Muzika, František

Narodil se do pražské měšťanské rodiny Marii a Františkovi Muzikovým. 1906 začal navštěvovat obecnou školu u kostela sv. Vojtěcha, od 1911 studoval na novoměstské reálce a pak na malostranském reálném gymnáziu. 1918 byl přijat na AVU do přípravky prof. J. Loukoty. 1919–24 nastoupil na AVU pod vedením prof. V. Nechleby a prof. J. Obrovského. 1920 se vydal na studijní cestu do Německa, kde byl ovlivněn dílem B. Kubišty a magickým realismem. 1921 se stal členem Devětsilu a nastoupil do speciální školy prof. K. Krattnera na AVU, kterou opustil o rok později z důvodu jeho vyhraněné tvorby jdoucí proti akademické normě. 1922 pokračoval v malování v sochařském ateliéru prof. J. Štursy, t. r. vznikly jeho první práce v oboru knižní grafiky a zúčastnil se Jarní výstavy Devětsilu. 1923 se stal členem Nové skupiny a S. V. U. Mánes, prezentoval své práce na výstavách v ČSR i v zahraničí (1923– 38). 1924 absolvoval roční studijní pobyt v Paříži. 1925 působil jako externí redaktor výtvarné rubriky Rozprav Aventina a Literárního světa, t. r. nastoupil na vojenskou službu. Od 1927 působil jako výtvarný redaktor nakladatelství Aventinum, psal výtvarné kritiky do Rozprav, vystavoval a podílel se na řízení Aventinské mansardy. 1927–32 pro aventinské nakladatelství navrhoval propagační materiály, tiskoviny, plakáty a grafickou podobu časopisů. 1927–47 vznikaly jeho práce pro divadlo, celkem v tomto období vytvořil 107 scénických výprav. 1929–31 redigoval moderní výtvarnou revui Musaion (inicioval anketu o Moderní galerii a o B. Kubištovi). Jako knižní grafik 1930–45 upravil 30–50 titulů ročně. 1931 se oženil s Annou Kulhánkovou. 1932 se účastnil mezinárodní výstavy Poezie v Mánesu a podnikl cestu do Francie a Itálie. 1933 začal spolupracovat jako scénický výtvarník s B. Martinů. 1936 obdržel bronzovou medaili za scénické návrhy na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v Miláně a vydal se na divadelní festival do SSSR. 1937 se účastnil řady výstav v Paříži, Moskvě a v Leningradě. 1938 zvítězil v konkurzu UPŠ (dnešní UMPRUM) na pozici profesora. 1945–70 působil na VŠUP (dnešní UMPRUM) jako profesor v ateliéru užité grafiky. 1946 vystavoval v pražské Galerii Hořejš a účastnil se výstavy v Paříži. 1947 vznikla první verze rukopisu Krásné písmo (knižně 1958), účastnil se výstavy v Anglii. 1948 zahajuje výstavu v Bruselu. 1949 byl vyznamenán státní cenou v oboru knižní grafiky. 1950–58 působil převážně jako pedagog. 1958 odjel s výstavou Československé knihy do Moskvy. 1959 obdržel za Krásné písmo na mezinárodní výstavě knižního umění v Lipsku zlatou medaili a Matějčkovu cenu SČVU. 1961 byl jmenován zasloužilým umělcem. 1964–65 vystavoval v Hradci Králové, Liberci, na Hluboké, v Bruselu, Miláně, Bologni, São Paulu, Caen, Bochumu a Baden Badenu. 1966 byl vyznamenán Řádem práce za celoživotní výtvarné dílo. 1967–68 se konala řada jeho výstav v Bruselu (Cena belgické kritiky), v Paříži a v Národní galerii v Praze. 1969 utrpěl záchvat infarktu myokardu, účastnil se výstavy v Kolíně nad Rýnem. 1970–73 vystavoval v Curychu, Ženevě, Praze, Kolíně nad Rýnem a na Hluboké. 1974 M. zemřel ve svém ateliéru na náhlé selhání srdeční činnosti.

