky a loutky) – 1995; K. J. Erben, M. Melena: Kytice (i režie a loutky) – 2001.

Pozorište na Terazijama, Beograd

J. Hašek, J. Řeřicha: Švejk – 1987.

Théatre des Marionnettes de Genève

E. T. A. Hoffmann, J. Krofta, L. Bělohradská: Coppélia (i kostýmy, masky a loutky) – 1992; H. Ch. Andersen, J. Krofta: Sněhová královna (i loutky) - 1993.

Zagrebačko kazalište mladih, Zagreb

Homér, M. Melena: Odyssea (i režie; scéna, kostýmy, masky a loutky s A. Mikulkou) – 2004.

Architektonické projekty (výběr) – Československá a Česká republika

Letní kino Bažantnice Děčín – 1977; Letní scéna Libereckých výstavních trhů, Přírodní divadlo Starkoč u Náchoda – 1978; Letní amfiteátr Liberec, Zastřešení stadionu Strážnice – 1980; Kongresové centrum Praha (Společenský sál) – 1981 (1982, 2000); Kulturní dům Dukla Pardubice – 1982; Přestavba letního amfiteátru Rtyně v Podkrkonoší – 1985; Letní scéna v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (spoluautoři J. Koza, J. Kadlec, O. Mucha, J. Tůma) – 1983 (1989, 1991-5); Zastřešení letního kina Valašské Meziříčí – 1988; Divadlo Gag a Klub osamělých srdcí, Praha (spoluautor V. Králíček) – 1990-1991; Divadlo v Celetné, Praha – 1992; Divadlo Archa, Praha (spoluautoři O. Hrab, I. Plicka, R. V. Novák), Městské divadlo Brno – 1994; Horácké divadlo Jihlava (spoluautoři T. Brix, V. Králíček, V. Krátký, J. Vančura) – 1996; pódium na Hradčanském náměstí pro produkci Mše L. Bernsteina (spoluautoři C. Richter, S. Moša, A. Kučerová) – 1997; Divadlo Semafor – Karlínek, Praha (spoluautor J. Suchý) – 1997-1998; Divadlo Na Fidlovačce, Praha (spoluautor P. Sadil), Městské divadlo Sokolov,– 1998; Šapito pro Studio dell´arte (spoluautor K. Melenová) – 1999; pódium v Hale Rondo Brno pro produkci Mše L. Bernsteina (spoluautor S. Moša) – 2001; Semafor, Praha (spoluautor J. Suchý), Reduta, Národní divadlo Brno (spoluautoři R. Smejkal, P. Valenta, A. Novák, E. Štěrba, K. Kučerová, D. Knoflíček, R. Prachař) – 2004; Víceúčelové kulturní centrum a divadlo Bazilika, České Budějovice (spoluautoři M. Krupauer, J. Střítecký), Otočné hlediště Český Krumlov (soutěžní studie) – 2005; Janáčkovo divadlo, Brno (soutěžní studie rekonstrukce) – 2006-2007; Uffo, Společenské centrum, Trutnov (spoluautoři R. Vopalecký, L. Štefek) – 2010.

Zahraniční architektonické projekty (výběr)

Primorsko dramsko gledališče, Nova Gorica, Slovinsko (spoluautor V. Ravnikar) – 1994; Slovensko narodno gledališče, Ljubljana, Slovinsko (spoluautoři T. Veber, J. Ačanski-Veber) – 1998; Zagrebačko kazalište lutaka, Zagreb, Chorvatsko (spoluautor N. Kondža) – 2000-2004; Putovní plující divadelní scéna, Bled, Slovinsko (studie, model) – 2000; Kazalište lutaka, Zadar, Chorvatsko (spoluautoři S. Bačič, P. Marušič) – 2004; Nafukovací střecha letního divadla, Velenje, Slovinsko – 2005.

Výstavy se zastoupením scénografické a architektonické tvorby (výběr)

Skupinové: Medunarodni trijenale pozorišne scenografie i kostima (Novi Sad 1972, 1975); Pražské quadriennale (1971, 1979, 1983, 1987, 1995 – komisař a architekt české expozice); Současná česká scénografie (Reggio Emilio 1977); Národní přehlídka prací českých scénografů (Dům umění, Opava 1977, 1981, ÚLUV, Praha 1986, 1989); Salon české scénografie (Nová scéna, Praha 1991, Valdštejnská jízdárna, Praha 1995 – komisař a architekt výstavy); Metaphor and Irony (putovní výstava po USA: Ohio, Texas, Kansas 2000-2001); The Scenographer´s Art (Newe Delhi, Bombay, 2003).

