Bor, Jan

Narodil se jako Jan Křtitel Matěj Strejček, syn Matěje Strejčka, profesora kreslení na pražské reálce, a jeho manželky Vileminy, rozené Ulíčové. Po maturitě na gymnáziu v Žitné ulici (1904) pokračoval studiem slavistiky, srovnávacích dějin a filologie na pražské univerzitě (1904), posléze vídeňské (1905–07) a lipské (1907). Zájem o slovesné umění jej postupně přivedl k divadlu v teoretické i praktické rovině. Ve 20. letech završil vzdělání doktorátem z filozofie, prací Počátky českého dramatu v souvislosti s vývojem dramatických proudů západoevropských (1926). Od 1906 psal odborné články, referáty a divadelní kritiky pro různá periodika (Lumír, Den, Pokroková revue, Samostatnost, Vinohradské listy). 1913–14 byl spolu s A. Dvořákem redaktorem Scény. Zájem o divadlo, jeho estetiku a teorii jej před válkou vedl k několika cestám do Berlína (1912–14), kde studoval tvorbu M. Reinhardta, F. Zavřela i naturalisty O. Brahma z Freie Bühne. Za války se na haličské frontě detailně seznámil s přístupem Stanislavského. Po válce přišel do Intimního divadla na Smíchově, jehož poválečný umělecký vývoj výrazně formoval. Nejdéle byl angažován ve vinohradském divadle (1924–38), kde se po odchodu J. Kvapila ujal postu šéfrežiséra (1928–30) a následně i funkce uměleckého šéfa (1930–36). Na téže pozici působil posléze i v Národním divadle (1939–43). V souvislosti s příjezdem R. Heydricha do Prahy se uchýlil do ústraní, ačkoliv ve funkci oficiálně setrval až do smrti. 1931 získal Státní cenu. Podlehl angině pectoris, pohřben je v Hluboké nad Vltavou.

B. první manželkou byla 1912–33 operní pěvkyně, členka Národního divadla Olga Valoušková (1886–1975), jejíž koncertní pěvecká vystoupení režíroval (od 1913). Podruhé se oženil 1934 s herečkou Emou Hrubou (1903–1999). Synové z prvního vztahu – režisér Jan Strejček (1920–2004) i filmový a hudební kritik Vladimír Bor (1915–2007) – navázali na otcovu uměleckou dráhu.

Formativní byly pro B. práci pro divadlo jeho zkušenosti s aktuálními uměleckými vlivy v německém divadle, zejména s tvorbou Reinhardtovou. Neocenitelnou zkušeností mu byla také možnost asistovat průkopníku českého expresionismu F. Zavřelovi na berlínské (Nollendorfplatz) i mnichovské (Künstlertheater) scéně a zejména 1914 při režisérově cestě po Čechách, kdy v Chrudimi u Morávkovy společnosti proběhla česká premiéra dramatu Lulu. Téhož roku – dle Zavřelových instrukcí – B. sám inscenoval Wedekindovu hru v Nymburce u společnosti Blažkovy.

Během zkoušení chrudimské inscenace se navíc poprvé B. setkal se Z. Štěpánkem, který se později stal stěžejním interpretem v jeho vinohradských režiích.

