Vl. jm. Josef František Till, jméno Kajetán dostal při biřmování. Od 1825 se podepisoval Týl, od 1838 Tyl. – Narodil se jako první ze čtyř dětí (dvě zemřely) v chudé rodině vojenského hudebníka J. Tilliho, který se později živil krejčovinou a muzicírováním. Otec ho již v dětství cvičil ve zpěvu a hře na hudební nástroje. Během studií na Akademickém gymnáziu v Praze (1822–27) se T. stýkal s českými vlastenci (J. J. Langrem, J. V. Pelikánem, K. Vinařickým). V Hradci Králové, kde gymnázium dokončil (1827–28), se sblížil s profesory J. Chmelou, a zvláště s V. K. Klicperou, pod jehož vlivem začal psát vlasteneckou poezii a historické povídky v duchu W. Scotta. 1828 se vrátil do Prahy a zapsal se na filozofii, záhy se dal zlákat nabídkou ředitele kočovné společnosti K. Hilmery. V březnu 1829 za ním odešel na venkov spolu s E. Bílem, J. A. Prokopem a M. Forchheimovou. Počátkem 1830 se musel kvůli odvodu vrátit do Prahy, pak znovu kočoval s německou hereckou trupou (možná spol. E. Prevora). 1831 nastoupil místo pomocného účetního ve vojenské zásobovací kanceláři, aby se vyhnul vojenské službě. Souběžně vyvíjel intenzivní literární a žurnalistickou činnost: 1833 se stal po J. Hýblovi redaktorem týdeníku Jindy a nyní, 1834–36 redigoval jeho bezprostředního pokračovatele Květy české (přezvané 1835 na Květy). Překládal divadelní hry, psal původní dramata pro česká představení ve StD, do nichž se zapojil i jako herec. 1834 založil a vedl scénu mladé generace, ochotnické Kajetánské divadlo na Malé Straně. Po roztržce v souboru (konflikt s Máchou ad.) i ve StD se v září 1836 uvolnil z úřadu a na výzvu J. A. Prokopa, tehdy působícího u německé společnosti K. Fallerové, se vydal za touto skupinou, kterou dostihl ve Svídnici v pruském Slezsku. Po návratu 1837 nenastoupil zpět do místa, avšak ze svazku s armádou byl definitivně uvolněn až v prosinci 1842, kdy také získal nárok na výslužné. Obnovil hereckou a autorskou spolupráci s českým divadlem, pokračoval v literární činnosti, vydatně přispíval do České včely (1837–39), psal do almanachu Vesna, vydával Divadelní bibliotéku (1837–41, 5 sv.), navazující na Pünerovu knižnici Výbor divadelních her zahraničních. 1839 se po desetileté známosti oženil s herečkou Magdalenou Forchheimovou, manželství ale nebylo šťastné. Počátkem čtyřicátých let se intimně sblížil s její mladší sestrou Annou, rovněž herečkou, která se stala jeho doživotní partnerkou a porodila mu osm dětí (poslední po jeho smrti). 1840 založil a do 1842 řídil časopis Vlastimil, 1841–46 opět redigoval (s přestávkami) Květy, sborníčky veršů a próz Pomněnky určené ženám-vlastenkám, 1842 sborník České besedy. 1842 měl nastoupit jako režisér ve Stögerově Novém divadle v Růžové ul. (otevřeno 28. 9.), k angažmá však na zásah pražského policejního prezidenta P. Mutha nedošlo. V dubnu 1846 jej nový ředitel StD J. Hoffmann ustanovil placeným dramaturgem (de facto vedoucím) českých her. 1848–49 se T. zapojil do revolučního dění (byl setníkem sboru Svornost, členem Národního výboru a spolku Slovanská lípa) především žurnalistickou aktivitou, která mu napomohla k poslaneckému mandátu do říšského sněmu. Patřil k pravicovému křídlu české politiky, usilujícímu realizovat české požadavky parlamentní cestou (Rieger, Palacký, Brauner). Otevřel mu list Pražský posel, změněný z dvouměsíčníku (vycházel od 1846) na politický týdeník. Po jeho zastavení 1849 vydával krátce Sedlské noviny. Na sněmu ve Vídni a poté v Kroměříži však nevyvíjel žádnou aktivitu. 1849 stanul v čele zprofesionalizovaného českého souboru ve StD a vedl ho do října 1851, kdy ředitel Hoffmann jeho členům po zastavení zvláštní subvence od zemského výboru neobnovil smlouvy. 1851 redigoval obnovený list Pražský posel. Za tuhé reakce po porážce revoluce byl od srpna 1850 pod policejním dohledem, cenzura zakazovala jeho hry, žádost o divadelní koncesi mu byla pro politickou nespolehlivost zamítnuta. S propuštěnými herci se uchytil u ředitele podřadné německé společnosti J. Kullase, stal se hlavním správcem a skutečným vůdcem počeštěného podniku. V prosinci 1852 při obnovování koncese na další rok úřady Kullasovi výslovně povolily hrát pouze německy. Ředitel docílil prodloužení českojazyčného provozu do Velikonoc 1853, poté musel T. i čeští herci odejít. Několik měsíců bezvýsledně hledal uplatnění u kočujících divadel a znovu marně žádal o koncesi. Ztroskotal i záměr nakladatele Kobera vydávat T. spisy a početná rodina zůstala zcela bez prostředků. V červnu 1853 získal i s manželkou a švagrovou angažmá u F. Zöllnera, který právě uzavřel nájemní kontrakts J. Štanderou. Do rekonstruované společnosti byl T. přijat na místo režiséra, působil tu jako artistický správce a herec. Obtíže kočovného života podlomily jeho zdraví, počátkem 1856 s plnou silnou propuknuvší jaterní choroba mu znemožnila pracovat a Štandera mu zastavil plat. V chudobě a nuzných podmínkách zemřel na štaci v Plzni, kde byl také pohřben.
Ve třicátých a čtyřicátých letech patřil k osobnostem, které tvůrčími i organizačními aktivitami formovaly českou kulturu a národní život. Jako příslušník generace třicátých let byl ovlivněn romantickým světonázorem s demokratickými a sociálními ideály revolucí 1830 a 1848. V otázce vztahu svobody individua a svobody národního společenství, která názorově rozštěpila tuto i pozdější generaci, vycházel – na rozdíl od K. H. Máchy a později J. J. Kolára – z idylické postrousseauovské představy národa jakožto komuny srdcí, v jehož kolektivní duši se měla svoboda jednotlivce zcela rozplynout. Svorníkem i úběžníkem T. umělecké tvorby a veškerých aktivit byla národně propagační a lidovýchovná tendence. Redakční činností konstituoval typ beletristického a vzdělávacího listu – „národního zábavníku“ určeného širší čtenářské obci, jíž přístupně a emocionálně zprostředkovával – zvláště soudobými povídkami – vlastenecké ideje a ideály. V žánrově rozmanité literární tvorbě, úzce svázané s prací redakční (redigované listy z velké části zaplňoval vlastními příspěvky), utvářel postupy a formy, které usnadňovaly její přijetí rozsáhlému okruhu čtenářů. V historických prózách (Rozina Ruthardova, 1839; Dekret kutnohorský, 1841, ad.) rozehrával romantické milostné zápletky na panoramatu českých dějin, v povídkách a novelách ze současného, povětšině maloměstského života se jako první u nás zdařile vyrovnával se zobrazením soudobé reality, vlasteneckými povídkami oponoval (i jako kritik) máchovskému romantickému pesimismu a skepsi (Rozervanec, 1840). Kontroverzně přijatý román Poslední Čech se vzorovým typem českého vlastence (1844; vyznamenán cenou Matice české, ostře zkritizován Havlíčkem v Květech 1845) završil etapu T. sentimentálního romantismu a idealizace vlastenectví. Následná povídková tvorba obrácená k venkovskému prostředí přinesla silný zřetel sociální a zvýrazněnou moralizující tendenci, které se staly pevným základem české vesnické prózy 19. stol. V některých povídkách a románech T. zobrazil divadelní prostředí (Pouť českých umělců, Nový rok, Ženich na licho, Divadelní ředitel) a vyjádřil své názory na problémy a poslání divadla ve společnosti. Psal je v dobovém stylu výchovných románů s motivy putování, iniciace a dozrávání člověka.