Podstata M. malby spočívala v lyrismu, vytvářel básnické obrazy bez vnějšího napodobování. Inspirací mu byl B. Kubišta, P. Cézanne a fauvismus. 1918–24 v době studií na AVU vznikaly jeho první obrazy. V  portrétech, kresbách a vyobrazeních dívčích hlav z 1921–22 propojil naivismus a výtvarný primitivismus s principy kubismu. Pro toto M. rané malířské období je charakteristická pevná kresebná kompozice a snaha o harmonii. Postupně se oprostil od klasicistní formy a snahy zachycení skutečnosti a v jeho dílech začala převládat autorská imaginace. Kresby z 1928–32 s námětem zátiší, figur a torz umístěných v nespecifickém prostoru jsou kompozicemi linií a geometricky rozdělených barevných ploch. M. dále inklinoval k vyobrazení drapérií a krajin fantazie s perspektivními úběžníky. Tyto imaginativní kompozice měly symbolický, rozpoznatelný smysl (Zápas 1937, Raněný 1937). Ve 40. letech jsou v jeho tvorbě časté motivy ženských tváří, těl a neurčitých postav (Velký sen 1942, Dvě hlavy 1942, cyklus Z Českého ráje 1943, Přelud 1944, cykly Maska a Vichřice 1946–47). Později převládají přírodní motivy – fascinace florou (cykly Lesy, Stromy, Plevele a Bažiny 1947–55) i mohutnými kamennými útvary a výtvory (Útesy, Citadely, Elsinory, Mohyly a Věžě 1957–65). Za pomoci obdobných prvků koncipoval i svá scénická a grafická díla. Vytvořil celkem 15 volných grafických listů a deset grafik jako ilustrace k šesti bibliofilským tiskům.

M. pracoval kultivovaným výtvarným jazykem, což se odrazilo i v jeho scénografické tvorbě.

1927–47 vytvořil ve spolupráci s režiséry, jako byli J. Honzl, J. Frejka a K. Dostal, přes sto výprav. Jako jevištní výtvarník působil v Divadle Dada, v Národním divadle, v Zemském divadle v Brně, v Městském divadle v Plzni, v Divadle Urania v Praze a v Tylově divadle.

Jeho první výpravou byla revue Dona Kichotka (1927) v Divadle Dada ve spolupráci s F. Zelenkou, F. Matouškem a K. Šourkem. M. pro ni navrhl extravagantní klaunsky laděné kostýmy, scéna byla holá, bez malovaných dekorací a zadních prospektů. Podstatný vliv na jeho scénografickou práci měla jeho druhá jevištní realizace: výprava O’Neillovova Velkého boha Browna (1927), na níž spolupracoval s konstruktivistickým scénografem A. Heythumem, znovu výrazným gestem vybočovala z tradice divadelního iluzionizmu. S využitím architektonických konstrukcí a jednoduchých prostředků vytvořili výtvarníci dynamický hrací prostor vybízející herce k rozvinutí nových výrazových prostředků. V tomto stylu koncipoval M. i výpravu k Soumagnově komedii Ultimo (1928) tvořenou jednoduchou soustavou latěk se světelnými girlandami. Strohý, věcný, jednoduchý styl konstruktivistického charakteru výtvarník naplno rozvinul 1929–31 v inscenacích pro Zemské divadlo v Brně. Právě v tomto období M. v tvůrčím souznění s J. Honzlem akcentoval funkční a zároveň lyrický potenciál náznakové scény. Pro inscenaci Shawovy hry Androkles a lev (1930) vytvořil abstraktní konstrukci z tyčí, půlkruhového oblouku, schůdků a šikmého praktikáblu. Tyto scénické objekty na sebe postupně braly rozličné významy dle režijního záměru. Tyče se stávaly antickými sloupy a stonky bambusů nebo mřížemi cirku. Oblouk se proměnil v bránu arény a  praktikábl v caesarskou lóži i skalní útes. Touto koncepcí práce tak M. inspiroval akční scénografy 60–70. let 20. století, podobně jako scénograf F. Zelenka. Konstruktivistický charakter scény je patrný i v návrhu pro inscenaci Romainsovy hry Donogoo – Tonka (1931), kde M. použil soustavu visutých můstků, závěsných plošin a schodišť dávající prostor dramatické akci. M. konstruktivismus byl postupně ovlivněn neoplasticismem, jak je to patrné v návrhu scény k Rossiniho Popelce Angeline (1932), kde interiéry sestávají z jednobarevných lesklých ploch. Podobně geometricky zjednodušené členění prostoru s jednobarevnými stěnami výtvarník využil i u návrhu Vančurova Alchymisty (1932).

M. často koncipoval scénu jako obraz, a do jeho výprav se tak propisoval autorský i malířský styl – lyrický kubismus, primitivismus s použitím jasných linií a čisté barvy v ploše. V jasné modro bílé barvě scény Aristofanova Míru (1933) vycházel z architektonického pojetí scénického objektu básnicky imaginativního prostředí s odkazem k antickému Řecku. Obdobně navrhl scénický prostor ke hře bratří Čapků Ze života hmyzu (1934), skládající se z elementárních stavebních prvků zelené barvy. Prosté prostředky byly využity i  pro Shakespearova Hamleta (1936) laděného do pochmurných temných barev. Ve scénických kresbách k této inscenaci se objevuje také řada výjevů (měsíc, mrak, kamenné náhrobky, zvlněná drapérie), které M. zakomponoval i do svých obrazů. Zvlněná drapérie se objevuje i v autorově obrazu Přelud (1944). Právě zvýtvarnění scény a prolínání autorovy volné malířské tvorby s jeho prací jevištního výtvarníka bylo pro M. návrhy typické.