Po válce B. působil ve Švandově divadle (1919–24) jako dramaturg, režisér a vůdčí osobnost cyklu tzv. komorních her. Jeho přičiněním zde vznikla divadelní laboratoř, jejíž dramaturgie se zaměřila na Strindberga, Hauptmanna, Maeterlincka či Calderona. Smíchovská scéna byla ve tomto období řazena mezi umělecky nejprogresivnější česká divadla. B. organicky spojil Strindbergovy aktovky Samum a Věřitelé do jediného večera s veselohrou Hra s ohněm (1919). Mimořádný divácký úspěch slavil též s novým nastudováním dvojdílného Wedekindova dramatu Lulu (díly Duch země a Pandořina skříňka, 1920), které dosáhlo více než 140 repríz. Se smíchovským souborem podnikl též několik úspěšných zájezdů po Čechách (Hradec Králové, Pardubice aj.). Ze Smíchova odešel 1924 na Vinohrady, kde vznikly jeho nejlepší inscenace. Jako umělecký šéf (od 1928) byl B. nucen zohledňovat ekonomickou stránku a starat se též o soubor, který doplnil o V. Hlavatého, O. Korbeláře, J. Plachého, M. Glázrovou, E. Hálkovou, či M. Smolíkovou. Režisérský sbor rozšířil o F. Salzera a G. Harta. B. pravděpodobně nejznámější vinohradskou inscenací byl Zločin a trest (1928) v jeho vlastní dramatizaci. Dostojevského román plný osudovosti a sváru dobra a zla v lidské duši se B. stal vhodnou látkou k monumentálnímu dvojdílnému dramatickému plátnu. Raskolnikov Z. Štěpánka byl utvářen v symbióze herce a režiséra, které předcházely mnohahodinové diskuse a dialogy. Po otevření Komorního divadla v Hybernské ulici (1929) přibyly B. starosti s repertoárem i provozem souboru nově uspořádaného pod názvem Městská divadla pražská. Komorní divadlo mělo být levné (využívající vinohradské herce i stávající jevištní fundus) a alternativní, tj. zaměřující se na ožehavá sociální a společenská témata, která by konzervativně založené publikum „reprezentativních“ Vinohrad nepřijalo. Ideály se v reálu přetavily v programové ústupky, tj. v bulvární repertoár veseloher a operet i neúměrnou finanční zátěž odrážející celosvětovou hospodářskou krizi a tvrdý boj o pozornost publika.

V Komorním divadle dostávala nebývalý prostor subreta Meda Valentová, která se nicméně nedokázala uplatnit v běžném repertoáru. Například notně diskutovaná B. inscenace Mnoho povyku pro nic (1934) s Valentovou v hlavní roli skončila fiaskem, kdy kritici pranýřovali herečku i režiséra. Paradoxně ve stejném roce uvedl B. Shakespearova Richarda III., kde otevřeně upozorňoval na hrozbu sílícího nacistického Německa. Vzdor tomu sílily hlasy dožadující se B. rezignace na šéfovskou pozici s argumentem, že v dramaturgické rovině nadbíhá vkusu obecenstva a devalvuje umělecký obraz vinohradského divadla. B. nakonec funkci opustil 1936, jako řadový režisér však na Vinohradech setrval do 1939. Vytvořil zde kromě jiného inscenaci Růžena Berndtová k oslavám třicetileté činnosti vinohradské scény (1938) a s inscenací Hebbelovy Judity hostoval ve vídeňském Volkstheatru (1936).

Do Národního divadla B. nastoupil jako umělecký šéf činohry 1939, ale poprvé režíroval ve Stavovském divadle na pozvání svého gymnaziálního spolužáka K. H. Hilara již počátkem 20. let večer Molièrových aktovek (1922). Ten měl konkurovat obdobně komponované vinohradské inscenaci režírované J. Kvapilem. S atmosférou sílící hrozby fašismu na sklonku 30. let se B. nedokázal adekvátně umělecky vypořádat. Na scéně Národního divadla pokračoval v inscenování ruských her (Vzkříšení, Zločin a trest, Strž) a Shakespeara (Othello, Macbeth). Režíroval tu také Janáčkovu operu Její pastorkyňa (1941). Aktuálnější inscenací reagující na celosvětový válečný konflikt byla teprve baladická hra Zuzana Vojířová (1942), která dosáhla více než sta repríz. Zároveň šlo o B. režijní práci poslední.

