Zakopal, Bohuš

Narodil se ve středních Čechách jako druhý ze čtyř dětí Václava a Josefy, rozené Blažkové. Otec byl správcem na hraběcím panství rodiny Thun-Hohenstein a posléze spolunájemcem děkanského dvora v Praskolesích blízko Hořovic. Zemřel v Z. devíti letech (1883), matka o pět let později (1888). Výtvarně nadaný osiřelý hoch se v Praze vyučil malířem skla a porcelánu, hrál tu také v ochotnických spolcích Beseda Thalie, Žižkovan, Měšťanská beseda, Komenský, Pokrok, Bozděch a Řemeslnická beseda. Pro uhlazený, elegantní zjev byl směrován do milovnických rolí, ačkoliv jeho herecké založení tkvělo jinde.

Po ochotnických zkušenostech se na rok přidal ke kočovné herecké společnosti K. Stockého, bývalého člena Pištěkovy vinohradské arény (1901/02). Nestálý, chaotický kočovný život Z. klidné, precizní nátuře nevyhovoval, s povděkem proto přijal pozvání ředitele V. Budila do Městského divadla v Plzni (1902–07). U Stockého i Budila se uplatňoval zejména jako milovník, ale plzeňský ředitel jej postupně vyzkoušel i v jiných polohách. Objevil komické nadání mladého herce: Z. se osvědčil coby Habršperk (Naši furianti, 1903), Skřet v Potopeném zvonu (1903) a zejména v úloze Molièrova šibala Scapina (1906). Profesní vyzrálost pak osvědčil v rolích Samka (Gazdina roba, 1903), Ischiela z Vrchlického Rabínské moudrosti (1903) i v lidstvím a humorem prodchnuté titulní úloze Strakonického dudáka (1902).

Z. stál o hostování v Národním divadle a následné angažmá. 1906 tu vystoupil v úspěšné roli Scapina a t. r. se mihl ještě v drobné úloze Römera ve hře Flachsmann vychovatel. Nabídka angažmá však nepřišla.

Další kroky jej vedly do nově otevřeného Městského divadla Královských Vinohrad, kam nastoupil na podzim 1907 a odkud odešel až 1931 ze zdravotních důvodů na předčasný odpočinek. Trpěl poruchou nervového systému, k níž se přidalo onemocnění krevního oběhu.

První rok mu na Vinohradech byli svěřováni opět výhradně komičtí milovníci, což byl pro herce krok zpět. Posléze dostal příležitost jako předměstský omezenec Šorel v Deskovém statku (1908). Rozsahem malou roli Z. sehrál velice efektně. Opravdu významnou úlohou byl až Molnárův Ďábel (1908), v němž Z. potvrdil své dramatické kvality. Hercova vysoká míra profesionality a neústupná snaha o precizní výkon vytvořily předpoklady k překvapivě hladké spolupráci s výbušným perfekcionistou, vinohradským šéfem K. H. Hilarem.

Za svoji plodnou hereckou kariéru vytvořil Z. zhruba 240 rozličných postav. Na svoji domovskou scénu se odmítl vrátit, byť jen na pohostinské vystoupení, nikdy nepracoval pro rozhlas ani pro film. 1923 mu jako prvnímu herci byla udělena Státní cena za dramatické umění a na první výročí úmrtí (1937) byla odhalena jeho busta ve foyer vinohradského divadla. Je pochován na pražském Vinohradském hřbitově.

Charakteristický byl pro Z. dynamický, temperamentní pohyb doprovázený excentrickou gestikulací. Jeho ruce kroužily, vlnily se, psaly a kreslily do vzduchu či provrtávaly prostor. Jeho tělo bylo v permanentním napětí, připravené k akci. Měl bezchybnou výslovnost a silný, zvučný hlas, který zřetelně odrážel emoce postav. Díky hbitému, mrštnému jazyku rychle měnil výraz a byl ideálním představitelem postav sluhů. Jeho stylizovaná řeč v sobě nesla recitační manýry předchozího století. Z. projev býval charakterizován jako sugestivní a uchvacující, s vysokou mírou profesní disciplíny vycházející z jeho ušlechtilého, čistého naturelu. S tím souvisela nejen skvělá paměť, s níž se snadno učil textům, ale i jeho negativní vztah k improvizaci, kterou zásadně nepraktikoval a nesnášel ji i u kolegů. Jeho postavy byly výsledkem racionality, uvažování o nich ze všech stran a postupného budování, oproti impulzivním hereckým kreacím, večer co večer jiným.