Divadelními aktivitami (kritická, autorská, překladatelská, režijní, herecká) usiloval o všestranný rozvoj českého divadla, které chápal jako nástroj vlastenecké a morální výchovy. Proti předchozí vlastenecky buditelské generaci, která se zaměřila především na kultivaci jazyka a literatury, hledala v historii legendární hrdiny, respektovala státotvornost a kult rodiny, představovala T. koncepce další národně uvědomovací a mravně kultivující fázi, odrážející potřeby již svébytné české kultury a schopné konkurovat kultuře německé. Ještě v duchu osvícenských názorů se snažil divadlo zapojit do obnovy národní kultury; mělo být „výkvětem a výlevem národní bytosti“, a proto mělo jít cestou, „po níž příhodno národu k srdci se přibližovati“. Koncepce všeobecně přístupného divadla, jak ji formuloval již 1833–36 v kritikách českých představení StD a v publicistických statích, byla v té době velmi progresivní, neboť překonávala propast mezi programem vzdělanců Jungmannovy generace (akcentujícím estetické a umělecké hodnoty a volajícím po vysokém básnickém dramatu) a nenáročnou produkcí pěstovanouve StD J. N. Štěpánkem. T. hledal rovnováhu mezi uměleckými ideály a reálnými možnostmi divadelního provozu nebo požadavky lidového publika. Proti Štěpánkovu repertoáru propagoval dílo Klicperovo a hry ze života měšťanských a lidových vrstev (Kotzebue, Raupach). Svou dramaturgickou koncepci prakticky realizoval nejprve v ochotnickém Kajetánském divadle, které se stalo platformou mladé generace z okruhu Květů (K. H. Máchy, J. Malého, B. Jablonského, K. Sabiny ad.) a začínajících herců (J. J. Kolára, J. Kašky aj.) a v němž se snažil pozvednout inscenační tvorbu a veškerou divadelní práci na profesionální úroveň. Vznik a působnost scény znamenaly také rozšíření dosud nevelkého dosahu českého divadla, které bylo nutným předpokladem k tomu, aby divadlo mohlo plnit funkci spolutvůrce české společnosti. Proto T. podporoval činnost ochotníků v Praze i mimo Prahu, hostoval v jejich představeních (např. 1840 v Plzni, 1841 v Nymburku, 1845 v Kutné Hoře), propagoval ustavení kočujících společností (Cestující společnosti herecké, 1845), stál u zrodu první z nich (společnost J. A. Prokopa, 1849), byl jejím dramaturgickým poradcem a několikrát u ní hrál (1850 v Kutné Hoře – také režíroval, 1851 v Příbrami). Navzdory úředně znemožněnému angažmá ve Stögerově Novém divadle v Růžové ul. spoluutvářel svými překlady a původními hrami jeho repertoár a anonymní režijní spoluprací i inscenační produkci. Po brzkém zániku této první samostatné české scény podnikal 1845–46 s F. L. Riegrem a dalšími přípravné akce k založení Jednoty pro divadlo české (budoucího provozovatele českého divadla), které však ztroskotalo na byrokracii vídeňské vlády. 1846–51 jako dramaturg českých her ve StD a po otevření Arény ve Pštrosce (1849) i jako vrchní režisér profiloval české divadlo v duchu svého ideového programu. Poskytl prostor původním novinkám a domácí produkci obohatil řadou vlastních her (byl povinen dodávat ročnědvě nové hry a šest překladů). Žánrové těžiště T. dramaturgie zacílené k lidovým a nižším středním vrstvám tvořily tzv. obrazy ze života a dramatické báchorky, odpovídající mentalitě a nárokům těchto skupin, v revolučních letech 1848–49 pak vlna her s náměty z českých dějin, vyjadřujících prostřednictvím historických dějů aktuální zápas o národní a státní práva. Se zvýšeným podílem dramatiky zobrazující soudobý život a typy „obyčejných“ postav souvisela proměna hereckého stylu. Oproti klasicistnímu typovému herectví, ostentativně teatralizovanému projevu a vyznačení základních rysů postav T. prosazoval věrohodnější charakteristiku a uplatnění výstižného životního detailu. Závěr jeho působení na stavovské scéně probíhal pod silným tlakem umělecké opozice (ztělesňované J. J. Kolárem, F. B. Mikovcem), kritizující koncepci lidového a výchovného divadla zvláště po stránce dramaturgické, která neuspokojovala vyšší kulturní nároky a byla považována za brzdu rozvoje českého divadla.
V posledních pěti letech života uskutečňoval svou představu národního divadla u kočujících společností, které chápal jako nutný předstupeň stálého profesionálního divadla, jako školu herců i publika. Patrně v době nástupu ke Kullasovi sepsal Divadelní řád, obsahující v paragrafech týkajících se převážně herců souhrn zásad a požadavků, jež měly zkvalitnit divadelní práci (odpovědná příprava, zkoušky, studium rolí, zápověď improvizací), zajistit spolehlivý chod a spořádané poměry v souboru (při zkouškách a představeních zakazovaly požívat alkohol a kouřit, herec se neměl vzdalovat z města bez ohlášení apod.). T. zásluhou se v první polovině padesátých let Kullasova a posléze Zöllnerova společnost staly průkopníky českého kočujícího divadla a za útlumu veřejného života sehrály významnou kulturní i společenskou roli.
