Mladší ze sourozenců M. Spolu s bratrem → Angelem patřil k zakladatelům tradice italské opery v zaalpské oblasti. Zápis o jeho svatbě (1746) v oddací matrice v Hamburku uvádí „Don Petrum Mingotti Venetum“, což je dosud jediným dokladem o předpokládaném místě narození obou sourozenců (⇒ Hey 1923, příl. IV). Manželka Regina, roz. Valentini (16. 2. 1722 Neapol – 1. 10. 1808 Neuburg an der Donau), sestra skladatele M. Valentiniho, byla vynikající zpěvačkou, žákyní N. Porpory (angažmá Hamburk, Drážďany, Benátky, Madrid, Paříž, Neapol, Londýn, Mnichov). Při slavnostech, organizovaných při příležitosti zasnoubení císaře Josefa II. s Marií Josefou Bavorskou, zpívala v Mnichově titulní roli opery A. Bernasconiho Semiramide riconosciuta [Znovupoznaná Semiramis, l: P. Metastasio]. V Praze vystupovala 1743/44 s M. společností jako Clodomiro (Adelaide), Arasse (P. Scalabrini: Siroe), Clearco (týž: Antigono) a na počátku padesátých let jako členka operní společnosti → G. B. Locatelliho, se společností svého manžela pak v Hamburku a v Drážďanech a se společností Angela M. v Benátkách (1752). Poté svoji uměleckou kariéru realizovala samostatně a s manželem zřejmě kontakt neudržovala.
První zkušenosti s operním podnikáním získal M. už v Itálii, kde se na počátku třicátých let 18. stol. pravděpodobně podílel na podnikatelských aktivitách svého bratra, doložených ve Vicenze. V době působení Angela M. v Brně (1732–36) mohl také pro jeho společnost dodávat zpěváky a provozní materiály z Itálie. Jako impresário přišel do Štýrského Hradce, kde zahájil v květnu 1736 a obdržel pro své podnikání exkluzivní privilegium na deset let a svolení ke stavbě divadelní budovy na vlastní náklady. Začínal tu s bratrovou brněnskou společností a Angelo patrně zatím v Itálii angažoval pěvecké posily. Od 1737 fungovaly paralelně dvě společnosti, které si vzájemně vypomáhaly a střídavě vyjížděly na další stagiony. V tomto období došlo ke stabilizaci personálu i repertoáru a M. angažoval také oba kapelníky → F. Finazziho (1743–46) a → P. Scalabriniho, kteří ve společnosti dlouhodobě působili. Podařilo se mu získat špičkové zpěváky (např. G. della Stella, R. Costa, M. Pirckerová), kteří zaručovali kvalitní produkce. Zpočátku setrvával většinu času ve Štýrském Hradci a do vzdálenějších působišť jezdila společnost vedená jeho bratrem.
Praha se v plánech M. objevila 1743, kdy korunovace Marie Terezie českou královnou, připravovaná na květen tohoto roku, vzbudila zájem hned několika divadelních podnikatelů. I když M. mohl nabídnout své zkušenosti z korunovačních slavností v Prešpurku (1741), nebyly zprvu jeho žádosti o povolení produkcí úspěšné. M. začal v Praze hrát až v karnevalové sezoně 1743/44, kdy byl obnoven operní provoz v Divadle v Kotcích, rekonstruovaném po francouzské okupaci (v dedikaci první opery Adelaidevyzdvihuje M. zásluhy svých šlechtických příznivců, zvláště Františka Josefa Pachty a Karla Felixe Vršovce, na rekonstrukci divadla). Uváděl opery seria, a to většinou s hudbou svého kapelníka P. Scalabriniho, nebo jako pasticcia vyplňovaná mezi akty komickými intermezzy. Poprvé tu uvedl slavné intermezzo G. B. Pergolesiho La serva padrona [Služka paní, poprvé Neapol 1733], které ve střední Evropě hrál už od konce třicátých let, tedy dlouho před jeho pověstným prvním provedením v Paříži 1752. Ve vůbec prvním uvedení zaznělo v Praze intermezzo Il matrimonio sconcertato della forza di Bacco [Mocí Bakchovou pokažené manželství], které na libreto pozdějšího pražského impresária G. B. Locatelliho zkomponoval přední člen společnosti, zpěvák F. Finazzi. Již v březnu 1744 však společnost odešla do Lipska, dále do Drážďan a Hamburku, kde M. ve spolupráci s bratrem zajišťoval provoz opery od podzimní sezony 1743 do poloviny padesátých let. Jako členka M. společnosti v Hamburku (1745) je doložena mj. i někdejší proslulá zpěvačka holešovského zámeckého divadla R. Holzbauerová, roz. Andreidesová, manželka skladatele → I. Holzbauera. Poté přenesl M. své hlavní působiště do Kodaně, kam byl po nástupu krále Frederika V., jenž s manželkou Louisou navštívil jeho hamburské produkce, angažován pro vedení královské dvorní opery (1747–50, 1752–56). Počáteční bezvýhradné zalíbení dvora v italské opeře bylo potvrzeno přijetím Scalabriniho do funkce dvorního skladatele. Na místě kapelníka opery jej střídal stejně jako bezprostředně předtím v Drážďanech a Hamburku → Ch. W. Gluck (1747–49). Dvorním skladatelem se po Scalabrinim stal 1755 další M. kapelník G. Sarti. Poté, co M. ukončil své podnikání, udržovali Sarti a Scalabrini v Kodani provoz italské opery do počátku osmdesátých let 18. stol. Přízeň dvora byla sice konstantou M. kodaňského působení, ale návštěvnost italské opery postupně klesala. Ani smlouva uzavřená se dvorem 1754 na dalších deset let, která předpokládala i výstavbu nového divadla a divadelní produkce ve francouzském, německém a italském jazyce, nepomohla finančně vyčerpanému M. provoz opery udržet a byla po dvou letech vypovězena. Impresáriovi byla přiznána renta, jež mu umožnila strávit v Kodani poslední léta života.