Z. stěžejním oborem byli lidé citliví, nezřídka stíhaní osudem. Prosadil se v úlohách komických a veseloherních i v repertoáru vážném. V jeho komice se vždy mísil smích se smutkem; často představoval různé taškáře, šprýmaře a prohnané šibaly. Jeho humor pramenil z posunků, gest a modulace slov. Díky zvýšené citovosti dokázal snoubit i drsnost s pláčem a odhodlání s teskností. Ztělesňoval představu českého humoristy, který rozdává radost, zatímco v koutku o samotě pláče. Drastická komika a pitvoření mu byly cizí a neuměl podat ani povahy démonicky zlé. Vlastní mu nebyla ani trivialita a nízkost, ať již duševní či morální. Z. dovedl realisticky sehrát postavy lidové i buržoazní, lehkomyslné světáky. Stejně tak svedl vystupovat lehce povýšeně a uhlazeně coby aristokrat, šlechtic, umělec či profesor. Jeho prioritou bylo, aby diváci viděli na scéně postavu, a nikoliv herce ztělesňujícího nějakou osobu. Měl vždy ambici splynout co nejvíce s charakterem, který sám za sebe myslí a jedná skrze hercovu tělesnou schránku. Když velké úlohy byly vystřídány malými, zhostil se jich vždy s nemenším elánem. I za tento skromný a věcný postoj řadového vojáka přijímajícího úkoly, jaké jsou právě k mání, byl režiséry i svými kolegy oceňován.

Umně obrušoval hrany sebenegativnějších povah a činil z nich bytosti politováníhodné. Příkladem může být protřelý, ale zároveň životem zrazený a podlomený pijan Crampton ze stejnojmenné Hauptmannovy hry (1916). Nebo Molièrův Harpagon (1922) – věčně vylekaný, nedůtklivý, strachující se. Končí jako nebožák, zrazený a okradený člověk, jemuž bylo smrtelně ublíženo bez ohledu na to, jak moc si svůj „trest“ zasloužil. V Z. tragických polohách zůstával pokaždé střípek humoru. Jako pokořený nešťastník, k němuž již nemůžeme cítit odpor a nenávist, byl pojat i zprvu tolik škodolibý a záští naplněný žid Shylock (Kupec benátský, 1924), který na konci představení šouravě opouštěl soudní síň. Dramatický konflikt spěl v Z. podání vždy v tichou, smírnou shodu. Popíral lidskou zlobu a budoval na jevišti nanejvýš lidské neštěstí.

Vynikal v ambivalentních molièrovských a shakespearovských postavách, v nichž se mísil smích, pláč i melancholický soucit. Do shakespearovských úloh promítal charakterizační komiku a vrozenou lidskost a bodrost, např. do Falstaffa z Veselých paniček windsorských (1914). Vyzdvihován byl jeho Sancho Panza z Dykovy adaptace Cervantesova románu Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, kterého ztělesnil dvakrát (1914 a 1927). Památná byla závěrečná scéna, v níž Quijot umírá a jeho sluha se ze všech sil pokouší pána rozptýlit rozvernou písní, neztratit humor, a přitom se vnitřně chvěje o jeho i svůj osud, až končí žalem zlomený u rytířových nohou. Několik poloh Z. propůjčil i Theobaldovi Maske ve Sterheimově Snobu (1915): ošumělý písař v prvním dějství, rozdováděný vdovec toužící urvat ještě kus života v dějství druhém a rozmarný svatebčan v aktu posledním. V Donu Juanovi (1917) si Z. zadováděl jako neodbytný, všudypřítomný, otravně výřečný služebník Sganarell, který – jsa občas umlčen – se čile vyjadřoval celou škálou nonverbálních posunků, pohybů a grimas. Falstaff, Theobald, Sancho, Sganarell (i další postavy) měli v hercově pojetí společnou jasně zacílenou snahu překonat osobní chmury humorným přehráváním, „naordinovanou“ radostí za každou cenu.