Umělecky nejzávažnější část T. mnohostranného díla představuje jeho tvorba dramatická. V první etapě navazovala na snahy předchozí generace o vytvoření dvou dramatických typů: vysokého básnického dramatu a pražské lokální frašky. Pokusy o první z těchto typů, jimiž byly historické hry Výhoň Dub (kterým 1832 debutoval, text zničil) a neuvedený Břeněk Švihovský, neznáme. Fidlovačka s hudbou F. Škroupa představuje osobitý pandán k lokální vídeňské frašce a rozvíjí starší náběhy k české lokální hře (Šedivý: Masné krámy). Na pozadí velikonoční pouti, původně slavnosti pražských ševců, se jako ve filmu pohybují typické figurky z různých společenských vrstev, od prostého lidového a řemeslnického živlu po zpanštělé odrodilce a zbohatlíky. Charakteristika postav je dotvářena diferencovanými jazykovými prostředky: Jadrnou češtinou mluví lidové postavy, česko-německá hatmatilka zesiluje komičnost poněmčených postav. Jazyk dramatu se tu sbližuje se soudobou hovorovou češtinou, což se projevuje i v dalších hrách. Jednotlivé obrazy jsou proloženy písněmi (budoucí hymna Kde domov můj) a tanci, celek vyznívá jako oslava české řeči a národa. Na rozdíl od jednoznačné zábavnosti vídeňské lidové frašky plní u T. tento žánr i funkci národnostně výchovnou. Fidlovačka, která má zakladatelský význam pro žánr hudební komedie a operety v Čechách, při premiéře propadla. Pro obecenstvo, dávající přednost zábavným kouzelným báchorkám, byl její „všední“ děj a postavy málo atraktivní, nepřikrášlené líčení skutečnosti se vymykalo ze soudobých estetických norem. Po neúspěchu Fidlovačky se T. obrátil k historickým a legendárním námětům (Čestmír, 1835; Slepý mládenec, 1836; Bruncvík, 1842). Bohatým dějem, patetickým jazykem a romantickým koloritem jsou dramata poplatná technice přežívajících rytířských her, v duchu T. ideje národa jako rodiny představují kritiku nihilistického rozervance, který se svou individuální vzpourou proti konvencím dostává do rozporu s potřebami národního kolektivu, ale nakonec se dává na pokání a vrací se zpět. T. dramatická tvorba kulminovala v období 1845–51 a tvořily ji tři žánrové okruhy: činohry nebo obrazy ze současného života, báchorky a historická dramata. V obrazech ze života (Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce, Flamendr aneb Co mu přece pomohlo, Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, Bankrotář a kramářka, Chudý kejklíř aneb Noční navštívení) navázal na typ měšťanského dramatu se sociálními a ekonomickými konflikty, které však rozvíjel v rovině morální a charakterové, řešil je sentimentálně a soucitem ve prospěch tradičních hodnot (rodina, vlast), jejichž narušení prožívají postavy emocionálně. Nejdramatičtější z této skupiny je Paličova dcera s postavami vykreslenými v ostrých kontrastech; zobrazuje konflikt chudé a ušlechtilé dívky s maloměstským prostředím, které ji odsuzuje za vinu otce. T. dovedně využil melodramatické schéma nevinné oběti, ale zasadil je do dobových reálií tak, že drama nekončí šťastně, hrdinka odchází a zlo zůstává; hra se tak blíží k pozdějšímu typu kriticko-realistického dramatu. V jevištních báchorkách (Strakonický dudák aneb Hody divých žen, Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec aneb Zlatohlav kníže krkonošské, Jiříkovo vidění, Čert na zemi, Lesní panna aneb Cesta do Ameriky) rozvíjel typ vídeňské kouzelné hry (Raimund, Nestroy) charakteristicky lidovým prolínáním světa reálného a pohádkového s nadpřirozenými bytostmi. Přirozený svět lidí s idealizovanou morálkou je narušen negativní vlastností hlavního hrdiny (nezkrotným furiantstvím, rozervaností, zaslepeností, touhou po mamonu), který se většinou vydává na pouť do neznámého světa s nadějí ve splnění svých tužeb. Ocitá se však ve stavu ohrožení, za pomoci nadpřirozených bytostí a trpělivě milujícího partnera překoná nebezpečí a po závěrečném prozření se kajícně vrací domů, do klidné a skromné existence. Přirozený svět se opět vrací do původní rovnováhy. Hlavním motivem je láska (milenecká, mateřská, láska k rodině či vlasti), schopná překonat všechny překážky a chránit člověka před svody cizího, nebezpečného světa. Do uvolněné kompozice vkládá T. tance, a zejména písně a kuplety, které lapidárně vyjadřují mravní poselství nebo mají zřetelně časový ráz. Historická dramata (Jan Hus, kazatel betlémský, Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, Žižka z Trocnova a bitva u Sudoměřic, Staré Město a Malá Strana, Měšťané a študenti čili Dobývání Prahy od Švédů) představují vrchol vážné dramatické tvorby národního obrození. T. zde opouští techniku romantických rytíren i osudovou fatalitu a legendárnost, hrdiny národních dějin staví na pozadí konkrétnější a objektivnější znalosti historie. Dramata sycená revoluční atmosférou kolem roku 1848 se stala tribunou k hlásání už nejen sociálně a morálně, ale především politicky akcentovaných národních idejí a ideálů. Hry nesené vlnou dobového sebevědomého a optimistického patosu prezentují hrdinné postavy českých dějin jako monumentalizované a idealizované vzory uvědomělého národovectví. Tyto hranice překračují pouze Krvavé křtiny, kde svár dvou koncepcí národa míří k univerzálnějšímu dramatu a k hledání identity jedince v české historii. T. původní dramatiku uzavírá nedochovaná hra Petr Veliký čili Carův syn před soudem (zakázána před premiérou ohlášenou na 1. 1. 1851), inspirovaná tragédií K. L. Immermanna Alexis. Na okraji prací pro divadlo stojí slavnostní scény, předehry a dramatizované prology k různým příležitostem (Pouť k chrámu umění, 1846; Slovanská lípa, 1849, aj.), které mají hodnotu dokumentů vlasteneckého života Prahy a autorovy aktivní účasti na veřejném dění.
Dramatická tvorba tvořila součást T. jednotného programu, podle něhož mělo být divadlo věcí celého národa, odrazem i projevem jeho kolektivního života, tribunou ještě neuskutečněných národních i morálních ideálů. V tomto duchu T. zobrazoval současný život města a vesnice s jeho dobovými sociálními konflikty, předváděl velké postavy české historie, dojímal pohádkovými příběhy o idylických návratech ztracených synů do vlasti-rodiny. Nebyl uměleckým novátorem, vycházel ze vžitých, snadno přístupných a srozumitelných forem, umožňujících popularizovat vlastenecké a morální ideje v širokých vrstvách společnosti. Na diváckou obec působil emocionálně sentimentem, bohatším a napínavým dějem, schematickými konflikty mezi kladnými a zápornými postavami; hry mají mnoho společného s melodramaty. Dokázal se vcítit do nejrůznějších typů postav a jako obratný stylista je vynalézavými mluvními obraty a bohatým jazykem plasticky charakterizoval, poutavě vystihl i atmosféru prostředí. Jeho tvorbu lze zahrnout do proudu rakouského biedermeieru, s nímž má společnou snahu překonávat sociální, náboženské i národnostní spory většinou smírně, nezaměřovat se na znepokojivá témata subjektivně pojatého romantismu, např. tragiku lidské existence (K. H. Mácha), nebo je soudit, ale hledat oporu v pozitivních hodnotách a akceptovat předem dané mravní normy a národní zájmy, výchovu k odpovědnosti, práci a harmonii třeba i skromného života. V rámci tohoto pojetí T. dokázal mnohé konflikty psychologicky prohloubit a přiblížit k realističtějšímu zobrazení skutečnosti. Jeho dramatická tvorba vznikala v těsném kontaktu s divadelní praxí, kterou důvěrně znal jako herec, dramaturg a kritik. Nejintenzivněji psal v době dramaturgického působení ve StD, kdy vznik nových her stimulovala i povinnost dodat stanovené penzum. Neváhal přejímat cizí náměty a celé kostry her jiných autorů (předlohou pro Čestmíra byl Ebertův Czestmir, pro Paní Marjánku Kotzebuova hra Das Kind der Liebe, pro Jana Husa Schierovo drama Johannes Hus). Tvořil velmi rychle a pohotově, což mnohé hry poznamenalo nedopracovaností.
Repertoár českého divadla rozhojnil četnými překlady, které pořizoval od počátku třicátých let. Podle dobových zvyklostí přizpůsoboval hry domácímu prostředí, vsouval do nich aktuální motivy a ozvuky současných událostí (kupř. Angely: Das Fest der Handwerker → Řemeslnická merenda). Od původních textů se nezřídka podstatně odchyloval a přetvářel je natolik, že jeho překlady jsou zároveň autorskými adaptacemi (např. Kola: Der letzte Zwanziger → Poslední desetník; Bayard: Gamin de Paris → Nalezenec; Varry: Monarchenspiegel → Císař Josef II.), zkombinoval i dvě hry do jedné (Told: Die böhmischen Amazonen + Klicpera: Ženský boj → České amazonky; tato adaptace způsobila, že se Klicperův Ženský boj až do 1871 vůbec nedostal na pražskou scénu); pod T. jménem byly pak tyto hry uváděny ještě v PD. V souladu se svou představou divadla pro lidové a středostavovské vrstvy tlumočil převážně texty odpovídající vkusu a nárokům tohoto diváckého okruhu. Většinou to byla lidová melodramata, vaudevillové komedie se zpěvy, frašky a historická dramata zručných autorů vídeňských (Nestroy, Bäuerle), německých (Birch-Pfeifferová, Gutzkow, Raupach, Töpfer) i francouzských (Bayard, Dennery). Velká světová dramatika zůstávala až na nečetné výjimky stranou překladatelského zájmu (Shakespearův Král Lear a falstaffovské scény z Krále Jindřicha IV., údajně Romeo a Julie a Macbeth; Schiller: závěr III. jedn. Valdštejnovy smrti). Vedle činoher a her se zpěvy překládal příležitostně také operní libreta (Rossini: Obležení Korintu; Auber: Čarovné jezero; F. Škroup: Oldřich a Božena – 1847; Donizetti: Lucrezia Borgia – 1848). Autorství překladů připisovaných T. později Turnovským (Nestroy: Opice a ženich; anon.: Škola boháče) není doloženo z jiných zdrojů, u Raupachovy hry Mlynář a jeho dítě šlo o úpravu českého přetlumočení G. Silbernágla. Jungmannova Historie literatury české informuje o rukopisném překladu Kotzebuovy jednoaktovky Chudý básník (dnes nezvěstné).