Samostatné: M. M. – Výstava scénických prací (Divadlo na Vinohradech, Praha 1978); Sarajevo 1980; M. M. – scénografie a divadelní architektura (Muzeum loutkářských kultur, Chrudim 1998); 40 let s Ypsilonkou (Studio Ypsilon, Praha 2008); Ve službách divadla (Staroměstská radnice, Praha 2011, Galerie města Loun, 2012, Klášterní kostel sv. Antonína Paduánského, Sokolov 2014).

Autorství a architektonické řešení výstav (výběr)

František Tröster – Výstava jevištních prací, Výstavní síň ÚLUV Praha (spolupráce S. Marešová) – 1991; Česká expozice PQ´95, Výstaviště Praha (spolupráce J. Zubák) – 1995; František Tröster – Básník světla a prostoru, Obecní dům Praha (prostorové řešení, spolu s M. Trösterem) – 2007.

Ocenění

Bronzová medaile za scénografii, Kolektivní zlatá medaile za scénografii, Kolektivní stříbrná medaile za kostýmy na výstavě Medunarodni trijenale Novi Sad, Cena Svazu dramatických umělců na výstavě Opava´ 77, Cena města Děčína za zastřešení Letní scény Bažantnice – 1977; Cena Svazu dramatických umělců – 1988; Stříbrná medaile na architekturu na PQ´95, Cena za vítězný projekt rekonstrukce Horáckého divadla Jihlava – 1995; Grand Prix Obce architektů za projekt rekonstrukce Divadla Reduta v Brně – 2006.

Prameny

IDU: Scénografická sbírka, Fotografický fond.

Dědicové: soukromý archiv M. M.

Literatura (výběr)

Recenze inscenací

J. Krbec: August August, august, Acta scenografica 9, 1969, č. 11-12, s. 214-215; J. Holý: Další úspěch Ypsilonky, Průboj 22, 1970, č. 271, s. 5; E. Stehlíková: Eduard Radzinskuj, Rozhovory se Sokratem, Dialog 1, 1978, č. 7, s. 11-12; J. Someš: Glosy ke kritice, kterou snad napíše někdo jiný, Dialog 2, 1978, č. 1, s. 22-24; R. Erml: Kruh, s kterým je legrace, Scéna 15, 1990, č. 24, s. 4; J. Kolář: Mozart in Prague, Theatre Czech and Slovak, 1992, č. 3, s. 48-51; M. Reslová: Malá židovská tragédie, Svět a divadlo, 1992, č. 5, s. 77-81; J. Kerbr: O nejslavnějším ze všech Franzů, Svět a divadlo, 1992, č. 6, s. 116-117; F. Fröhlich: Odvážný mladý Othello na létající hrazdě, Scéna 17, 1992, č. 1, s. 4; N. Lohman Staub: Coppelia, Loutkář 43, 1993, č. 10, s. 224; E. Vítová: Lazebník sevillský, Harmonie, 1997, č. 8, s. 7; J. Herman: Lazebník spletený z provázků, Týden 4, 1997, č. 27, s. 64-65; J. Schmid, J. Machalická: K českému tématu patří i to, že divák usne, Lidové noviny 11. 5. 2000; I. Gerová: Praha s prsty Michelangela, Divadelní noviny 9, 2000, č. 13, s. 4; R. Hrdinová: Brněnskému Zorbovi chybí srdíčko, Právo 12. 3. 2001, s. 10; J. Etlík: Fenomén hry: Schmidův Mozart 1991, Disk 1, 2002, č. 1, s. 121-124; R. Erml: Až bude včela jen žihadlem, Divadelní noviny 12, 2003, č. 19, s. 5; Z. A. Tichý: Díky Studiu Ypsilon opereta v Česku nejspíš nevyhyne, Mladá fronta Dnes 4. 2. 2005; Z. A. Tichý: Jak se žije malířům po smrti, Divadelní noviny 17, 2007, č. 2, s. 4.

Články o výstavách

R. Hrdinová: Scénograf Melena v Muzeu loutek, Právo 21. 9. 1998; P. Kosová: Architekti: Klasika dožívá, Mladá fronta Dnes 6. 4. 2001; V. Hulec: 40 let s Y, Divadelní noviny 17, 2008, č. 19, s. 2.; T. Kábrt: Dílo architekta Meleny v klášteře i v divadle, Sokolovský deník 28. 4. 2014; V. Ptáčková: M. Melenovi v nebi, Divadelní noviny 20, 2011, č. 13, s. 15; E. Papánková: Vernisáž výstavy M. M. přilákala milovníky divadla i architektury, Divadlo.cz 9. 6. 2011 (online cit. 6.4.2021), URL: Vernisáž výstavy Miroslava Meleny přilákala milovníky divadla i architektury | divadlo.cz; Co se ještě neví o M. M., Lidové noviny 9. 6. 2011.