Jeho herectví bylo někdy srovnáváno s herectvím Mošnovým, přičemž Z. vycházel jako méně bezprostřední, méně podmanivější, zato inteligentnější, ukázněnější a s širším repertoárovým uplatněním.

Role

Městské divadlo v Plzni

Císařův číšník (J. Vrchlický: Noc na Karlštejně), Trubadur (J. Vrchlický: Soud lásky), Pepička (J.  Nestroy: Lumpacivagabundus), George Jessoj (K. Jerome: Miss Hobs), Švanda (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1902; Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti), Jechiel (J. Vrchlický: Rabínská moudrost), Skřet (G. Hauptmann: Potopený zvon), Samko (G. Preissová: Gazdina roba), Angrešt (F. F. Šamberk: Podskalák), Jan Rokycana (A. Jirásek: Jan Žižka), Paspartout (J. Verne, dram. J. Pulda: Cesta kolem světa), Tatar (M. Gorkij: Na dně) – 1903; Venolík (F. Šubert: Žně) – 1904; August Veil (G. Hauptmann: Růžena Berndtová), Vitas (A. Schulz: Fedrfechtýř), Champeray (P. Veber – M. Soulié: Chudinka Champeray) – 1905; Vilibald (J. K. Tyl: Jiříkovo vidění), Scapino (Molière: Scapinova šibalství), Osvald Alving (H. Ibsen: Strašidla) – 1906; Ragožin (L. N. Tolstoj, dram. K. Kučera: Vzkříšení), Princ (J. Kvapil: Princezna Pampeliška) – 1907.

Národní divadlo

Skapino (Molière: Šibalství Skapinova), Flachsman (O. Ernst: Flachsman vychovatel) – j. h. 1906.