Od konce dvacátých let až do své smrti (s přestávkou 1841–45) byl herecky činný. Po epizodě u Hilmerovy společnosti hrál 1830–41 jako volontér v českých představeních StD, 1834–36 souběžně v Kajetánském divadle. Do 1837 vystupoval pod pseudonymem Skalný, 1834 používal herecké jméno Horník. 1846–50 hrál opět ve StD, od 1849 i na jeho pobočné letní Aréně ve Pštrosce, jako herec působil i po odchodu z Prahy u kočujících společností. Vytvořil mnoho rolí milovnických, charakterních i komických, ale o jeho herectví, pamětníky později značně zidealizovaném, víme málo. Podle pražských kritik velké herecké předpoklady neměl, nedostatkem byl údajně slabý a dutě znějící hlas, zmiňuje se jeho sklon k nepřirozené deklamaci a slavnostnímu, „kazatelskému“ patosu. V duchu lidovější verze romantického herectví kladl důraz na emocionální působení a na citovou spoluúčast diváka na osudech kladných i záporných postav.
T. dramatické dílo, které patří k živému odkazu minulosti, bylo v dalších historických etapách českého divadla nahlíženo velmi odlišně. Ožívalo zejména v údobích, kdy se do popředí vysouvaly mimoumělecké funkce divadla (druhá polovina 19. stol., období nacistické okupace, padesátá léta 20. stol. – tehdy bylo zneužito k propagandě ideologie komunistického režimu), zatímco v době, kdy tyto funkce slábly (meziválečná éra, šedesátá léta 20. stol.), bylo většinou vnímáno jako nesoučasné. Protichůdné přijímání T. tvorby pramení z ní samé, z napětí mezi ideovou tendencí a uměleckou hodnotou her (tento vztah není dosud kriticky zhodnocen). Spor o T. dědictví mezi těmi, kteří zdůrazňují především národnostní a výchovnou tendenci jeho díla, a těmi, kteří je odmítají z pozice zastánců existenciálních dramat jedinců, pokračuje s různou intenzitou dodnes. T. program a dílo tak stále zůstává seismografem stavu a vývoje české společnosti.
Pseudonymy a šifry
Antonín Čermák, Horník, M. Horský, Kajetán, J. K. Kopecký, F. Vladiboj Ostrý, V. Oliva, Jan Vítek, Skalný, H., H.rn-k, J. K., J. K-n., J. K.-an, J. K. T., K, K-n, T., T. H.
Hry
Vyhoň Dub, StD 1832; Břeněk Švihovský, t. zlomek in Květy české 1, 1834, s. 159–162; Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka, StD 1834, úryvek t. tamtéž, s. 405–408, kn. s tit. Fidlovačka 1877; Čestmír, StD 1835, t. 1838; Jeden za všecky, StD 1836, t. in Květy 3, 1836, s. 185–189, 195–198, kn. 1868; Slepý mládenec, StD 1836, t. 1847; Brunsvik anebo Meč a Lev, NdR 1843, t. s tit. Bruncvik, kníže české 1871; Paní Marjánka, matka pluku aneb Ženské srdce, NdR 1845, i t.; Pouť k chrámu umění aneb Zaslíbení, StD 1846, t. in Theateralmanach [Prag] 1847; Flamendr aneb Co mu přece pomohlo?, StD 1846, t. s tit. Pražský flamendr 1859; Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera, StD 1847, i t.; Strakonický dudák aneb Hody divých žen, StD 1847, též s tit. Švanda, strakonický dudák aneb Hody divých žen, Strakonický dudák aneb Noční hody divých žen, t. 1858; Zkouška o slavnosti ve Hvězdě aneb Bankrotář a kramářka, StD 1848, též s tit. inverzním, t. s tit. Bankrotář 1854; Chudý kejklíř aneb Noční navštívení, StD 1848, též s tit. Chudý komediant, t. s tit. Chudý kejklíř 1870; Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři, StD 1848, i t.; Slib národu, StD 1848; Matka Sláva, StD 1848, t. in J. Mikuláš Boleslavský: Příruční kniha pro divadelní ochotníky […], 1867; Jan Hus, kazatel betlemský, StD 1848, t. 1849; Slovanská lípa, t. in Pražský posel 1848, StD 1849; Umělcové na pouti, Prokopova spol. 1849, t. 1868; Krvavé křtiny čili Drahomíra a její synové, StD 1849, t. 1868; Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, StD 1849, t. 1862; Jiříkovo vidění, Pštroska 1849, t. 1866; Žižka z Trocnova a bitva u Sudoměřic, StD 1849 (pseud. K. V. Kopecký), t. s tit. Žižka z Trocnova 1869; Čert na zemi, StD 1850, t. 1868; Lesní panna nebo Cesta do Ameriky, Pštroska 1850, t. 1869; Měšťané a študenti čili Dobývání Prahy od Švédů, Pštroska 1850, t. s tit. Měšťané a študenti aneb Oblehnutí Prahy od Švédů 1870; Sňatek panovníkův, Zöllnerova spol. 1854, t. in Divadelní hry od J. K. T. III, b. d.; Slavnostní hra v předvečer narozenin nebo jmenin J. M. císaře a krále českého, t. in J. Mikuláš Boleslavský: Příruční kniha pro divadelní ochotníky […], 1867; Slavnostní hra k Novému roku, t. tamtéž; Staré Město a Malá Strana, t. 1868, Severočes. div. Liberec 1955. ■ Souborně: Divadelní hry a umělecké rozpravy (Spisy J. K. T. XI–XIV), 1890–92; Hry (J. K. T. sebrané spisy VII), 1901; Spisy dramatické (Sebrané spisy J. K. T. III), 1907; Hry (Spisy J. K. T. VII, X), 1923; Dramatické báchorky (Spisy J. K. T. XIX), 1953; Dramatické obrazy ze života (Spisy J. K. T. XVIII), 1954; Historická dramata (Spisy J. K. T. XX), 1954; První dramata (Spisy J. K. T. XVII), 1957.