M. ve své dramaturgii více setrvával na uvádění opery seria a značný podíl v jeho repertoáru měla pasticcia. Spoléhal na stabilní podporu šlechtických mecenášů, v závěru kariéry se snažil získat trvalé angažmá u dvora i za cenu úplného přizpůsobení repertoáru jeho požadavkům. Tak se v závislosti na podmínkách proměnil M. podnikatelský styl, který ve svém důsledku přinesl zásadní změnu dramaturgie.
Prameny a literatura
NA, SM, sign. T-61/1, fol. 187n. (6. 4. 1743), fol. 191 (23. 5. 1743); sign. T-61/5, fol. 11r-14; AMP, rkp. 776, fol. 244v–245 (1743); rkp. 777, fol. 5v (1744); libreta ⇒ Kneidl, ⇒ Meyer, ⇒ Sartori, ⇒ Batchvarova 1994, ⇒ Marx–Schröder 1995. • J. F. Schütze: Hamburgische Theater-Geschichte, Hamburg 1794, reprint Lipsko 1975, s. 140, 193–207, 281–283; Ludwig Wollrabe’s Chronologie sämmtlicher Hamburger Bühnen nebst Angabe der meisten Schauspieler, Sänger, Tänzer und Musiker, welche seit 1230 bis 1846 an denselben engagirt gewesen und gastirt haben, Hamburg 1847, s. 50–54; Teuber I 1883, s. 173–178, 181–190, 231–235; R. Haas: Johann Georg Schürer, Archiv für Sächsische Geschichte und Altertumskunde (Dresden) 36, 1915, s. 260–262 + Beitrag zur Geschichte der Oper in Prag und Dresden, Neues Archiv für Sächsische Geschichte und Altertumskunde (Dresden) 37, 1916, s. 70, 77–79; E. H. Müller: Angelo und P. M., Dresden 1917 + Gluck und die Brüder M., Gluck-Jahrbuch (Leipzig) 3, 1917, s. 1–14; F. Reuter: Die Entwicklung der Leipziger, insbesondere italienischen Oper bis zum siebenjährigen Kriege, Zeitschrift für Musikwissenschaft (Leipzig) 5, 1922, s. 1–16; A. J. Hey: Das Mingottische Dezennium in Graz, dis., München 1923; O. Kamper: Hudební Praha v XVIII. věku, Praha 1936, s. 143; H. Fischer: Geschichte des Theaters in Graz von 1736 bis 1746, dis., Graz 1936; O. Wessely: Die ersten Linzer Opernaufführungen, Linz 1949; W. Zitzenbacher: Schauspiel in Graz, Das Grazer Schauspielhaus, Graz [1964], s. 82; R. Theobald: Die Preßburger Oper von 1741. Zum Spielplan der Truppe P. M., Kleine Schriften der Gesellschaft für Theatergeschichte, seš. 25, Berlin 1972, s. 72–81; T. Volek: Italská opera a další druhy zpívaného divadla, Divadlo v Kotcích, ed. F. Černý, Praha 1992, s. 45–47; R. Batchvarova-Schweitzer: The Mingotti Opera Company in Brno, Graz, Prague and Copenhagen, dipl. práce, FF UK Praha 1994; H. J. Marx–D. Schröder: Die Hamburger Gänsemarkt-Oper. Katalog der Textbücher (1678–1748), Laaber 1995; M. Jonášová: Semiramide riconosciuta – opera k pražské korunovaci Marie Terezie 1743, Barokní Praha – barokní Čechie 1620–1740, ed. O. Fejtová–V. Ledvinka–J. Pešek–V. Vlnas, Praha 2004, s. 19–21. • DBI, DČD I, DEUM, Grove, Grove O, MGG (Regina M.)
Vznik: 2007
Zdroj: Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století. Osobnosti a díla, ed. A. Jakubcová, Praha: Divadelní ústav – Academia 2007, s. 395–398