Zatímco jeho úspěšnější generační souputník Hilar tíhl k západní literatuře, B. byly umělecky bližší severské země a Rusko, o čemž svědčí jeho režijní, překladatelská, adaptátorská i dramatizátorská činnost. Při režijní práci se zaměřoval na prohlubování psychologicko-realistické a naturalistické herecké tradice, kdy se inspiroval M. Reinhardtem, MCHATem či stylizovanými Zavřelovými pracemi z Münchener Künstlertheater. Vzdor avantgardním vlivům zůstal věrný realismu a uplatňoval starší postupy i v meziválečné době. Žádal-li si to kontext příběhu, dovedl B. vést interprety i k expresivní robustní realistické stylizaci; vůči moderním stylům symbolismu a expresionismu nezůstal zcela imunní.

Opakovaně byl nařčen z plagiátorství a kopírování. Příkladem je aféra okolo Zkrocení zlé ženy (1932), kterou M. Rutte označil za opakování režie Reinhardtovy. Umělecká komise ve složení K. Čapek, F. Langer, F. Götz, J. Sajíc a J. Löwenbach se nicméně usnesla, že B. se Reinhardtem inspiroval (např. ve zdůraznění předehry jako klíče k celé Shakespearově komedii), ale hru polidštil, grotesknost vyměnil za srdečný humor a proti rozjívené klaunérii akcentoval lidskou dimenzi jednotlivých charakterů. Rytmus představení pozbyl ostrosti a zběsilé dynamiky německého provedení a inscenace působila melodičtěji. B. inscenace byla uznána za autonomní umělecký počin a Rutteho názor byl označen za příliš horlivý a argumentačně nepodložený. Zkrocení zlé ženy dokládá, že B. upřednostňoval emoce, prožitek a spíše statické pojetí před vzruchem, pohybem a tělesností.

Jako režisér kladl důraz především na dramatické postavy coby hlavní nositele jevištního sdělení. Složitý vnitřní svět charakterů, utvářený a rozvíjený skrze pudy a vášně, zprostředkovává obecenstvu herec, jemuž B. podřizoval veškeré jevištní dění. Inscenace budoval na hereckých individualitách, které vedl, ale zároveň jim dával prostor k sebeprojevení. Nebyl autoritativním tvůrcem, naopak stál v rámci inscenace v pozadí, aby mohl náležitě vyznít dramatický text a herecké výkony. Jeho režisérská práce působila přirozeně, jako sama ze sebe vyrostlá, pro oko diváka téměř nepostřehnutelná. Vyžadoval od herců dynamiku, napětí, proměnlivost, hluboký prožitek a vývojový oblouk postavy. Chtěl, aby herci aktivně prozkoumávali lidské nitro a jeho temná zákoutí, k čemuž směřoval již dramaturgickým výběrem. K takovému hledání přímo vybízely B. dramatizace Dostojevského, který ve své tvorbě analyzoval podstatné etické a sociální otázky, s chápavým postojem k lidským chybám a selháním. Díla ruského klasika dávala příležitost k velkým – nezřídka dvojdílným – jevištním kompozicím, které se stávaly vrcholy sezony a měly vysokou míru reprízovanosti.

Jako dramatizátor a režisér B. dovedl vystavět a vypointovat dialog. Pracoval s herci jako s nositeli scénického účinu, představiteli obecně platných emocí, citů a vášní. Uplatňoval tzv. hereckou režii; ostatní složky inscenace (např. scénografie) měly herecký výkon podpořit a podtrhnout, nikdy ne zastínit. Do svých inscenací obsazoval pravidelně Z. Štěpánka, F. Smolíka, B. Zakopala, O. Scheinpflugovou, M. Pačovou a další interprety, kteří vyhovovali jeho „promýšlenému“ a „prožívanému“ pojetí divadla. Důraz na psychologickou stránku dokázal někdy B. pohltit do té míry, až jednotlivé scény stály nad logickou formou, nad jednotou inscenace. Precizně komponované obrazy někdy čněly z nedotvořeného, fragmentárního celku.