Vedle osobitě pojatého konstruktivismu lze v M. divadelní tvorbě pozorovat i inklinaci k  primitivismu a hravosti. Dokazují to výpravy groteskního, humorného charakteru evokující jarmareční obrazy z tradice lidového divadla. Patří mezi ně Klicperův Hadrián z Římsu (1930), Tylův Strakonický dudák (1935), Nestroyův Talisman (1936) a Klicperův Zlý jelen (1938).

Imaginativností, fantazií a malířským lyrismem vyniká M. spolupráce s hudebním skladatelem B. Martinů. Ve scénografii k Juliettě (1938), komponované na text G. Neveuxe, byla hlavním motivem imaginární tvář Julietty vystupující ze skály. Tento motiv se stal základem pozdějšího M. výtvarného cyklu Z Českého ráje (1943). V Juliettě se na scéně objevovala řada fantaskních, snových výjevů: dům, jenž byl postupně antropomorfizován do tvaru ženské hlavy a prolínán s objevující se průsvitnou drapérií představující plachtu lodi. Inscenace Julietty inspirovala i M. pozdější volnou tvorbu; řada prvků z ní se objevuje v jeho pozdějších obrazech (motiv svítícího oka v Juliettině hlavě malířsky rozvinul v cyklu Stromů, 1950–58).

Po Juliettě se M. jevištní tvorba obrátila k imaginativnímu, malířskému stylu v osobitém mixu naturalistické iluzivnosti a fantazie. Koncept fantazijní scénické básně uplatnil v lesní scéně Shakespearova Jak se vám líbí (1938) a ve Vrchlického Hippodamii (1940) v podobě skal a oživlých kořenů. Imaginativní jevištní styl dále rozvinul v Shakespearově Bouři (1941). Významově nosným objektem zde byl profil ženské hlavy vystupující ze skalních přeměn, z oblohy nebo z vegetace; antropomorfní zobrazení skal (nabývaly podob hlavy, prstů ruky, ale i lunární krajiny) později opět výtvarně ztvárněno i v M. cyklu Z Českého ráje (1943). Obdobně obrazotvorná byla i výprava pro Shakespearův Večer tříkrálový (1943), kde M. do přímořského zvlněného reliéfu zakomponoval ženský profil evokující zrození Venuše.

Souběžně s těmito imaginativními realizacemi vytvářel M. také architektonicky koncipované scény: jevištní prostor byl jasně rozvržen za pomoci mohutných schodišť, stavebních bloků či sloupů. Tak byla řešena např. výprava Goethova Fausta (1939) tvořená rozličnými stavbami členěnými vznosnými sloupy. Mohutná konstrukce v podobě schodiště a vyvýšeného prostoru pro hru pochmurné scény Gluckova Orfea a Eurydiky (1939), dórské monumentální budovy Sofoklovy Antigony (1941) a Eurípidovy Medey (1942) podtrhly tragiku osudu antických hrdinů. Pro Mozartovu Figarovu svatbu (1943) zvolil rokokovou terasu (v zadním prospektu umístil malované obrazy), pro Beethovenova Fidelia (1944) masivní temnou stavbu připomínající ohromné vězení.

Obě tvůrčí linie – architektonická a imaginativní (lyrická, básnivá, fantaskní) – se přirozeně též prolínaly: vyzdvižená konstrukce ve snové krajině v inscenaci Calderónovy hry Život je sen (1939) či klasicistně komponovaná scéna romantického prostředí ve výpravě Mozartovy Kouzelné flétny (1939).

M. scénografickou tvorbu uzavírá ryze fantaskní výprava k Wilderově hře Jen o chlup (1947), v níž se skalní útesy proměnily v pyramidy a logika snových zákonitostí spojila časově i  prostorově odlehlá prostředí (Prahu se starověkým Egyptem). 

M. své scénické návrhy koncipoval jako autonomní výtvarná díla. Jeho raná tvorba ovlivnila i  pozdější generaci scénografů (F. Tröstera), jeho specifický divadelní malířský styl měl dopad na vývoj české scénografie.