Překlady a úpravy
A. Fischer: Obležení plzenské leta 1434, StD 1831; W. Vogel dle E. T. A. Hoffmanna: Dědičná smlouva pánů Těchobuzských [Der Erbvertrag], StD 1831, t. 1872; P. A. Wolff: Preciosa, StD 1831, též s tit. Preciosa, spanilé děvče cikánské, t. 1871; J. L. Deinhardstein: Vdovec, StD 1832, t. 1835; R.-Ch. G. de Pixérécourt, ú. T. Hell: Ali Baba aneb Čtyřicet loupežníků, StD 1833; I. F. Castelli: Dvě šelmy [Die Domenstikenstreiche], t. in Jindy a nyní 1833, s tit. Oba šelmy Kajet. div. 1834, kn. s tit. Obě šelmy 1853; E. Raupach: Pašáci/Pašerové aneb Schůzka u Kočičí hory [Der Wechsler], StD 1834, t. 1838; J. A. Törring: Kaspar Torinský aneb Výstraha ducha strážného v kamenné chodbě, StD 1834; J. W. Lembert: Václav Outrata a podivné příhody jeho po zemi a pod vodou [Fortunatus Abenteuer], StD 1834, později s tit. Hejsek a provazník aneb Cesta pro perlu a obrázek, úryvek t. s tit. Václavík Outrata a podivné příhody jeho na zemi a pod vodou, in Květy české 1, 1834 s. 133n.; W. Shakespeare: Král Lear aneb Nevděčnost dětenská, StD 1835, t. in Literární archiv I, 1966; F. Schiller: Smrt Waldsteinova, úryvek StD 1836; J. L. Deinhardstein: Jan Sachs aneb Švec a zpěvák norimberský, StD 1837, i t.; J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch: Nalezenec [Le Gamin de Paris], t. 1837, StD 1838; J. Nestroy: Enšpigl aneb Každou chvílku nějaké čtveráctví, StD 1838, t. 1869; A. v. Kotzebue: Panna sluneční, StD 1839; K. Töpfer: Matka a dcera aneb Milující a nemilovaní, StD 1839, t. 1841; K. Meisl: 1739 – 1839 – 1939 aneb Dvěstěletý sen starého Pražana, StD 1839, i t. s inverzním tit.; E. Raupach: Robert ďábel, StD 1840, t. s tit. Kníže ďábel 1872; A. Cosmar dle P. Calderóna: Láska v nárožním domě, t. 1841, ochotn. Německý [Havlíčkův] Brod 1844, Prokopova spol. 1849; F. v. Holbein dle F. L. Schrödera: Pantofel a kord, NdR 1842 (pseud. J. Novotný), t. 1872; K. Gutzkow: Srdce a svět aneb Milenka a manželka [Werner oder Herz und Welt], NdR 1842, t. 1845; W. A. Gerle: Noc před Novým rokem aneb Ponocný na redutě, NdR 1842, t. 1870; F. X. Told, h. A. E. Titl: Čarovný závoj aneb Malíř, víla a hospodská, NdR 1843, t. 1893; F. X. Told, V. K. Klicpera: Nové amazonky aneb Ženy a muži v rozbroji, NdR 1843, t. s tit. České amazonky aneb Ženská vojna 1870; anon.: Sanice u Řetězového mostu aneb Řezník z Brandejsa, StD 1843; anon.: Čarodějná věž v horách krkonošských aneb Náramek, zvon a ostruha, NdR 1844 (pseud. J. Novotný, dub.); Ch. Birch-Pfeifferová: Jan Gutenberg, vynálezce kněhotisku, NdR 1845 (pseud. V. Oliva); F. L. Schirnding: Život ve snách aneb Švec, postilion a lord, StD 1845, t. 1872; A. Bäuerle: Paleček na cestách v Brně a ve Vídni, StD 1845; J. Nestroy: Děvče z Karlína čili Všecko přijde najevo [Das Mädl aus der Vorstadt], StD 1846, t. 1873, hráno i s tit. Plzeňské švadleny; týž: Tajnosti šedivého domu aneb Jak zejskal, tak vejskal, StD 1846; A. Dennery, G. Lemoine: Spanilá Savojanka v Paříži, StD 1846, t. 1869; Ch. Birch-Pfeifferová: Mlynářovy dcery aneb Sen hraběte Voldemára, StD 1846; J. Nestroy: Nepatrný člověk aneb Čest si musí hájit každý, StD 1846; K. Töpfer: Nestálé dary lidského štěstí aneb Jeden v bohatství, druhý v chudobě [Gebrüder Foster oder Das Glück mit seinen Launen], StD 1847, později hráno s tit. Bratři Fostrové aneb Nestálé dary lidského štěstí; H. Börnstein dle A. Dennery, J. de Mallian: Muka chudé ženy aneb Síla mateřského srdce [Marie-Anne oder Eine Mutter aus dem Volke], StD 1847, t. 1860; G. Raeder: Skalní duch aneb Artezská studně, StD 1847, též s tit. Skalní duch aneb Cesta artezskou studní, Cesta artezskou studní do Afriky, t. s tit. Středem země do Afriky aneb Skalní duch 1877; A. Bäuerle: Zeman ze starého času aneb Láska všude vítězí [Rokoko], StD 1847, t. s tit. Zeman ze starého času aneb Cop a frak 1871; A. Klingemann: Doktor Faust aneb Pekelní/á nevěsta, StD 1847, t. s tit. Doktor Faust aneb Nevěsta z pekla 1872; K. F. Hensler: Vodní žínka z Vltavy a rytíř z Točníku aneb Podivné zjevení za dnů svatebních [Das Donauweibchen], StD 1847 (šifra J. K. T.); anon.: Jan Nepomucký, kanovník pražský, StD 1848, t. 1872; A. Varry: Císař Josef aneb Oběť synovské lásky [Das Monarchenspiegel], StD 1848, t. s tit. Císař Josef Druhý 1873; E. Raupach: Jenerál a profesor aneb Tak to bylo před sto lety, StD 1848, t. 1865; A. E. Wollheim: Zaklený plavec aneb Třistaletý bludič po vodách, StD 1849; M. Stegmayer: Rochus Perníček aneb Nešťastná cesta pro nevěstu, StD 1849 (pseud. J. Horský, dub.); F. Hebbel: Genovefa, žena nejctnostnější, StD 1849, t. s tit. Jenovefa 1870; L. Angely: Řemeslnická merenda [Das Fest der Handwerker], Pštroska 1849, t. 1867; Ch. Birch-Pfeifferová: Sládkova dcera a panská rodina, StD 1850, t. 1856; F. Kaiser: Kněz a voják aneb Bitva u kláštera skalického, StD 1850, též s tit. Mnich a voják, t. 1868; anon.: Princ a havíř aneb Kterýpak jest ten pravý?, StD 1850, t. s tit. Princ a havíř aneb Který je ten pravý Václav 1872 (pseud. M. Horský, dub.); N. I. Kola: Poslední desítník, StD 1851, přepr. s tit. Poslední dvacetník, StD 1851, t. s tit. Poslední desetník 1869, později hráno s tit. Kryšpín a kmotra; T. Hell dle T. B. D’Aubignyho: Život za přítele aneb Zrada vděčného srdce, Pštroska 1851, t. 1870 (pseud. K. Doskočil, dub.); A. Berla: Venkovský poslanec aneb Jen s pravdou ven! [Ein alter Deutschmeister], Pštroska 1851, t. 1868 (pseud. A. Čermák); J.-F.-A. Bayard dle H. de Balzaka: Lakomec a jeho dcera, StD 1852 (pseud. K. Uhlíř); F. Kaiser: Darebák aneb Dobré jádro v špatné skořápce, Pštroska 1855, t. 1860 s tit. Dareba (pseud. J. K. Kopecký); K. Töpfer: Pěnkava a Čížek [Rosenmüller und Finke oder Abgemacht], StD 1856, i t.; A. v. Kotzebue: Dva lístky, ochotn. Kutná Hora 1869, i t.
Teatralia
Souborně: Divadelní referáty a stati (Spisy J. K. T. XV), 1960 [obs. Cestující společnosti herecké, Květy 1845; Nebezpečný proslov, Včela 1848; O stavení českého divadla, Pražský posel 1851; Divadelní řád, rkp., LA PNP, ad.].
Role
Hilmerova spol.
Rudolf (T. Körner: Hedvika), Bolemír (V. K. Klicpera: Loketský zvon), Císař Maxmilian (J. L. Deinhardstein: Jan Sachs), Otomar (H. Cuno: Loupežníci na Chlumu), Karl Windischgrätz (J. N. v. Kalchberg: Wilfing von Stubenberg, něm.), Karl Leiden (anon.: Der felsene Mann) – 1829.
Kajetánské div.
Jan (V. K. Klicpera: Žižkův meč) – 1834.