Proti B. zaznívaly kritické hlasy, vždy byl však řazen mezi nejvýraznější inscenátory své generace vedle Hilara a Dostala. Jakožto dramaturg dosáhl úspěchu již ve Švandově divadle, kde se zasadil o inscenování Shakespeara, Strindberga (Věřitelé, Sonáta příšer), Ibsena (Divoká kachna), Calderóna (Chudý muž musí mít za ušima), Hauptmanna (Bobří kožich) či Wedekinda (Lulu), čímž scénu umělecky pozdvihl. Vinohradskému publiku představil krom jiného Bulgakova (Bílá garda), Sejfulinovou (Viriněja) a J. Giona (Rozsévači). Často režíroval také hry domácích autorů – Hilberta (Vina, Jejich štěstí), Mahena (Janošík), Langera (Miliony, Obrácení Ferdyše Pištory, Velbloud uchem jehly) či Dvořáka (Kalich, Lvice, Pidras Ohněstrůjce).

Mimo divadelní jeviště režíroval ve 30. letech několik filmů (Žena, která se směje, Neporažená armáda) a pro film Jízdní hlídka napsal scénář. Byl také autorsky činný jako dramatik, autor hereckých monografií, publicista a kritik. Jeho prvním dramatickým pokusem byla dekadentní, nikdy neinscenovaná hra Macecha (1904). Napsal první hereckou monografii o E. Vojanovi (1907), v níž čerpal z osobních rozhovorů s hercem a z vlastních diváckých zážitků, další knihu napsal o M. Laudové (1913). B. časopisecké studie vyšly souborně pod titulem Cestou k jevišti (1927). Na sklonku autorova života vyšla kniha Účast diváka na jevištním umění (1940), která se zamýšlela nad otázkou, co vše má divák vědět o uměleckém díle, aby je mohl správně vnímat a porozumět jeho estetické hodnotě.

Velmi podstatné a četné jsou jeho dramatické překlady, adaptace a dramatizace. V 10. a 20. letech vznikaly jeho překlady her Strindbergových a Ibsenových, které následně inscenoval na smíchovské scéně. Největší literární význam měly ve 20. a 30. letech B. zdařilé dramatizace mnohovrstevnatých románů F. M. Dostojevského – Zločin a trest (1928), Bratři Karamazovi (1931), Idiot (1922, 1934) a L. N. Tolstého – Anna Karenina (1935) a Vzkříšení (1940), které s kladným ohlasem představil na Vinohradech a v Národním divadle. První Dostojevského dramatizaci – dvojdílného Idiota – vytvořil ještě pro Švandovo divadlo (1922). Šlo o první českou dramatizaci Dostojevského, která byla rozložená do dvou večerů. I přes myšlenkovou závažnost románových předloh se B. dařilo vytvářet na jejich podkladu divácky atraktivní inscenace.

Režie

Švandovo divadlo (Intimní divadlo)

A. Strindberg: Věřitelé, A. Strindberg: Samum, A. Strindberg: Hra s ohněm, G. Hauptmann: Bobří kožich, P. Calderón de la Barca: Chudý muž musí mít za ušima – 1919; F. Wedekind: Duch země, F. Wedekind: Pandořina skříňka, P. Eger: Adam, Eva a had, F. E. Selfby: Kvítek prérie, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, L. Andrejev: Profesor Storycin – 1920; W. Shakespeare: Sen noci svatojánské – 1921; A. Strindberg: Sonáta příšer, A. Cana: Vlkodlak, F. M. Dostojevskij, dram. J. B.: Idiot, Ch. D. Grabbe: Žert, satira, ironie a hlubší význam – 1922; J. Maria: Dolfa, A. Wildgans: Láska – 1923; A. Savoir – E. Rey: Co ženy chtějí – 1924.