Městské divadlo Královských Vinohrad

Pipping Tom (J. Vrchlický: Lady Godiva), Pierre Morain (H. Lavedan: Markýz Priola) – 1907; Ďábel (F. Molnár: Ďábel), Maršálek d’Estrées (E. Bozděch: Z doby kotilionů), John Worthing (O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa), Šorel (V. Štech: Veřejné blaho aneb Deskový statek), Ludvík XV. (V. Dyk: Ranní ropucha), Arnošt Vernet (G. A. de Caillavet: Láska bdí), Jedlička (J. K. Tyl: Paličova dcera), John (O. Wilde: Jak je důležité míti Filipa) – 1908; Bonaparte (P. Berton: Krásná Marseillanka), Graciano (W. Shakespeare: Kupec benátský), Jan IV. (R. de Flers – G. A. de Caillavet: Král) – 1909; Jindřich (R. Presber: Slavnost smíření), Bunke (E. Rostrup – A. Larsen: Bunkovy předhistorie) – 1910; Habada (V. Štech: Habada a Jordán), Leopold Föderl (H. Bahr: Pavouk) – 1911; Generál Bonaparte (G. B. Shaw: Muž osudu), Dr. Vrána (K. M. Čapek-Chod: Slunovrat), Habršperk (L. Stroupežnický: Naši furianti) – 1912; Dandin (Molière: Jiří Dandin čili Ošálený manžel), Rytíř Nikomedes (A. Gide: Král Kandaules), Hadrián (V. K. Klicpera: Hadrián z Římsů) – 1913; Sancho Panza (V. Dyk: Zmoudření Dona Quijota, i 1927), Falstaff (W. Shakespeare: Veselé paničky windsorské) – 1914; Theobald Maske (C. Sterheim: Snob), Kořínek (V. Dyk: Veliký Mág) – 1915; Crampton (G. Hauptmann: Kolega Crampton) – 1916; Rudolf II. (K. Kolman: Šlechtici) – 1916; Hubínek (J. K. Tyl: Fidlovačka aneb Žádný řev a žádná rvačka), Sganarel (Molière: Don Juan), Crainquebille (A. France: Crainquebille), Kuzovkin (I. S. Turgeněv: Chléb z milosti), Marnou (K. Jonáš: Filištínská komedie)  – 1917; Krajíček (R. Krupička: Velký styl), Hruška (A. Jirásek: Vojnarka), Sosio (Molière: Amfitryon), Rohovín Čverrohý (V. K. Klicpera: Rohovín Čtverrohý), Lepidus (W. Shakespeare: Antonius a Kleopatra), Křikloun (L. Holberg: Muž, který nemá kdy), Mikuláš z Husi (J. J. Kolár: Žižkova smrt), Dávný známý, Kníže, Ředitel divadla (S. Lom: Faustina) – 1918; Ludvík XVIII. (A. de Lorde – J. Marséle: Napoleonka), Alois Kohout (F. X. Svoboda: Poslední muž), Petr Nikolajevič Sorin (A. P. Čechov: Čejka), Zlatníček (H. Ibsen: Komedie lásky), Rousellin (G. Flaubert: Kandidát), Andrej Ivanovič (M. P. Arcibaševov: Žárlivost) – 1919; Arnošt Vernet (G. A. de Caillavet: Láska bdí), Císař František (E. Rostand: Orlík), Kaliban (W. Shakespeare: Bouře), Hidoux (Ch. Vildrac: Koráb Tenacity), Briquet (L. N. Andrejev: Ten, jehož políčkují), Kosma (P. Calderón de la Barca: Dáma  a skřítek) – 1920; Raspljujev (A. V. Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského), Pandaros (W. Shakespeare: Troillus a Cressida), Kudrna (A. Jirásek: Emigrant) – 1921; Hauk-Šendrof (K. Čapek: Věc Makropulos), Sganarel (Molière: Domnělý paroháč), Roškot (F. Šrámek: Měsíc nad řekou), Geront (Molière: Lékařem proti své vůli), Malvolio (W. Shakespeare: Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete), Harpagon (Molière: Lakomec), Vodník Michal (A. Jirásek: Lucerna), Potash (M. Glass – E. Klein: Firma), Tartuffe (Molière: Tartuffe) – 1922; Starý pastýř (W. Shakespeare: Zimní pohádka), Klubko (W. Shakespeare: Sen noci svatojánské), Blepyros (Aristofanes: Ženský sněm), Melita (F. Šrámek: Plačící satyr) – 1923; Doktor (L. Bubelová: Fínka doktorova), Shylock (W. Shakespeare: Kupec benátský), Kalafuna (J. K. Tyl: Strakonický dudák) – 1924; Advokát (J. Galsworthy: Společnost), Soudce (F. Langer: Periferie), Vodník (G. Hauptmann: Potopený zvon), Falstaff (P. Demasy: Atamanka Elsa) – 1925, Brown (F. Langer: Miliony), Rýva (J. Bartoš: Hrdinové naší doby), Divíšek (A. Jirásek: Otec), Šesták (J. Kopta: Nejkrásnější boty na světě), Holofernes (W. Shakespeare: Marná lásky snaha), Swedenhielms (H. Bergman: Nobelova cena), Melichar (J. K. Tyl: Paličova dcera) – 1926; Lebrun (R. Claude – M. Michel: Něžným způsobem), Geront (Molière: Šibalství Skapinova), Polonius (W. Shakespeare: Hamlet), Boubouroche (G. Courteline: Boubouroche) – 1927; Marmeladov (F. M. Dostojevskij, dram. J. Bor: Zločin a trest), Profesor (K. Čapek: Loupežník) – 1928; Busman (K. Čapek: R. U. R.), Petkov (G. B. Shaw: Hrdinové) – 1929; Divíšek (A. Jirásek: Otec), Bábovka (F. F. Šamberk: Rodinná vojna), Dromio syrakuský (W. Shakespeare: Komedie omylů), Sadílek (V. Štech: Třetí zvonění) – 1930.