StD
Poňatovský (Ch. A. Vulpius: Syta Mány aneb Karel XII. u Bendru) – 1830; Maxmilian (F. Schiller: Loupežníci) – 1831; Ladoň (V. K. Klicpera: Žižkův meč), Křepelka (T. Körner: Ponocný), Kozelka (J. K. Tyl, h. F. Škroup: Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka) – 1834; Jan (I. F. Castelli: Oba šelmy), Hájek (A. v. Kotzebue: Což si mne žádná nevezme?), Čestmír (J. K. Tyl: Čestmír), Šašek (W. Shakespeare: Král Lear aneb Nevděčnost dětenská) – 1835.
Spol. K. Fallerové
Ringelstern (E. v. Bauernfeld: Bürgelich und Romantisch) – 1836.
StD
Ivan (V. K. Klicpera: Jelen), Klih (J. Nestroy: Zlý duch Lumpacivagabundus aneb Ludařský trojlist), Hynek (J. K. Tyl: Jeden za všecky) – 1836; Jan Sachs (J. L. Deinhardstein: Jan Sachs aneb Švec a zpěvák norimberský), Aron Bauchem (J. N. Štěpánek: Čech a Němec aneb Mlejn na hranicích), Třeštihlav (F. Raimund: Krakonoš a nevlídník), Krasník (E. Vocel: Harfa neb Vina a trest), Ferina (A. v. Kotzebue: Nájemník Kmínek z Ploškovic), Vít (J. K. Tyl: Slepý mládenec) – 1837; Koloredo (J. N. Štěpánek: Obležení Prahy od Švejdů aneb Věrnost a udatnost česká), Bohuslav (V. K. Klicpera: Blaník aneb Zdeněk Zásmucký), Kouzelník (J. A. Gleich: Krkonošský kouzelník aneb Troje přání), Kolovrat (V. K. Püner: Císař Karel IV. v Pise), Hynek (J.-F.-A. Bayard, E. Vanderburch, ú. J. K. Tyl: Nalezenec), Klenovský (I. F. Casteli: Dva přátelé a jediný kabát), Faust (J. F. Schink dle W. Shakespeara: Faust druhý aneb Tak se krotí zlé ženské), Karel VII. (F. Schiller: Panna Orleanská) – 1838; Kuklovín (V. K. Klicpera: Soběslav a Bedřich aneb Boj o knížecí korunu), Don Alonzo (P. A. Wolff, h. C. M. v. Weber: Preciosa), Rychnovský (E. Raupach: Mlynář a jeho dítě), Aubry (R.-Ch. G. de Pixérécourt: Aubryho pes aneb Vražda v lese u Bondy), Basanio (W. Shakespeare: Benátský kupec) – 1839; Jaromír (J. Picek: Vilém Rožmberk aneb České srdce poklad nejdražší), Javorník (J. N. Štěpánek: Čech a Němec), Silvin (C. Goldoni, ú. F. L. Schröder: Trufaldýn, sloužící dvou pánů), Franc (F. Schiller: Loupežníci), Edouard (E. Scribe, E. Vanderburch: Malíř), Trčka (F. Schiller: Wallenstein) – 1840; Havelka (E. Souvestre, E. Devrient: Fabrikant), Milovín (F. Raimund: Diamant krále duchů) – 1841; Adolf (J. K. Tyl: Flamendr aneb Co mu přece pomohlo?) – 1846; Kolinský (týž: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera) – 1847; Bavor Strakonický (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Rekordat (J. K. Tyl: Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři) – 1848; Albík z Uničova (týž: Jan Hus, kazatel betlemský), Čížek (H. Börnstein: Zámecké schody a Ostruhová ulice aneb O jedno patro níž), Vojtěch (V. K. Klicpera: Blaník aneb Rytíř Zdeněk Zásmucký), Karel Gustav, král švédský (F. Turinský: Pražané v roku 1648) – 1849; Mikuláš z Husi (J. J. Kolár: Smrt Žižkova) – 1850.
U ochotníků
Milínský (S. K. Macháček: Ženichové) – Plzeň 1840; Sekáček (J. K. Tyl: Paní Marjánka, matka pluku), Sosnomil (V. K. Klicpera: Jan za chrta dán) – Kutná Hora 1845.
Kullasova spol.
Don José de Santarem (Dumanoir, A. Dennery: Don Cesar de Bazano aneb Zasnoubení před popravou), Tomáš + Alamir (J. K. Tyl: Strakonický dudák aneb Hody divých žen) – 1851; Valenta (týž: Pražská děvečka a venkovský tovaryš aneb Paličova dcera) – 1852.
Zöllnerova spol.
Božepor Žďárský (J. K. Tyl: Slepý mládenec), Smil Hornov (V. K. Klicpera: Staročeský soud), Stojmír (J. K. Tyl: Brunsvik aneb Meč a Lev), Opat Kunrád (F. B. Mikovec: Záhuba rodu Přemyslovského), Poctiva (F. Kaiser: Chyba lávky), Bedřich Stierlehn (A. Dumas st.: Hrabě Herman), Voorst (R.-Ch. G. de Pixérécourt, V. Ducange, ú. J. W. Lembert: Kat amsterodámský) – 1853; Hrabě St. Germain (A. Delacour, Lambert-Thiboust: Slepá nevěsta), Baron Bonicard (A. Dennery, G. Lemoine: Spanilá Savojanka), Hájek (R. Benedix: Vězení) – 1854; Vladař (A. v. Kotzebue: Hrabě Beňovský) – 1855; Zikmund Herzog (J. K. Tyl: Chudý kejklíř) – 1856.
Prameny a literatura
LA PNP: osobní fond, inventář → M. Sládek, 1994. Archiv města Plzně: další část pozůstalosti. Regionální muzeum Teplice: sign. MD 6, TPE 001, nedat. cedule spol. E. Prevora, Hanns Klachel von Przelautsch [Herr von Grünthal – Till]. ■ J. Procházka: Pražská dramaturgie J. K. T. 1831–56. Soupis T. jevištní tvorby, 1954; M. Laiske: J. K. T. Soupis literárního díla, 1957. ■ Dr. [J. K.] Chmelenský: Divadlo české…, ČČM 5, 1831, s. 448 + ref. Čestmír, Česká včela 2, 1835, s. 150–152, 158–160; K. Püner, ref. Krakonoš a nevlídník, Květy 4, 1837, příl., s. 31 [T. herectví]; J. Čejka: J. K. T., Květy 11, 1844, s. 290n.; nesign. [F. B. Mikovec], nekrolog, Lumír 6, 1856, s. 692n., 739–741, 764–766, 787–790 → Pražská Thálie kolem 1850, 2010; V. Filípek: J. K. T., jeho snažení a působení, 1859; J. E. Sojka: J. K. T., Naši mužové, 1862, s. 312–365; P. M. Veselský: Malý dodatek k životopisu J. K. T., Lumír 2, 1866, s. 77; nesign.: J. K. T., tamtéž, s. 138–140, 152–157; nesign. [J. Arbes]: J. K. T., Národní listy 4. 2. 1878; E. Krásnohorská: J. K. T., Osvěta 8, 1878, s. 81–97, 179–193, 447–461, 495–509; nesign. [J. Neruda]: J. K. T., Humoristické listy 30, 1878, s. 41n. → Podobizny I, 1951; nesign.: Památce Tylově, Světozor 12, 1878, s. 74; J. L. Turnovský: Mistr Jan Hus na jevišti, Divadelní listy 2, 1881, s. 13n. + J. K. T. Obraz životopisný, in Spisy J. K. Tyla XIII, 1881, s. 335–613 + O životě a působení J. K. T., 1881 + Život a doba J. K. T., 1892; F. Bačkovský: Začátky a rozvoj dramatického básnictví českého, Květy 5, 1883, d. 2, s. 546–549; J. Arbes: Tylův had z ráje, Divadelní list 2, 1887, č. 35, s. 1–3, č. 36, s. 1–3 → Ze zákulisí, 1888 a Silhouetty divadelní [1904] + J. K. T., Národní politika 27. 1. 