Divadlo na Vinohradech

V. Hálek: Záviš z Falkenštejna – 1924; F. Zavřel: Vykupitel, A. Strindberg: Věřitelé, A. Strindberg: Hra s ohněm, P Corneille: Lhář, M. Maeterlinck: Modré ptáče – 1925; Aristofanés, úpr. J. B.: Lysistrata (i 1935), J. Bartoš: Hrdinové naší doby, F. Beaumont – J. Fletcher: Zkrocení zlého muže, S. Krzywoszewski: Pan ministr, A. Dvořák: Lvice, F. Langer: Miliony, F. Werfel: Juarez a Maximilian – 1926; L. N. Sejfulinová, dram. V. P. Pravduchin: Viriněja, V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, J. Hilbert: Vina, L. Novák: Svědomí, J. Galsworthy: Okna, B. Jonson: Lišák – 1927; F. M. Dostojevskij, dram. J. B.: Zločin a trest, A. Dvořák: Kalich, E. Konrád: Olbřím, H. Ibsen: Divoká kachna – 1928; Z. Štěpánek: Monastýr nad tajgou, F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory, R. Krupička: Vršovci, B. Veiler: Je Mary Duganová vinna?, A. Birabeau – H. Duvernois: Marcel Fradelin, F. Wedekind: Zámek Wetterstein – 1929; J. Hilbert: Jejich štěstí, B. Brecht dle J. Gaye: Žebrácká opera, E. O’Neill: Milionový Marco, W. Shakespeare: Othello, I. Takeda: Vesnická škola – 1930; A. Dvořák: Pidras Ohněstrůjce, F. Langer: Andělé mezi námi, F. M. Dostojevskij, dram. J. B.: Bratři Karamazovi, G. B. Shaw: Pygmalion, M. Gorkij: Na dně – 1931; Ch. Dickens, dram. F. Langer: Pan Pickwick, O. Nedbal: Polská krev, V. Dyk: Smuteční hostina, E. Synek: Zrádce, Z. Štěpánek: Lidé minulých dnů, J. Mahen: Janošík, F. Langer: Velbloud uchem jehly, W. Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, J. W. Goethe: Faust – 1932; B. Brecht – J. B. Gay: Žebrácká opera, M. Bulgakov, dram. J. B.: Bílá garda, L. Fall: Rozvedená paní, F. Bruckner: Markýza z O. – 1933; F. Langer: Manželství s r. o., V. Nezval: Tři mušketýři, A. Savoir: Velkokněžna a číšník, W. Shakespeare: Richard III., F. M. Dostojevskij, dram. J. B.: Idiot, W. Shakespeare: Mnoho povyku pro nic, J. Deval: Modlitba za živé – 1934; E. Vachek, F. Tetauer: Krev nevolá o pomstu, M. A. Šolochov, dram. J. B.: Rozrušená země, F. Langer: Jízdní hlídka, L. N. Tolstoj, dram. J. B.: Anna Karenina, E. O’Neill: Pramen věčného mládí – 1935; A. a V. Mrštíkovi: Maryša, J. a M. Tomanovi: Přítelkyně; F. Hebbel: Judita; L. Verneuil: Ať žije král!, S. Passeur: Vlajka hoří – 1936; J. Deval: Marie Milostnice, A. Salacrou: Žena, která se osvobodila, J. Giono: Rozsévači – 1937; G. B. Shaw: Ženění a vdávání, G. Hauptmann: Růžena Berndtová, F. Sokol-Tůma: Staříček Holuša, J. Giono: Rozsévači, F. Götz: První rota – 1938; J. Giono: Věčná pouť – j. h. 1939.