Články o M. M., rozhovory

A. Bartušek: Ke scénografii našich školních divadel, Acta scaenographica, 1962, č. 3, s. 50-52; V. Ptáčková: Konfrontace scénografů, Tvorba 21. 1. 1976; V. Ptáčková: Kousek místa pro scénografy, Amatérská scéna 14, 1977, č. 8, s. 24; E. Šormová: Referát o výstavě. PQ 1979., Dialog 3, 1979, č. 1, s. 1-10; J. Majerová: Loutkářská scénografie na Pražském quadriennale 1979, Interscena 3, 1983, č. 1-2, s. 50-58; J. Schmid: Poznámky ke scénografii, Scénografie, 1987, č. 55, s. 75-80; V. Ptáčková: The Czechoslovak Exposition at the Prague Quedrennial 1987, Theatre Czech and Slovak, March 1991, č. 1, s. 74-80; M. Melena: Nesnáším estetiku špíny, Divadelní noviny 3, 1994, č. 21, s. 10; M. Melena, R. Erml: Možnosti tu jsou, Divadelní noviny 3, 1994, č. 17, s. 1; O. Hrab, M. Melena, V. Polednová: První sezóna nového pražského divadla Archa, Svobodné slovo 10. 9.1994; J. Hilmera: Česká divadelní architektura poválečného půlstoletí (2. část), Divadelní revue 6, 1995, č. 2, s. 49-64; M. Melena: Jak se z krabice na boty dělá divadlo, Dokořán 1995/96, 1996, č. 1; Z. A. Tichý: M. M. přitahují velké prostory, Mladá fronta Dnes 29. 4. 1997; R. Váňa, J. Horský: Cestou divadla aneb se scénografem M. M. a teatrologem Petrem Pavlovským nejen o scénografii a architektuře, Architekt, 1999, č. 8, s. 25-30; M. Melena: Rekonstrukce Divadla Na Fidlovačce, Architekt, 1999, č. 8, s. 23; M. Šimek: Prostor pro divadlo, Architekt, 1999, č. 8, s. 47-50; J. Zuziaková: Nová točna v Č. Krumlově by se prý ani nemusela točit!, Českobudějovické listy 30. 3. 2001; D. Unruh: The Shattered Mirror: A Theatre in Search od Itself, Theatre Design & Technology 38, 2001, č. 1, s. 42-52; J. Středa: České profesionální loutkářství XIII., Loutkář 52, 2002, č. 4, s. 156-158; M. Melena, P. Kosová: Moderní divadlo potřebuje komorní prostor, Mladá fronta Dnes 7. 9. 2002; J. P. Kříž: Semafor bude v novém, Právo 30. 5. 2003; The Opening of a New Puppet Theatre Building… , Unima Magazine, 2005, č. 4, s. 74; M. Melena: Divadelní architektura dnes, A2 3, 2007, č. 24, s. 15; M. Melena: M. M. o základních věcech, Dokořán 14, 2008, č. 136, s. 7.

Nekrology

S. Moša: V srpnu tohoto roku…, Dokořán 14, 2008, č. 136, s. 8-9; Scénograf M. M. zemřel, Lidové noviny,11. 8. 2008; Odešel scénograf M. M., Právo 11. 8. 2008; J. Tuček: Odešel kamarád Polárky Mirek Melena, Kam v Brně 14, 2008, č. 10, s. 20-21; Zemřel docent M. M., Liberecký deník 13. 8. 2008; ula: Zemřel architekt M. M., Mladá fronta Dnes 16. 8. 2008.

Publikace

J. Etlík, J. Schmid: Čtení o Ypsilonce, Praha 1993, s. 143; J. Kolář, J. Etlík: Legenda jménem Ypsilon, Praha 2004, s. 340; J. Brandesky: Czech Theatre Design in the twentieth century. Metaphor and Irony revisited, Iowa City 2007, s. 7; M. Zdeňková, J. Vomáčka: Miroslav Melena / Scénograf a architekt, Praha 2011.

Internetové odkazy

M. M. – Profil osobnosti, in Internetová encyklopedie dějin Brna (online, cit. 6.4.2021), URL: Miroslav Melena - Profil osobnosti (brna.cz); J. Tuček: Mudrování (nejen) nad divadlem (No 367), Divadelní noviny 18. 8. 2018 (online, cit. 6.4.2021), URL: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 367) – Divadelní noviny (divadelni-noviny.cz).

Vznik: 2023

red. Petra Honsová, Věra Velemanová