Výpravy (scény, případně i kostýmy)

Divadlo Dada

E F. Burian – J. Frejka – J. Ježek – I. Krejčí – V. Lacina: Dona Kichotka, společně s F. Zelenkou, F. Matouškem a K. Šourkem – 1927.

Národní divadlo

E. O’Neill: Velký bůh Brown, s A. Heythumem – 1927; H. Soumagne: Ultimo, E. Vachek: Lišák Stavinoha, Al Lernet-Holenia: Ollapotrida – StD 1928; M. Pagnol: Abeceda úspěchu – StD 1929; O. Scheinpflugová: Okénko, S. Passeur: V řetězech – StD 1931; V. Vančura: Alchymista (StD), G. Rossini: Popelka Angelina – 1932; J. K. Tyl: Kutnohorští havíři (StD), R. Aubert: Hubená léta (StD), B. Martinů: Hry o Marii – 1936; J. Ibert: Angelika, i k., V. Novák: Signorina Gioventù, F. A. Šubert: Jan Výrava, W. A. Mozart: Don Giovanni, i k. (StD) – 1937; V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, B. Martinů: Julietta, F. Lhotka: Čert na vsi, L. Janáček: Káťa Kabanová, i k., Molière: Zdravý nemocný, jevištně neprovedeno, J. Giradoux: Nová Elektra (StD) – 1938; P. Calderón de la Barca: Život je sen (StD), K. Čapek: R. U. R, jevištně neprovedeno, W. A. Mozart: Kouzelná flétna, J. W. Goethe: Faust, Ch. W. Gluck: Orfeus a Eurydika, i k. – 1939; P. Calderón de la Barca: Dáma skřítek – 1940; Sofoklés: Antigona – 1941; J. W. Goethe: Torquato Tasso, Eurípidés: Medea – 1942; W. A. Mozart: Figarova svatba, J. W. Goethe: Ifigenie na Tauridě, K. Kovařovic: Cesta oknem – 1943; L. Beethoven: Fidelio; W. Shakespeare: Cokoli chcete, i k. (Činohra ND na Vinohradech) – 1944; J. K. Tyl: Jan Hus, W. Shakespeare: Večer tříkrálový (Tylovo divadlo) – 1945; W. A. Mozart: Figarova svatba C. Debussy: Preludia (taneční večer L. Myšákové), i k. (Studio ND), J. J. Kolár: Pražský žid (Tylovo divadlo) – 1946; J. Racine: Faidra, i k. (StD) J. Racine: Faidra (Tylovo divadlo), T. Wilder: Jen o chlup (Tylovo divadlo) – 1947.

Osvobozené divadlo

V + W: Pěst na oko, V + W: Hlava proti Mihuli, jevištně neprovedeno – 1938.

Divadlo V + W

V + W: Pěst na oko, přepracované návrhy 1938–47.

Městské divadlo v Brně

J. K. Tyl: Jan Hus – 1945.

Městské divadlo na Královských Vinohradech

 K. Čapek: Loupežník – 1928.

Zemské divadlo v Brně

B. Jonson: Lišák Volpone, M. Achard: Život je krásný, J. Křička: Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší – 1929; N. N. Jevrejnov: Co je nejhlavnější, V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů, G. B. Shaw: Androkles a lev – 1930; J. Romains: Donogoo-Tonka, O. Scheinpflugová: Okénko – 1931; F. Bruckner: Alžběta Anglická, J. Götzová: Pan Fahoun střílí goal – 1932; Aristofanes: Mír, H. R. Lenormand: Asie, B. Martinů: Špalíček – 1933; A. Klokoč: Aladin, N. V. Gogol: Ženitba, O. Ostrčil: Honzovo království, Wolf-Ferrari: Čtyři hrubiáni, J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu – 1934; B. Martinů: Hry o Marii, J. Götzová: Marie Antoinetta, G. Verdi: Aida, K. Čapek: R. U. R, J. K. Tyl: Strakonický dudák, J. Benda: Ariadna – Pygmalion – Medea, M. Connely: Zelené pastviny, K. Čapek: Loupežník – 1935; W. Shakespeare: Hamlet, J. Nestroy: Talisman, B. Smetana: Braniboři v Čechách, B. Smetana: Prodaná nevěsta, B. Martinů: Divadlo za branou, J. K. Tyl: Kutnohorští havíři, J. Giraudoux: Trojská válka nebude – 1936; B. Smetana: Hubička, J. Toman: Černé slunce, L. Janáček: Výlety pana Broučka – 1937; V. Dyk: Zmoudření dona Quijota, P. Haas: Šarlatán, W. Shakespeare: Jak se vám líbí, V. K. Klicpera: Zlý jelen – 1938; J. Vrchlický: Hippodamie, K. J. Erben: Kytice – 1940; W. Shakespeare: Bouře – 1941.