Národní divadlo

Molière: Večer malých veseloher Molièrových (Versaillské impromptu + Domnělý paroháč + Malířem z lásky + Sicilián) – 1922; V. Dyk: Posel [nepremiérovaná, zakázaná inscenace], J. Hilbert: Vina, L. N. Tolstoj, překl. J. Hora, dram. J. B.: Vzkříšení, J. Mahen: Janošík, W. Shakespeare: Macbeth – 1939; R. Billinger: Noc běsů, I. A. Gončarov, překl. S. Minařík, dram. J. B.: Strž, V. Werner: Červený mlýn, F. X. Svoboda: Poupě + B. Viková-Kunětická: Holčička + K. Horký: Vodopád Giessbach [vše v rámci komponovaného večera Jarní vody] (s V. Novákem), W. Shakespeare, úpr. J. B.: Othello – 1940; L. Janáček: Její pastorkyňa, F. M. Dostojevskij, dram. J. B.: Zločin a trest, R. Billinger: Čarodějka pasovská, H. Ibsen, úpr. J. B.: Nápadníci trůnu – 1941; F. Kubka, dram. J. B. – Z. Štěpánek: Zuzana Vojířová – 1942.

Scénografie

F. E. Selfby: Kvítek prérie – 1920; J. Giono: Rozsévači – 1937; W. Shakespeare: Macbeth (s V. Hofmanem) – 1939; W. Shakespeare: Othello – 1940.

Teatralia

Eduard Vojan. Kritické kapitoly, Praha 1907; Jirásek dramatik, Samostatnost 15, 1911, č. 156; Rita Sacchetto, Volné směry 16, 1912, č. 1, s. 75–76; Scénické umění Jaroslava Kvapila, tamtéž, s. 124–130; Ideový vývoj divadelní budovy, Styl 4, 1912; Marie Laudová, Praha 1913; České kočovné divadlo a jeho reforma, Scéna 2, 1914, č. 1, s. 13; Bohuši Zakopalovi k padesátým narozeninám a pětadvacetileté činnosti umělecké, Praha 1924 (s J. Kvapilem); Počátky českého dramatu v souvislosti s vývojem dramatických proudů západoevropských, disertační práce, FF UK, 1926; Cestou k jevišti, Praha 1927; K divadelní technice, Lumír 54, 1927, s. 258–264, 324 –329; In memoriam Karla Vávry, Praha 1931; Shakespearův Richard III. v Městském divadle, Světozor 34, 1934, č. 14, s. 14; Účast diváka na jevištním umění, Praha 1940; Úvodem k Zuzaně Vojířové, Polední list 22. 1. 1942.

Dramatizace

F. M. Dostojevskij: Idiot, Intimní divadlo 1922; F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, VD 1928; F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi, VD 1931; M. Bulgakov: Bílá garda, VD 1933; F. M. Dostojevskij: Idiot, VD 1934; M. A. Šolochov: Rozrušená země, VD 1935; L. N. Tolstoj: Anna Karenina, VD 1935; L. N. Tolstoj: Vzkříšení, ND 1939; I. A. Gončarov: Strž, ND 1940; F. M. Dostojevskij: Zločin a trest, ND 1941, [t. 1959]; F. Kubka: Zuzana Vojířová, ND 1942, [t. 1954] (se Z. Štěpánkem).

Úpravy her

H. Ibsen: Nápadníci trůnu, ND 1941; W. Shakespeare: Othello, ND 1940.

Divadelní hry

Macecha, neinscenováno, [t. 1906].

Překlady

F. Wedekind: Zámek Wetterstein, Intimní divadlo 1921, i t., A. Strindberg: Věřitelé, Intimní divadlo 1925, i t.; A. Strindberg: Hra s ohněm, Intimní divadlo 1925, i t.; A. Strindberg: Věřitelé, Intimní divadlo 1925, i t.; F. Hebbel: Judita (s F. Langerem), VD 1936. 