Režie

Divadlo na Vinohradech

Z. Němeček: Primus Tropicus – 1925.

Prameny

NMd: osobní složka – korespondence, úřední dokumenty (záznamy o zvyšování platu), články a projevy týkající se B. Z.

Literatura

Nesign., Čas 28. 5. 1909 [ref. Hráči]; nesign., Večer 3. 11. 1922 [ref. Tartuffe]; Red. Rada kruhu sólistů: Ročenka Kruhu solistů 1924, Praha, 1923, s. 29–35, 88 + Ročenka Kruhu solistů 1925, Praha, 1924, s. 29–37, 57, 80–81, 96 + Ročenka Kruhu solistů 1937, 1937, s. 26–27, 42–43, 47–48; A. Veselý: Hovory s herci, Přítomnost 1, 1924, s. 600–603; J. Kvapil – J. Bor: B. Z. K padesátým narozeninám a pětadvacetileté činnosti umělecké, Praha, 1924; nesign. – R. Deyl: Hovory s herci, Přítomnost 1, 1924, s. 708; Dvojí jubileum B. Z., Večer 20. 11. 1924; F. Svátek, Lidové noviny 3. 12. 1924, [oslava čtvrtstoletí herecké činnosti]; J. Jago, Venkov 10. 5. 1924 [ref. Fínka doktorova]; aš: Proč máme Z. rádi, Národní listy 2. 12. 1924; E. Konrád, Cesta 7, 1925, s. 539 [ref. Potopený zvon]; Dr. Lenko, Večer 17. 12. 1925 [ref. Atamanka Elsa]; Nn, Národní listy 27. 9. 1926 [ref. Nobelova cena]; Cassius, Lidové noviny 25. 11. 1926 [ref. Nejkrásnější boty na světě]; J. E. Moucha, Rozkvět 19, 1926, č. 16, s. 7 [ref. Miliony]; Pujmanová-Hennerová, Tribuna 11. 9. 1927 [ref. Bouberoche]; K.: Státní ceny, Venkov 30. 9. 1927; nesign., Rozvoj 35, 1928, č. 4, s. 4 [ref. Zločin a trest]; Dréman, Tribuna 28. 9. 1928 [ref. Loupežník]; J. Fučík: Rudé právo 10. 4. 1929 [ref. Hrdinové];  M. Rutte – J. Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, Praha, 1929, s. 43, 57; om., Lidové noviny 23. 2. 1930, s. 9 [ref. Komedie omylů]; If., Národní osvobození 14. 5. 1930 [ref. Třetí zvonění]; J. Götzová: Profily českých herců, Praha, 1931, s. 21, 63; kol. autorů: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, Praha, 1932, s, 31, 55, 57–8, 104–105, 108, 118; Konrád, Národní osvobození 21. 11. 1934 [B. Z. k šedesátinám] ● nekrology: nesign., Venkov 9. 10. 1936; ma, Lidové noviny 9. 10. 1936; Rudé právo 10. 10. 1036 ● A. Veselý: O B. Z., Praha, 1937; R. Deyl: Jak jsem je znal, Praha, 1937, s. 40–47; B. Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Praha, 1940, s. 24–25; nesign: Ten, jenž rozdával radost, Venkov 12. 10. 1941; J. Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Praha, 1941, s. 104–111 + B. Z., Praha, 1946; K. Engelmüller: O slávě herecké, Praha 1947, s. 188–191; V. Šrámek: B. Z., Praha 1959; J. Vodák: Tváře českých herců: od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi, Praha, 1967, s. 215–218; L. Pešek: Tvář bez masky Praha, 1977, s. 208–210; O. Spalová: Sága rodu Budilova, Praha, 1978, s. 151, 230, 239, 242–244, 248, 255, 259, 262, 264, 295, 336; F. Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Praha, 1978, s. 72, 110, 168–169, 186, 219, 227, 299; F. Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Praha, 1982, s. 95–96, 209–211, 230–234, 236–242, 247–248; F. Černý: Hraje František Smolík, 1983, s. 74–76, 78, 80–81, 84–86, 105–106, 162, 165–166, 295–296, 340–341.

DČD IV, MDP 50, VD 100

Vznik: 2023