1890 → Z divadelního světa, 1954 + Tylovy první dramaturgické pokusy, Česká politika 3. 2. 1890 → Theatralia I, [1912]; Teuber III, s.294–324, 371–417; F. A. Šubert: O J. K. T., Osvěta 29, 1899, s. 350–353; J. L. Turnovský: T. Paličova dcera, Meziaktí 2, 1901/02, č. 107; J. Máchal in sb. Literatura česká devatenáctého století II, 1903, s. 757–787 + O J. K. T., 1906, s. 3–42; J. Kamper: J. K. T., Divadlo 4, 1905/06, s. 284–288, 319–322, 345–348; V. Štech: J. K. T., Divadelní list Máje 2, 1905/06, s. 229–232; J. Vlček: K padesátému výročí úmrtí Tylova, Lumír 34, 1905/06, s. 456–463; F. X. Šalda: J. K. T., Novina 1, 1908, s. 84–86 → Kritické projevy VII, 1956; P. Nebeský: O J. K. T., Divadlo 6, 1907/08, s. 364–370, 390–396, 414 až 419, 438–441, kn. 1908; I. Lach: T. in početki češkega gledališča, Slovan [Ljubljana] 8, 1910, s. 59–61, 78–80; J. Vondráček: Počátky českých kočovných divadelních společností, Budivoj 2., 12. a 23. 6. 1914; K. Mašek: Šest desetiletí po smrti T., Zlatá Praha 33, 1915/16, s. 487–489; A. Fencl: T. a české herectví, Národní listy 4. a 5. 11. 1916; O. Fischer: K dramatu, 1919, s. 15–18; V. Tille: T. Strakonický dudák, Jeviště 2, 1921, s. 280–282; F. Strejček: Jak náš T. překládal, Zvon 23, 1922/23, s. 104n., 120–122, 134n.; M. Hýsek: K politickému významu her T., Lumír 51, 1924, s. 429–434, 474–478; F. Strejček: J. K. T., 1925 + Český herec podle J. K. T., Československé divadlo 4 (9), 1926, s. 168–171; P. Picka: O dramatické tvorbě J. K. T., Komedia 1, 1925/26, s. 170–174, 191–196; M. Hýsek: Doslov k J. K. T.: Fidlovačka, 1926 + J. K. T., 1926; K. Engelmüller: Náš přítel T., Československé divadlo 4 (9), 1926, s. 2–8; S. Lom: T. idealismus, tamtéž, s. 167n.; M. Laudová-Hořicová: J. K. T. – učitelem divadelního dorostu, tamtéž, s. 172–174; K. Želenský: J. K. T., Divadlo 6, 1926, s. 7–9, 22n.; F. Götz: J. K. T. a dnešek, Národní osvobození 11. 7. 1926; A. Novák: T., Lidové noviny 11. 7. 1926; V. K. Blahník: J. K. Tyla had z ráje. Život – Divadlo, 1926 + J. K. T., 1926; B. Vavroušek: J. K. T., český buditel, spisovatel a spolutvůrce národní hymny Kde domov můj, 1926; A. Grund: T. překlady z Nestroye, Listy filologické 55, 1928, s. 241–253; K. H. Hilar: Fidlovačka hrou těžké hodinky národa, Národní divadlo 9, 1931/32, zvl. č. Národní divadlo všesokolskému sletu [červen] 1932, s. 8–10; F. Strejček: T. drama životní, 1932; V. Jirát: J. K. T. und Goethes Faust, Germanoslavica 2, 1932/33, s. 109–113; Jan Bartoš: Národní divadlo a jeho budovatelé, 1933, s. 39–44; M. Rutte: Slavný osud Fidlovačky, Národní listy 23. 12. 1934; V. Jirát: K ovzduší a pramenům T. písně Kde domov můj, in sb. Kde domov můj, usp. H. Humlová, Brno 1934, s. 16–23; F. Strejček: Jak došlo k Fidlovačce, Československé divadlo 17, 1934, s. 275–282; J. B. Pichl: Vlastenecké vzpomínky, vyd. M. Hýsek, 1936, zvl. s. 72–75, 117–121, 143, 235n.; H. Jelínek: J. K. T. et les débuts du théâtre tchèque, L’Europe centrale 11, 1936, s. 428n.; nesign. [A. Hadač]: Třeboňské vzpomínky na J. K. T., 1936; J. Karásek ze Lvovic: J. K. T., České postavy III, 1941, s. 7–17; J. Sajíc: J. K. T., in sb. České umění dramatické I, Činohra, red. F. Götz, F. Tetauer, 1941, s. 41–53; J. Teichman: J. K. T., Postavy českého divadla a hudby, 1941, s. 48–50; F. Strejček: T. Fidlovačka, 1945; K. Engelmüller: Trocnovský hrdina v českém dramatu, Z letopisů českého divadelnictví I, 1946, s. 162–174; J. Honzl: Hus z revolučního roku 1848, Otázky divadla a filmu 1, 1945/46, s. 35–43 + O úpravě Kutnohorských havířů J. K. T., tamtéž 4, 1948/49, s. 223–234; A. Pražák: T. Strakonický dudák, České obrození, 1948, s. 365–367; Z. Nejedlý: J. K. T., Var 1, 1948, s. 257 až 269; F. Hampl: J. K. T., buditelský účastník r. 1848, 1948; F. Černý: Kapitoly z dějin české divadelní kritiky. J. K. T., Divadlo 1, 1949/50, s. 432–438; J. Hájek: J. K. T., básník revolučního r. 1848, Brno 1950 + O nový poměr ke klasikům našeho dramatu, Lidové noviny 4. 2. 1951; M. Ivanov: Odkaz J. K. T., Svět práce 1, 1951, č. 28; J. Procházka: Objevné nálezy nových her J. K. T., Svobodné slovo 5. 5. 1951 + J. K. T. a hudební život českého obrození, tamtéž 9. 8. 1951+ Dramatizace Balzaka z Tylovské dramaturgie, tamtéž 28. 10. 1951; J. Frejka: J. K. T. a jeho začarovaný svět, in J. K. T.: Strakonický dudák, 1951, s. 91–95; J. Kopecký: K Strakonickému dudáku na našich jevištích, Divadlo 2, 1951, s. 44–56 + T. dvakrát cenzurovaný, tamtéž, s. 58n.; sb. Živý odkaz J. K. T., 1952 [konference na Dobříši 1951]; H. Hrzalová: Historická dramata J. K. T., dipl., FF UK 1952; M. Kačer: K repertoáru Kajetánského divadla, Divadlo 3, 1952, s. 1121; J. Procházka: Osudy T. dramatu o J. Husovi, Socialistický směr 4, 1952, č. 1, s. 28 až 30 + T. Jan Hus a c. k. rakouská cenzura, Národní divadlo 29, 1953/54, č. 10, s. 24–34; J. Hájek: Doslov, in J. K. T.: Dramatické báchorky, 1953, s. 457–76 + Doslov, in J. K. T.: Historická dramata, 1954, s. 574–593; A. Bejblík: K T. překladu Krále Leara, Lidová demokracie 7. 