Prameny

NMd: osobní dokumenty a studijní osvědčení, režijní a nápovědní knihy k jednotlivým inscenacím, korespondence osobní i pracovní

Matriční záznam o narození a křtu, farnost sv. Ludmily na Vinohradech [online], URL: http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/permalink?xid=CA9E27F00165423386568094D1F091BD&scan=48#scan48

Literatura

K. H. Hilar, Divadlo 6, 1907, č. 10, s. 226–229 [recenze monografie o Vojanovi]; K. B. Mádl, Národní listy 22. 9. 1912 [polemika s článkem Ideový vývoj divadelní budovy]; S. Lom, České slovo 13. 12. 1919 [ref. Chudý muž musí mít za ušima] ● ref. Duch země + Pandořina skříňka: O. Fischer, Jeviště 1, 1920, č. 2, s. 26; jv [J. Vodák], Jeviště 1, 1920, č. 3, s. 29; nesign., Národní listy 31. 1. 1920; Vmus, Rozhled 13. 2. 1920 ● Zrcadlo kritiků a kritik: Zámek Wetterstein, Jeviště 2, 1921, č. 13, s. 201–203; S. Lom, České slovo 1. 6. 1921, s. 9 [ref. Sen noci svatojánské] ● ref. Večer malých veseloher Molièrových: nesig., Jeviště 3, 1922, č. 4, s. 59–60; V. Tille, Jeviště 3, 1922, č. 3, s. 33–34 ● ref. Idiot: O. Fischer, Národní listy 13. 4. 1922; nesign., Jeviště 3, 1922, č. 16, s. 245; Zrcadlo kritiků a kritik, Jeviště 3, 1922, č. 17–18, s. 268–269 ● nesign., České slovo 10. 10. 1925 [ref. Lhář] ● ref. Hra s ohněm + Věřitelé: If, Národní osvobození 25. 11. 1925; jv [J. Vodák], České slovo 25. 11. 1925 ● K. Engelmüller, Národní politika 29. 12. 1925 [ref. Modré ptáče]; jv, České slovo 18. 3. 1926 [ref. Hrdinové naší doby]; jv, České slovo 5. 6. 1926 [ref. Zkrocení zlého muže]; nesign., Národní osvobození 26. 8. 1926 [ref. Pan ministr]; J. Klepetář: Příští divadelní sezona, Přítomnost 3, 1926, č. 33, s. 521; MilNý, Národní listy 12. 4. 1927 [ref. Svědomí]; L. N. Sejfulinová, Národní osvobození 13. 4. 1927, s. 3 [dopis J. B. o vinohradské Viriněji] ● ref. Zločin a trest: M. Pujmanová, Tribuna 22. 1. 1928; nesign., Národní osvobození 22. 1. 1928 ● F. Laichter, Národní listy 9. 3. 1928 [recenze knihy Cestou k jevišti]; Jdv, Venkov 7. 9. 1929 [ref. Je Mary Duganová vinna?]; B., Lidové noviny 19. 10. 1929 [ref. Anna Karenina]; Ř., Eva 2, 1930, č. 5, s. 24 [ref. Obrácení Ferdyše Pištory]; v., Lidové noviny 16. 6. 1931 [recenze knihy In memoriam Karla Vávry]; Ř., Eva 3, 1931, č. 15, s. 23 [ref. Pidras Ohněstrůjce]; J. Löwenbach – K. Čapek – F. Langer – J. Sajíc – F. Götz: České divadlo a německý režisér (Rozhodnutí ve sporu Bor – Rutte), Přítomnost 9, 1932, č. 11, s. 171–173; F. Fuksa: Vznik a vývoj městského divadla, in Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, Praha 1932, s. 19–24 ● ref. Mnoho povyku pro nic: kd., Národní osvobození 16. 10. 1934; J. V., Naše doba 42, 1935, č. 4, s. 235–236 ● F. Götz: Boj o český divadelní sloh, Praha 1934, s. 56–59; kd., Národní osvobození 11. 10. 1936 [ref. Maryša]; A. M. Brousil, Venkov 16. 10. 1937 [ref. Rozsévači]; J. Kodíček: Po Hilarovi a vedle Hilara, Přítomnost 14, 1937, č. 18, s. 282–283; –el: Nový režim v Národním divadle, Přítomnost 15, 1938, č. 51, s. 807–808; kol. autorů: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907–1937, Praha 1938, s. 56–59; A. M. Brousil: K B. režijnímu dílu, Venkov 22. 