Divadlo Urania v Praze

K. J. Erben: Kytice – 1941.

Divadlo Legie mladých v Praze

J. W. Goethe: Torquato Tasso, Molière: Don Juan – 1932.

Městské divadlo v Plzni

V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů – 1933; B. Jonson: Lišák Volpone, J. K. Tyl: Mistr Jan Hus, J. Bartoš: Krkavci, jevištně neprovedeno – 1936; J. Toman: Černé slunce, W. Shakespeare: Večer tříkrálový, jevištně neprovedeno – 1937; K. J. Erben: Kytice – 1941.

Německé divadlo v Praze

J. a K. Čapkovi: Ze života hmyzu, jevištně neprovedeno – 1936.

Umělecká beseda v Praze

B. Smetana: České tance (taneční večer E. Vrchlické), i k. – 1937.

Prameny

Archiv ND: dobové kritiky, scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Archiv NDB: dobové kritiky, scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Archiv NG.

NMd: scénické a kostýmní návrhy.

MZMd: scénické a kostýmní návrhy, fotografie.

Literatura

Č. Jeřábek: Jindřich Honzl v Brně, Rozpravy Aventina 5, 1939/30, s. 21 + Bernard Shaw: Androkles a lev, tamtéž 6, 1930/31, s. 203 + Jules Romains: Donogoo Tonka, tamtéž, s. 359; K. Teige: Nová výstava Muzikova, Praha 1931; A. Scherl: Julietta B. Martinů v Národním divadle 1938, Divadelní revue 5, 1994, č. 3, s. 44–52; J. Pečírka: F. M., Praha 1947; R. Vacková: Výtvarný projev v dramatickém umění, Praha 1948; F. M.: Krásné písmo ve vývoji latinky I, Praha 1958; J. Pečírka: Kresby F. M., Ústí nad Orlicí 1963; F. Šmejkal: F. M., Výtvarné umění 13, 1963, s. 166–177;  J. Hilmera: Tři výpravy F. M., Praha 1965; J. Hilmera: Poetický princip v moderní české scénografii, Acta scaenographica 7, 1966, č. 3, s. 41–43; V. Ptáčková: F. M. a divadlo, Humpolec, 1970;  I. Dudík: Vrcholné dílo české moderní scénografie, Acta scaenographica 1, 1971, s. 37–40; J. Telcová: Výtvarná složka Honzlových a Burianových inscenací v Brně (1929–31), tamtéž s. 176–177;  F. Šmejkal: F. M. scénická tvorba, Praha 1976; M. Hlaváčková: Nad obrazy F. M., Kulturní měsíčník litoměřického okresu 1979, s. 93–95; V. Ptáčková: Česká divadelní scénografie XX. století, Praha 1982, s. 73, 75, 153, 157, 160, 185, 221, 224, 240, 283, 314, 315, 317; F. Šmejkal: F. M.: kresby, scénická a knižní tvorba, Praha 1984; V. Ptáčková: Návrat do dějin umění, Divadelní revue 6, 1995, č. 2, s. 40–48; J. Telcová: Bohuslav Martinů a scénografie, Interscena 4, 1984, č. 1, s. 12–19; J. Taufer: Malířský epigram F. M., Praha 1985; V. Ptáčková: F. M. hudbě, Beroun 1987; J. Telcová: Paleta a maska: Scénografie brněnského divadla v letech 1884–1944, Brno 1988; J. Anděl: Umění pro všechny smysly: meziválečná avantgarda v Československu, Praha 1993; AJG: F. M.: volná tvorba, scénografie, Hluboká nad Vltavou 2012; V. Tetiva – V. Koubská: F. M., Praha 2012; P. Kováč: Muzika je symbol imaginativního umění, Právo, /21. 8. 2012/; M. Kuna – J. Hůla: F. M., Týdeník rozhlas 24, 2014, č. 44, s. 23; V. Poláček: Čtyři scénografické monografie: Hrska – Svoboda – Muzika – Melena, Divadelní revue 26, 2015, č. 1, s. 149–161; V. Koubská: K brněnským představením Androkles a lev a Donogoo Tonka – z dopisů Jindřicha Honzla F. M., Divadelní revue 26, 2015, č. 1, s. 187–209; J. Zavarský: Česká a slovenská moderní scénografie, Amatérská scéna 47, 2019, s. 125–136.

DČD IV, EDB, NDp, ČDEDS, SČSVU, NEČVU

Vznik: 2023