1954; G. Leščinskaja: J. K. T., in J. K. T.: Izbrannoje, Moskva 1954, s. 3–25; O. Vočadlo: J. K. T. a Shakespeare, in sb. Listy z dějin českého divadla I, 1953, s. 9–26; F. Černý: Ohlas premiéry T. Jana Husa v divadelní kritice r. 1848, tamtéž, s. 231–237; J. Kopecký: Konflikt Mikovec – T. v zrcadle úředních dokumentů, tamtéž, s. 241–248; V. Procházka: Od improvizace k T., in sb. Listy z dějin českého divadla II, 1954, s. 9–51; A. Jedlička: K jazykové a slohové stránce T. divadelních her, Naše řeč 37, 1954, s. 73–86; M. Kačer: Doslov, in J. K. T.: Dramatické obrazy ze života, 1954, s. 462–474 + Paní Marjánka ve vývoji tvůrčí metody J. K. T. dramatika, Česká literatura 2, 1954, s. 29–40; J. Hájek: Velké drama, objevené po stu letech, Divadlo 6, 1955, s. 405–414; F. Černý: Nástin dějin českého divadla III, Národní obrození, 1955, s. 125–245; Buditel, sborník k 100. výročí úmrtí, Plzeň 1956; V. Justl: Dramatik vskutku národní, in J. K. T.: Strakonický dudák, 1956, s. 143–146; A. Scherl: T. dramatická řeč, Divadlo 7, 1956, s. 563–568; V. Čejchan: Jihočeská zastavení J. K. T., tamtéž, s. 569–571; L. Čavojský: Tylovská tradícia na Slovensku, tamtéž, s. 664–666, 734–736; F. Strejček: J. K. T. a Amerika, tamtéž, s. 808 až 811; K. Tauš: Otázka hudebních spolupracovníků J. K. T., Hudební rozhledy 9, 1956, s. 255n.; J. Grossman: Česká klasika a česká divadelní přítomnost, Divadlo 8, 1957, s. 103–117; M. Kačer: K hodnocení tylovského roku 1956, tamtéž, s. 117 až 124; E. Hodoušek: J. K. T. jako první překladatel Calderóna, Časopis pro moderní filologii 39, 1957, č. 1, s. 1–8; L. Solnceva: J. K. T. i teatr, in J. K. T.: Teatr, ed. P. Bogatyrjov, Moskva 1957, s. 3–28; V. Štěpánek: Doslov, in J. K. T.: První dramata, 1957, s. 461–478; J. Telcová-Jurenková: T. cesty na Moravu, Časopis Moravského musea 42, 1957, s. 111–121; Vondráček II; J. Šácha, M. Šáchová: Tylovská tradice na Moravě, in sb. Franku Wollmanovi k sedmdesátinám, 1958, s. 617–633.; J. Kopecký: Knížka o T., 1959; M. Lukeš: Nový Strakonický dudák, Divadlo 10, 1959, s. 55–64; M. Otruba, M. Kačer: J. K. T., 1959; V. Štěpánek: Postavení preromantické dramatiky ve vývoji národního dramatu, Počátky velkého národního dramatu v obrozenské literatuře, 1959 + T. Čestmír ve vývoji jazyka národního dramatu, in Sborník Vysoké školy pedagogické, Jazyk – literatura I, 1959, s. 195–228; M. Kačer: T. divadelní publicistika, in J. K. T: Divadelní referáty a stati, 1960, s. 239–257; M. Otruba, M. Kačer: Tvůrčí cesta J. K. T., 1961 [obs. bibliografii od M. Laiskeho]; A. Stich: Text T. Drahomíry jako problém dramaturgický, Divadlo 11, 1960, s. 410 až 412; J. Císař: Osudný osud, Divadlo 19, 1968, č. 8–9, s. 73–79; H. Šimáčková: Žena v díle J. J. T., dipl., FF UK 1968; DČD II; F. Kožík: Miláček národa, 1975; DČD III; F. Černý: Měnivá tvář divadla, 1978, zvl. s. 33–41; V. Königsmark: T. historická dramata v dramaturgickém pojetí Jindřicha Honzla a E. F. Buriana, in sb. Pocta F. Palackému, red. J. Dvořák, F. Valouch, M. Pospíchal, Olomouc 1979, s. 270–276; L. Mašata: Švédské obležení Prahy r. 1648 v obrozenské dramatice. Štěpánek – Turinský – T., SPPdF Ostrava 46, 1980, ř. D 16, s. 35–49; L. N. Titova: Češskij teatr epochi nacional’nogo vozroždenija, Moskva 1980; O. Hostinský: O divadle, ed. M. Jůzl, 1981, s. 134n.; F. Černý: Doslov, in J. K. T: Strakonický dudák, 1983, s. 85–102; D. Navrátilová: Mistr J. Hus v poznání historiků a jeho odkaz v českém dramatu, dipl., FF UK 1984; I. Osolsobě: Co je Fidlovačka, Program SD Brno 56, 1984/85, s. 10–12 + Znamení a obrazy, tamtéž, s. 135–138; V. Štěpánek: Budování českého národního divadla a dramatu, Z dějin obrozenské literatury, 1988, s. 106–122; V. Kolocová: T. fraška a její širší kontexty, dipl., FF UK 1992; V. Ambros: Fidlovačka revue, Divadelní revue 3, 1992, č. 4, s. 31–35; I. Osolsobě: Rvačka o Fidlovačku, tamtéž, s. 60–64; Monology o J. K. T. (sb. ze symposia na FF UK 1988), ed. F. Černý, 1993; D. Tureček: Jistoty tichého domova (T. literární biedermeier), Tvar 5, 1994, č. 11, příl. Edice Tvary + J. K. T. a vídeňské divadlo, Wiener slavistisches Jahrbuch 40, 1994, s. 129–139; B. Mazáčová: J. K. T. romantik?, Divadelní revue 8, 1997, č. 3, s. 29–34; J. K. T.: Paličova dcera, program insc. ND Praha, 1997 [obs. F. Černý: Tylův rok sedmačtyřicátý, Z. Benešová: Paličova dcera na scénách ND, I. Klimeš: Paličova dcera ve filmu, V. Kindl: K právním reáliím ve hře…]; F. Černý: T. báchorka z české vesnice a dalekého světa, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000, s. 39–50 + Boj Pražanů proti Švédům v českém obrozeneckém dramatu, tamtéž, s. 63n.; E. Formánková: Tylovské návraty na přelomu čtyřicátých a padesátých let, in sb. Návraty k velkým, Praha – Opava 2000, s. 53–58; F. Všetička: Dramatická báchorka J. K. Tyla, in sb. Romantismus v české a polské literatuře, red. L. Pavera, Opava 2000, s. 149–154; D. Tureček: Rozporuplná sounáležitost, 2001, s. 80–94; M. Uhde: T. manifest malosti. Česká literární xenofobie, Revue Proglas 13, 2002, č. 2, s. 32n. → Objevy pozdního čtenáře, Brno 2012; H. Klementová: Hry o polepšení (Besserungsstücke) u Gerleho a T., in sb. Biedermeier v českých zemích, eds. H. Lorenzová, T. Petrasová, 2004, s. 309–319; D. Tureček: Dvojjazyčné divadelní hry v letech 1787–1854, in sb. Nadnárodní kontexty národní kultury, 2004, s. 13–21; J. K. T.: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové, program insc. ND Praha, 2005 [obs. T. Dobiášová: J. K. T. /1808 až 1856/. Dramatický obraz z dějin českých v pěti odděleních; L. Kolihová Havlíková: Kudy kam českými dějinami aneb Tylovské inspirace]; J. Císař: Jistoty tichého domova, in sb. Jeden jazyk naše heslo buď III, eds. J. Vyčichlo, V. Viktora, Radnice – Plzeň 2005, s. 23–28 + Přehled dějin českého divadla, 2006, s. 51–53, 55–79; T. Tyl: J. K. T. a jeho rod, Genealogické listy 3, 2006, s. 2–5; sb. J. K. T. 1808–1856–2006–2008, eds. J. Vostrý, Z. Sílová, 2007; P. Drábek: České pokusy o Shakespeara, Brno 2012, s. 117n., 1101, př. Král Lear, aneb Nevděčnost dětinská, s. 457 až 490, Král Jindřich IV., s. 491–497; L. Chválová: Žena v divadle J. K. T., 2012. ■ ČHS, ES, HD, Jungmann, LČL, Masaryk, NDp, Otto, Rieger, TE, ThL, Wurzbach; Laiske, NAlb
Vznik: 2015
Zdroj: Česká činohra 19. a začátku 20. století. Osobnosti, II. N–Ž, ed. Eva Šormová, Praha: Institut umění – Divadelní ústav – Academia 2015, s. 1115–1127