1. 1939 ● ref. Věčná pouť: A. M. Brousil, Venkov 25. 2. 1939; nesign., Lumír 65, 1939, č. 4–5, s. 252–253 ● A. M. Brousil, Venkov 8. 5. 1939 [ref. Vzkříšení]; J. Träger, Lumír 66, 1939, č. 2, s. 94–97 [ref. Macbeth]; A. M. Brousil, Venkov 5. 5. 1940 [ref. Strž]; B., Lidové noviny 20. 10. 1940 [ref. Othello]; B. Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Praha 1940, s. 15–23, 26–28, 31–33, 37–38, 40–41, 44, 46, 60–61; B, Lidové noviny 11. 4. 1941 [ref. Zločin a trest]; drfp, Polední list 22. 6. 1941 [ref. Čarodějka pacovská]; V. Kolátor, Polední list 4. 3. 1942 [ref. Zuzana Vojířová]; V. Bor: Za zemřelým šéfem činohry, in J. M. Kvapil (ed.): S maskou i bez masky, Praha 1944, s. 56; J. Procházka: Generace za Hilarem a Ostrčilem, Praha 1947, passim; Z. Štěpánek: Herec, Praha 1961, s. 48–52, 152–162, 243–261; kol. autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Praha 1964, s. 41–43; J. Träger: O druhé národní divadlo, in Divadlo na Vinohradech 1907–1967, Praha 1968; L. Kopáčová: Šéf J. B., tamtéž; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha 1978, s. 219 + Hraje František Smolík, Praha 1983, s. 44, 46–49, 87–89, 96–99, 123–127, 139, 141–148, 162–164, 251–523; H. Albertová – R. Grebeníčková: Dílo F. M. Dostojevského jako zdroj divadelní inspirace, Praha 1982 [brožura k výstavě ve foyer VD]; F. Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Praha 1982, s. 204–205, 212–213, 239–244, 246–247, 251–252; B. Bezouška: Thespidova kára Jana Pivce, Praha 1985, s. 105–109, 112–114, 116–118; A. Merenus: Geneze a vývoj proměny české dramatizační praxe ve 20. a 21. století pohledem konceptu tří os, Bohemica litteraria 16, 2013, č. 16, s. 122; V. Bor: Život s uměním. Rodinný dvojportrét, Praha 2015, passim; A. Bálková: Časopis Scéna a česká předválečná avantgarda, dipl. práce, FF UK, Ústav české literatury a komparatistiky, 2019, s. 40–48; J. Vedral: Vývoj dramaturgie velké činohry (na příkladu Divadla na Vinohradech), studijní opora, Katedra činoherního divadla – DAMU, 2021, s. 42–56 ● H. Nováková: Představení, které ohromilo Prahu [online], cit. 6. 8. 2023, URL: http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2018-03/udalosti.html; Z. Paulusová: Vinohradská desetiletí: 1927–1937 [online], cit. 7. 8. 2023, URL: http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2017-03/historie.html; M. C. Putna: Soběslav: Jan Bor aneb Mýtus o ztraceném jihočeském králi [online], cit. 7. 8. 2023, URL: https://www.mujrozhlas.cz/putnuv-jihocesky-literarni-mistopis/sobeslav-jan-bor-aneb-mytus-o-ztracenem-jihoceskem-krali-28-11; J. Kazda: Borův Štěpánek, [online], cit. 7. 8. 2023, URL: https://edicedisk.amu.cz/boruv-stepanek/; Z. Paulusová: Městské divadlo: Zápletka téměř operetní [online], cit. 7. 8. 2023, URL: http://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2013-09/historie.html.

BSČZ, DČD IV, NDp, MDP 50, VD 100 I–II

Vznik: 2023